kotyk-blog.cz

Přiznávám, že skoro celý život inklinuji k tomu spáchat sebevraždu. Jsem však zbabělec, volím cestu pohodlnou. Nerad bych odcházel ze světa s prázdným žaludkem. Ostatně nemohu také usnout, když mi kručí v břiše. Jsem asi zpovykaný životem.

V mládí jsem se proto pokoušel odejít ze života nadměrným pitím mléka. Pochopitelně plnotučného. Zklamalo. V pohodě jsem se dožil plnoletosti a mohl přejít na konzum piva a červeného vína. Chutnalo také, nevýhodou bylo, že jsem přitom měl špatné svědomí, že se jaksi vzdaluji mému životnímu cíli.
 
Pak jsem to zkoušel se sádlem. Pekl jsem a smažil o sto šest. Vedlo se mi ale dobře, jen jsem trochu přibral na váze, tak jsem to omezil. Ne moc, chleba se sádlem a cibulí nic nenahradí. Přesto jsem přešel spíše na máslo. Byl jsem k tomu ale částečně donucen, žil jsem v zemi, kde sádlo vlastně nebylo.

Vynahrazoval jsem to ale vajíčky. Pěkně dvě tři denně. Neustálým pozorováním sebe sama, jsem však nenacházel stopy chřadnutí, spíše naopak, mnozí říkali, že vypadám dobře. Když jsem jim sdělil pravdu, že za to mohou asi ta vajíčka, jen spráskli rukama.

Jo, také jsem zapomněl na špek. Mám ho rád. Hlavně když se dá vše dohromady. Tedy vajíčka, špek a sádlo. Opravdu pochoutka. Jeden přímo cítí, že se pohybuje směrem ke  konci života. Je to prostě nádhera. Jenže ten konec zůstává také v nedohlednu.

Ale teď mám pocit, že mi věda konečně něco našla, něco, co bude určitě fungovat. Hořické trubičky. Média jsou toho plná, hotová hysterie, řekl bych skoro výjimečný stav. Sláva! Konečně snad budou mít vědci a bruselští odborníci pravdu, konečně mohu tedy spáchat sebevraždu.

Hned jsem si je koupil, již jsem pojedl. Skoro s obavou jsem začal psát tyto řádky, nevěda, zda je také dokončím. Přemáhá mne nejistota, ale zatím se cítím celkem dobře. Ony chutnají. Myslím, že si musím zase nějaké koupit. Ale, kdybych se dlouho neozval, tak alespoň víte, co si koupit, pokud chcete tento svět opustit. Zatím se tedy pro jistotu loučím.

V prvé řadě třeba za jejich snahu přesvědčit mne o tom, že přemýšlet netřeba. Kupodivu ve mně jejich touha vyvolávala reakci opačnou. Čím větší bylo jejich úsilí, tím více rostla má potřeba přemýšlet a bojovat o zachování si vlastního rozumu.

Pečlivě se také starali o to, abych netrpěl hladem a zimou. Dávali dokonce velký pozor na to, abych i řádně pracoval. Naznačovali mi, že se jedná o mou budoucnost, dokonce ve spojitosti s osudem celé společnosti. Poté, co jsem si dovolil přemýšlet, jsem rychle dospěl k názoru, že se nejedná o budoucnost mou, ale jejich. Nebyl to tak složitý myšlenkový proces, fakta k tomu dodávali každý den.

Dávali mi také na srozuměnou, že se nemusím o nic starat, oni udělají vše za mne. Bohužel bez ohledu na to, zda se mi to líbí či ne. Neměl jsem pro to zrovna velké pochopení, když mi bylo třicet rozhodl jsem se, že o mém osudu a budoucnosti mé rodiny budu raději rozhodovat sám. Vydal jsem se do světa.

Často jsem pak cestoval do ještě existujících komunistických zemí, tedy zemí bratrských. Mé „západní“ kolegy pak udivovalo, že se zde umím pohybovat, že vím, jak to všechno funguje. Zrovna tak, jak rychle rozeznám, kdo je jen na oko s režimem a kdo to myslí vážně, tedy, kdo je opravdu nebezpečný.

