kotyk-blog.cz

Jak jinak, schovávám ho v peněžence. Když jsem ten kousek zlata nosil veřejně, tak pořád nějak překážel a když jsem ho sundaval, tak nebyl poté k nalezení. Teď ho jenom vylovím, když chci jako ukázat, že jsem ženatý. Jako třeba včera.

Sedím si to v jedné kavárničce, pokuřuji, popíjím kávičku a čtu noviny. Bylo celkem plno, já  však přesto seděl sám. Ne dlouho. Z ničeho nic se objevila sebejistá žena, trochu se porozhlédla, váhala je na vteřinku a pak si to zamířila rovnou ke mně.

Nezdálo se, že by mnou byla zrovna nadšená, dělala jakoby jinde nenašla místo. Já slušně pozdravil, dokonce jsem povstal a podržel jí židli. Překvapivě jsem při tom zjistil, že si klidně mohla sednout i jinam. Má galantnost ji celkem překvapila a začala mne zkoumat. Asi jsem ji nepřipadal zase tak bezvýznamný a začala to zkoušet. Znáte to: „Měl byste pro mne oheň?“

Pomalu ve mně vzrůstalo podezření, že možná ve mně našla i zalíbení, a já začal být nervózní. Tedy pěkná byla, taková šikovná ženská. Krátký rozhovor nasvědčoval, že bude dokonce i chytrá a vzdělaná. Pomalu jsem se začal obávat jistoty, že by z to mohlo něco být. Raději jsem se proto na krátko omluvil a na toaletě si nasadil ten snubní prsten. Masivní zlato, nedalo se přehlédnout.

To jsem ale neměl dělat. Okamžitě si toho prstenu všimla. Byla z ničeho nic jakoby vyměněná, jakoby by ji ovládlo mnou vyzařované fluidum. Cítil jsem malér. Začala být skoro přítulná, posunula židli blíže k mé, natočila ke mně obličej a já se jí mohl zhluboka podívat do očí. Kéž bych to neudělal. Po zádech mi přeběhlo něco jako mravenčení, bylo to první varování.

V očích jsem viděl její touhu. Teď si byla jistá. Věděla, že nebudu mluvit o svatbě, že určitě nesetrvám do snídaně, ne, něco takového ženatí muži nedělají. V takových situacích se cítím nejistý. Není lehké odmítnout žádoucí ženu. Jsou lehce zranitelné a poté i mstivé. A hlavně ty, které jdou po ženáčích. Nemohl jsem tušit, že si právě taková ke mně přisedla.

V poslední chvilce, v okamžiku, kdy se již začal drolit můj poslední odpor a pohrával jsem si s myšlenkou hlasitého volání o pomoc, jsem byl zachráněn. Konečně přišla moje žena. Ve vteřině odhadla situaci. Instinktivně vycítila rozpoložení náhodné sokyně. Majetnicky mě políbila, neopomněla však po očku pozorovat účinek svého vystoupení.

Vděčně jsem její políbení opětoval a s ulehčením se nechal odvést. Náhodnou společnici jsem opustil, aniž bych jí věnoval jediný pohled. Proč také, po mém boku kráčela ta, která se obětovala a byla ochotna sdílet se mnou můj hrozný úděl. Již od ranné puberty jsem působil neodolatelně na zralé ženy.

Většinou to byl nerovný boj, často jsem podléhal. Pak se ale objevila ona, bez váhání se mi stala oporou, bojovala po mém boku. Dostavily se první úspěchy, naučil jsem se občas i vyhrávat. A pakliže jsem se dostal do úzkých, postavila se přede mne jako štít středověkých rytířů. Právě tak jako včera v té kavárně, kdy jsem již pomalu ztrácel víru ve vítězství a začal se obávat sladké prohry.

Pomalu jsem rudnul a přemýšlel o tom, zda si nemám zacpat uši. Prostě jsem měl pocit, že to, co se zde odborně diskutovalo, není opravdu pro mne. Nezaviněně jsem totiž naslouchal dvěma velice vkusně a elegantně oblečeným dámám.

Jejich zájem byl soustředěn na mladou sokyni, která, ve velmi jednoduchých, přesto velice překrásných šatech, poutala pozornost mnoha mužů. Bylo to na takové té společenské události, kde se to hemžilo těmi, jejichž společenský význam spočívá v pravidelném zaplňování titulních stran bulvárních plátků.

Ty šaty byly velmi těsné, takříkajíc jen lehce obepínaly překrásně modelované tělo. Panové se potáceli na pokraji bezvědomí, přesto bylo ještě celkem jasné, že se jejich pohledy soustřeďují spíše na oblast od pasu nahoru.

Jinak tomu bylo právě u dam, které se zcela náhodou nacházely v mé blízkosti. Jejich problémem bylo, že si nebyly jisty, zda jejich ostře sledovaná sokyně nosí spodní prádlo. Přesněji řečeno kalhotky. Byly si nejednotné a používaly pro mne neznámých odborných výrazů označujících se vší pravděpodobností intimní součásti dámského spodního prádla.

