kotyk-blog.cz

Tak generální ředitel České televize je konečně aktivní. Nebojte, nezačal bojovat o záchranu programové úrovně, jen o své křeslo. Již jednou jsem napsal, že hledám ředitele ČT, protože jsem se s ním jen mediálně setkával, když dokazoval, že o vedení televize nemá ponětí. Jinak byl někde schován a nechal veřejnost tápat ve snaze dovědět se pravdu.

Teď se tedy konečně probudil a zve k privátním rozhovorům každého, který by mu pomohl odsouhlasit v parlamentu zprávu o hospodaření. Je to asi problém, nějak to odfláknul a je mnoho těch, kteří se domnívají, že ty jemu svěřené miliardy zmizely poněkud zvláštním způsobem.

On to sice tuší každý, ale asi bylo doposavad v zájmu mnoha, aby se o tom moc nemluvilo. Čert ví proč, vždyť jde o peníze občanů. Nu, možná, že právě proto. Je už zvykem, že si veřejné peníze může do kapsičky strčit každý, hlavně když s tím dostatek „politiků“ souhlasí. Ale teď to vypadá, že je to přeci jenom trochu moc.

Nějak je asi těžké před veřejností ututlat, že se pan Dvořák s příjmem 5 miliónů ročně chová poněkud svévolně. Ani si nedá tu práci, aby ty prošustrované miliardy alespoň trochu rozumně zdůvodnil. Možná, že není každý tak padlý na hlavu, jak si to pan generální ředitel myslí i o svých divácích.

On ho sice již kdekdo kritizoval za „kvalitu“ televizního vysílání, ale nijak to nepomohlo. Je to trochu problém, je to věcí názoru. Zrovna tak byl doposavad bezvýsledný každý pokus mu vysvětlit, že veřejnoprávní televize není privátní podnik, kde se rozdávají peníze jen přátelům. Stejně tak, že Rada ČT tu není k tomu, aby schvalovala jeho choutky.

Pan Dvořák má tedy najednou plné ruce práce. Pochopitelně zase v oblasti, která mu vlastně nepřísluší. Chce, podle svého zvyku, bez „cenzury“ a „objektivně“ přesvědčit většinu, že jeho privátní podnik musí být zachován na životě. Soukromá setkání stíhají přátelské rozhovory. Plácání po rameni nebere konce.

Nemám moc rád úsloví: Účel světí prostředky. Ale občas dělám výjimku. Vzpomenu třeba na Al Capona. Ten v vraždil o sto šest, ale nikdo mu to nemohl dokázat. Pak ho přeci jenom dostali do vězení za neplacení daní. A tak si myslím, proč by nemohl být zbaven funkce někdo, kdo ničí televizní kulturu, prostě za to, že jeho plány o hospodaření s penězi občanů nejsou zrovna slučitelné se všeobecnou představou.

To, co není přímo z mé hlavy, ač podnětem k tomuto článku, najdete zde:

Šéf ČT Dvořák platí lobbisty, aby protlačil hospodaření televize přes poslance

Pan Zeman s konečně rozjel do Afgánistánu, aby se setkal s těmi, kteří zde většinou na přání politiků dávají v sázku vlastní život. Z morálního hlediska je taková návštěva čin nezbytný a i očekávaný. Ne každý politik je ochoten pohlédnout do očí toho, kterého možná posílá na smrt. Ne každý k tomu má odvahu.

Potud tedy vše navýsost správné a v podstatě chvályhodné. Kdyby právě nebylo médií a s tím spojená vypočítavá strategie těch, kteří se starají o popularitu osob veřejného života, zvláště pak politiků. Ještě jsem nezažil, že by některý politik „riskoval“ život v absolutní tajnosti a trval na tom, že se o tom veřejnost nesmí dovědět.

Ne, i on chce být hrdinou. Chce ukázat, že i on „riskuje“ život. Takže s tím utajením to není tak jednoznačné a jednoduché. Média se musí připravit, musí být na místě. Tiskoví odborníci to vědí, jejich největší hrůzou pak spíše je, že by novináři něco propásli a jejich svěřenec by neovládal titulní strany světového tisku.

Takže se dělá, že nikdo nic neví. Vyžaduje to absolutní profesionalitu z obou stran. Jak víme tak „odbornost“ politiků v naší zemi poněkud pokulhává, není proto divu, že se někdo potom doví něco dříve a ta druhá strana pak neví jak reagovat. Logický to důsledek amatérského pracovního harmonogramu. Tiskový mluvčí pana prezidenta si tedy nezaslouží soucit, spíše zamyšlení nad jeho naivitou a nezkušeností.