Mnohokrát jsem i praktikoval poznání, že ten, kdo je ozbrojen, má vždy pravdu. Zrovna tak, že když tisícihlavý dav má nějaký názor, že není dobré mu odporovat. Věděl jsem, jak se pohybovat ve společnosti, kde vládne intelektuální omezenost a hloupost. Ne, že bych se jí poddal, jen jsem si přiznal, že mé názory nemají naději být akceptovány.

Prostě mi určité chování přešlo do krve za vydatné pomoci komunistické výchovy. V podstatě asi nic neobvyklého. Vytvořily se v mně určité automatismy jak reagovat na určité situace. Po nějaké době jsem se však přistihl, že takto reaguji všude a všeobecně. Bez ohledu na politický systém země, kde se právě nacházím.

Jen jsem vždy logicky reagoval na „známé“ situace, známé struktury projevů mocenských aparátů, jedinců či společenských seskupení. A to i přesto, že jsem se mnohdy nacházel i ve zcela demokratické a svobodné  společnosti. K mé hrůze se i zde dalo uplatnit mé „komunistické“ poznání a životní zkušenost.

Hrůza přešla, zůstala jen určitá trpkost. Znovu pozoruji, jak jsou ti přemýšliví odstrkováni do pozadí. Ti hluční se derou do prvních řad. Také oni zase vykládají, jak se musí to či ono dělat, mají stoprocentní řešení pro budoucnost, ví přesně, jak tomu bylo v minulosti. Pokud je někdo upozorní, že třeba vykládají hlouposti, jsou celkem agresivní. 

Když pozoruji jejich reakce a verbální projevy, jsem šťastný, že fyzická likvidace jinak myslících je v demokratickém systému oficiálně protizákonná, respektive trestná. V očích mnohých, je však často záblesk, který hovoří o něčem jiném. Praxe pak ukazuje, že již existuje způsob jak se protivníků zbavit, respektive je společensky znemožnit.

V principu zase jen boj moc. Boj o nadvládu nad druhými. Zase se nikdo neptá, zda se mi to líbí. Pro mne tedy nic nového, vše jsem již zažil, vím co si mám myslet, jak reagovat.

Ano, je lépe, ale žádný důvod k pyšné a bezmezné radosti, sebeuspokojení bývá zrádné.

Jsem zde v Česku poněkud nováčkem, a tak se nepřestávám divit. Teď tu máme dva premiéry. Pokud jsem pochopil poněkud zmatené zpravodajství ČT, tak dokonce již složil slib. Jako neznalec se ptám: K čemu je nám premiér, který nemá vládu?

Je to zase nějaká zvláštnost našeho zákonodárství? Zažil jsem mnoho vládních voleb v mnoha zemích, ale nikdy jsem něco podobného nezažil. Vždy se hovořilo o budoucím premiérovi, který byl pověřen sestavením vlády. Stal jsem jím skutečně teprve v okamžiku, kdy předstoupil před prezidenta s celým kabinetem a všichni složili slib.

Celé mi to připadá opravdu trochu komické, Vždyť se současně dohadujeme a skoro modlíme, zda pan Zeman bude s budoucí vládou souhlasit. Co když ne? Co když dojde skutečně k nejhoršímu a nastanou nějaké právní spory, které budou muset řešit nejvyšší soudy.

Prezident odmítá udělovat tituly profesorům, dávat milost a co já vím co ještě odmítá, protože se mu to nelíbí, či je mu to moc namáhavé. A zde si klidně bez zaváhání jmenuje premiéra, který nemá vládu a nesmí teoreticky vykonávat funkci. Teoreticky?

Rád bych opravdu věděl, jak je to z právního hlediska. Jak jsem již napsal, mám dojem, že je právoplatným premiérem. Co když dojde k nějaké extrémní situaci mezinárodního charakteru. Co když mínění úřadujícího premiéra bude v rozporu s názorem „nového“ premiéra. Kdo rozhodne? Bude to zase nějaká speciálně česká „privátní“ dohoda?

Kdo ponese odpovědnost? Ví to vůbec někdo? Nebo zase budeme horečně listovat v našich zákonech a studovat, co se to tam píše? Dojdeme zase třeba k poznání, že někdo na něco při superrychlém psaní zákona „zapomněl“, protože na uvažování nebyl čas.