Nechápal jsem to a celkem jsem se za ně styděl. Mně stačil jen letmý pohled, abych se ujistil, že pod tak tenkými a přiléhavými šaty spodní kalhotky nosit nelze. Pak mne již nic nerušilo se poddat přirozené snaze pohlédnout té rozkošné mladé dámě hluboko do očí.

Reakce na
„Rozkročená, až vykoukly kalhotky!“

Každý den si tu děláme starosti, jak bude naše koaliční vláda vypadat. S napětím sledujeme diplomatické sondování nedávných politických rivalů, kteří se nás pokouší přesvědčit o tom, jak se protiklady opravdu přitahují. Většina z nás je informována diky té vymoženosti, která se nazývá internet.

Je to opravdu fantastické. Umožňuje zrealizovat i nerealizovatelné, člověk se ponoří do virtuálního světa, najde si ten, který mu vyhovuje. To, jak se zdá, pochopil i pan Pavel Bělobrádek. Já, ne. Nikdy bych nevěřil, že se pomocí té mocné techniky může sestavovat i skutečná vláda pro několik miliónů občanů, vláda, která má řídit osudy našeho státu.

Bylo mi už podivné, že předseda KDU-ČSL, mocné to strany, která se ale nachází v pozici jakéhosi doplňku vládní koalice, si klidně – v tak pro nás důležité době – odjede na privátní návštěvu do USA. Prý navazovat důležité kontakty ve velkém světě velké politiky. Já osobně bych to nedělal. V dnešní situaci bych se bál, že mne někdo bude podezřívat, že hledám „lobisty“ a nebo „kmotry“. Vždyť to znáte, to podáte jednomu ruku a na druhé vám už zaklapnou želízka.

No, co bych si dělal starosti, já zůstal doma a také se koukám na dění kolem pomocí internetu. Myslím, že jsem docela dobře informován. Nemohly mi tedy ani ujít poslední blogy pan Bělobrádka:

„Jestliže vám nabídnou ve vládě jen dvě místa a ještě taková, která nikdo jiný nechce, zároveň nenabídnou ani jedno silové či ekonomické ministerstvo a zprvu ani místopředsedu vlády, tak tohle není důstojná dohoda. Je to špatný žert,“ rozčílil se v tom nejčerstvějším.

Byl asi v ráži, protože vše dotvrdil ještě výrokem:

„Do vlády jít nemusíme, roli užitečného idiota odmítáme“

Já tedy nevím, ale mám podezření, že pan Bělobrádek je přihlášen asi na jiném Blogu, než já. Na mém není vše tak dramatické. Zástupci KDU-ČSL se celkem se ctí potýkají s velmi složitou situací, která je podmiňována reálným faktem, že kdo chce s jiným vládnout, musí citlivě rozpoznat rozložení sil. Myslím si také, že koaliční partneři jsou celkem taktní a zkušení a vědí dobře, že mít ve vládě idiota není dobré.

Snad ale najde pan Bělobrádek v USA někoho, kdo mu vysvětlí, že internet může být i zrádný.  Hlavně pak,  když se jeden pokusí pomocí této mediální techniky vládnout, místo toho, aby s jeho pomocí jen informoval veřejnost o tom, že se pokouší vládnout.

Citlivým čtenářům se omlouvám, ale po přečtení včerejšího prohlášení ředitele České televize mne již nic jiného nenapadlo. Vzalo mi to dech, minulost se vrátila. Obsah textu vzbudil asociace a netrvalo dlouho a já se začetl do Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Nevím zda panu Petru Dvořákovi sloužilo jako předloha, pro mne však ano.

Bylo mi tedy hned jasné, že v České televizi začne probíhat konsolidační proces. K tomu, aby někdo vyjadřoval nespokojenost s vedením veřejnoprávního média, již nesmí nikdy dojít. Jako první to pochopil předseda Rady ČT pan Milan Uhde. Ještě před několika dny byl toho názoru, že by ani za milión nevstoupil do komise, která měla posoudit kritické připomínky redaktorů televize, kteří vyjádřili podezření, že objektivita zpravodajství je ohrožena.

Včera pan Milan Uhde kupodivu své mínění trochu poopravil: Bylo diktováno emocemi, myslím si, že správné nebylo. Kdybych o tom zrale uvažoval, nikdy bych to neřekl. Je to nad mou pravomoc, ale přesahuje to i meze mé soudnosti.

V dobách komunismu se tomu říkalo, že byl „pomýlen“.Tím pochopitelně nabídl přátelskou ruku tomu, kterého by měl, pověřen veřejností, kontrolovat. Pan Dvořák si jistě oddechl. Ta inkriminovaná stížnost vzpurných redaktorů byla totiž adresována původně Radě ČT. Ta se jí ale z rozhodnutí ředitele nezabývala. Teď ji ale má posoudit v následujících týdnech. Proč ne, vždyť se mu právě dostalo ujištění, že to přesahuje „její pravomoc a soudnost“.