Pan prezident tedy opravdu nebyl špatným a neodpovědným chováním médií v ohrožení života. Spíše byla ohrožena ta zbývající špetka naděje, že na pražském hradě pracují profesionálové. Asi je pro tyto státní úředníky všechno ještě moc nové a rutina je slovo neznámé. Proto ten trapný výkřik: „Pan prezident se tím dostal do nebezpečí života“. Či podobně. Nebyl ani čas třeba podotknout, že ohroženi byli možná všichni, kteří se starali o bezpečnost osoby prezidenta. Nebyla by to sice zcela pravda, ale vyznělo by to lépe.

V ohrožení života byli všichni ti, kteří v Afgánistánu slouží. Především pak posádky helikoptér. Moc o tom nepřemýšleli, ani to nejde, riskují život každý den. Ať už o tom někdo píše nebo ne. Riskují život pro politiky, kteří je do takových misích posílají. Ti to zdůvodňují nutností, srdceryvně poukazují na lidskou solidaritu. Většinou však trpí neznalostí problematiky konfliktu, jsou ve svých rozhodnutích obvykle jen solidární s jinými politickými vůdci, kteří toho vědí ještě méně.  

Mnohdy ani nepostřehnou, že jejich národ je tak nucen být obětí „vyšší“ diplomacie. To znamená, že ten hlavní organizátor bojů za „demokracii a svobodu“, sleduje jen vlastní mocenské zájmy, chce ovládnout cizí zemi. A pak jsou vojáci posíláni na mírovou misi. Většinou se jedná o válku, ale tak se to nesmí pojmenovat, to by bylo porušení mezinárodního práva a co já vím čeho ještě.

A když má takový voják štěstí, tak právě přiletí pan prezident a dá mu kousek chleba, pár koleček salámu a k tomu ještě tatranku. Pochopitelně, že ho to potěší, ale nejvíce si cení stisku ruky. Těší se i přesto, že by to mohlo být i podání ruky na rozloučenou.

Nejsem tedy ochoten uvažovat nad tím, že pan prezident byl možná v nebezpečí života. Jeho ohrožení nebylo větší než těch, které naši politici poslali někam, kde by třeba ani neměli být. Všichni už víme, že v Afgánistánu se vše, pro co vojáci z mnoha zemí bojovali, zhroutí v okamžiku, kdy odejdou. Bojovali za politickou chiméru. Mnozí obětovali život. 

Jsem upřímný, pokládám za spravedlivé, když je politik občas ohrožen vlastní politikou. Proč by to mělo postihovat vždy jen nevinné. Proč by měli umírat jen ti, kterým je často lživě vykládáno, že se obětují za neexistující morální hodnotu.

Co je psáno, to dáno. Tedy v koaliční smlouvě. A co není, o to se musí bojovat. Tak už je to v opravdovém životě obchodníků. A pokud je Vaším protivníkem pan Babiš, tak bych Vám radil dát si pěkný pozor. Ne abyste, jak se říká, ztratil i ty poslední kalhoty. Minimálně jedny budete potřebovat při nástupu před pana prezidenta, až budete žádat o definitivní svolení spoluvládnout.

Teď si stěžujete, že pan Babiš jako ministr nemá chuť, aby ho nějaký Váš stranický přítel kontroloval. Pokud by šlo jen o dívání se mu na prsty, to by asi strpěl, ale kecat mu do jeho práce, to jaksi nesnáší. Moc se mu nedivím, já se mnohdy cítil také za něco odpovědný. To jsem také neměl rád, když se mi do toho někdo míchal. Nesl jsem odpovědnost, tak muselo být všechno podle mého. Když někdo pořád někam strkal prsty, tak jsem mu je prostě přiskřípl.

Vím, v politickém životě je to trochu neobvyklé nést za něco odpovědnost, ale u řádných obchodníků je to normální. Většinou jsou féroví, ale hrozně tvrdí. Prostě dělají podle svého. A pan Babiš nevypadá na to, že by se chtěl změnit. Zda se mu opravdu povede to, co slibuje, nevím, ale nepokládám ho za tak hloupého, aby při případném úspěchu zapomněl, že podíl na zisku slíbil občanům.

Takže jsme jako občané podílníci na rizikovém obchodu. Ale šance, že by prohrál, nejsou zrovna velké, spíše naopak. U Vás je to jinak,  podílníci na úspěchu Vaší strany zatím moc radosti nikdy neměli, spíše se jednalo o ztrátu, než o zisk. Ale dobrá, Vaše strana dostala opět šanci, tak se jí chopte.

Teď máte vedle sebe někoho, kdo neví nic o „politickém“ kšeftaření, ale jen o skutečném obchodování. Dotáhl to hodně vysoko, asi tomu trochu rozumí. Ať toho dosáhl tak nebo onak, neúspěšný nebyl. Na druhé straně ty „stranické“ metody nejsou také zrovna moc čisté, podívejte se na sebe. Budete asi premiérem, ale s pěkně odřeným nosem.

