kotyk-blog.cz

V dobách, kdy naše společnost s hrdostí a v slzách holdovala prezidentovi svých snů, jsem zde nežil, byl jsem to čemu se říká emigrant. Toulal jsem se po Evropě a později na Blízkém východě. Byla to doba, kdy jsem na sobě pozoroval určitou změnu. Objevoval jsem takový zvláštní pocit, kterému se říká hrdost. Ano, začal jsem být najednou hrdý, že pocházím ze země, jejímuž prezidentovi naslouchá celý svět.

Jeho projevy byly překládány pravděpodobně do všech jazyků světa. Po dlouhé době se stalo, že politik nehovořil k politikům, ale člověk k lidem. Nikdo se tomu neubránil, i ti nejmocnější z mocných poslouchali se skloněnou hlavou a při souhlasném a obdivném potlesku povstávali. Vzdávali úctu. Jeho skromně pronášená slova apelující na to dobré v myslích všech nebyla nikdy přerušována nesouhlasnými výkřiky politických odpůrců.

Jeho slova „Vítám Vás, Svatý otče, mezi námi hříšníky“ obletěla celý svět. Nikde se nezvedla vlna protestů na ochranu církevní cti, spíše to byl lehký úsměv, každý věděl, jak to bylo myšleno, bylo to neskonale české. Můj pocit hrdosti dosáhl vrcholu. Byl zde někdo, kdo znovu očistil od politického marastu to ryzí češství, tu myšlenkovou kulturu na kterou jsme dlouhá léta mohli být hrdi jen ve velmi omezené formě.

Toulal jsem se po světě a všude potkával desítky lidí, kterým se objevil na tváři úsměv, když vyšlo najevo, ze které země to pocházím. Namyšleně jsem hledal v obličejích těch, kteří mne plácali po rameni, lehký záblesk závisti. Věřte mi, skoro vždy jsem ho našel. Již jsem se skoro styděl, že se pohybuji v cizích zemích s rakouským pasem. Úředně jsem byl rakouský občan narozený v Praze. Všechny hranice jsem měl sice otevřené, ale pokládal jsem to za určitou nespravedlnost, pokládal jsem to za zradu na myšlenkách Václava Havla.

Teď už mám dlouho tu knížečku s tím hrdým lvíčkem, ale mám pocit, že když ji někde předkládám, že se ve mně probouzí zase nějaký zvláštní pocit, hrozím se, že je to pocit studu. Patřím k těm, kterým bylo ještě oficiálně povoleno vlastnit dva dokumenty dokazující kam vlastně patří, mohu si takříkajíc vybrat. Zatím nevím, když někam jedu, mám sebou raději obě národnosti, jen tak, pro jistotu, kdybych si to na posledních chvíli rozmyslel. Kdybych se třeba cítil v úzkých a neměl chuť vysvětlovat, co se to tu v Česku děje a zda pan Václav Havel byl kdysi opravdu mým prezidentem.

Ano, ten muž, který je označován za morální autoritu světa. Člověk, který nám vrátil ztracenou hrdost, ale také neustále varoval, že pokud se dáme cestou honby za mocí, pokud povýšíme morálku peněz nad hodnotu svobodné myšlenky, budeme to mít těžké a asi sejdeme z cesty zdravého rozumu. Není snad na čase se zamyslet a rozhodnout čím a kým chceme být. Není to třeba tak, že politici typu Václava Klause nám sice dali určitou hospodářskou stabilitu, zaplacenou ale ztrátou morálních zábran. Není to třeba tak, že jsme s hrdostí svobodné volby zvolili za představitele státu osobu, která budí všeobecné rozpaky. A právě nejen doma.

Není na čase se třeba zamyslet nad tím, zda jsme opravdu tam, co chtěli všichni ti, kteří v roce 1989 stáli na ulicích a křičeli: Havel na Hrad. Nevím, tehdy jsem zde nebyl, ale přesto bych opravdu zase rád jezdil po světě s tím hrdým lvíčkem.

Člověk je tvor prazvláštní, jeho mozek již ztratil během dlouhého vývoje mnoho na pragmatismu, který mu byl kdysi vlastní a pomáhal mu přežít. Proto se chová tak jak se chová, reakce jedince jsou mnohdy z pohledu druhých „nelogické“, člověk neví s čím může počítat. Sice stále obdivuje sílu vůdců, ale má zvláštní vztah ke slabím. V podstatě se nezaujatý divák boxu skoro podvědomě staví na stranu toho slabšího a má radost z toho, když sebevědomý favorit dostane pořádně do nosu.