To vůbec neškodí, protože pan Peter Dvořák již přesně poukázal na to, jak je nutno vše posoudit. Zbývá tedy jen přikývnout. Jím svolaná pětičlenná komise se totiž rozpadla sama od sebe. V podstatě proto, že si nebyla jista, co se od ní vlastně žádá. Každému bylo jasné, že se v podstatě jedná o kritiku neschopného ředitele, který se pokouší najít dobrozdání o tom, že tomu tak není.

Komise se tedy rozpadla a pan Dvořák se s touto již neexistující komisí dohodl na tom, že ji není třeba, že rozhodne sám. Je totiž z ničeho nic toho názoru, že veškeré podněty pracovníků redakce zpravodajství jsou neoprávněné. Prosím ještě jednou: podněty jsou neoprávněné. Já jsem něčemu takovému vždy rozuměl takto: Drž hubu a krok!

Všem „viníkům“ je však ochoten udělit milost. Neopomněl však připomenout, že došlo k porušení interních pravidel. V budoucnosti bude něco takového posuzováno jako hrubé porušení pracovních povinností. Bude proto vytvořen interní Editoriální panel – tedy asi jakási komise – která bude všechny takovéto přestupky posuzovat. Její rozhodnutí budou závazná a radě ČT „dostupná“. A nejen to. Tato rozhodnutí budou i precedentní. To znamená, že stačí jedno posouzení určité situace a všechny následující budou pak hodnoceny absolutně stejně.

Takže, pokud tato komise jednou rozhodne, že kritizovat šéfa je nemístné a zakázané, stane se z toho závazné pravidlo platící pro vždy. Již nikdy se nesmí diskutovat o tom, že šéf je třeba hlupák. A aby na to nikdo nezapomněl, bude probíhat každý rok patřičné školení. Nevím, jak to kdo vidí, ale já cítím přesazen do sedmdesátých let. Jen mi k tomu opravdu chybí důrazný hlas dr.Gustáva Husáka.

A právě s ním jsem si vzpomněl, že bych si měl osvěžit ještě jeden text. A to dopis Václava Havla z roku 1975 na právě jmenovaného soudruha. Čím déle jsem ho pak četl, tím jsem byl smutnější. Asi budu muset opravdu alespoň částečně věřit těm, kteří tvrdí, že zde v roce 1989 žádná revoluce neproběhla. Což je pochopitelně blbost, ta proběhla, ale pak nás asi přemohla lenost a my naši společnost přenechali podvodníkům a hlupákům. Místo toho jsme honili „komunisty“. Já byl vždy proti tomu. Stíhat se má vždy ten, kdo se prohřešuje proti společenské morálce, a je mi jedno zda se hlásí ke komunistům či demokratům.

Jak jsem již uvedl, přináší konsolidační proces v České televizi první oběti. Máme již prvého „pomýlence“, předsedu Rady ČT. K čemu by tato rada ještě mohla sloužit, opravdu nevím. Přitakavačů bude teď dost z řad zaměstnanců, ti nepotřebují žádnou posilu. Jsou však zde již i tací, kteří to vidí jinak, a budou asi odcházet. Prvním je editor Jan Rozkošný. Formuloval to takto:

„Spolu s dalšími škrty ve zpravodajství ČT, které se přímo dotýkají i Událostí, komentářů a které nemůžu nijak ovlivnit, mi nezbývá než přiznat, že s velkou pravděpodobností nedokážu v současné atmosféře zaručit coby editor i nadále kvalitu Událostí, komentářů v dlouhodobější perspektivě.“

Ano, pan ředitel Dvořák se domnívá, že peníze pro zpravodajství je možno ušetřit. Plně ho chápu. Jeho roční plat je doplňován prémií za udržení sledovanosti. Tedy je povinován dávat národu „chléb a hry“.  Tím se dosahují zaručeně kvóty, zpravodajství je oblast nejistá, občas přijdou okurkové sezóny, a to se nevyplácí.

Dovolím si tvrdit, že editor Jan Rozkošný nereaguje jen na „úsporná“ opatření v oblasti zpravodajství, ale i na touhu pan Dvořáka, vše přeorganizovat tak, aby k obdobným situacím, tedy k „neoprávněným“ podnětům, již nemohlo nikdy dojít. A i kdyby přeci jenom, tak o tom v žádném případě nesmí být veřejnost informována. Toto varování se také objevilo v „konsolidačních“ představách pana Dvořáka.

Vůbec se divím, že jsem doslovný text této urážky zdravého rozumu ještě našel. Je to vlastně porušení nařízení ředitele ČT, zákaz informovat veřejnost o interních problémech veřejnoprávního média. Možná, že to zveřejnil nějaký nevědomec, někdo, kdo ještě neví, že je „pomýlen“.