Já bych se ani moc nerozčiloval nad tím, že vám pan Babiš říká kluci. Nedá se nic dělat, má na to věk i postavení. Nezbývá, než trochu zaskřípat zuby a snažit se z toho udělat to nejlepší. Podívejte, vždyť ono se to panu Babišovi nemusí vůbec podařit, tedy to, co si předsevzal. Pak je přeci lepší  u toho „přímo“ nebýt. Proto ho nechte, ať si dělá co chce. 

Nechcete přeci aby neúspěch pana Babiše byl přičítán Vaší straně. A pokud bude mít úspěch, tak toho můžete chladnokrevně využít. Vždyť to bude úspěch Vaší vlády. Rozumíte? Třeba by nebylo špatné konečně zanechat jako premiér dětinského stranického hašteření. Možná, že tím paradoxně uděláte něco pro Vaši stranu. Myslete na ty, kteří by Vás třeba mohli volit, nemyslete jen na ty, kteří Vás již zvolili.

Pochopte konečně: Obchod je obchod.

Tak nějak si to představuje budoucí ministr kultury pan Herman. Rád by, aby koncesionářské poplatky platila každá rodina. Domnívá se, že není snad nikdo, kdo by se nedíval na ČT, kdo by neposlouchal Český rozhlas. Asi má pravdu. Zrovna tak lze souhlasit i s tím, že je důležité zachovat veřejnoprávní média.

Poněkud problematické je to však s jeho dodatkem, že existence veřejnoprávních médií reguluje komerci. V tom se tedy hrubě mýlí. Respektive formuluje přání, které není skutkem. ČT dostává od nás poplatníků peníze na to, aby nemusela „dělat“ to, co privátní televize, které se honí za penězi. A které jsou ochotny dělat vše pro to, aby přitáhly diváky a dobře prodávaly reklamu od které jsou závislé.

Česká televize se však již dávno vydala na stejnou cestu. Její opičení se a předhánění se v „barevném“ a „dynamickém“ znázornění skutečnosti, je v mnohých pořadech již skoro dětinské. Takže místo, aby tvořila protiváhu k privátní televizi, soutěží s ní právě v komerčním duchu, který je poznamenám teatrálním a samoúčelným projevem.  Snaha, že by tou „protiváhou“ byla obsahová kvalita, je těžko postřehnutelná.

ČT dostává od poplatníků něco kolem 7 miliard ročně, aby to právě dělat nemusela. Co se s těmi penězi děje neví asi nikdo. Vycházím z odpovědi ředitele ČT pana Petra Dvořáka. Při rozpravě nad výsledky hospodaření v roce 2012 nebyl schopen opovědět na celkem jednoduchou otázku: Kolik stála přestavba a přechod na nový „mediální“ zázrak, který se nazývá Události? Prý si již nepamatuje. Nevěřím. Spíše měl strach ta čísla zveřejnit.

Zrovna tak asi nemá odvahu postavit se otevřené kritice týkající se kvality pořadu. Nechce asi slyšet, že mnohé „pořady“ jsou jen pustým vyhazováním peněz. O jejich kulturní hodnotě nelze skoro diskutovat, ale výrobní náklady jsou asi horentní. Jsou produkovány jen jako „lákadla“ na diváky. Interně se tomu říká pořady pro „nenáročné“ občany.
 
Vrátím se ale k panu Hermanovi. Také totiž prohlásil, že je třeba udělat inventuru zákona o poplatcích, aby se nejvíce blížil realitě. S tím plně souhlasím. Plně souhlasím s tím, že veřejnoprávní televize je důležitým garantem objektivního informování občanů a měla by být i potřebným nositelem kulturních hodnot.

To se ale budoucí ministr kultury musí v prvé řadě postarat o to, aby ČT byla skutečnou veřejnoprávní televizí a ne privátním zdrojem příjmů pro jejího generálního ředitele a okruh jeho vyvolenců. Musí se postarat o to, aby kontrolní orgány jako třeba Rada ČT, plnily funkci. Aby hospodaření bylo opět transparentní.

V neposlední řadě i o to, aby byla garantem objektivního informování občanů. Aby její forma byla jasná a každému srozumitelná. Neutápěla se v „mediální“ samoúčelnosti. Když se dívám na zprávy, chci v klidu přejímat informace a ne být dennodenně zaplavován „mocí“ počítačového světa, který opravdu dokáže vše, právě i manipulovat skutečnost, odvádět pozornost, vytvářet hektickou atmosféru. V podstatě desinformovat.

Takže, pane Hermane, vraťte nám veřejnoprávní televizi a my pak budeme rádi platit. 