Již jsem celkem pobaveně sledoval situaci, kdy jsme měli dva policejní prezidenty. Takže asi není podivné mít dva premiéry. Přiznávám otevřeně, že jsem možná naivní neznalec práva. Jsem ale také občan, který by měl rád jasno. Co tedy bude, když nebude? Zkoušel jsem najít odpověď v mediálním internetovém světě. Bezvýsledně.

Snad mne tu někdo poučí. Dnes nemám opravdu nic proti tomu, dnes jsem hloupý neznalec.

Asi ano. Pravděpodobně formálně musí, jinak by se jí nedostalo podpory od amerického presidenta a naivních občanů Spojených států amerických. Pochopitelně verbální podpora je vedlejší, jde hlavně o miliardy dolarů, které potřebuje k zajištění „bezpečnosti“ státu. Zní to navenek i věrohodně, kdo by se nebál o život. Všichni však již podvědomě tuší, že NSA je důležitým nástrojem hospodářské, vojenské a politické moci USA.  

Takže NSA smí zase slídit po všech počítačích celého světa. Koukat tam i onde, jak se jí zlíbí, shromažďovat vše dle potřeby a zájmů „bezpečnosti“ státu. Je ale zajímavé, že když k nějakému teroristickému útoku dojde, tak o tom NSA z nějakých zcela „pochopitelných“ důvodů nevěděla, či ji někdo „omylem“ nebral vážně.

Občas, ale opravdu velmi zřídka, se objeví i zprávička, že připravovanému atentátu bylo zabráněno. Zde se také nijak NSA moc neobjevuje, nemusí nic dokazovat, vše je tajné. Takže se také nikdo nedoví, že v tom možná celá internetová honba za teroristy ani nebyla, že třeba jen zcela postaru někdo někoho prodal.  

Působí také zcela nadnárodně, jak se to na pořádnou firmu dnešního světa sluší a patří. Má již své pobočky skoro po celé Evropě a bůhví, kde ještě. Vše je nějak smluvně povoleno. On by se totiž po 11.9.2001 nenašel žádný evropský politik, který by si troufl žádost o spolupráci odmítnout. Podepsali skoro všichni. Časy se ale nějak změnily a najednou společně evropští politici tvrdí, že nikdo nic, že to, co NSA v Evropě dělá, je možná protiprávní. Tváří se tak naivně a překvapeně, že by jim to možná jeden i věřil.

Chytrý občan však mezitím tuší, že jediné, čemu je možné uvěřit, je ta naivita a skutečná nevědomost politiků pokud se jedná o moderní technologie. Hlavně, když najednou přicházejí na to, že by se možná ve skutečnosti mohlo jednat a docela normální špionáž. Všeobecně se jim začíná usazovat v hlavě pojem „Cyberwar“. Když se však jeden kouká jak a dětskou radostí tipují SMS zprávičky z různých zasedání, tak hned jeden ví, že jim vlastně ještě nic nedošlo. Tedy, co se to kolem ve světě děje.  

S dětskýma očima otevřenýma dokořán a někdy i s otevřenou pusinkou si pak nechají vysvětlovat, že mnohá jejich „důvěrná“ zprávička je mnohdy dříve v centrále NSA, než u politického spolubojovníka sedícího nedaleko na poslanecké lavici. A protože často píšou neuvěřitelné hlouposti, tak jsou teď strašně naštvaní a chtějí si to s NSA rozdat, dokonce mají touhu za to potrestat i samotné Spojené státy americké.

Zase pozdě. On už v tom „podnikání“ jede celý počítačový svět. Firmy jako Microsoft, Google, Yahoo a Facebook jsou přímými a placenými dodavateli NSA. Dávají všechny informace o svých zákaznících vesele a s výdělkem dál. Je totiž možné celkem přesně vyhodnotit chování obyvatelstva ve všech oblastech. Co chtějí koupit, po čem touží, které politiky milují a které nenávidí, chtějí svrhnout vládu, chtějí vládu novou, jestliže ano, tak kterou.

Takže, pokud to mocenské zájmy vyžadují je celkem jednoduché podpořit různé nepokoje, zavčasu se připravit na politické změny v tom či onom státě, včas o tom informovat ekonomicky uvažující. Jsou to informace, které mají cenu miliónů, protože se s jejich pomocí dají vydělat miliardy. Být správně a rychle informován, je záruka úspěchu a moci v dnešním globálním světě. A to jak moci politické, tak i ekonomické, vlastně i vojenské.