Myslím, že pan Peter Dvořák je plně přesvědčen o tom, že absolutně splňuje požadavky občanů na veřejnoprávní televizi. Mé tedy ne. Já jsem v takové, tedy podle jeho představ, pracoval, to bylo v sedmdesátých letech a šéf se tehdy jmenoval Gustáv Husák.

Přiznám, že se jedná o můj osobní názor podložený jen mými životními zkušenostmi. Zkušenostmi někoho, kdo prožil již při plném vědomí rok 1968 a i následující roky takzvané konsolidace. Je mi líto, ale ty asociace jsou tak silné, že jsem se nemohl ubránit tomu, je nepopsat.

Pakliže jsou má podezření opodstatněná, myslím si, že je nejvyšší čas se rozhodnout zda vůbec potřebujeme veřejnoprávní televizi, která si právě odsouhlasila více jak 7 miliard pro příští rok. Naše peníze, o kterých ale rozhoduje muž, který se pokouší zbavit se veškeré odpovědnosti a odmítá veřejnou kontrolu. Někdo, komu slouží veřejnoprávní televize jako nástroj osobní moci.   

Zde mnou použité texty:

Stanovisko generálního ředitele Petra Dvořáka na jednání Rady ČT dne 11. 12. 2013

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ

Václav Havel: Dopis Gustávu Husákovi – 8. dubna 1975

Již si pomalu zvykáme, že Vaše názory o tom, kdo je odborník, se podstatně liší od našich představ. Sám jste k tomu již zavdal sdostatek příkladů. Boříte v nás obraz hlavy státu, který je založen na principu hrdosti. Být prostě hrdý na toho, kdo nás zastupuje před celým světem, na někoho, kdo vytváří obraz o naší společnosti. Zatím jen posilujete ty, kteří hovoří o Česku jako o banánové republice.

Jeden z Vašich vyvolených sesadil ředitele našeho Národního divadla tak rychle, že to asi musel udělat ještě ve vrátnici ministerstva, ještě dříve, než dosedl na mocenského křeslo „odborníka“ na kulturu. Myslím, že do dneška ani nepochopil, čeho se to vlastně dopustil. Občané ano, ale nikdy se jim za to neomluvil. Jenom trochu zmizel z veřejného života, ani nevím co vlastně dělá. 

Další z Vašich oblíbenců, náš předseda vlády, se ukázal, že je asi velmi dobrý hospodský kamarád, soudě dle jeho mluvy. Ano, u pivních stolů se najdou ti nejlepší „odborníci“ na všechny společenské otázky, problémy řeší obratem ruky, místo tečky za proslovem bouchnou pěstí do stolu. Ostatně, pokud s Vámi hovoří, říká Vám také: Ty v..e. Pakliže ne, je to pokrytec, někdo koho si také moc nepřejeme, aby řídil naše osudy.

Jednou mi jeden specialista na lidské vztahy řekl, že tak, jak se člověk chová doma, takový skutečně je. Myslím, že to byl odborník, alespoň podle mne, proto jsem jeho názor i respektoval. Nehledě na to, že já nikdy neakceptoval, aby mne někdo oslovoval jako dobytek. Nikdy jsem také nepracoval s někým, který by se o to pokoušel. Asi to nebyli „odborníci“. 

Já posuzuji lidi podle toho, zda mají respekt k ostatním, zda s nimi také podle toho jednají, zda mají úctu k práci druhých. Víte, život mne naučil jedno. Mít strach z „odborníků“ a „expertů“. Třeba ti, kteří uvrhli celý svět do finanční krize, byli ti nejlepší odborníci ve svém ranku. Pokud se jeden trochu podívá do historie lidstva, tak zjistí, že na počátku všech tragédii stál vždy nějaký ten „odborník“.

Myslím si proto, že lidé, kteří vstupují na vysoké pozice, které jim dávají moc nad námi, by měli budit respekt, ale hlavně důvěru. Důvěru v to, že nebudou pohrdat ostatními, že se nebudou povyšovat nejen nad zákon, ale hlavně nad nás občany. My jim totiž musíme věřit. Doba není lehká, vyžaduje úsilí nás všech. Naše vláda, zdůrazňuji naše vláda, ne Vaše, pane Zemane, vyžaduje od nás občanů skoro každý den oběti.

My jsme ochotni je přinést, ale musíme právě věřit a být plně přesvědčeni, že to děláme pro nás, pro naši společnost. Musíme mít jistotu, že naší důvěry nebude zneužito. Osvojujete si právo rozhodovat o tom, komu máme důvěřovat. Není pro nás lehké to akceptovat. A asi není možno Vám v tom zabránit.

Takže by bylo na místě, abyste volil lidi, kteří přinesou oboustranný respekt. Nechci, aby to dopadlo tak, jako mezi námi dvěma. Mám totiž potíž Vás oslovovat jinak než pane Zemane. Ano, mám potíž Vás oslovit s respektem a jsem z toho velmi zádumčivý.

