Jak jinak, schovávám ho v peněžence. Když jsem ten kousek zlata nosil veřejně, tak pořád nějak překážel a když jsem ho sundaval, tak nebyl poté k nalezení. Teď ho jenom vylovím, když chci jako ukázat, že jsem ženatý. Jako třeba včera.
Sedím si to v jedné kavárničce, pokuřuji, popíjím kávičku a čtu noviny. Bylo celkem plno, já však přesto seděl sám. Ne dlouho. Z ničeho nic se objevila sebejistá žena, trochu se porozhlédla, váhala je na vteřinku a pak si to zamířila rovnou ke mně.
Nezdálo se, že by mnou byla zrovna nadšená, dělala jakoby jinde nenašla místo. Já slušně pozdravil, dokonce jsem povstal a podržel jí židli. Překvapivě jsem při tom zjistil, že si klidně mohla sednout i jinam. Má galantnost ji celkem překvapila a začala mne zkoumat. Asi jsem ji nepřipadal zase tak bezvýznamný a začala to zkoušet. Znáte to: „Měl byste pro mne oheň?“
Pomalu ve mně vzrůstalo podezření, že možná ve mně našla i zalíbení, a já začal být nervózní. Tedy pěkná byla, taková šikovná ženská. Krátký rozhovor nasvědčoval, že bude dokonce i chytrá a vzdělaná. Pomalu jsem se začal obávat jistoty, že by z to mohlo něco být. Raději jsem se proto na krátko omluvil a na toaletě si nasadil ten snubní prsten. Masivní zlato, nedalo se přehlédnout.
To jsem ale neměl dělat. Okamžitě si toho prstenu všimla. Byla z ničeho nic jakoby vyměněná, jakoby by ji ovládlo mnou vyzařované fluidum. Cítil jsem malér. Začala být skoro přítulná, posunula židli blíže k mé, natočila ke mně obličej a já se jí mohl zhluboka podívat do očí. Kéž bych to neudělal. Po zádech mi přeběhlo něco jako mravenčení, bylo to první varování.
V očích jsem viděl její touhu. Teď si byla jistá. Věděla, že nebudu mluvit o svatbě, že určitě nesetrvám do snídaně, ne, něco takového ženatí muži nedělají. V takových situacích se cítím nejistý. Není lehké odmítnout žádoucí ženu. Jsou lehce zranitelné a poté i mstivé. A hlavně ty, které jdou po ženáčích. Nemohl jsem tušit, že si právě taková ke mně přisedla.
V poslední chvilce, v okamžiku, kdy se již začal drolit můj poslední odpor a pohrával jsem si s myšlenkou hlasitého volání o pomoc, jsem byl zachráněn. Konečně přišla moje žena. Ve vteřině odhadla situaci. Instinktivně vycítila rozpoložení náhodné sokyně. Majetnicky mě políbila, neopomněla však po očku pozorovat účinek svého vystoupení.
Vděčně jsem její políbení opětoval a s ulehčením se nechal odvést. Náhodnou společnici jsem opustil, aniž bych jí věnoval jediný pohled. Proč také, po mém boku kráčela ta, která se obětovala a byla ochotna sdílet se mnou můj hrozný úděl. Již od ranné puberty jsem působil neodolatelně na zralé ženy.
Většinou to byl nerovný boj, často jsem podléhal. Pak se ale objevila ona, bez váhání se mi stala oporou, bojovala po mém boku. Dostavily se první úspěchy, naučil jsem se občas i vyhrávat. A pakliže jsem se dostal do úzkých, postavila se přede mne jako štít středověkých rytířů. Právě tak jako včera v té kavárně, kdy jsem již pomalu ztrácel víru ve vítězství a začal se obávat sladké prohry.