Převedeno na dnešní politický život, který je vlastně tržnicí plné křiklounů, nakoupí volič jednou zde, podruhé to zkusí u jiného. Mnohdy jenom proto, že mu ten první prodavač připadal moc arogantní a překypoval sebevědomím. Nehledě i na to, že jeho jablka nebyla zrovna o mnoho lepší, jak velkohubě vykládal. A když mu to zklamaný kupec sdělil, byl ještě uražený.

A nějak podobně je to s tou věčnou hrozbou komunismu. Již to prostě nefunguje. Čím více jeden buší na vědomí voličů, aby proboha nevolili komunisty, tím více hlasů přibývá do uren té „ideologické zrůdy“. Nejlépe se o tom poučili politici v sousedním Německu. Hned po sjednocení obou zemí rozdílných politických systémů si mysleli, že komunismus je mrtev. Že by tu „bandu“ ještě někdo volil nepřicházelo vůbec v úvahu.

Překvapivě k tomu ale došlo. Hluboká politická analýza hovořila o pár procentech pomatenců a skalních přívrženců, ale žádná starost, ti jsou stejně na vymření. A pak přišly další volby, nikdo kupodivu nevymřel, spíše naopak. Velké rozpaky v „demokratickém“ politickém táboře, ale způsob boje se nezměnil. Ne, s těmi nikdy, zněla i nadále bojová hesla. A stále ten argument, že se jaksi jedná o lidi, kteří jsou tak trochu méněcenní a svým způsobem nepatří do slušné společnosti. 

Všechny útoky směřovaly v prvé řadě na jejich vůdce, neustálé praní jejich minulosti je mělo zdiskreditovat v očích voličů. A stálé útoky i na voliče samé, kteří byli označováni za odpůrce demokracie. Pak ale někomu přeci jenom došlo, že politická strana, která v mnohých oblastech dosáhla skoro 30 procent, je asi třeba vzít na vědomí, že třeba není zrovna vhodné ty desetitisíce jejích voličů a spoluobčanů označovat za „blbce“. Když už nic jiného, tak alespoň proto, že je to v demokratickém systému trochu prapodivné.

Takže strašidlo komunismu prostě nefunguje. Proč a jak, je věc jiná, prostě je tomu tak. Ostatně je také nepravděpodobné, že jeho přívrženci opravdu touží nastolit ten starý systém, vždyť na to doplatili. Ale to je věc názoru. Rozhodně ale není špatné vzít v úvahu, že to jsou také možná docela normální lidé. A potom, což je vlastně to „nejhorší“, nemluví o moc jinak, než ostatní političtí konkurenti.  Každopádně odrazuji každého, kdo si přeje jejich volební neúspěch, pokračovat ve staré ideologické linii „tvrdého“ a „nekompromisního“ boje proti „rudým“. Antikomunismus může být totiž velice zrádný.

Ano, toto je trochu zamyšlení nad slovy pan Martina Volného pod titulem „Asi už neumím na iDNES diskutovat slušně“. Ve skrytu duše s autorem zcela souhlasím, na první pohled je vše tak, jak to emocionálně vyjádřil, skutečně neveselé a bezperspektivní. Nutno však vzít v úvahu, že jeho reakce je opravdu velmi podmíněna obrazem, který v nás dennodenně vyvolávají media. Jejich neuvěřitelná důslednost, s jakou to dělají, již asi plně dosáhla toho, že naše podvědomí si vytvořilo absolutně negativní obraz o životě kolem nás. Proto si myslím, že reakce autora je zcela pochopitelná, dokonce opodstatněná.

Problém však je, že taková spontánní reakce jistě uleví duši, ale nedokáže změnit pohled na realitu. O to se člověk musí snažit sám, pozorně se rozhlédnout po okolí, najít ty spřízněné duše, které možná znají řešení a pomohou. Ono nějakého politika poslat do p…. ještě neznamená, že tam také půjde. Stejně tak zvolit pasivní resistenci a nejít k volbám. Je to paradox, ale tímto postojem je docíleno jen jedno, k moci se dostávají právě ti, které si nepřejeme.