Když se naštvu, tak se naštvu. Dnes je to kupodivu pan Matějka, do kterého bych to neřekl. Jeho dnešní článek jsem četl dokonce dvakrát a stejně tak se ujišťoval jménem autora. Již podruhé se pustil na tenký led, do oblasti, která je mu asi španělskou vesnicí, ale nedá mu to. Myslí si, že se pěkně obul do režiséra Menzla, ale pro každého soudného člověka jen písemně dokázal, že o tom, jak by měla fungovat kulturní společnost, nemá ponětí.

Má ale asi ponětí o tom, že když bude psát o věcech, kterým sám nerozumí, najde hodně těch, kteří mu budou nadšeně tleskat, protože se konečně zase našel někdo, kdo je za jejich nevědomost pochválí. Ono je totiž lehké psát o cenzuře, pakliže ta má hrůznou pověst a každý ji spojuje jen s hrozbou a pozůstatky komunismu. Omyl, ne každý, ale většina.

Tedy pro ty méně chápavé. Ten nejoblíbenější učitel byl ten, který dával žákům volnost a pouštěl je domů při každé příležitosti. Ten, který ale zůstal každému v paměti, byl ten přísný, ten kruťas. Každý na něho vzpomíná z jednoduchého důvodu, on jednoho něco naučil. Takže, kterého učitele chcete pro své děti? Pokud chcete mít děti vzdělané, tak se rozhodnete pro toho kruťase. Doufám alespoň. To pak ale musíte na sebe nechat spadnout opovržení pana Matějky. Dopustili jste se totiž cenzury.

Chodíte k panu doktorovi, když vás něco bolí? Proboha. Vždyť se přeci musíte stydět. To vám přeci „normální slušný člověk“ řekne, co vám schází. Ne, již to nedělejte. Sdělte vše veřejnosti, ona již rozhodne co je pro vás nejlepší. Přeci si nenecháte poradit od někoho, kdo se povyšuje a říká vám, co máte dělat, co je pro vás lepší.

Pan Menzel udělal asi jen jedinou chybu, totiž, že se vyjádřil veřejně. Trochu podcenil kulturní úpadek společnosti, která již není schopna jeho slova posoudit. Jen odsoudit. Prostě vše, co se nám nelíbí, brutálně likvidovat. Proč ne, máme přeci svobodu. Můžeme si dělat co chceme. To ale umožňuje i řítit se do záhuby. Sláva, nikdo nám v tom nebrání. Hurá. A všichni ti, co nás před tím varují, jsou buď hlupci a nebo nostalgičtí sklerotikové.

Poslední pokus. Cenzura totiž může být i jistým morálním kodexem společnosti. Něco, co nám umožní rozlišovat věci dobré od zlých. Něco, co určuje žebříček našich hodnot. To, co nás třeba i odděluje od společností, které pokládáme za primitivní. Ostatně často neprávem, mají totiž mnohdy vyšší cit pro morálku, než my. Většinou třeba mají i vyšší úctu ke starším lidem, než se tím vykazujeme my.  

Ale teď jste na rozcestí, vážení čtenáři. Teď musíte cenzurovat. Musíte se totiž rozhodnout kdo dostane „karmu“. Jak to uděláte nevím, jste totiž proti cenzuře. Já s tím problém nemám. Já tvrdím, že cenzura vždy byla, je a bude. Jenom dodávám, že musí být transparentní, každý musí vědět kdo a co a kde zakazuje.

Jsou mnozí, kteří tomu ani teď neuvěří, že tedy cenzura existuje. A dokonce i na těchto stránkách. Pro ty tedy to poslední varování. Vy zde cenzurujete každý den. Víte, to je to „minus“ a „plus“ a „karma“. Takže, přeji další pěkná léta „bez cenzury“. 

P.S. Omlouvám se všem čtenářům, ale určitě ne „čtenářům“.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/386447/Svoboda-je-jednoducha-lacina-Cenzura-je-nutna-Vas-Jiri-Menzel.html

Když rozumný člověk pozoruje veřejnou diskuzi v Česku, tak musí dojít brzo k přesvědčení, že mnoho lidí mluví o věcech o kterých nemá ponětí. Já vím, ono je to těžké, když i hlava státu nemá to nejmenší zdání o právech a povinnostech prezidenta. To však ale neznamená, že by ho všichni museli napodobovat.

U nás se stalo zvykem, že každý zloděj a podvodník většího formátu je již „kmotrem“. Možná, že je to tím, že když o někom řeknu, že je to kriminálník, že by mne mohl žalovat pro urážku na cti. Když ale řeknu, že je to „kmotr“, tak je asi něco lepšího. Asi mu to dokonce lichotí, užívá velké pozornosti, proč ne, celá společnost o něm mluví s určitou „úctou“, ba i „obdivem“.