A když se k tomu ještě připočte fakt, že všechny důležité funkce mnohých států jsou ovládány počítačem, tak je vše perfektní. Ono je přes internet možné vypnout dodávky proudu a vody, zastavit hromadnou dopravu, v nejhorším zlikvidovat nějakou tu banku. A ani ovlivnění vojenské technologie není nemožné.

A to vše, co jsem zde napsal o „internetových“ možnostech NSA, by se ale také dalo docela dobře označit za teror. Pochopitelně jde o to, jak budou „informace“ použity. Proti nám, či pro naši ochranu. Zatím to nevypadá pro nás moc slavně, měli bychom trochu počítat s tím, že budeme v tomto boji proti „terorismu“ spíše obětí.

Je možné se sice spoléhat na to, že se někdo opravdu snaží, aby se tragédie z 9.11.2001 neopakovala. Ale ti opravdoví specialisté vědí, že je velmi nepravděpodobné něčemu takovému zabránit.

Teroristé, kteří něco takového plánují, nejsou hlupáci, nepoužívají ani telefon a ani internet. Vše si sdělují osobně. Žiji dlouhou dobu jako ty a já. Spořádaně platí účty a zdraví pěkně sousedy. A pak prostě jednoho dne někam odjedou a někde něco vybuchne. Takže, když se po nich preventivně pátrá, tak je vlastně každý podezřelý, čím normálnější, tím spíše.   

A NSA přesně takto pracuje, každý je v podstatě podezřelý, mnoho se ale vypátrat nedá a když, tak je většinou ve hře náhoda. A to vše stojí tolik peněz, že je nutno to nějak financovat, takže se slouží těm, kteří politickou moc mají a nebo ještě o ni bojují. A to zase nejsem ani já a ani ty, to jsou ti vyvolení v těch nejhornějších etážích, kam ani nedohlédneme.

Když to tedy shrnu, tak terorismus již zvítězil na celé čáře, jeho obětí je každý spořádaný občan, který ještě věří, že někdo skutečně proti terorismu bojuje. Tedy v té míře, jak nám to předvádějí Spojené státy americké. Ty se spíše jen modlí, aby při teroristickém útoku přišlo o život jen pár desítek lidí, to se dá nějak „politicky“ přežít, občané přeci pochopí.

Žijeme v době velkého globálního obchodu a i tam dochází, jako v každé jiné válce, ke ztrátám na životech civilního obyvatelstva. Každý pořádný generál s tím počítá, je to smutná součást vojenské strategie. Stejně tak asi uvažuje NSA. Ostatně generály se to tam jen hemží. Takže já jen doufám, že budu mít štěstí a nestanu se kalkulovanou obětí té velké války, kterou tato organizace vede proti „terorismu“.

Rozhodně ne tak, že bych se do posledního detailu pokoušel porozumět jeho činu, jeho osobnosti. Že bych studoval vše kolem, analyzoval stav společnosti tehdy, předtím, potom, dnes. Spíš bych jen tak zavzpomínal, jak jsem se tehdy cítil já. Jak se dařilo mé duši, o čem jsem hovořil s přáteli.

Určitě bych měl brzo v hlavě celou řadu kusých myšlenek, které by se asi točili kolem mé tehdejší nespokojenosti. Jak jsem těžce snášel vládu blbosti, která násilím obhajovala neexistující pravdy. Jak jsem byl vystaven ideologickému běsnění, které bylo v neuvěřitelném rozporu se všemi ideály hodných vzdělaného člověka.

Nemohl bych se asi ubránit dojmu, že mnohé z toho, co tehdy zahalovalo mou duši do smutku a pesimismu, mohu bohužel pozorovat kolem sebe i v dnešních dnech. Najednou bych zase kolem sebe objevoval hlubokou a bezmeznou hloupost, která drze na mnohých místech ovládá naši společnost.

Najednou bych viděl zase ty, kteří mne připravují o touhu být hrdým na společnost ve které žiji. Asi bych rychle přišel i na to, že tehdejší přesvědčení, že vše špatné pochází od politické strany dokazující vlastní existenci zrůdnou ideologií, bylo trochu mylné a zjednodušené.