Tak nějak si to představuje budoucí ministr kultury pan Herman. Rád by, aby koncesionářské poplatky platila každá rodina. Domnívá se, že není snad nikdo, kdo by se nedíval na ČT, kdo by neposlouchal Český rozhlas. Asi má pravdu. Zrovna tak lze souhlasit i s tím, že je důležité zachovat veřejnoprávní média.

Poněkud problematické je to však s jeho dodatkem, že existence veřejnoprávních médií reguluje komerci. V tom se tedy hrubě mýlí. Respektive formuluje přání, které není skutkem. ČT dostává od nás poplatníků peníze na to, aby nemusela „dělat“ to, co privátní televize, které se honí za penězi. A které jsou ochotny dělat vše pro to, aby přitáhly diváky a dobře prodávaly reklamu od které jsou závislé.

Česká televize se však již dávno vydala na stejnou cestu. Její opičení se a předhánění se v „barevném“ a „dynamickém“ znázornění skutečnosti, je v mnohých pořadech již skoro dětinské. Takže místo, aby tvořila protiváhu k privátní televizi, soutěží s ní právě v komerčním duchu, který je poznamenám teatrálním a samoúčelným projevem.  Snaha, že by tou „protiváhou“ byla obsahová kvalita, je těžko postřehnutelná.

ČT dostává od poplatníků něco kolem 7 miliard ročně, aby to právě dělat nemusela. Co se s těmi penězi děje neví asi nikdo. Vycházím z odpovědi ředitele ČT pana Petra Dvořáka. Při rozpravě nad výsledky hospodaření v roce 2012 nebyl schopen opovědět na celkem jednoduchou otázku: Kolik stála přestavba a přechod na nový „mediální“ zázrak, který se nazývá Události? Prý si již nepamatuje. Nevěřím. Spíše měl strach ta čísla zveřejnit.

Zrovna tak asi nemá odvahu postavit se otevřené kritice týkající se kvality pořadu. Nechce asi slyšet, že mnohé „pořady“ jsou jen pustým vyhazováním peněz. O jejich kulturní hodnotě nelze skoro diskutovat, ale výrobní náklady jsou asi horentní. Jsou produkovány jen jako „lákadla“ na diváky. Interně se tomu říká pořady pro „nenáročné“ občany.
 
Vrátím se ale k panu Hermanovi. Také totiž prohlásil, že je třeba udělat inventuru zákona o poplatcích, aby se nejvíce blížil realitě. S tím plně souhlasím. Plně souhlasím s tím, že veřejnoprávní televize je důležitým garantem objektivního informování občanů a měla by být i potřebným nositelem kulturních hodnot.

To se ale budoucí ministr kultury musí v prvé řadě postarat o to, aby ČT byla skutečnou veřejnoprávní televizí a ne privátním zdrojem příjmů pro jejího generálního ředitele a okruh jeho vyvolenců. Musí se postarat o to, aby kontrolní orgány jako třeba Rada ČT, plnily funkci. Aby hospodaření bylo opět transparentní.

V neposlední řadě i o to, aby byla garantem objektivního informování občanů. Aby její forma byla jasná a každému srozumitelná. Neutápěla se v „mediální“ samoúčelnosti. Když se dívám na zprávy, chci v klidu přejímat informace a ne být dennodenně zaplavován „mocí“ počítačového světa, který opravdu dokáže vše, právě i manipulovat skutečnost, odvádět pozornost, vytvářet hektickou atmosféru. V podstatě desinformovat.

Takže, pane Hermane, vraťte nám veřejnoprávní televizi a my pak budeme rádi platit. 

Ještě ani nejste ministrem a už se každý dověděl odkud to vítr vane. S rutinou zkušeného stranického bojovníka jste dokázal, že jste opravdu jen řadový politik průměrné kvality, ale žádný diplomat. Ten by nikdy nevypustil z úst podobná slova: Pro Česko není žádná jiná alternativa než euro.

Pokud tedy v budoucí funkci chcete v tomto směru někde jako diplomat v zahraničí vyjednávat, šetřete cestovné, zůstaňte doma. Česko jste už tímto prodal. Nebudu zde diskutovat euro ano, euro ne. Chci se jen poněkud zabývat Vaším amatérismem a nezkušeností.

Prostě jste ukázal, jak Vám volební stranická taktika tak dalece  přešla do krve, že nejste schopen rozšířit obzor Vašeho chápáni. Nechcete pochopit, že teď máte mluvit v zájmu všech občanů a hlavně chránit jejich zájmy.

