Přiznávám, že skoro celý život inklinuji k tomu spáchat sebevraždu. Jsem však zbabělec, volím cestu pohodlnou. Nerad bych odcházel ze světa s prázdným žaludkem. Ostatně nemohu také usnout, když mi kručí v břiše. Jsem asi zpovykaný životem.
V mládí jsem se proto pokoušel odejít ze života nadměrným pitím mléka. Pochopitelně plnotučného. Zklamalo. V pohodě jsem se dožil plnoletosti a mohl přejít na konzum piva a červeného vína. Chutnalo také, nevýhodou bylo, že jsem přitom měl špatné svědomí, že se jaksi vzdaluji mému životnímu cíli.
Pak jsem to zkoušel se sádlem. Pekl jsem a smažil o sto šest. Vedlo se mi ale dobře, jen jsem trochu přibral na váze, tak jsem to omezil. Ne moc, chleba se sádlem a cibulí nic nenahradí. Přesto jsem přešel spíše na máslo. Byl jsem k tomu ale částečně donucen, žil jsem v zemi, kde sádlo vlastně nebylo.
Vynahrazoval jsem to ale vajíčky. Pěkně dvě tři denně. Neustálým pozorováním sebe sama, jsem však nenacházel stopy chřadnutí, spíše naopak, mnozí říkali, že vypadám dobře. Když jsem jim sdělil pravdu, že za to mohou asi ta vajíčka, jen spráskli rukama.
Jo, také jsem zapomněl na špek. Mám ho rád. Hlavně když se dá vše dohromady. Tedy vajíčka, špek a sádlo. Opravdu pochoutka. Jeden přímo cítí, že se pohybuje směrem ke konci života. Je to prostě nádhera. Jenže ten konec zůstává také v nedohlednu.
Ale teď mám pocit, že mi věda konečně něco našla, něco, co bude určitě fungovat. Hořické trubičky. Média jsou toho plná, hotová hysterie, řekl bych skoro výjimečný stav. Sláva! Konečně snad budou mít vědci a bruselští odborníci pravdu, konečně mohu tedy spáchat sebevraždu.
Hned jsem si je koupil, již jsem pojedl. Skoro s obavou jsem začal psát tyto řádky, nevěda, zda je také dokončím. Přemáhá mne nejistota, ale zatím se cítím celkem dobře. Ony chutnají. Myslím, že si musím zase nějaké koupit. Ale, kdybych se dlouho neozval, tak alespoň víte, co si koupit, pokud chcete tento svět opustit. Zatím se tedy pro jistotu loučím.