Přesto, že je to velice smutné a rozumného člověka vlastně nedůstojné, přesvědčili mne jen o jednom. Abych jim nevěřil. Trvalo to dlouho, než jsem se s tím smířil. Nechtěl jsem podlehnout tlaku těch, kteří se mne o tom snažili přesvědčit hned na počátku mého pobytu v oblasti izraelsko-palestinského konfliktu.
Ta nedůvěra je míněna všeobecně. Existuje pochopitelně i značné množství Palestinců, na které by se jeden mohl spolehnout. Ale jen čas od času, v určitých případech, vše je také závislé na momentální vnitropolitické situaci. Navíc to ještě zdaleka nejsou ti, kteří by mohli určit chování společnosti jako celku, jako sociální skupiny, která je schopna dodržovat sjednané úmluvy. Tedy chovat se jako stát podle našich představ.
Mé poznání jsem popisoval vždy takto. Ty se jeden večer na něčem domluvíš. Vše je jasné, ty jsi spokojen, tvůj partner také, panuje všeobecné nadšeni z toho nečekaného porozumění. Přijde však druhý den, tvůj palestinský partner je poněkud posmutnělý, ptáš se, co se děje. A on ti vysvětlí, že v noci mluvil s Alláhem a ten mu řekl, že ta smlouva není dobrá.
Ano, je to více než zjednodušené, ale princip je přesný. Jeden se opravdu nemůže dlouhodobě na nic spolehnout. Ani na to, že jsi pokládán za přítele. Byly doby, kdy jsem každý den jezdil autem do pásma Gázy. Mé auto stálo většinou celý den před domem, kde byla filmová produkce, ve které jsem pracoval pro americkou televizní stanici.
Každý večer jsem sám kontroloval auto, zda tam třeba „něco“ nepřibylo. Třeba nějaká ta bomba určená pro Izrael. Dělal jsem to stejně důkladně, jako většinou půlhodinu později izraelští specialisté na hraničním přechodu. Nikdy k ničemu nedošlo, ale věděl jsem zcela přesně, že to moji palestinští „přátelé“ přesně pozorovali. Z taktických důvodů jsem se tím také netajil. Opravdu jsem neměl zájem vyhodit sebe a izraelské vojáky do vzduchu.
Přesto se jednou pokusil můj palestinský šéf o podraz. Poprosil mne, zda bych s sebou večer nevzal jeho příbuznou do Tel Avivu. Údajně pracovala jako zdravotní sestra v jedné jeruzalémské nemocnici. Tvrdil, že pochopitelně má všechny potřebné dokumenty. To jsem ještě neměl odvahu mu „nevěřit“. Při hraniční kontrole se však ukázal opak. Nebylo pro mne jednoduché vše vysvětlit.
Druhý den se na mne můj palestinský šéf jen pohrdavě díval, když jsem se mu snažil vysvětlit, že se něco takového mezi „přáteli“ nedělá. Vysmál se mi. Měl sice vysokou školu, ale tato, pro mne základní pravidla, odmítal chápat. Tehdy jsem se definitivně rozhodl nevěřit. Každé ráno jsem vždy opatrně sondoval, zda ten, který byl ještě včera mým „přítelem“, je jím také dnes.
Opravdu smutné poznání. Potvrdili mi to i mí opravdoví přátelé. Připustili, že by mohla nastat situace, kdy by mne obětovali. Jediný rozdíl by byl v tom, že by mne zavčasu varovali, že by k něčemu podobnému mohlo dojít. Třeba, kdyby jim a celé rodině hrozilo nebezpečí od radikálních skupin. Ty by třeba mohly vyžadovat mou smrt. Nenechali by to sice tak daleko dojít, ale musel bych postarat o to, zmizet dříve, než by mne mohli najít.
Přesto všechno bych nikdy neprohlásil, že každý Palestinec je terorista.
V palestinské společnosti jsou síly, které určí každému, jaký musí být, pokud chce přežít.