Rozhodně ne tak, že bych se do posledního detailu pokoušel porozumět jeho činu, jeho osobnosti. Že bych studoval vše kolem, analyzoval stav společnosti tehdy, předtím, potom, dnes. Spíš bych jen tak zavzpomínal, jak jsem se tehdy cítil já. Jak se dařilo mé duši, o čem jsem hovořil s přáteli.
Určitě bych měl brzo v hlavě celou řadu kusých myšlenek, které by se asi točili kolem mé tehdejší nespokojenosti. Jak jsem těžce snášel vládu blbosti, která násilím obhajovala neexistující pravdy. Jak jsem byl vystaven ideologickému běsnění, které bylo v neuvěřitelném rozporu se všemi ideály hodných vzdělaného člověka.
Nemohl bych se asi ubránit dojmu, že mnohé z toho, co tehdy zahalovalo mou duši do smutku a pesimismu, mohu bohužel pozorovat kolem sebe i v dnešních dnech. Najednou bych zase kolem sebe objevoval hlubokou a bezmeznou hloupost, která drze na mnohých místech ovládá naši společnost.
Najednou bych viděl zase ty, kteří mne připravují o touhu být hrdým na společnost ve které žiji. Asi bych rychle přišel i na to, že tehdejší přesvědčení, že vše špatné pochází od politické strany dokazující vlastní existenci zrůdnou ideologií, bylo trochu mylné a zjednodušené.
Musel bych si i uvědomit, že tehdejší politická struktura sloužila jen k jednomu. Ochránit hloupost a nevědomost vládnoucích politiků. A násilím se pak pokoušela legitimizovat jejich nárok na moc nad jinak myšlenkově svobodným národem.
Objevil bych asi i jinou smutnou pravdu. Doba Jana Palacha byla časem disidentů. Všechny humánní myšlenky žily potajmu mezi lidem. Národ měl druhý krevní oběh, který se staral o to, aby všechny pojmy a vlastnosti charakterizující kulturní úroveň zůstaly naživu. Byla v tom vnitřní síla, která pomáhala překonat šedý smutek všedního dne.
A pak by nezbylo nic jiného, než si přiznat, že v naší společnosti je asi ještě hodně práce. Vždyť ta zrůdná touha po moci je každodenním chlebíčkem mnohých. Jen těch ideologií je povícero, není lehké se orientovat, není lehké rozpoznat, kdo to myslí poctivě. Když však člověk začne opět hledat věci jako je hloupost, donášení, podvádění, závist, neměl by mít problém se v tom vyznat.
Takže já bych uctil památku Jana Palacha třeba tím, že bych se pokoušel udělat něco pro to, aby vše, čeho si v myšlenkové a kulturní oblasti vážím, nemuselo být zase věcí disidentů, či dokonce opětným odchodem do emigrace opouštělo naši společnost.
Dělal bych vše pro to, aby touha po myšlenkové svobodě se nám opět stala vlastní. Snažil bych se ze všech sil, aby se nám vrátil optimismus v budoucno, abychom přestali naříkat. Aby se nám vrátil humor a ironie, aby se nám vrátila ta síla, která nám vždy pomáhala přežít časy, které nebyly zrovna radostné.
Jedno je totiž jisté:
Národ, který není hrdý sám na sebe, zmizí v propadlišti dějin.