Když se naštvu, tak se naštvu. Dnes je to kupodivu pan Matějka, do kterého bych to neřekl. Jeho dnešní článek jsem četl dokonce dvakrát a stejně tak se ujišťoval jménem autora. Již podruhé se pustil na tenký led, do oblasti, která je mu asi španělskou vesnicí, ale nedá mu to. Myslí si, že se pěkně obul do režiséra Menzla, ale pro každého soudného člověka jen písemně dokázal, že o tom, jak by měla fungovat kulturní společnost, nemá ponětí.
Má ale asi ponětí o tom, že když bude psát o věcech, kterým sám nerozumí, najde hodně těch, kteří mu budou nadšeně tleskat, protože se konečně zase našel někdo, kdo je za jejich nevědomost pochválí. Ono je totiž lehké psát o cenzuře, pakliže ta má hrůznou pověst a každý ji spojuje jen s hrozbou a pozůstatky komunismu. Omyl, ne každý, ale většina.
Tedy pro ty méně chápavé. Ten nejoblíbenější učitel byl ten, který dával žákům volnost a pouštěl je domů při každé příležitosti. Ten, který ale zůstal každému v paměti, byl ten přísný, ten kruťas. Každý na něho vzpomíná z jednoduchého důvodu, on jednoho něco naučil. Takže, kterého učitele chcete pro své děti? Pokud chcete mít děti vzdělané, tak se rozhodnete pro toho kruťase. Doufám alespoň. To pak ale musíte na sebe nechat spadnout opovržení pana Matějky. Dopustili jste se totiž cenzury.
Chodíte k panu doktorovi, když vás něco bolí? Proboha. Vždyť se přeci musíte stydět. To vám přeci „normální slušný člověk“ řekne, co vám schází. Ne, již to nedělejte. Sdělte vše veřejnosti, ona již rozhodne co je pro vás nejlepší. Přeci si nenecháte poradit od někoho, kdo se povyšuje a říká vám, co máte dělat, co je pro vás lepší.
Pan Menzel udělal asi jen jedinou chybu, totiž, že se vyjádřil veřejně. Trochu podcenil kulturní úpadek společnosti, která již není schopna jeho slova posoudit. Jen odsoudit. Prostě vše, co se nám nelíbí, brutálně likvidovat. Proč ne, máme přeci svobodu. Můžeme si dělat co chceme. To ale umožňuje i řítit se do záhuby. Sláva, nikdo nám v tom nebrání. Hurá. A všichni ti, co nás před tím varují, jsou buď hlupci a nebo nostalgičtí sklerotikové.
Poslední pokus. Cenzura totiž může být i jistým morálním kodexem společnosti. Něco, co nám umožní rozlišovat věci dobré od zlých. Něco, co určuje žebříček našich hodnot. To, co nás třeba i odděluje od společností, které pokládáme za primitivní. Ostatně často neprávem, mají totiž mnohdy vyšší cit pro morálku, než my. Většinou třeba mají i vyšší úctu ke starším lidem, než se tím vykazujeme my.
Ale teď jste na rozcestí, vážení čtenáři. Teď musíte cenzurovat. Musíte se totiž rozhodnout kdo dostane „karmu“. Jak to uděláte nevím, jste totiž proti cenzuře. Já s tím problém nemám. Já tvrdím, že cenzura vždy byla, je a bude. Jenom dodávám, že musí být transparentní, každý musí vědět kdo a co a kde zakazuje.
Jsou mnozí, kteří tomu ani teď neuvěří, že tedy cenzura existuje. A dokonce i na těchto stránkách. Pro ty tedy to poslední varování. Vy zde cenzurujete každý den. Víte, to je to „minus“ a „plus“ a „karma“. Takže, přeji další pěkná léta „bez cenzury“.
P.S. Omlouvám se všem čtenářům, ale určitě ne „čtenářům“.