Tedy pochopitelně proti mému přesvědčení, dodal ještě na svou obhajobu. Tak nějak vysvětloval pan Kalousek v ČT podivnou situaci kolem lustračního zákona a jeho uplatnění v oblasti ministerské. Tedy byl kdysi proti a hlasoval pro, teď je snad proti a bude i proti hlasovat.
Podvolil se tehdy vůli strany. Chápu. Není to pro mne nic nového. Za komunistů to bylo na denním pořádku. Říkalo se tomu stranická disciplína. Asi dobrá věc, když to funguje dodnes. Ale jak často k tomu dochází? Tedy, hlasovat pro něco, co pokládám za špatné? Ono to vlastně také může fungovat i obráceně. Tedy hlasovat proti něčemu, co je dobré a prospěšné.
Že by pan Kalousek byl ve skrytu duše „komunista“? Ne, to je přeci jenom trochu přitažené za vlasy. Asi to bude tak, jak už to v demokracii bývá, mnohdy je nutno přinést oběť na oltář strany. Není to asi ani nic neobvyklého. Přesto bych ale rád věděl, kdo je vlastně pro co. Když mi to neřeknou poslanci, tak o tom všem musím sám přemýšlet. Tedy co je dobré a co zase ne. Proč je tedy mám? Tedy ty poslance.
Pokud vím, tak byla v Německu vydána celá kniha o tom, jak byly dobré myšlenky přednesené v parlamentu doslova zabity stranickou poslušností a politickou strategií. Dokonce jsou popisovány situace, kdy všechny strany vlastně hlasovaly jen v duchu svých politických cílů, proti zdravému rozumu. Zlikvidovaly tak zákon či návrh, který všichni pokládali za vynikající.
Já mám jenom strach z jednoho. My Češi si často myslíme, že jsme chytřejší, než ti chytří. Takže se klidně může stát, že jsou v parlamentu odhlasovány občas i věci, které pokládají všichni přítomní zástupci lidu za velmi špatné a neprospěšné. Tedy vlastně škodlivé pro naši společnost. Všichni se obětují pro stranu. Chudáci. Raději na to nemyslet.
Nu, což, máme demokracii a veřejné zástupce, kteří slibují, že zůstanou věrni svému přesvědčení, lidu a vůbec, že se budou chovat zcela morálně. Tradičně. A tradice je radno zachovávat, strana má přeci vždy pravdu.