Pokud se jeden porozhlédne po Evropě, tak není problematické najít mocenské struktury, kterým se říká kriminální společenství. Není to zrovna dobrá vizitka pro vyspělé státní celky a i společnost samotnou. Každý se jich snaží zbavit, tento boj trvá již desetiletí, ale ke kýženému výsledku se zatím nikde nedospělo.

Důvod je jednoduchý. Je to boj proti organizovanému zločinu. Bezvýsledný je proto, že jím ovládané hospodářské struktury ekonomicky perfektně fungují. Mnohdy to jsou právě sektory, kde státní správa zkrachovala. Druhým faktorem je ekonomický systém, který je založen na dlouhodobém plánování, jedná se o „rodiny“, které mají zájem na kontinuální ekonomické stabilitě.

Tato stabilita se přenáší i na prosté občany, i oni z toho mají užitek. Není proto divu, že mnohdy tento systém tiše podporují. Mnohdy se i stydí, že musí být takovéto „vládě“ vděční za pravidelný příjem. Mnohdy nemají na vybranou. Co mají z demokratických voleb, kde jsou pak jen svědky věčného boje o moc, primitivných hádek a idiotských podvůdků. A to vše v pravidelných odstupech určených délkou volebního období. Na nesmyslné diskuse a žabomyší války pak padne minimálně polovička času, který by každý rozumný člověk jinak věnoval práci.

Organizovaný zločin se řídí jednoduchými pravidly, které jsou ale železným zákonem, zde se nediskutuje, je jen soudce a žádný obhájce. Pochopitelně, že to je v rozporu s naší touhou po spravedlnosti. Na druhé straně se chyby dopustí každý jen jednou, není trpěno, aby neuvážená jednání jedince ohrožovala celou společnost.

Ne, tyto řádky nejsou oslavou kriminálních praktik. Tyto řádky jsou kritikou na neschopné politiky, kterým se zalíbilo vymlouvat se na „kmotry“. Přitom jenom naletí na lep vychytralým podvodníkům, kteří to mají jednoduché, protož jejich partneři jsou ještě horší amatéři, než oni sami. Je to kritika často triviálních neschopností všech těch, kteří se rozhodli si vydělávat peníze politikou, kteří to berou jen jako výnosné zaměstnání.

Když toho dosáhnou, tak netrvá dlouho a i oni začnou bojovat proti „kmotrům“. Co by si bez nich ale počali, na někoho se přeci musí vina svalit. Nebo jste už zažili politika, který předstoupí před veřejnost a řekne: Tohle jsem zpackal, je mi to líto, odstupuji z funkce. Ne, jen brečí, pofňukává a vymlouvá se na „kmotry“. Zatím jsem zde žádného Kmotra nepotkal. Bylo by to i proti pravidlům. O Kmotrech se ve společnosti nemluví a na veřejnosti vůbec ne.

Nebojte, myslím ty policejní. A mám dojem, že to nějak dobře charakterizuje situaci kolem všech těch, kteří nám vládnou. Prostě se jen bojuje o moc, všemi prostředky, zákon sem zákon tam. Já si myslím, že by bylo nejlepší všechny ty zákony prostě zrušit. Vůbec je nepotřebujeme, vždy se najde někdo, kdo neostyšně prohlásí: Zákon jsem já.  

Pochopitelně, že se jedná o směšné figurky. Většinou na to nemají ani potřebnou postavu. Snad jediný, kdo to opravdu uměl, byl nenapodobitelný šerif Gary Cooper. Jen si vzpomeňte na ten slavný černobílý film: V pravé poledne. Nezapomenutelné. Ten muž byl opravdu zákon, tedy v mých očích. Ti, kteří se dnes promenují před mým zrakem, jsou jen směšné karikatury.

Nehledě na to, že je mám v podezření, že si často pletou role, jeden už pomalu neví na jaké straně zákona vlastně stojí. Možná, že je to ještě horší, že oni to už nevědí také. Proto říkám zákony se musí zrušit, jinak se nám z toho ti odpovědní za právo a pořádek ještě zblázní.

Vím, je to naivní, určitě k tomu nedojde. Proto jsem právě uklidněný, že máme dva policejní prezidenty. Člověk nikdy neví, kdy třeba jednoho zatknou, jen tak z ničeho nic, aby se jako něco dělo, prostě podle zákona, jak jinak.

A právě, kdyby k tomu došlo, tak máme toho druhého. Někdo přeci musí dohlížet na to, zda ostatní občané zákon dodržují a nezačnou třeba napodobovat různé ty ministry, poslance a policejní prezidenty, kterým je zákon šumafuk. Prostě musíme v dnešní době myslet na zadní kolečka. Vždyť nám naposled zavřeli skoro celou vládu, no to bylo překvapení.

