Myslím to přesně tak jak napsáno, bez uvozovek a z obou pohledů. Pro malého podnikatele je stát skutečným nepřítelem a i stát se k němu tak chová. Ať již vědomě, či nevědomě a nebo dokonce s přímým záměrem. To poslední je však nejpravděpodobnější, protože v podstatě vždy stojí na straně velkého kapitálu, tedy velkých koncernů, které většinou ovlivňují domácí hospodářství ze zahraničí.
Je nesporné, že volné tržní hospodářství potřebuje určitá pravidla, tedy zákony. Státní úředníci nejsou odborníky, potřebují poradit. Jejich snahou je sice udržet rovnováhu ve vnitřní ekonomické struktuře a ochrana trhu, ale nechávají si radit od těch, kteří mají jen zájem tento trh ovládnout. A jsme zase u lobbistů.
Infiltrují státní aparáty, manipulují zákony a nařízení ve vlastní prospěch. Plně využívají této anonymity, která je pak formálně zbavuje veškeré odpovědnosti. Vše je podle zákona. Nerozlišují také staré politické dělení na pravicové a levicové proudy. Je jim to v podstatě jedno. Hlavně, že někdo naslouchá jejich „radám“.
Tu největší „lobbyistickou“ sílu mají právě velké a většinou nadnárodní společnosti, které disponují patřičnými prostředky na financování celých „poradních“ skupin. A opět je pro ně Brusel pravým Eldorádem. Jejich snahou je podpora zákonů, které tvrdě postihují střední vrstvu podnikatelské činnosti. Navenek se hovoří o větší „spravedlnosti“ v oblasti hospodářství. Mnohdy i o „ochraně“ spotřebitelů. V praxi je však tímto způsobem elegantně a podle zákona likvidována konkurence.
Cílem jsou všechny ty malé firmy národního charakteru, které každý den bojují o přežití. Pro jejich majitele je plnění všech „zákonných“ předpisů a požadavků mnohdy fyzicky nemožné. Nemohou si dovolit zaměstnávat „odborníky“ na byrokratickou džungli, které mnohdy nerozumí ani její „oficiální“ autoři. Není divu, smysl mnohých zákonů není opravdu k nalezení.
Arogantně jsou pak ještě od státu pořádána různá „školení“, kde mají být vysvětleny další nesmyslné požadavky „státní“ správy. Jak jinak, ani tato poučení nejsou zadarmo, poplatky za „školení“ jsou více než mastné. Pokud přítomní ovládají kupecké počty, přijdou velice rychle na to, že se zase jedná o přímý útok na zdravý rozum, přímý útok proti efektivnosti podnikání.
Mnohdy tedy raději pracují na „černo“, na to, držet se zákona, nemají peníze. Po pravdě řečeno ani chuť. Lobbisté, respektive ti, kteří je platí, s tím problém nemají. Jak obejít zákon, který podporovali, vědí dříve, než byl napsán. Ostatně mnohdy ho také sami napsali. Mohou si dovolit i odborníky, kteří svými vědomostmi převyšují i ty „státní“ úředníky, kteří by je chtěli kontrolovat.
Kontrolní orgány se proto raději takovým firmám vyhýbají, nechtějí být pro smích. Vyžívají se raději na malých podnicích, aby dokázaly „všemocnost“ státu nad zdravým kupeckým rozumem. Stát má však vždy pravdu, netrvá pak mnohdy dlouho a malý podnikatel zmizí. „Volný trh“ ho nepotřebuje.
S tím ale mizí i měřítka, která by určovala cenu naší práce, reálnou cenu produktu, která odpovídá jak ekonomickým tak sociálním potřebám národa, jejich občanů. Měřítka, která by zaručovala rovnováhu ve všech oblastech, jak sociálních, tak ekonomických. Jsme v situaci, kdy i tato měřítka jsou „importována“ právě od nadnárodních společností, které určují nejen cenu produktů, ale i cenu naší společnosti, tedy i každého nás.