Myslím, že jedině tak je možno posoudit verbální výměnu stanovisek v pořadu Otázky Václava Moravce. Oba jen soustředěně prezentovali se samolibou jistotou vlastní osobnost. Nějaká nová fakta nebyla cílem jejich samomluv. Občas jeden na druhého reagoval, ale spíše jen proto, že se cítil přerušen ve vlastním monologu.
Pan Moravec si dobře připravil půdu. S pomocí jistého průzkumu veřejného mínění se pokoušel pan prezidenta zatlačit do rohu, moc se mu to ale nevedlo. I pan Zeman totiž ví, že takovéhle průzkumy mají jen cenu mediální a jsou určenou jen k takovýmhle verbálním soubojům. Takže jediné, co vždy opakovaně zaznělo, bylo jen penetrantní zdůrazňování společnosti, která tato „věrohodná“ čísla produkuje.
Měl jsem skoro dojem, že to leží panu Moravcovi tak na srdci, jakoby se jednalo o rodinný podnik. Jeden by mohl mluvit skoro i o cílené reklamní kampani. Nu, proč ne, Česká televize je veřejnoprávní, asi si to může dovolit. Zákon sem, zákon tam, ona má stejně vlastní.
A pak se zase hovořilo o „odbornících“ ve vládních funkcích. Že by ale o tom hovořili specialisté, jsem nebyl přesvědčen. Vše se zase stočilo směrem, zda ten či onen má nějaké papíry, nějaké zkušenosti. Je podivné, že o tom hovořili dvě osobnosti veřejného života, které ale vůbec nezajímalo, co si tom třeba myslí ostatní občané.
Třeba, že by jeden od politika očekával jistou verbální skromnost, respekt před druhým, byť je to i protivník. I jistou morální hodnotu s jakou se divá na svět, čestnost, cit pro spravedlnost, chápání potřeb občanů. Prostě, že by to měl být celkem slušný člověk, kterého by si občan také mohl vážit.
Ne, o ničem takovém se nehovořilo, proč také, setkali se dva, které to opravdu nezajímá. Jejich cílem bylo jen upevnit své postavení v mediálním světě. Každý byl přesvědčen sám o sobě. Jistá arogance bojovala proti drzosti. A aby to nebylo moc monotónní, tak si občas zase role prohodili.
Takže si opravdu myslím, že to vše skončilo nerozhodně, byl to rovnocenný zápas. Jedinou chybou snad bylo, že ten duel byl trochu nudný. Jeden mohl i tušit, že to tak zase dopadne. Přesto je to zklamání, slušný člověk vždy doufá, že se přeci jenom něco změní k lepšímu. Pozitivní na celé věci je ale to, že vysílací čas je od mediálních specialistů „odborně“ zvolen.
Neděle, doba polední. Čas, kdy si jeden může při vypnuté televizi nechat třeba dobře chutnat v kruhu rodiny. Popovídat s dětmi. Či se prostě projít na čerstvém vzduchu. Možná snad to nejpotřebnější, ta zatuchlá atmosféra „poltických“ novinářských debat by mohla být i nakažlivá. Člověk by třeba mohl podlehnout dojmu, že to, co se občas v České televizi prezentuje, má něco společného se životem normálního občana.