V první desetiletích mého života v Česku především vážit si české literatury, vážit si inteligence jako takové. Tehdy pro mne žádný paradox. Zda je někdo Židem, mne moc nezajímalo. Pokládal jsem holocaust za tragickou část lidských dějin. Něco, co je za námi, za co se stydíme, co ale nikdy nezapomeneme. Jinak tomu bylo při mém pobytu ve Vídni. Zde jsem se dověděl, že „Židé“ jsou stále ještě „problémem“. To nechám teď stranou, nechci hovořit o lidské hlouposti. Osud zařídil, že jsem dlouhá léta žil v samotném Izraeli.
Lidé tu žijící jsou hluční, nepokojní, stále někam spěchají, jak se u nás říká, nestíhají. Dělají mnoho věcí najednou. Hlavně když řídí auto. Jednou jsem pozoroval mladou dámu za volantem v ranním provozu. Snídala, dokončovala makeup, telefonovala a pokoušela se ještě přitom řídit auto. Fungovalo to, ostatní řidiči dávali pozor, aby se jí nic nestalo. Nikdo se nad tím nerozčiloval.
Patří to k životu v této zvláštní zemi. Zrovna tak, že se každý zabývá tím, co bude dnes, a hlavně zítra. Možná pozítří. Žádné hluboké úvahy o daleké budoucnosti, žádné hnidopišství v dávné či nedávné minulosti. Prostě život probíhá teď, v tuto hodinu, minutu a vteřinu. Zase dopadla raketa vystřelená Palestinci? Nic veselého, ale život se kvůli tomu nezastaví.
Pragmatické vnímání života je priorita. Jednou jsem se ptal mladíka, co chce v budoucnosti dělat. Měl krátce před vojenskou službou. Trochu se usmál a klidně a bez vzrušení odpověděl: Teď jdu do armády. Zkus mi zavolat za tři roky. Když budu ještě naživu, tak ti odpovím.
Podle mého neexistuje žádná jiná společnost, která má tolik vnitřních rozporů. Ale neexistuje žádná jiná společnost, která dokáže táhnout za jeden provaz, když jde o osud a existenci země. Vlastnost, která budí v podstatě jen závist zbytku světa.
Hned na počátku mého pobytu v Izraeli jsem se účastnil oslav založení města ležícího v dohledu od Tel Avivu. Úsměvná záležitost. Bylo oslavováno pouhých 70 let existence jedné aglomerace. Jenže na té obrovské ploše, kde před těmi pár lety, tedy v kontextu evropských dějin, byla jen pole, žije dnes skoro 100.000 lidí radostným životem s plnou vírou v budoucnost.
Není proto asi divu, že mi dnešní Česko připadá trochu podivné. To neustálé hádání se, co kdo a kdy v minulosti učinil. To neustálé hledání viníků za současný stav společnosti, ty neustálé výmluvy sloužící jen ke zdůvodnění vlastního nicnedělání. Vše končí tím, ono se stejně nedá nic dělat, vždy existují nějací „oni“, kteří si dělají co chtějí. Pak přijde povzdech: No, s tím se přeci nedá nic dělat.
Nejsem stejného názoru. Vždy se dá „něco“ dělat, vždy mohu dělat to, co pokládám za správné. Stačí jen, když mám jistotu, že činím něco, z čeho mohou mít prospěch i ostatní. Na to nepotřebuji ani politiky, ani zákony. Politická kázání nemusím poslouchat, nikdy se neozve něco, co by jeden už stokrát neslyšel.
O pokud jde o zákon? Každý zákon je „pružný“. I ten „proti občanský“ zákon, se dá vyložit tak, aby nenadělal škody a byl dokonce i prospěšný. Každý soudce by měl i vědět, že mu etika zakazuje uplatňovat zákon, který by mohl společnosti škodit.
O jednom jsem totiž přesvědčen. Kdyby se lidé v Izraeli nechovali tak, jak jim ukládá vlastní svědomí, jejich stát by již dávno neexistoval.