Ani se Vám nedoneslo, že podobná tvrzení německé kancléřky Merkelové jí mnoho popularity a podpory nepřineslo. Ta také tvrdila dost často, že není alternativy. Již to ale, pokud vím, nedělá. Poznala, že plácá propagandistické nesmysly, které nejsou zrovna pravdivé. Skoro vždy existuje alternativa.

Co nám teď zbývá? To obvyklé, tak typické pro současnou politiku. Hledat ty, kteří Vám ten nesmysl s eurem nakukali. Dívejte, i zde jsou možné alternativy. Může třeba i být, že to s tím eurem máte z vlastní hlavy, to by bylo smutné, ale asi ne zrovna překvapivé.

Spíše bych se přikláněl k tomu, že Vás někdo „přesvědčil“ o správnosti tohoto absurdního  tvrzení. Někdo, kdo je tak chytrý o tom na veřejnosti pomlčet, protože ví, že by narazil. Kdo to je, je celkem nezajímavé, není sám. Jsou to ti, kteří se zde snaží vládnout, aniž by museli stát na veřejnosti.

Pan Babiš je napadán za možný „střet“ zájmů. U Vás to nepřichází v úvahu, vy prostě něčí zájmy jen hájíte. Na to, když někdo jedná proti zájmu občanů a naší republiky, zatím vlastně pojmenování nemáme. I když jde vlastně o opravdový střet zájmů. Ale prozatím je rozprodávání České republiky stále ještě povoleno.

A vypadá to tak, že se ani nemusíme zamýšlet nad nějakým zákonem, který by tomu bránil. Naše zákonodárství je pomalé a prapodivné. Ne vždy zrovna chrání zájmy občana, spíše vždy někoho. A neefektivnost a pomalost legislativy je tedy zárukou, že když nějaký ten zákon na ochranu státu a občanů vymyslíme, , nebude již co chránit, rozprodej bude již dávno ukončen.   

Víte, pan prezident projevil přání jmenovat do vlády jen „odborníky“. Tragédi tedy bude, že se asi Vy stanete ministrem zahraničních věcí. Vlastně je to i pochopitelné, jemnost a subtilnost diplomatického vyjadřování ovládáte oba stejnou měrou. Asi si budete dobře rozumět. Stejně tak i v ignoraci toho, co si občané přejí.

Alternativa: Raději vyměnit ministra, než naši korunu za euro.

Myslím to přesně tak jak napsáno, bez uvozovek a z obou pohledů. Pro malého podnikatele je stát skutečným nepřítelem a i stát se k němu tak chová. Ať již vědomě, či nevědomě a nebo dokonce s přímým záměrem. To poslední je však nejpravděpodobnější, protože v podstatě vždy stojí na straně velkého kapitálu, tedy velkých koncernů, které většinou ovlivňují domácí hospodářství ze zahraničí.

Je nesporné, že volné tržní hospodářství potřebuje určitá pravidla, tedy zákony. Státní úředníci nejsou odborníky, potřebují poradit. Jejich snahou je sice udržet rovnováhu ve vnitřní ekonomické struktuře a ochrana trhu, ale nechávají si radit od těch, kteří mají jen zájem tento trh ovládnout. A jsme zase u lobbistů.

Infiltrují státní aparáty, manipulují zákony a nařízení ve vlastní prospěch. Plně využívají této anonymity, která je pak formálně zbavuje veškeré odpovědnosti. Vše je podle zákona. Nerozlišují také staré politické dělení na pravicové a levicové proudy. Je jim to v podstatě jedno. Hlavně, že někdo naslouchá jejich „radám“.

Tu největší „lobbyistickou“ sílu mají právě velké a většinou nadnárodní společnosti, které disponují patřičnými prostředky na financování celých „poradních“ skupin. A opět je pro ně Brusel pravým Eldorádem. Jejich snahou je podpora zákonů, které tvrdě postihují střední vrstvu podnikatelské činnosti. Navenek se hovoří o větší „spravedlnosti“ v oblasti hospodářství. Mnohdy i o „ochraně“ spotřebitelů. V praxi je však tímto způsobem elegantně a podle zákona likvidována konkurence.

Cílem jsou všechny ty malé firmy národního charakteru, které každý den bojují o přežití. Pro jejich majitele je plnění všech „zákonných“ předpisů a požadavků mnohdy fyzicky nemožné. Nemohou si dovolit zaměstnávat „odborníky“ na byrokratickou džungli, které mnohdy nerozumí ani její „oficiální“  autoři. Není divu, smysl mnohých zákonů není opravdu k nalezení.

Arogantně jsou pak ještě od státu pořádána různá „školení“, kde mají být vysvětleny další nesmyslné požadavky „státní“ správy. Jak jinak, ani tato poučení nejsou zadarmo, poplatky za „školení“ jsou více než mastné. Pokud přítomní ovládají kupecké počty, přijdou velice rychle na to, že se zase jedná o přímý útok na zdravý rozum, přímý útok proti efektivnosti podnikání.   