Ale jednu scénu bych přeci jenom rád viděl. Kdyby jako jeden prezident zatýkal toho druhého. To by vlastně bylo, jako by jeden zatýkal sám sebe. Ani nevím, zda to je možné, jsem si ale jistý, že v Česku je vše možné. Ale já mám strach, že by to popletli a zatkli se oba navzájem. To bychom byli zase bez policejního prezidenta. Ať si tedy radši před tím hodí korunou. Je to asi jediný způsob, jak řešit věci podle právního řádu. A vidíte, zase se do toho plete ten pitomý zákon. Takže vlastně mám přeci jenom pravdu, zrušme všechny zákony. Vždyť jsou nám jen na obtíž.

Pokud si myslíte, že jen provokuji, tak vás upřímně upozorňuji, že si tím nejsem sám docela jistý. Ale mám opravdu takový pocit, že tehdy byl řádný občan jiný, svým způsobem bylo pro autora za komunistů mnohem jednoduší navázat „tajný“ kontakt se čtenářem. On, tedy čtenář, totiž velmi dobře věděl, co je a co není propaganda. Měl už takový ten smysl a cit pro to, co by mohla být pravda a co ne. Prostě utáhnout ho na vařenou nudli nebylo tak lehké.

Takže, když si mocipáni přáli a jeden musel napsat to, co prostě musel, tak neměl starost o duševní rozpoložení čtoucího, nebezpečí srdečního záchvatu nehrozilo, spíše srdečného smíchu. Myslím, že to prospívalo oběma stranám. Pravda, tento stav byl mnohdy i na obtíž komunistickým předákům. Stávalo se totiž, že se i v Rudém právu psalo o pravdivých věcech a potíž byla v tom, že jim nikdo nevěřil. V tomhle ohledu tedy komunikace poněkud vázla, jaksi nebylo možné veřejně poukázat na to, že tedy to a to je nutno brát vážně.

Dobrá, ponechám pravdu stranou, budu se věnovat jenom propagandě. Když se měla poslouchat nějaká veřejná řeč a člověk tam musel, tak tam šel. Strach neměl, vždy tam bylo dost těch, kteří mu řekli, kdy se má tleskat. Obsah nevnímal a když se ho potom někdo ptal, tak klidně odpověděl: „Byla to kráááááásná řeč“. A bylo to. Když se různá prohlášení a plamenné projevy musely tisknout, tak je nikdo nečetl, škoda papíru to nebyla, druhý den se do novin balila zelenina. 

A já si myslím, že dnes je tomu trochu jinak. Propaganda se čte a poslouchá, mnozí jí opravdu tleskají, oči jim září a myslí si, že se jim dostává pravdivých slov ukazujících skvělou budoucnost. Já bych takové projevy sice zase raději používal na balení zeleniny, ale to nejde, ony jsou elektronické. Kouzlu obratného jazyka podléhá podle mne hlavně mladší generace. Inklinuje k tomu zvedat palce tam, kde si jiný třeba dělá starosti, věda, že se takhle mluvilo za „starých“ dob. A těm mladým to není lehké vysvětlit. Chybí asi soudruzi odborníci. I oni by však měli těžkou práci. Media chrlí každou vteřinu nějaké strašně důležité informace. Ta rychlost je tak úžasná, že mám mnohdy pocit, že mně informují již o něčem dříve, něž k tomu vůbec došlo, pokud k tomu vůbec došlo.

Druhý problém je, že také kdekdo píše kdeco. A v tom se už nevyzná vůbec nikdo. Naivně jsem si myslel, že je možno na to poukázat. Upozornit na to, že třeba není dobré psát o důležitých věcech tak trochu zjednodušeně. Prostě sesmolit pár vět, které by mohl čtenář špatně pochopit, že by si to jako vyložil po svém. Jako třeba o těch Rómech a pak o těch s tou docela tmavou pletí, prostě o všech těch, kteří dělají věci, které se nám jako nelíbí. Potom také o rasismu a antirasismu a vůbec o všech těch ismech.

Já si tedy myslím, že když jeden pořád píše jenom o tom, že Rómové jsou líní, agresivní a vůbec na nic, že to možná není dobré. A když pak čtu, že ti „černí“ nemají nic jiného na práci, než vraždit „bílé“, tak to už dostávám docela strach. Vždyť on by si to někdo mohl vykládat tak, že ti „všichni“  – skoro se obávám to napsat – nejsou ani lidé. Tedy úplně tomu nevěřím, že by jako k tomu mohlo dojít, ale na straně druhé, historie je plná takových nedorozumění.

Tak jsem se to pokusil několika autorům vysvětlit. Tedy jen je upozornit, že to nepokládám zrovna za dobré. A představte si, všichni dělali, jako že nevědí o čem to mluvím. Včera jsem zrovna zase s jedním diskutoval, ale ne, nedal se přesvědčit, pořád si myslel, že ho podezřívám ze lží. No, na to já vůbec nepomyslel, jen jsem ho chtěl upozornit, že by jako jeho slova mohl někdo špatně pochopit a dokonce by se mohl odhodlat, že jako zachrání lidstvo. A prostě by se vypravil na ty – no víte, které myslím – prostě, že jo, jak už to tak bývá ve svatém nadšení, aby s nimi zamet, prostě ukázal, kdo je tu pánem.