Hovořím o spřízněných duších, vlastně by jich mělo být sdostatek právě zde na iDNES. Autor se však, díky jisté verbální formě, dostal do problémů. Trochu to chápu, asi překročil dle názoru redakce určité normy slušnosti. Nevím přesně jaké, jen spekuluji, ale myslím, že si je dokážu docela dobře představit. Asi bych se také musel hluboko zamyslet nad tím, jak se rozhodnout, jak s tím naložit.

Možná, že bych se ale zeptal starého známého. Zalistoval bych třeba ve Švejkovi. Ten by mne možná přivedl na myšlenku, že je to opravdu trochu spletité. Na jedné straně posílá jeden jakéhosi politika kamsi, což je považováno za neslušné. Na druhé straně vyzývá jiný zase k pogromům proti jiným kulturám a to je považováno za slušné. Takže možná by podle Švejka nebylo nesprávné, se nějak dohodnout na tom, kdo kam patří a koho kam poslat. Ono to právě není vždy jednoduché někoho někam, ono to musí sedět, ono se to musí umět, o tom ví Švejk opravdu mnoho.

Takže by možná bylo logické, že když je neslušné jedno, je nutno i to druhé pokládat za stejně neslušné. A když povolím jedno, měl bych povolit i to druhé. Jo, je to opravdu spletité, život lidský je opravdu tak těžký, že život sám je proti tomu…..

Vysvětlení této rovnice je celkem jednoduché. Třeba ve včerejším vysílání ČT se paní Drtinová hlavně zabývala veledůležitým lustračním zákonem. V podstatě dlouhé minuty opakoval své otázky k danému tématu s velmi přesnou formulací:  co by… kdyby…ale přesto…ale ještě jednou..ale kdyby….Velmi dobře znám tu novinářskou touhu dostat konečně odpověď na nezodpověditelné. Hledat odpovědi a názory na konkrétní řešení skutečných problémů, které jsou zásadní pro společnost, je přeci nudné a neatraktivní.

Je přeci mnohem důležitější vždy ukázat, že žijeme ve společnosti, kde se obratně diskutuje na vyšší nebo mnohdy i velmi nízké úrovni o všech možných problémech. Je přeci zapotřebí dokázat, že jsme společností, kde se hodně mluví, ale nic nedělá. Ukázat všem, že nejsme schopni si udělat pořádek, stanovit opravdové priority. Ten říká to, druhý zase ono, nějak se nemůžeme dohodnout, tak raději nebudeme dělat nic, abychom snad něco nezkazili.

A přitom je tu již celkem silná armáda těch, kteří by prostě všechen ten nepořádek vymetli, neschopné politiky vyhnali, Rómy někam zavřeli, prostě se naráz vypořádali se vším tím neřádstvem, které tak špiní naši společnost. Jejich křik není možno přeslechnout, vyjma, že si jeden zacpe uši. Místo abychom těmto hlasům ukázali, že je nepotřebujeme, že jsme schopni problémy řešit způsobem hodný civilizované společnosti, budeme věčně diskutovat o lustračním zákonu.

S určitou dávkou hnidopišství tedy i nadále věnujeme náš zájem minulosti a ani si nevšimneme, že nás třeba současnost převálcuje. Že tu je již dost lidí, kteří podporováni frustrovanou částí společnosti, mají dostatek sil využít naší sleposti, aby s námi zametli podle svých představ. Určí nová pravidla, kde zaručeně nebude místo pro naše tak veledůležité diskuse. Možná, že to nějak přežijeme a opět se nějakou tou revolucí dostaneme k tomu, že bychom snad mohli naši společnost zase řídit. Možná, když budeme mít štěstí.

Jenže se obávám, že naší  první starostí bude odhlasování lustračního zákona. My přeci musíme chránit naši společnost od těch nebezpečných živlů, které nám přinesly diktaturu násilí. Je to naší svatou povinností. Vzali nám i svobodu slova a projevu, kterou tak potřebujeme, bez které není civilizované společnosti. Souhlasím. Proč ji tedy nevyužíváme teď, proč tyto svobody přenecháme jen těm, kteří nás o ně chtějí připravit.

Chceme opravdu zase jednou, třeba za deset dvacet let, hledat viníky pomocí lustračních zákonů, přesně ty, na které dnes můžeme ukázat prstem. Možná ano, možná, že to patří k naší dekadenci. Možná, že se prapodivným způsobem snažíme bránit něco, o čem nemáme zrovna přesné představy. Ostatně stejný problém vidím i u neonacistů, ti také nevědí, co vlastně nacismus byl. Víme to my?