Musel bych si i uvědomit, že tehdejší politická struktura sloužila jen k jednomu. Ochránit hloupost a nevědomost vládnoucích politiků. A násilím se pak pokoušela legitimizovat jejich nárok na moc nad jinak myšlenkově svobodným národem.

Objevil bych asi i jinou smutnou pravdu. Doba Jana Palacha byla časem disidentů. Všechny humánní myšlenky žily potajmu mezi lidem. Národ měl druhý krevní oběh, který se staral o to, aby všechny pojmy a vlastnosti charakterizující kulturní úroveň zůstaly naživu. Byla v tom vnitřní síla, která pomáhala překonat šedý smutek všedního dne.

A pak by nezbylo nic jiného, než si přiznat, že v naší společnosti je asi ještě hodně práce. Vždyť ta zrůdná touha po moci je každodenním chlebíčkem mnohých. Jen těch ideologií je povícero, není lehké se orientovat, není lehké rozpoznat, kdo to myslí poctivě. Když však člověk začne opět hledat věci jako je hloupost, donášení, podvádění, závist, neměl by mít problém se v tom vyznat.

Takže já bych uctil památku Jana Palacha třeba tím, že bych se pokoušel udělat něco pro to, aby vše, čeho si v myšlenkové a kulturní oblasti vážím, nemuselo být zase věcí disidentů, či dokonce opětným odchodem do emigrace opouštělo naši společnost.
 
Dělal bych vše pro to, aby touha po myšlenkové svobodě se nám opět stala vlastní. Snažil bych se ze všech sil, aby se nám vrátil optimismus v budoucno, abychom přestali naříkat. Aby se nám vrátil humor a ironie, aby se nám vrátila ta síla, která nám vždy pomáhala přežít časy, které nebyly zrovna radostné.

Jedno je totiž jisté:
  
Národ, který není hrdý sám na sebe, zmizí v propadlišti dějin.   

Přesto, že je to velice smutné a rozumného člověka vlastně nedůstojné, přesvědčili mne jen o jednom. Abych jim nevěřil. Trvalo to dlouho, než jsem se s tím smířil. Nechtěl jsem podlehnout tlaku těch, kteří se mne o tom snažili přesvědčit hned na počátku mého pobytu v oblasti izraelsko-palestinského konfliktu.

Ta nedůvěra je míněna všeobecně. Existuje pochopitelně i značné množství Palestinců, na které by se jeden mohl spolehnout. Ale jen čas od času, v určitých případech, vše je také závislé na momentální vnitropolitické situaci. Navíc to ještě zdaleka nejsou ti, kteří by mohli určit chování společnosti jako celku, jako sociální skupiny, která je schopna dodržovat sjednané úmluvy. Tedy chovat se jako stát podle našich představ.

Mé poznání jsem popisoval vždy takto. Ty se jeden večer na něčem domluvíš. Vše je jasné, ty jsi spokojen, tvůj partner také, panuje všeobecné nadšeni z toho nečekaného porozumění. Přijde však druhý den, tvůj palestinský partner je poněkud posmutnělý, ptáš se, co se děje. A on ti vysvětlí, že v noci mluvil s Alláhem a ten mu řekl, že ta smlouva není dobrá.

Ano, je to více než zjednodušené, ale princip je přesný. Jeden se opravdu nemůže dlouhodobě na nic spolehnout. Ani na to, že jsi pokládán za přítele. Byly doby, kdy jsem každý den jezdil autem do pásma Gázy. Mé auto stálo většinou celý den před domem, kde byla filmová produkce, ve které jsem pracoval pro americkou televizní stanici.

Každý večer jsem sám kontroloval auto, zda tam třeba „něco“ nepřibylo. Třeba nějaká ta bomba určená pro Izrael. Dělal jsem to stejně důkladně, jako většinou půlhodinu později izraelští specialisté na hraničním přechodu. Nikdy k ničemu nedošlo, ale věděl jsem zcela přesně, že to moji palestinští „přátelé“ přesně pozorovali. Z taktických důvodů jsem se tím také netajil. Opravdu jsem neměl zájem vyhodit sebe a izraelské vojáky do vzduchu.