Mnohdy tedy raději pracují na „černo“, na to, držet se zákona, nemají peníze. Po pravdě řečeno ani chuť. Lobbisté, respektive ti, kteří je platí, s tím problém nemají. Jak obejít zákon, který podporovali, vědí dříve, než byl napsán. Ostatně mnohdy ho také sami napsali. Mohou si dovolit i odborníky, kteří svými vědomostmi převyšují i ty „státní“ úředníky, kteří by je chtěli kontrolovat.

Kontrolní orgány se proto raději takovým firmám vyhýbají, nechtějí být pro smích. Vyžívají se raději na malých podnicích, aby dokázaly „všemocnost“ státu nad zdravým kupeckým rozumem. Stát má však vždy pravdu, netrvá pak mnohdy dlouho a malý podnikatel zmizí. „Volný trh“ ho nepotřebuje.

S tím ale mizí i měřítka, která by určovala cenu naší práce, reálnou cenu produktu, která odpovídá jak ekonomickým tak sociálním potřebám národa, jejich občanů. Měřítka, která by zaručovala rovnováhu ve všech oblastech, jak sociálních, tak ekonomických. Jsme v situaci, kdy i tato měřítka jsou „importována“ právě od nadnárodních společností, které určují nejen cenu produktů, ale i cenu naší společnosti, tedy i každého nás.

Tedy pochopitelně proti mému přesvědčení, dodal ještě na svou obhajobu. Tak nějak vysvětloval pan Kalousek v ČT podivnou situaci kolem lustračního zákona a jeho uplatnění v oblasti ministerské. Tedy byl kdysi proti a hlasoval pro, teď je snad proti a bude i proti hlasovat.

Podvolil se tehdy vůli strany. Chápu. Není to pro mne nic nového. Za komunistů to bylo na denním pořádku. Říkalo se tomu stranická disciplína. Asi dobrá věc, když to funguje dodnes. Ale jak často k tomu dochází? Tedy, hlasovat pro něco, co pokládám za špatné? Ono to vlastně také může fungovat i obráceně. Tedy hlasovat proti něčemu, co je dobré a prospěšné.

Že by pan Kalousek byl ve skrytu duše „komunista“? Ne, to je přeci jenom trochu přitažené za vlasy. Asi to bude tak, jak už to v demokracii bývá, mnohdy je nutno přinést oběť na oltář strany. Není to asi ani nic neobvyklého. Přesto bych ale rád věděl, kdo je vlastně pro co. Když mi to neřeknou poslanci, tak o tom všem musím sám přemýšlet. Tedy co je dobré a co zase ne. Proč je tedy mám? Tedy ty poslance.

Pokud vím, tak byla v Německu vydána celá kniha o tom, jak byly dobré myšlenky přednesené v parlamentu doslova zabity stranickou poslušností a politickou strategií. Dokonce jsou popisovány situace, kdy všechny strany vlastně hlasovaly jen v duchu svých politických cílů, proti zdravému rozumu. Zlikvidovaly tak zákon či návrh, který všichni pokládali za vynikající.

Já mám jenom strach z jednoho. My Češi si často myslíme, že jsme chytřejší, než ti chytří. Takže se klidně může stát, že jsou v parlamentu odhlasovány občas i věci, které pokládají všichni přítomní zástupci lidu za velmi špatné a neprospěšné. Tedy vlastně škodlivé pro naši společnost. Všichni se obětují pro stranu. Chudáci. Raději na to nemyslet.

Nu, což, máme demokracii a veřejné zástupce, kteří slibují, že zůstanou věrni svému přesvědčení, lidu a vůbec, že se budou chovat zcela morálně. Tradičně. A tradice je radno zachovávat, strana má přeci vždy pravdu.

V originále to zní trochu jinak: Pracovní síla je moc drahá. Slyší ji všichni ti, kteří žijí ve vyspělých hospodářských státech. Nevěří svých uším a pochybují o vlastním rozumu. Poctivě pracují a jejich mzdy nestačí na to, aby uživily rodinu.

Ta ohromující věta většinou pochází od renomovaných ekonomů. Z jejich pohledu je absolutně správná. Všechny jejich statistiky to také dokazují. Jenže je to posouzení ekonomické situace v globálním pohledu na světové hospodářství. Nejedná se o ekonoma, který by nad vším uvažoval z hlediska národních potřeb.