Vím, že tato možná absurdní otázka může mnohým připadat jako ten nejvyšší produkt hlouposti, ale pro mne je životně důležitá. Já totiž ponožky štupovat umím, dokonce jsem to zvládnul v předškolním věku. Později ve škole jsem byl při hodině, tehdy se nazývala ruční práce, ukazován jako vzor, vysloužil jsem si ale jen závist a pověst šprta.

Byl jsem ale nevinný, naučila mne tomu moje babička. Tehdy to bylo ještě něco běžného, trávila touto činností mnohé večery. Já byl přitom, tak jsem to nějak pochytil. Souhlasil jsem, že se jedná o práci důležitou, babička říkala, že není hezké když se palce koukají na svět a nahá pata odírá. Vykládala mi i jiné věci, znala odpověď na každou moji otázku, bylo jedno co mne zajímalo. Když si představím, že to všechno zvládala bez internetu a místo gůglování používala vlastní paměť a zkušenost, skláním se dodnes před její moudrostí a reálným postojem k životu.

Možná to bylo tím, že pocházela z jižních Čech, tedy oblasti, kde bylo zvykem vědět, když něco uváženě zasadím do země, co z toho vzejde. Prožila také dvě světové války, poznala tedy, že svět může být i zcela nepřátelský. Je pozoruhodné, že ji dodnes občas prosím o radu, tedy uvažuji o tom, jak by ona reagovala na to či ono úskalí každodenního života.

Takže si myslím, že by i ona uznala, že v dnešní době štupovat ponožky je opravdu neefektivní. Vidím to zrovna tak, i když mám stále problém jen tak odhodit ponožku jenom proto, že je v ní díra. Většinou ji vezmu do garáže, mám tam na to jednu krabici, hodí se většinou když mne popadne povinnost lakovat, dobře se s ní vytírají štětce.

Já si ale myslím, že mé rozhodnutí vzdát se této, pro naši dobu, „neefektivní“ činnosti, jsem udělal dobrovolně a po uvážení. Nepodlehl jsem nějakému reklamnímu tlaku ať už od zástupců trhu či politiky. Mám totiž dojem, že kolem mne je mnoho lidí, kteří se nezabývají ničím jiným, než mne přesvědčovat, že to co jsem dělal doposavad je špatné, že to musím dělat jinak, že svět ve kterém žiji je špatným, že oni vědí jaký by měl být. A právě bez toho, aby vlastně měli schopnost posoudit realitu, bez toho, aby věděli co vlastním a co bych podle nich měl zahodit a pořídit si nově přesně dle jejich rady.

Byl bych proto mnohem klidnější, kdybych věděl, zda pan Babiš právě třeba umí štupovat ponožky, protože kdyby pak naznačil, že je to neefektivní, měl bych jistotu, že ví o čem mluví.  Ono to sice vypadá, že jako ví o čem mluví, ale to už před ním dělalo mnoho politiků, také přišli na ten trik. Takže já bych opravdu rád znal odpověď na mou otázku, určitě by se mi klidněji usínalo.

Vlastně nevím, zda bych neměl psát „podnikatele“, či se jednalo opravdu o podnikatele.  Už se v tom skutečně nevyznám. Podle médií je většina podnikatelů zavírána, obviňována z korupce, zase propouštěna, občas i za podivných okolností umírají, kdesi se skrývají, před soud se nedostavují. Tedy pokud se můj názor bude vytvářet podle mediálních informačních zdrojů, tak jiné „podnikatele“ neznám. Tedy já bych je právě psal v uvozovkách. Možná ale jsme už tak daleko, že ti lidé, kteří se zabývají čestným obchodem, které znám spíše jen z okrajových zpráv a nebo z přímého kontaktu, jsou takovou raritou, že právě ty musíme označovat za „podnikatele“. 

Každopádně myslím toho „pána“, který se kdesi na jihu Afriky dostal do vězení. Podle skoro minutových zpráv nabývám dojmu, že se jedná o veledůležitou událost. Nevím. Já tu důležitost vidím asi trochu jinak. Naše soudy stejně nestíhají. Jsou také mateny podobným problémem jako já, tedy také přesně neví kdo je „viník“ a kdo zase viník. Policie je na tom ještě hůř, ta snad v té svaté válce proti korupci už musí dávat pozor, aby nezavřela sama sebe. Panečku, to by bylo nadělení. V tom bych se už opravdu nevyznal.