Přiznám, že jsem pohořel. Ten asi renomovaný autor prý ví přesně co dělá, je si tím absolutně jistý. A pořád si mlel svou, znáte to, já o koze a on o voze. Vzdal jsem to. Tak jsem si řekl, že se holt nedá nic dělat, že musím zase doufat na ty chytré čtenáře. A pokud mi ale neporozumí ani ti, tak jsem prostě jenom provokoval. Co naplat, asi jsem zaspal dobu.

Tvrdí v podstatě jeho spoluautor pan Michal Malý v jednom svém blogu. Argumentuje tím, že nevěděl, že sametová revoluce vlastně nebyla, byl to puč připravovaný již od roku 1985. Nevěděl, že naši zemi ovládne exsvazácká a exkomunistická mafie. A pak také říká, že agenti StB byli jen troškaři, ti největší zločinci byli komunisté, kteří ze všeho vyklouzli. Vinu na tom nese Václav Havel, protože vyškrtal z lustračního zákona vše podstatné. Co však spoluautor za podstatné považuje, nám sám nesdělí.

Třeba to, kdyby bylo po jeho, že by bylo možno postavit 1,7 miliónu občanů této země mimo zákon, jaksi je eliminovat z naší společnosti. Tolik bylo tehdy komunistů. Jak by to mělo fungovat,  pravděpodobně ani sám autor této zářné myšlenky zase neví. Zrovna tak neuvažuje, že by to postihlo i ty „troškaře od StB“. Málokterý z nich si asi mohl dovolit nebýt komunistou. Takže nabývám dojmu, že náš spoluautor toho asi neví víc, než přiznává. Je mi jen záhadou, proč tedy na tom lustračním zákonu pracoval.

V posledním blogu svou nevědomost dále rozvádí. Nějak zmateně argumentuje o rasismu v USA, trochu všechno popletl, ale jiní ho již na to upozornili. Stejně je tomu i s informacemi o strašném vyvražďování „bílých“ v Jihoafrické republice. Realitou je, že denně je zavražděno zhruba pět lidí. Většinou to potrefí čtyři „černé“ a jednoho pleti světlejší. Statisticky posouzeno 20 procent zavražděných je bílé pleti. V zemi jich žije jen 10 procent, ale asi vlastní neskonale více, tedy mají i povíce toho, kvůli čemu se obvykle vraždí.

Nehledě na to, že jistě mnoho „bílých“ si najímá „černé“, aby za ně odstranili „bílé“ konkurenty. Nu, není to zrovna moc morální, ale tak už je to tam dole ještě zvykem. Je do toho dokonce mnohdy zapleten i český krajan. Trochu jsem hledal i ta čísla o zavražděných farmářích. Jejich počet se pohybuje mezi 2.000 až 4.500, vše potvrzené jen z části.

A pak je tu ještě ta rómská „výrobkyně“ dětí. Když má tři, tak dostane 28.800 tisíc měsíčně. Mně by jen zajímalo, zda existuje i nerómská matka, který by tyto peníze nedostala. Ale přesto ta rómská matka autora hrozně štve, nějak tomu zase nerozumí. Podle mého by stačilo se té rómské matky zeptat, jak to vidí ona. Třeba by našemu autorovi řekla: „Když je někdo tak hloupej, že si vymýšlí zákony, které to nařizují, nemůže čekat, že budu ještě hloupější a ty peníze, na které mám nárok, nevezmu“.

A teď se jen ptám, co to vše má společného s antirasismem a vstříctností, jak se to ve svém blogu snaží pan Michal Malý dokázat. Já bych spíše řekl, že se jedná opět o nevědomost autora, který třeba kutá na nějakém tom zákonu, který se týká věcí, o kterých nemá ponětí. Snad se ale najde někdo, kdo mu všechny důležité věci zase vyškrtá, aby zase mohl vykládat kdože to je vinen. Ostatně si myslím, že to je osud mnoha „zákonodárců“ v naší společnosti.

A abych se držel zvyklostí, ještě něco na adresu těch, kteří se cítí potvrzeni ve svých názorech, když čtou řádky jmenovaného autora. Nechci se jich dotknout, ale odhaduji, že stejně tak tleskají, když někdo píše o tom, jak nám politici lžou. To chápu, ale nechápu proč se tolik tleská, když jiný rozšiřuje nepravdy. Já tedy nedělám rozdílu. Ten, který něco vykládá na veřejnosti, by se měl snažit držet se faktů. Neměl by je překrucovat a dávat do souvislostí, které slouží jen populistickému úspěchu.

Ostatně, když někdo bojuje proti antirasismu, plně přiznává že rasismus existuje. Uvažovat nad tím, na jaké straně pak tento bojovník stojí, musí pak každý sám.

Články mnou jmenovaného autora je možno naleznout zde:
http://michalmaly.blog.idnes.cz/