V prvé řadě třeba za jejich snahu přesvědčit mne o tom, že přemýšlet netřeba. Kupodivu ve mně jejich touha vyvolávala reakci opačnou. Čím větší bylo jejich úsilí, tím více rostla má potřeba přemýšlet a bojovat o zachování si vlastního rozumu.
Pečlivě se také starali o to, abych netrpěl hladem a zimou. Dávali dokonce velký pozor na to, abych i řádně pracoval. Naznačovali mi, že se jedná o mou budoucnost, dokonce ve spojitosti s osudem celé společnosti. Poté, co jsem si dovolil přemýšlet, jsem rychle dospěl k názoru, že se nejedná o budoucnost mou, ale jejich. Nebyl to tak složitý myšlenkový proces, fakta k tomu dodávali každý den.
Dávali mi také na srozuměnou, že se nemusím o nic starat, oni udělají vše za mne. Bohužel bez ohledu na to, zda se mi to líbí či ne. Neměl jsem pro to zrovna velké pochopení, když mi bylo třicet rozhodl jsem se, že o mém osudu a budoucnosti mé rodiny budu raději rozhodovat sám. Vydal jsem se do světa.
Často jsem pak cestoval do ještě existujících komunistických zemí, tedy zemí bratrských. Mé „západní“ kolegy pak udivovalo, že se zde umím pohybovat, že vím, jak to všechno funguje. Zrovna tak, jak rychle rozeznám, kdo je jen na oko s režimem a kdo to myslí vážně, tedy, kdo je opravdu nebezpečný.
Mnohokrát jsem i praktikoval poznání, že ten, kdo je ozbrojen, má vždy pravdu. Zrovna tak, že když tisícihlavý dav má nějaký názor, že není dobré mu odporovat. Věděl jsem, jak se pohybovat ve společnosti, kde vládne intelektuální omezenost a hloupost. Ne, že bych se jí poddal, jen jsem si přiznal, že mé názory nemají naději být akceptovány.
Prostě mi určité chování přešlo do krve za vydatné pomoci komunistické výchovy. V podstatě asi nic neobvyklého. Vytvořily se v mně určité automatismy jak reagovat na určité situace. Po nějaké době jsem se však přistihl, že takto reaguji všude a všeobecně. Bez ohledu na politický systém země, kde se právě nacházím.
Jen jsem vždy logicky reagoval na „známé“ situace, známé struktury projevů mocenských aparátů, jedinců či společenských seskupení. A to i přesto, že jsem se mnohdy nacházel i ve zcela demokratické a svobodné společnosti. K mé hrůze se i zde dalo uplatnit mé „komunistické“ poznání a životní zkušenost.
Hrůza přešla, zůstala jen určitá trpkost. Znovu pozoruji, jak jsou ti přemýšliví odstrkováni do pozadí. Ti hluční se derou do prvních řad. Také oni zase vykládají, jak se musí to či ono dělat, mají stoprocentní řešení pro budoucnost, ví přesně, jak tomu bylo v minulosti. Pokud je někdo upozorní, že třeba vykládají hlouposti, jsou celkem agresivní.
Když pozoruji jejich reakce a verbální projevy, jsem šťastný, že fyzická likvidace jinak myslících je v demokratickém systému oficiálně protizákonná, respektive trestná. V očích mnohých, je však často záblesk, který hovoří o něčem jiném. Praxe pak ukazuje, že již existuje způsob jak se protivníků zbavit, respektive je společensky znemožnit.
V principu zase jen boj moc. Boj o nadvládu nad druhými. Zase se nikdo neptá, zda se mi to líbí. Pro mne tedy nic nového, vše jsem již zažil, vím co si mám myslet, jak reagovat.
Ano, je lépe, ale žádný důvod k pyšné a bezmezné radosti, sebeuspokojení bývá zrádné.