Když si pak vzpomenu na to poslední všeobecné ulehčení, když ve Švýcarsku odsoudili nějaké ty naše občany zabývající se prapodivným podnikáním, nemohu se ubránit dojmu, že tento druh exportu značně pomáhá nejen naší bezradnosti, ale šetří nám i dost peněz. Snad jediné co ještě zbývá je, aby to pochopila i mediální část naší společnosti. Nevím, kolik lidí, tedy čtenářů, posluchačů a diváků, by se urazilo, kdyby se častěji dověděli, že mezi námi žijí i celkem čestní lidé.

Já osobně bych opravdu neměl nic proti tomu, kdybych se v úvodu zpráv třeba dověděl, že je někdo šťastný prostě z toho, že mu pole dobře urodilo, že má třeba radost z toho, jak se ty brambory letos vydařily. I já bych byl šťastný, protože bych měl jistotu, že se nějaká dobrá duše stará o to, abych neměl hlad. A docela rád bych se s ním spojil, určitě bychom něco vymysleli proti těm, kteří by se snad pokusili nám ty brambory ukrást.

Když nic jiného, vím, komu mohu nadávat. Znám tváře „viníků“ mého neštěstí, jsou to lidé kteří bydlí někde za rohem, patří do naší společnosti. Nepřímo jsem je volil, pravda nemohl jsem to ovlivnit, ale mohu se ukájet nadějí, že je někdo v nejhorším případě i vymění pokud se ukáží jako osoby neschopné se starat o mé peníze.

Zda jejich poslední rozhodní bylo správné neví nikdo. Ukáží to příští měsíce. V debatě odborníků to stojí půl na půl, je to asi otázky víry ve vlastní zkušenosti, je to prostě věc názoru. U těch postižených je to stejné, jeden bude na znehodnocení naší měny vydělávat a druhý, to jsou ekonomické zákony, prodělávat.

Já jsem smutný ale hlavně z toho, že práce českých rukou byla znehodnocena. Nejsem velký ekonom, ale nějak tuším, že to má hlavně spojitost s exportem a importem. Naši sousedi v Německu o sobě prohlašují, že jsou exportní velmocí, ale sedí až po uši uprostřed chaosu sociální nespravedlnosti. Odmítají zvyšovat minimální mzdu, chtějí být konkurence schopní a nechají chodit milióny lidí, kteří pilně pracují, na sociální úřad pro podporu, protože jejich mzda nestačí na to, aby třeba neseděli v chladnu, mnohdy i na to, aby měli vůbec kde sedět.

My nejsem žádnou velmocí, ale přeci jenom jsme našli zalíbení ve velkém světě. Firmy pilně exportují a importují. Občané šmejdí po obchodech, hledají levné produkty, jistě je najdou, někdo se již stará o to, aby nám dovážel věci většinou nevalné kvality ze zahraničí. Pravda, mnohým z nás nic jiného nezbývá, peněz v kapse není mnoho. Nikdo si ale neuvědomuje, že se tak stává „spoluviníkem“ na tom, že tím práce českých rukou ztrácí na hodnotě, že je na cestě se stát třeba „čínským“ dělníkem. Honosně se tomu říká globalizace.

Jsem asi naivní, ale asi by opravdu hodně pomohlo se snažit kupovat naše produkty, zase si vážit naší práce, ukázat, že to znehodnocení provedené ČNB nás uráží. Nadávání nepomůže. Prostě se chovat jako ta paní v jednom supermarketu, stála vedle mne a potřebovala máslo. Zapomněla si brýle a tak mne požádala, zda bych ji nevybral máslo, které je zaručené české. Udělal jsem to opravdu s radostí.

A teď zpátky k ČNB. Podívejte se na Řecko. Mají euro a asi již nevědí komu jejich banky vlastně patří. Je mnoho ekonomů, kteří tvrdí, že by velkou záchranou pro řecký lid bylo, kdyby směli rozhodnou o tom, jakou cenu má jejich práce, kdyby si mohli určit měnu, která by to zobrazovala. Ale to nemohou, neuváženě si půjčovali od evropských bank „levné“ euro, hlavně té německé. Ta peníze do Řecka přímo pumpovala, proč ne, zárukou tohoto nesmyslného činění byla politika německé vlády. Export, export a znovu export a to za každou cenu. Já bych spíše řekl něco jako neokolonialismus, bezmezná žravost kapitálu a jeho touha po moci. A když se to vše sesulo, tak šlo jen o to, tuto banku zachránit, pokud si někdo myslí, že se kdosi staral o osud řeckého lidu, tak je naivní, asi četl mnoho novin.

