Tak máme před sebou dny, kdy se nás média pokusí informovat o pozoruhodných rozhovorech mezi panem prezidentem a adepty na ministerská křesla. Bude to asi vypadat jako v základní škole. Žáčci jsou voláni k tabuli. Zda však budou smět na stupínek, o tom pochybuji. Psát na tabuli už asi vůbec ne.
Ale jsou to lidé vychovaní, asi nebudou odporovat. S vážnou tváří se pokusí neposlouchat prázdná slova, plynoucí v bohorovném tónu nadřazeného a dokazující, že poučující je vzdálen veškeré reality. Žáčci jsou ale natolik chytří, aby si uvědomili, že odpor je zbytečný, argumentace bezcenná, dialog není žádoucí. Ono se nepatří odporovat panu učiteli.
Ale k věci. Kdo je podle mne v dnešní době odborník hodný pozici ministra? Někdo, kdo ještě rozpozná realitu, někdo, kdo ještě cítí, jak lidé v této zemí žijí. Ještě vnímá co si přejí, po čem touží, co je bolí, co jim ztěžuje každodenní život.
Někdo, kdo se nebojí říci do mikrofonů a objektivů televizních kamer prosté slovo nevím. Nejsem informován, musím se poradit. Člověk, který na sebe nebere roli „vševěda“. Osobnost, která necítí potřebu a nutnost odpovědět na veřejnosti každou otázku planými a prázdnými slovy.
Měl by to být rozumný sebekritický člověk, který uznává, že existují skuteční odborníci. A když se s nimi setká s žádostí o radu, dokáže s jistotou rozpoznat, kdo proti němu sedí. Je to skutečně někdo, kdo se chce opravdu zasadit o změnu k lepšímu? Či je to opět „lobbista“ hledající „vedlejší“ výdělek pro sebe a kamarády z mokré čtvrti.
Prostě ministr by měl být vyzbrojen životními zkušenostmi, které mu umožňují rozpoznat dobro od zla. Člověk, který dokáže najít ještě existující nadšence, kteří vytvoří tým, jež bude mít dostatečnou sílu dát všechen ten bezbřehý chaos do pořádku. Nejdříve snad vymést všechno špatné a ne se vrhat do nových experimentů.
Také by to měl být člověk i silného charakteru, který by Vám, pane prezidente, vysvětlil, že by nebylo špatné, kdybyste konečně přestal vnášet chaos do našich životů. Hlavně svými chorobně „odbornými“ projevy dokazující jen Vaši nezpůsobilost pro úřad, který nepřestáváte ponižovat s vytrvalostí nemocného kousajícího psa.
Takže nechte konečně jít věci cestou, kterou známe, která není možná tou nejlepší volbou, ale kterou jsem si přesto zvolili. Nejsme tak hloupý národ, abychom nepoznali, kdy byla naše rozhodnutí nesprávná a asi mylná. My se již ozveme. My se obejdeme bez Vaší „odborné“ pomoci. Jenom potřebujeme mít jistotu, že nás i někdo vyslechne. Že, pane prezidente?