Tak nějak si to představuje budoucí ministr kultury pan Herman. Rád by, aby koncesionářské poplatky platila každá rodina. Domnívá se, že není snad nikdo, kdo by se nedíval na ČT, kdo by neposlouchal Český rozhlas. Asi má pravdu. Zrovna tak lze souhlasit i s tím, že je důležité zachovat veřejnoprávní média.
Poněkud problematické je to však s jeho dodatkem, že existence veřejnoprávních médií reguluje komerci. V tom se tedy hrubě mýlí. Respektive formuluje přání, které není skutkem. ČT dostává od nás poplatníků peníze na to, aby nemusela „dělat“ to, co privátní televize, které se honí za penězi. A které jsou ochotny dělat vše pro to, aby přitáhly diváky a dobře prodávaly reklamu od které jsou závislé.
Česká televize se však již dávno vydala na stejnou cestu. Její opičení se a předhánění se v „barevném“ a „dynamickém“ znázornění skutečnosti, je v mnohých pořadech již skoro dětinské. Takže místo, aby tvořila protiváhu k privátní televizi, soutěží s ní právě v komerčním duchu, který je poznamenám teatrálním a samoúčelným projevem. Snaha, že by tou „protiváhou“ byla obsahová kvalita, je těžko postřehnutelná.
ČT dostává od poplatníků něco kolem 7 miliard ročně, aby to právě dělat nemusela. Co se s těmi penězi děje neví asi nikdo. Vycházím z odpovědi ředitele ČT pana Petra Dvořáka. Při rozpravě nad výsledky hospodaření v roce 2012 nebyl schopen opovědět na celkem jednoduchou otázku: Kolik stála přestavba a přechod na nový „mediální“ zázrak, který se nazývá Události? Prý si již nepamatuje. Nevěřím. Spíše měl strach ta čísla zveřejnit.
Zrovna tak asi nemá odvahu postavit se otevřené kritice týkající se kvality pořadu. Nechce asi slyšet, že mnohé „pořady“ jsou jen pustým vyhazováním peněz. O jejich kulturní hodnotě nelze skoro diskutovat, ale výrobní náklady jsou asi horentní. Jsou produkovány jen jako „lákadla“ na diváky. Interně se tomu říká pořady pro „nenáročné“ občany.
Vrátím se ale k panu Hermanovi. Také totiž prohlásil, že je třeba udělat inventuru zákona o poplatcích, aby se nejvíce blížil realitě. S tím plně souhlasím. Plně souhlasím s tím, že veřejnoprávní televize je důležitým garantem objektivního informování občanů a měla by být i potřebným nositelem kulturních hodnot.
To se ale budoucí ministr kultury musí v prvé řadě postarat o to, aby ČT byla skutečnou veřejnoprávní televizí a ne privátním zdrojem příjmů pro jejího generálního ředitele a okruh jeho vyvolenců. Musí se postarat o to, aby kontrolní orgány jako třeba Rada ČT, plnily funkci. Aby hospodaření bylo opět transparentní.
V neposlední řadě i o to, aby byla garantem objektivního informování občanů. Aby její forma byla jasná a každému srozumitelná. Neutápěla se v „mediální“ samoúčelnosti. Když se dívám na zprávy, chci v klidu přejímat informace a ne být dennodenně zaplavován „mocí“ počítačového světa, který opravdu dokáže vše, právě i manipulovat skutečnost, odvádět pozornost, vytvářet hektickou atmosféru. V podstatě desinformovat.
Takže, pane Hermane, vraťte nám veřejnoprávní televizi a my pak budeme rádi platit.
Tak nějak si to představuje budoucí ministr kultury pan Herman. Rád by, aby koncesionářské poplatky platila každá rodina. Domnívá se, že není snad nikdo, kdo by se nedíval na ČT, kdo by neposlouchal Český rozhlas. Asi má pravdu. Zrovna tak lze souhlasit i s tím, že je důležité zachovat veřejnoprávní média.
Poněkud problematické je to však s jeho dodatkem, že existence veřejnoprávních médií reguluje komerci. V tom se tedy hrubě mýlí. Respektive formuluje přání, které není skutkem. ČT dostává od nás poplatníků peníze na to, aby nemusela „dělat“ to, co privátní televize, které se honí za penězi. A které jsou ochotny dělat vše pro to, aby přitáhly diváky a dobře prodávaly reklamu od které jsou závislé.
Česká televize se však již dávno vydala na stejnou cestu. Její opičení se a předhánění se v „barevném“ a „dynamickém“ znázornění skutečnosti, je v mnohých pořadech již skoro dětinské. Takže místo, aby tvořila protiváhu k privátní televizi, soutěží s ní právě v komerčním duchu, který je poznamenám teatrálním a samoúčelným projevem. Snaha, že by tou „protiváhou“ byla obsahová kvalita, je těžko postřehnutelná.
ČT dostává od poplatníků něco kolem 7 miliard ročně, aby to právě dělat nemusela. Co se s těmi penězi děje neví asi nikdo. Vycházím z odpovědi ředitele ČT pana Petra Dvořáka. Při rozpravě nad výsledky hospodaření v roce 2012 nebyl schopen opovědět na celkem jednoduchou otázku: Kolik stála přestavba a přechod na nový „mediální“ zázrak, který se nazývá Události? Prý si již nepamatuje. Nevěřím. Spíše měl strach ta čísla zveřejnit.
Zrovna tak asi nemá odvahu postavit se otevřené kritice týkající se kvality pořadu. Nechce asi slyšet, že mnohé „pořady“ jsou jen pustým vyhazováním peněz. O jejich kulturní hodnotě nelze skoro diskutovat, ale výrobní náklady jsou asi horentní. Jsou produkovány jen jako „lákadla“ na diváky. Interně se tomu říká pořady pro „nenáročné“ občany.
Vrátím se ale k panu Hermanovi. Také totiž prohlásil, že je třeba udělat inventuru zákona o poplatcích, aby se nejvíce blížil realitě. S tím plně souhlasím. Plně souhlasím s tím, že veřejnoprávní televize je důležitým garantem objektivního informování občanů a měla by být i potřebným nositelem kulturních hodnot.
To se ale budoucí ministr kultury musí v prvé řadě postarat o to, aby ČT byla skutečnou veřejnoprávní televizí a ne privátním zdrojem příjmů pro jejího generálního ředitele a okruh jeho vyvolenců. Musí se postarat o to, aby kontrolní orgány jako třeba Rada ČT, plnily funkci. Aby hospodaření bylo opět transparentní.
V neposlední řadě i o to, aby byla garantem objektivního informování občanů. Aby její forma byla jasná a každému srozumitelná. Neutápěla se v „mediální“ samoúčelnosti. Když se dívám na zprávy, chci v klidu přejímat informace a ne být dennodenně zaplavován „mocí“ počítačového světa, který opravdu dokáže vše, právě i manipulovat skutečnost, odvádět pozornost, vytvářet hektickou atmosféru. V podstatě desinformovat.
Takže, pane Hermane, vraťte nám veřejnoprávní televizi a my pak budeme rádi platit.