A ti experti, kterým se to vše nelíbí, nemají šanci, jsou proti „politice“. Největším argumentem proti nim je pokřikování, že jsou proti Evropské unii. Nikdo neposlouchá, že tomu tak není, že jen chtějí, aby se v té „unii“ i malým lidem vedlo dobře a nemuseli se bát finančních žraloků. Takže jsem opravdu rád, že ještě máme ČNB. Ještě máme trochu samostatnosti, ještě se sami můžeme pokusit určovat cenu naší práce. Řecký občan tuto možnost dávno ztratil. Ti „odpovědní“ se občas přijedou podívat, mají ochranku a možná už i pancéřová auta. Netváří se zrovna šťastně, takové věci dělají raději na dálku.

Já jsem na tom mnohem lépe, myslím si alespoň, mám tedy komu nadávat, on se nemůže skrývat v anonymitě, přijde den, kdy mi musí složit účet, když to nedopadne jak sliboval, mohu se ukájet nadějí, že bude odejit. Vím, je to slabá útěcha, ale přeci jenom dělá dobře, necítím se tak bezmocný. A hlavně nepřestanu kupovat české máslo, jsem zlomyslník, rád bych těm „odborníkům“ v ČNB udělal čáru přes rozpočet, já chci, aby museli uznat, že má práce má větší cenu, než si oni myslí.

Dnes jsem si nařídil, že se budu na svět dívat růžovými brýlemi, občas to potřebuji, jinak bych se ze všech těch zpráv o nedokonalosti našeho společenstva již zbláznil. To mi občas umožňuje dívat se na svět pohledem idealisty, věřící v čisté snahy všech institucí, které mne v každodenním životě doprovázejí a starají se o mé dobro.

Dostávám se tím do stavu určité euforie, která osvobozuje myšlení ode všech předsudků a pragmatického balastu. Takže je nasnadě, že se dnes mohu domnívat, že celé to handrkování o církevní majetky je nám nedůstojné, trochu komické, v podstatě nelogické a tím, že se hovoří o desítkách miliard „našich“ peněz jen populisticky zneužívané.

Jsem nevěrec a přesto mne skoro všichni zástupci různých náboženských proudů vždy ujišťovali, že to není tak hrozné, že i přes mou nevědomost je kdosi tam nahoře, který nade mnou bdí. Ať tedy chci nebo nechci, jsem součástí velkého společenství, kde si jsou všichni rovni, vše patří všem, nikdo nežije na úkor druhého. Tedy jednoduše formulováno, ale se všeobecnou platností. Když tak nad tím uvažuji, jsem tedy spoluvlastníkem i všech statků církve a to jak v době minulé, tak i současné.

Celkem se mi tomu chce věřit. Nehledě na to, že mého vzdálené předka kdysi někdo upálil a pokud si vzpomínám asi také proto, že se zaobíral podobnou tématikou. Domnívám se také, že pokud se budu cítit spoluvlastníkem nějakého toho kostela, že se třeba nebudu zajímat o to, jak jsem k tomu přišel. Protože, kdybych si tím nebyl jist, že tomu tak je, musel bych se ptát, jak církev ke všemu obrovskému majetku vlastně přišla.

Druhou stranu celé té debaty o vrácení zabaveného je stát. Kdo že je to stát? Jsou jisté teorie říkající, že stát jsme my. Tedy i já jsem stát. Tedy, to co je majetkem státu, je i mé. Jsem tedy opět jakýmsi spoluvlastníkem. Opět se raději spokojím s touto asi poněkud zkreslenou představou a myšlenka, že jsem někdy někomu něco zabavil, či dokonce ukrad, je mi vzdálená.

A když se tedy na to vše podívám v celkovém kontextu, mám dojem, že věc je velice jednoduše řešitelná. Tedy. Dle historických zdrojů mi asi někdo někdy něco ukrad a stal se velmi bohatým. Měl přitom trochu špatné svědomí a staletí mne přesvědčoval, že jen jaksi spravuje můj pozemský a dokonce i nadpozemský majetek. Přišla ale doba, která ode mne vyžadovala být pragmatikem a nabádala mne, že bych si měl majetek spravovat sám. Minimálně ten pozemský. Což jsem jaksi učinil.