Přesto se jednou pokusil můj palestinský šéf o podraz. Poprosil mne, zda bych s sebou večer nevzal jeho příbuznou do Tel Avivu. Údajně pracovala jako zdravotní sestra v jedné jeruzalémské nemocnici. Tvrdil, že pochopitelně má všechny potřebné dokumenty. To jsem ještě neměl odvahu mu „nevěřit“.  Při hraniční kontrole se však ukázal opak. Nebylo pro mne jednoduché vše vysvětlit.

Druhý den se na mne můj palestinský šéf jen pohrdavě díval, když jsem se mu snažil vysvětlit, že se něco takového mezi „přáteli“ nedělá. Vysmál se mi. Měl sice vysokou školu, ale tato, pro mne základní pravidla, odmítal chápat. Tehdy jsem se definitivně rozhodl nevěřit. Každé ráno jsem vždy opatrně sondoval, zda ten, který byl ještě včera mým „přítelem“, je jím také dnes.

Opravdu smutné poznání. Potvrdili mi to i mí opravdoví přátelé. Připustili, že by mohla nastat situace, kdy by mne obětovali. Jediný rozdíl by byl v tom, že by mne zavčasu varovali, že by k něčemu podobnému mohlo dojít. Třeba, kdyby jim a celé rodině hrozilo nebezpečí od radikálních skupin. Ty by třeba mohly vyžadovat mou smrt. Nenechali by to sice tak daleko dojít, ale musel bych postarat o to, zmizet dříve, než by mne mohli najít.

Přesto všechno bych nikdy neprohlásil, že každý Palestinec je terorista.

V palestinské společnosti jsou síly, které určí každému, jaký musí být, pokud chce přežít.

V první desetiletích mého života v Česku především vážit si české literatury, vážit si inteligence jako takové. Tehdy pro mne žádný paradox. Zda je někdo Židem, mne moc nezajímalo. Pokládal jsem holocaust za tragickou část lidských dějin. Něco, co je za námi, za co se stydíme, co ale nikdy nezapomeneme. Jinak tomu bylo při mém pobytu ve Vídni. Zde jsem se dověděl, že „Židé“ jsou stále ještě „problémem“. To nechám teď stranou, nechci hovořit o lidské hlouposti. Osud zařídil, že jsem dlouhá léta žil v samotném Izraeli.

Lidé tu žijící jsou hluční, nepokojní, stále někam spěchají, jak se u nás říká, nestíhají. Dělají mnoho věcí najednou. Hlavně když řídí auto. Jednou jsem pozoroval mladou dámu za volantem v ranním provozu. Snídala, dokončovala makeup, telefonovala a pokoušela se ještě přitom řídit auto. Fungovalo to, ostatní řidiči dávali pozor, aby se jí nic nestalo. Nikdo se nad tím nerozčiloval.

Patří to k životu v této zvláštní zemi. Zrovna tak, že se každý zabývá tím, co bude dnes, a hlavně zítra. Možná pozítří. Žádné hluboké úvahy o daleké budoucnosti, žádné hnidopišství v dávné či nedávné  minulosti. Prostě život probíhá teď, v tuto hodinu, minutu a vteřinu. Zase dopadla raketa vystřelená Palestinci? Nic veselého, ale život se kvůli tomu nezastaví.

Pragmatické vnímání života je priorita. Jednou jsem se ptal mladíka, co chce v budoucnosti dělat. Měl krátce před vojenskou službou. Trochu se usmál a klidně a bez vzrušení odpověděl: Teď jdu do armády. Zkus mi zavolat za tři roky. Když budu ještě naživu, tak ti odpovím.

Podle mého neexistuje žádná jiná společnost, která má tolik vnitřních rozporů. Ale neexistuje žádná jiná společnost, která dokáže táhnout za jeden provaz, když jde o osud a existenci země. Vlastnost, která budí v podstatě jen závist zbytku světa.

Hned na počátku mého pobytu v Izraeli jsem se účastnil oslav založení města ležícího v dohledu od Tel Avivu. Úsměvná záležitost. Bylo oslavováno pouhých 70 let existence jedné aglomerace. Jenže na té obrovské ploše, kde před těmi pár lety, tedy v kontextu evropských dějin, byla jen pole, žije dnes skoro 100.000 lidí radostným životem s plnou vírou v budoucnost.

