Podle mého se pozná velikost politika podle toho, zda budí respekt právě u politických odpůrců. Ariel Šaron byl právě takovým. Byl postavou více než kontroverzní a přesto obdivuhodnou. Byl jedním z těch lidí, kteří nikdy neuhnou od názoru, který si vzali za vlastní.
Byl jedním z posledních, kterým byla existence izraelského státu životním posláním. Jeho odpůrci ho možná nenáviděli, ale nikdy o něm nehovořili bez respektu. Mnohdy to byl i určitý strach, ale ne z jeho brutality, spíše z toho, že bylo skoro jisté, že udělá přesně to, co si předsevzal. Prostě „buldozer“.
Takových politiků nikdy nebylo mnoho, v dnešní době se již také asi nerodí. Svým způsobem je nemáme rádi, moc nám připomínají vlastní slabost a nerozhodnost. Byl to syn Izraele, takový ten typický, nikdy nezapomněl, kde se narodil, nikdy neváhal tento kousek země hájit, bojovat o existenci vlastního národa.
Je možno ho tisíckrát odsuzovat, považovat za „válečného“ zločince. Zrovna tak ale obdivovat, takříkajíc dávat za něj ruku do ohně. Všichni budou mít asi „pravdu“, nepřímo se totiž shodnou na tom, že byl jedním z těch, kteří naplňují stránky dějin. Byl prostě člověkem se vším všudy. Ano, byl to bojovník a protivník vzbuzující respekt.
Každý rozumný národ je na takové osobnosti hrdý, ti ostatní by měli závidět.