Ne ale doslovně, určil jsem vlastně jen jiného správce pro můj majetek. Takže takto uvažováno je současná tahanice jenom jakýsi boj o manažerství. Na to jsem již zvyklý, to je jaksi příznačné pro naši dobu, každý chce být šéfem. Možná, že by tedy nebylo špatné, si zase jednou vyzkoušet, zda by ti druzí to nedělali lépe. To se dá vždycky zase potom změnit. Nechápu ale, proč bych měl z mého konta něco platit. Tedy v nejhorším jsem ochoten ty miliardy vyzvednout, naložit na vozíček, objet domovní blok a zase rychle je uložit na mé konto.

Pravda, i toto řešení není ideální. Doba je nejistá, mám strach, že když tak pojedu s tím vozíčkem ulicí, objeví se určitě někdo, kdo se pokusí mi mé miliardy ukrást.

Dle jeho slov a vůbec jak se tak presentuje není nepravděpodobné, že je obdařen jistou jasnozřivostí. Ano, já si myslím, že jeho věštecké myšlení je v podstatě to, co si představujeme pod pojmem „ozářen svatým duchem“. Jako nekřtěnec se zde omlouvám všem expertům z oblasti náboženské, prostě jsem si toto označení vypůjčil jen jako přirovnání, které by mohlo být všem srozumitelné.

V podstatě se tedy jedná o výjimečnou osobu vše vidící, hlavně pochopitelně to, co ostatní nevidí. Většinou se jedná o člověka celkem nesobecké povahy obdařené velkou dávkou sociálního soucitu. Je totiž ochoten těm co „nevidí“ celkem jednoduše vysvětlit, že se nacházejí v nebezpečí se stát obětí vlastní nevědomosti. Má pravdu, již řada tragických událostí v historii lidstva měla za základ nevědomost, ba dokonce hloupost. 

To je velmi smutné, člověčímu rozumu nedůstojné, ale na druhé straně přesto všechno něco, co je pro lidstvo velmi charakteristické. Nevědomost je sice zcela běžný úkaz, ale okolím ne vždy akceptovaný. Mnozí pak podléhají hysterickému strachu, že by se jejich nevědomost mohla stát očividnou a společensky jim uškodit. Instinkt jim radí dobře, reagují zcela přesně podle základních pravidel dnešní společnosti řídící se reklamními slogany.

Východiskem z této ne zrovna příjemné situace je podvědomí pocit, že není dobré prožívat nevědomost osamocen. Řešením pak často bývá posezení u stolu, kde se schází podobně postižení, nejlépe u piva. Třímat v ruce těžkou sklenici naplněnou lahodným mokem posiluje zdání vlastní síly, nehledě na to, že když jí jeden praští o stůl, může tak dokončit nedokončenou větu pro kterou se nedostávalo myšlenky. Nezbytným doplňkem celkové terapie je neustálé opakování verbálních projevů právě onoho „jasnovidce“.

Historické zdroje uvádějí nespočet příkladů, že to tak funguje, je to spolehlivá metoda, jak se zbavit nepříjemného pocitu nevědomosti. I matematici mají patřičné vysvětlení. Shodli se na tom že: Minus x minus = plus. Charakteristický je také fenomén, že větší pivní sklenice urychlují dynamiku celého, teď již společenského, procesu. Myslím, že naši bavorští sousedé by nám o tom mohli vyprávět. Říkám mohli, dělají to neradi, ale jeden se o tom učil ve škole, případně se lze o tom i dočíst.

A teď se vrátím k mému přání. Když si je pan Okamura tak jist, že vše vidí, tedy i to co my „hlupáci“ nevidíme, tak by nebylo špatné, kdyby to třeba dokázal na skutečném minovém poli. Jeho „jasnozřivost“ by pak pomohla odstranit tyto zákeřné pozůstatky válek a mohl by tak zachránit tisíce životů na celém světě. Všude je možno nalézt tyto nebezpečné a tragické důkazy snažení jiných historických postav, všech těch, kteří také tvrdili, že „vidí“ více, než ostatní, přesvědčili je o tom, strhli je k bezmyšlenkovitému následování, aby je pak zavedli do záhuby.