Vysvětlení je jednoduché. Globalizace. Nadnárodní kapitál, který operuje po celém světě. Vyrábí v jednom státě a v jiném prodává. Konečně se tak osvobodil od té největší brzdy expanzního vývoje. Není omezen kupní silou těch, kteří pro něj pracují. Je mu jedno, zda ti, co něco vyrábí, si to také mohou koupit. Vyrábí tam, kde je levná pracovní síla, a prodává tam, kde jsou ještě peníze. Může si dovolit neuvěřitelně nízké ceny. Likviduje konkurenci jak na běžícím páse.

Likviduje národní hospodářství v zemích, které ještě nedávno byly hospodářsky samostatné. A k tomu využívá veškerou volnost daňových úniků. Zisky se vytvářejí všude možně po světě, zda někde dochází i k daňovým povinnostem je otázkou. Spíše hledá jen neoprávněné daňové úlevy, které nejsou ničím jiným, než úplatky za to, že je ochoten někde vyrábět.

Likvidace místního hospodářství v jednotlivých zemích přináší sociální nerovnost, ekonomika ztrácí rovnováhu. Globální kapitál se také nemusí potýkat s touto problematikou. Naopak ji s velkým potěšením rád přenechává „státním“ systémům. Těm chybí peníze pro sociální potřeby obyvatelstva. Zadlužují se. I v tom má zase globální kapitál prsty. Velice rád půjčuje. Dluhy není možno splácet, takže vlády musí být vděčné, že je někdo ještě ochoten půjčit. Kruh závislosti je uzavřen.

Většina politiků na tuto hru přistupuje. Hlavně ti, kterým globální kapitál poskytuje nové úvěry pro jejich „sociální“ politiku. Oblíbený dárek voličům, které nezajímá, že to vše je na dluh. Většinou jsou však i plněny privátní kapsy všech veřejných činitelů, kteří jsou ochotni se do tohoto „ekonomického“ systému zapojit a ho podpořit.

Takže se korupce stává nedílnou součástí hospodářského a politického systému. Jde skutečně o kriminální činnost toho nejhoršího rázu. Jsou brutálně obětovány osudy miliónů lidí, jejich budoucnost je zpečetěna. O soudu dětí a vnuků není třeba ani uvažovat.

K tomu všemu je ještě nutno připočítat opravdu diletantské zacházení různých vlád s penězi daňových poplatníků. Mnohdy jsou vyhozeny desítky a stovky miliónů za projekty, které vzhledem k současné ekonomické situaci nutno považovat za luxus. Tragédií je, že se na tom všem v posledních desetiletí podílí i EU. Je plně pod vlivem globálního kapitálu.

Stovky lobbistů sedících v Bruselu „radí“ nevědomých politikům. Vždy najdou ješitného „poslance“, který sice nic neví a ničemu nerozumí, ale rád se blýskne „odbornými“ vědomosti. V nejhorším jsou i jeho kapsy patřičně naplněny.

Je tedy nejvyšší čas hledat a poslouchat ekonomy, kteří ještě vědí, jak by mělo fungovat hospodářství uzavřeného státního celku ve prospěch občanů, kteří v něm žijí.

Tentokrát se zmíním o sousedech v Německu. I zde se již pomalu hroutí vše, v co občané dlouhá léta věřili. Jde mnohdy o určité symboly německé řádnosti a pořádku. Vlastnosti, které v minulosti byly tak typické pro tento pilný národ. Vlastnosti, na  které se spíše pohlíželo s ironií, sloužily i jako námět k tisícům vtipů kolujících po celém světě. Teď se již naši sousedi nemusí ničeho bát, již se asi přiřadili k ostatním.

ADAC. Chlouba domácích řidičů, vzorový autoklub pro zbytek světa. Založen v roce 1903, tedy plných sto deset tradice. Pomocník v nouzi. Bezpochyby, sám jsem členem, pokaždé pomohl. Je to velká organizace, členové pošlou do její kasy ročně 1 miliardu euro. Sebevědomí klubu rostlo, rostla i nikým nekontrolovaná moc. Každý rok uděloval Žlutého anděla.  Pro automobilovou značku, která dokázala tu největší spolehlivost. Teď se ukázalo, že bylo již roky vše manipulováno a falšováno.

Dnes další rána pro německého občana. Vyšla zpráva AOK, té největší nemocenské zdravotní pojišťovny. V jednom roce je z 19 miliónů klinických ošetření 190.000 chybných, 19.000 pacientů zemře na následky chybně provedených zákroků. To je 5x více, než při dopravních nehodách. Nutno podotknout, že asi 50 procent operací je zbytečných, dělají se jen kvůli zvýšení zisku, jak nemocnic, tak lékařů. Tento vývoj podstatně podpořili různé zdravotní reformy, které zavedly „tržní hospodářství“ i do zdravotnické péče.

TÜV. Razítko této organizace dává každému výrobku důvěru dokonalosti. Občan kupující věc s tímto označením má jistotu, že se jedná o bezpečný produkt. Takto byly označeny i silikonové implantáty, které byly voperovány několika tisícům žen po celé Evropě.