Není proto asi divu, že mi dnešní Česko připadá trochu podivné. To neustálé hádání se, co kdo a kdy v minulosti učinil. To neustálé hledání viníků za současný stav společnosti, ty neustálé výmluvy sloužící jen ke zdůvodnění vlastního nicnedělání. Vše končí tím, ono se stejně nedá nic dělat, vždy existují nějací „oni“, kteří si dělají co chtějí. Pak přijde povzdech: No, s tím se přeci nedá nic dělat.

Nejsem stejného názoru. Vždy se dá „něco“ dělat, vždy mohu dělat to, co pokládám za správné. Stačí jen, když mám jistotu, že činím něco, z čeho mohou mít prospěch i ostatní. Na to nepotřebuji ani politiky, ani zákony. Politická kázání nemusím poslouchat, nikdy se neozve něco, co by jeden už stokrát neslyšel.

O pokud jde o zákon? Každý zákon je „pružný“. I ten „proti občanský“ zákon, se dá vyložit tak, aby nenadělal škody a byl dokonce i prospěšný. Každý soudce by měl i vědět, že mu etika zakazuje uplatňovat zákon, který by mohl společnosti škodit. 

O jednom jsem totiž přesvědčen. Kdyby se lidé v Izraeli nechovali tak, jak jim ukládá vlastní svědomí, jejich stát by již dávno neexistoval.

Životní zkušenost napoví, že asi nebude rozdílu. Není zapotřebí žádného výzkumu veřejného mínění a ani vědeckých studií. Je tomu tak, každá společnost má určité procento hlupáků, kteří se dostanou do státních úřadů a hlavně vedoucích pozic.

Nedávno úředně skončila v Česku výměna řidičských průkazů. Prý na příkaz EU. Je zajímavé, že třeba v Rakousku a v Německu panuje v této oblasti klid. Mají snad privilegia? Pochybuji. Spíše mají úředníky, kteří umí číst.

To nařízení ohledně řidičských průkazů je totiž strašně jednoduché. Od roku 2013 vydávané průkazy v rámci EU mají být jednotné a s omezenou platností na 10 – 15 let. Doklady vydané před rokem 2013 musí být nejpozději do roku 2033 vyměněny. Ještě jednou do roku 2033. Nic víc, nic míň. V podstatě celkem rozumné a pochopitelné přání, tedy pokud chceme žít v Evropě bez hranic.

Co však z toho udělali naši „státní“ úředníci, poznal každý majitel řidičského průkazu v minulých letech. Když se tak jeden kouká, co se to všeobecně kolem nás děje, tak asi někdo chtěl honem zavést „nové“ systémy. Ultramoderní, pěkně drahé a jistě ne zavedené bez patřičného podplácení, korupce a všech těch lobbystických neřestí. Tedy ne vše z Bruselu je skutečně od EU, ale od mnohých českých „chytráků“.

Je logické, že to je asi jen jeden příklad z mnoha. Určitě není ojedinělé, kdy se mnohá „chytrá“ hlava schovává za různá „nařízení“ EU. Ono se na tom totiž nechá asi dobře vydělat. Nehledě na to, existují v Bruselu komisaři, kteří produkují opravdu věci hloupé a rozum urážející. Na těch se ostatně dá velmi mnoho „vydělat“. Co s tím?

Odpověď není tak složitá, musíme ale začít tak trochu přemýšlet. Mnohdy se třeba trochu poptat těch, kteří vědí. Hlavně, když nám třeba ten námi „omylem“ zvolený politik začne  mávat před nosem nějakým papírem a hrozit dalším nařízením z Bruselu.

Či jak by možná řekl Švejk:

Není nic horšího, než když se chytrák schovává za hlupáka.

Myslím, že jedině tak je možno posoudit verbální výměnu stanovisek v pořadu Otázky Václava Moravce. Oba jen soustředěně prezentovali se samolibou jistotou vlastní osobnost. Nějaká nová fakta nebyla cílem jejich samomluv. Občas jeden na druhého reagoval, ale spíše jen proto, že se cítil přerušen ve vlastním monologu.