Proto si myslím, že by opravdu nebylo špatné, kdyby nám pan Okamura podal důkaz svých neobvyklých schopností právě na takovém minovém poli historický předků, jež jsou mu tak blízcí. Prostě bych ho rád viděl, jak se sebejistě prochází sem a tam s pohledem na horizont. Přesně na tom místě, kde si každý rozumný člověk dává velký pozor na to, kam našlapuje. Přiznám, že má morálka není asi zrovna záviděníhodná a je možná i scestná. Já bych se totiž vůbec nezlobil, kdyby nějaká ta potměšilá mina s radostí svou vlastní konečně vybuchla a na vrcholu extáze křičela: Lháři, lháři…..neviděl si, neviděl si…

Mám takový dojem. Pořád někam spěchají, občas to vypadá, že je nějak rušíme při vedlejším zaměstnání. Vlastně mohlo by to být i to hlavní. Třeba jednou mi strašně zaneprázdněná paní redaktorka něco vyprávěla uprostřed operačního sálu. Byla zahalena v takovém tom sterilním oblečení, její kolegové se už pilně skláněli nad pacientem a ona se uvolila prohodit pár slov do kamery, když už tu také byla. Co říkala nevím, já měl jen strach o toho nešťastníka na operačním stole, nechtěl jsem, aby jako kvůli mně snad zemřel. Doufám, že operace dopadla dobře, již se tom nezmínila.

Také mám podezření, že mnoho redaktorů má asi jako vedlejší zaměstnání domovnictví. Dost často prostě vyběhnou z nějakého domu, prohodí pár slov a zase zmizí. Doba je těžká, jeden musí dřít jako magor. Nemají to asi lehké. Občas se i nemohou nějak odtrhnout od práce či narazí na jiné aktuální problémy. Nedávno jsem se tak vteřiny díval na zavřené dveře, k tomu přicházel hlas jakoby ze záhrobí, mám už trochu divácké zkušenosti, tak jsem měl skoro strach, že nějaký vtipálek ty dveře zvenčí zamknul. Pak jsem si ale oddechl, dveře se skřípavě otevřely a očekávaný redaktor se konečně s ulehčeným výrazem objevil a dokončil nějakou tu větu.

Jiná paní redaktorka toho má asi opravdu hodně. Ta se dokonce rozdvojila, vlastně roztrojila. Pracuje na nějakém úřadě, kde mají ještě páternoster. To je ten skoro již unikátní výtah s mnoha kabinami, které jezdí pořád dokola, tedy nahoru a dolu. Ta opravdu zaneprázdněná a asi plně vytížení paní redaktorka má asi neustále něco k vyřizování v různých patrech. Nestíhá a tak se rozdvojila, jedna její osobnost jela dolů a ta druhá zároveň nahoru. Jen jsem vyvalil oči nad tou efektivností. A při tom skoro  již nadlidském výkonu ještě zvládla prohodit pár slov do kamery. Byl jsem opravdu paf.

Tedy zase opakuji, co mi říkala jsem nevnímal, ani vlastně nevím o čem celá zpráva byla. Já už se v duchu zabýval myšlenkou, jaký by to mělo význam pro českou ekonomiku, kdybychom zase budovali páternostery a naučili naše úředníky se rozdvojovat. I pro občany by to bylo jednodušší, člověk by se prostě postavil na chodbu, počkal by si až patřičný odpovědný pracovník projede kolem, něco by se optal, kdyby nerozuměl, tak stačí opět posečkat, vždyť on zase přijede, právě tak jako ta paní redaktorka. Půlku věty prohodila při jízdě nahoru a tu druhou když zase byla na cestě dolů. Nebo opačně, ale na tom myslím ani tak nezáleží.

Můžu ale říci, že jsem vlastně na ty výkony zpravodajů ČT strašně hrdý. Dokazují tak každý den, že člověk český je tvor vynalézavý. Pořád se pokouší dokázat světu, že lidé v této zemi umí věci neuvěřitelné, jsou prostě šikulkové. Ani se o nich nedá říci, že by něco pořád kopírovali, jako třeba čínští objevitelé a vynálezci. Mohu to potvrdit, sám jsem strávil mnoho času s redaktory a kamerou v různých zemích, ale tohle jsem nikde nezažil. Takže asi opravdu pravý originál v pojetí zpravodajské práce. Avšak i přes ten veškerý obdiv,  měl bych lepší pocit, kdyby ten, který mi chce sdělit něco závažného, si našel trochu času a v klidu postál. Už jen tak ze slušnosti. Nemusí to dělat vždy, opravdu jen tehdy, když mi chce říci něco, co pokládá za opravdu nezbytné pro mou informovanost.