A ještě poslední zpráva dneška. Asi tak 16 miliónů internetových uživatelů v Německu se dnes dovědělo, že jejich přístupová jména a hesla „někdo“ ukradl. Prostě tak, jak to už je ve světě pomalu zvyklostí.

Proč to vše píši? Kladu si otázku, kde je lidská soudnost. Jak to všechno skončí? Je mezi námi opravdu hodně těch, kteří jsou ochotni za peníze učinit vše? Hlavně pak těch, kteří již mnohdy milióny na svých kontech mají a rvou se hladově o další. Je jim jedno, že přitom podvádějí milióny občanů a nebo riskují tisíce životů druhých. Je vše již podřízeno zákonu nabídky a poptávky? I naše svobody a jistoty?

Je to s naší morálkou opravdu tak špatné? Máme ještě vůbec nějakou? Jsou za všechno opravdu vinni jen politici, nebo se jen vymlouváme a svalujeme vinu na druhé? Dosáhli jsme snad v našem Česku již také této „civilizační“ úrovně? Nebo jsme ještě pozadu?  Můžeme a chceme se ještě zachránit? Či necháme všemu volný průchod a půjdeme klidně dál?

Pochopitelně, můžeme vždy tvrdit, ono se stejně nic nedá dělat. To je vývoj, ten už nikdo nezastaví. Opravdu nevím, zda tomu tak je. Já si myslím, že pozdě ještě není, za pokus by to rozhodně stálo. Ale to pak nezbývá, než aby každý začal nejprve hledat vinu sám u sebe.

Tak máme před sebou dny, kdy se nás média pokusí informovat o pozoruhodných rozhovorech mezi panem prezidentem a adepty na ministerská křesla. Bude to asi vypadat jako v základní škole. Žáčci jsou voláni k tabuli. Zda však budou smět na stupínek, o tom pochybuji. Psát na tabuli už asi vůbec ne.

Ale jsou to lidé vychovaní, asi nebudou odporovat. S vážnou tváří se pokusí neposlouchat prázdná slova, plynoucí v bohorovném tónu nadřazeného a dokazující, že poučující je vzdálen veškeré reality. Žáčci jsou ale natolik chytří, aby si uvědomili, že odpor je zbytečný, argumentace bezcenná, dialog není žádoucí. Ono se nepatří odporovat panu učiteli.

Ale k věci. Kdo je podle mne v dnešní době odborník hodný pozici ministra? Někdo, kdo ještě rozpozná realitu, někdo, kdo ještě cítí, jak lidé v této zemí žijí. Ještě vnímá co si přejí, po čem touží, co je bolí, co jim ztěžuje každodenní život.

Někdo, kdo se nebojí říci do mikrofonů a objektivů televizních kamer prosté slovo nevím. Nejsem informován, musím se poradit. Člověk, který na sebe nebere roli „vševěda“. Osobnost, která necítí potřebu a nutnost odpovědět na veřejnosti každou otázku planými a prázdnými slovy.  

Měl by to být rozumný sebekritický člověk, který uznává, že existují skuteční odborníci. A když se s nimi setká s žádostí o radu, dokáže s jistotou  rozpoznat, kdo proti němu sedí. Je to skutečně někdo, kdo se chce opravdu zasadit o změnu k lepšímu? Či je to opět „lobbista“ hledající „vedlejší“ výdělek pro sebe a kamarády z mokré čtvrti.

Prostě ministr by měl být vyzbrojen životními zkušenostmi, které mu umožňují rozpoznat dobro od zla. Člověk, který dokáže najít ještě existující nadšence, kteří vytvoří tým, jež bude mít dostatečnou sílu dát všechen ten bezbřehý chaos do pořádku. Nejdříve snad vymést všechno špatné a ne se vrhat do nových experimentů.

Také by to měl být člověk i silného charakteru, který by Vám, pane prezidente, vysvětlil, že by nebylo špatné, kdybyste konečně přestal vnášet chaos do našich životů. Hlavně svými chorobně „odbornými“ projevy dokazující jen Vaši nezpůsobilost pro úřad, který nepřestáváte ponižovat s vytrvalostí nemocného kousajícího psa.

Takže nechte konečně jít věci cestou, kterou známe, která není možná tou nejlepší volbou, ale kterou jsem si přesto zvolili. Nejsme tak hloupý národ, abychom nepoznali, kdy byla naše rozhodnutí nesprávná a asi mylná. My se již ozveme. My se obejdeme bez Vaší „odborné“ pomoci. Jenom potřebujeme mít jistotu, že nás i někdo vyslechne. Že, pane prezidente?