Pan Moravec si dobře připravil půdu. S pomocí jistého průzkumu veřejného mínění se pokoušel pan prezidenta zatlačit do rohu, moc se mu to ale nevedlo. I pan Zeman totiž ví, že takovéhle průzkumy mají jen cenu mediální a jsou určenou jen k takovýmhle verbálním soubojům. Takže jediné, co vždy opakovaně zaznělo, bylo jen penetrantní zdůrazňování společnosti, která tato „věrohodná“ čísla produkuje.

Měl jsem skoro dojem, že to leží panu Moravcovi tak na srdci, jakoby se jednalo o rodinný podnik. Jeden by mohl mluvit skoro i o cílené reklamní kampani. Nu, proč ne, Česká televize je veřejnoprávní, asi si to může dovolit. Zákon sem, zákon tam, ona má stejně vlastní.

A pak se zase hovořilo o „odbornících“ ve vládních funkcích. Že by ale o tom hovořili specialisté, jsem nebyl přesvědčen. Vše se zase stočilo směrem, zda ten či onen má nějaké papíry, nějaké zkušenosti. Je podivné, že o tom hovořili dvě osobnosti veřejného života, které ale vůbec nezajímalo, co si tom třeba myslí ostatní občané.

Třeba, že by jeden od politika očekával jistou verbální skromnost, respekt před druhým, byť je to i protivník. I jistou morální hodnotu s jakou se divá na svět, čestnost, cit pro spravedlnost, chápání potřeb občanů. Prostě, že by to měl být celkem slušný člověk, kterého by si občan také mohl vážit.

Ne, o ničem takovém se nehovořilo, proč také, setkali se dva, které to opravdu nezajímá. Jejich cílem bylo jen upevnit své postavení v mediálním světě. Každý byl přesvědčen sám o sobě. Jistá arogance bojovala proti drzosti. A aby to nebylo moc monotónní, tak si občas zase role prohodili.

Takže si opravdu myslím, že to vše skončilo nerozhodně, byl to rovnocenný zápas. Jedinou chybou snad bylo, že ten duel byl trochu nudný. Jeden mohl i tušit, že to tak zase dopadne. Přesto je to zklamání, slušný člověk vždy doufá, že se přeci jenom něco změní k lepšímu. Pozitivní na celé věci je ale to, že vysílací čas je od mediálních specialistů „odborně“ zvolen.

Neděle, doba polední. Čas, kdy si jeden může při vypnuté televizi nechat třeba dobře chutnat v kruhu rodiny. Popovídat s dětmi. Či se prostě projít na čerstvém vzduchu. Možná snad to nejpotřebnější, ta zatuchlá atmosféra „poltických“ novinářských debat by mohla být i nakažlivá. Člověk by třeba mohl podlehnout dojmu, že to, co se občas v České televizi prezentuje, má něco společného se životem normálního občana.

Podle mého se pozná velikost politika podle toho, zda budí respekt právě u politických odpůrců. Ariel Šaron byl právě takovým. Byl postavou více než kontroverzní a přesto obdivuhodnou. Byl jedním z těch lidí, kteří nikdy neuhnou od názoru, který si vzali za vlastní.

Byl jedním z posledních, kterým byla existence izraelského státu životním posláním. Jeho odpůrci ho možná nenáviděli, ale nikdy o něm nehovořili bez respektu. Mnohdy to byl i určitý strach, ale ne z jeho brutality, spíše z toho, že bylo skoro jisté, že udělá přesně to, co si předsevzal. Prostě „buldozer“.

Takových politiků nikdy nebylo mnoho, v dnešní době se již také asi nerodí. Svým způsobem je nemáme rádi, moc nám připomínají vlastní slabost a nerozhodnost. Byl to syn Izraele, takový ten typický, nikdy nezapomněl, kde se narodil, nikdy neváhal tento kousek země hájit, bojovat o existenci vlastního národa.

Je možno ho tisíckrát odsuzovat, považovat za „válečného“ zločince. Zrovna tak ale obdivovat, takříkajíc dávat za něj ruku do ohně. Všichni budou mít asi „pravdu“, nepřímo se totiž shodnou na tom, že byl jedním z těch, kteří naplňují stránky dějin. Byl prostě člověkem se vším všudy. Ano, byl to bojovník a protivník vzbuzující respekt.

Každý rozumný národ je na takové osobnosti hrdý, ti ostatní by měli závidět.