Pan prezident, tatranky a cena života

Pan Zeman s konečně rozjel do Afgánistánu, aby se setkal s těmi, kteří zde většinou na přání politiků dávají v sázku vlastní život. Z morálního hlediska je taková návštěva čin nezbytný a i očekávaný. Ne každý politik je ochoten pohlédnout do očí toho, kterého možná posílá na smrt. Ne každý k tomu má odvahu.

Potud tedy vše navýsost správné a v podstatě chvályhodné. Kdyby právě nebylo médií a s tím spojená vypočítavá strategie těch, kteří se starají o popularitu osob veřejného života, zvláště pak politiků. Ještě jsem nezažil, že by některý politik „riskoval“ život v absolutní tajnosti a trval na tom, že se o tom veřejnost nesmí dovědět.

Ne, i on chce být hrdinou. Chce ukázat, že i on „riskuje“ život. Takže s tím utajením to není tak jednoznačné a jednoduché. Média se musí připravit, musí být na místě. Tiskoví odborníci to vědí, jejich největší hrůzou pak spíše je, že by novináři něco propásli a jejich svěřenec by neovládal titulní strany světového tisku.

Takže se dělá, že nikdo nic neví. Vyžaduje to absolutní profesionalitu z obou stran. Jak víme tak „odbornost“ politiků v naší zemi poněkud pokulhává, není proto divu, že se někdo potom doví něco dříve a ta druhá strana pak neví jak reagovat. Logický to důsledek amatérského pracovního harmonogramu. Tiskový mluvčí pana prezidenta si tedy nezaslouží soucit, spíše zamyšlení nad jeho naivitou a nezkušeností.

Pan prezident tedy opravdu nebyl špatným a neodpovědným chováním médií v ohrožení života. Spíše byla ohrožena ta zbývající špetka naděje, že na pražském hradě pracují profesionálové. Asi je pro tyto státní úředníky všechno ještě moc nové a rutina je slovo neznámé. Proto ten trapný výkřik: „Pan prezident se tím dostal do nebezpečí života“. Či podobně. Nebyl ani čas třeba podotknout, že ohroženi byli možná všichni, kteří se starali o bezpečnost osoby prezidenta. Nebyla by to sice zcela pravda, ale vyznělo by to lépe.

V ohrožení života byli všichni ti, kteří v Afgánistánu slouží. Především pak posádky helikoptér. Moc o tom nepřemýšleli, ani to nejde, riskují život každý den. Ať už o tom někdo píše nebo ne. Riskují život pro politiky, kteří je do takových misích posílají. Ti to zdůvodňují nutností, srdceryvně poukazují na lidskou solidaritu. Většinou však trpí neznalostí problematiky konfliktu, jsou ve svých rozhodnutích obvykle jen solidární s jinými politickými vůdci, kteří toho vědí ještě méně.  

Mnohdy ani nepostřehnou, že jejich národ je tak nucen být obětí „vyšší“ diplomacie. To znamená, že ten hlavní organizátor bojů za „demokracii a svobodu“, sleduje jen vlastní mocenské zájmy, chce ovládnout cizí zemi. A pak jsou vojáci posíláni na mírovou misi. Většinou se jedná o válku, ale tak se to nesmí pojmenovat, to by bylo porušení mezinárodního práva a co já vím čeho ještě.

A když má takový voják štěstí, tak právě přiletí pan prezident a dá mu kousek chleba, pár koleček salámu a k tomu ještě tatranku. Pochopitelně, že ho to potěší, ale nejvíce si cení stisku ruky. Těší se i přesto, že by to mohlo být i podání ruky na rozloučenou.

Nejsem tedy ochoten uvažovat nad tím, že pan prezident byl možná v nebezpečí života. Jeho ohrožení nebylo větší než těch, které naši politici poslali někam, kde by třeba ani neměli být. Všichni už víme, že v Afgánistánu se vše, pro co vojáci z mnoha zemí bojovali, zhroutí v okamžiku, kdy odejdou. Bojovali za politickou chiméru. Mnozí obětovali život. 

Jsem upřímný, pokládám za spravedlivé, když je politik občas ohrožen vlastní politikou. Proč by to mělo postihovat vždy jen nevinné. Proč by měli umírat jen ti, kterým je často lživě vykládáno, že se obětují za neexistující morální hodnotu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.