V dobách, kdy naše společnost s hrdostí a v slzách holdovala prezidentovi svých snů, jsem zde nežil, byl jsem to čemu se říká emigrant. Toulal jsem se po Evropě a později na Blízkém východě. Byla to doba, kdy jsem na sobě pozoroval určitou změnu. Objevoval jsem takový zvláštní pocit, kterému se říká hrdost. Ano, začal jsem být najednou hrdý, že pocházím ze země, jejímuž prezidentovi naslouchá celý svět.
Jeho projevy byly překládány pravděpodobně do všech jazyků světa. Po dlouhé době se stalo, že politik nehovořil k politikům, ale člověk k lidem. Nikdo se tomu neubránil, i ti nejmocnější z mocných poslouchali se skloněnou hlavou a při souhlasném a obdivném potlesku povstávali. Vzdávali úctu. Jeho skromně pronášená slova apelující na to dobré v myslích všech nebyla nikdy přerušována nesouhlasnými výkřiky politických odpůrců.
Jeho slova „Vítám Vás, Svatý otče, mezi námi hříšníky“ obletěla celý svět. Nikde se nezvedla vlna protestů na ochranu církevní cti, spíše to byl lehký úsměv, každý věděl, jak to bylo myšleno, bylo to neskonale české. Můj pocit hrdosti dosáhl vrcholu. Byl zde někdo, kdo znovu očistil od politického marastu to ryzí češství, tu myšlenkovou kulturu na kterou jsme dlouhá léta mohli být hrdi jen ve velmi omezené formě.
Toulal jsem se po světě a všude potkával desítky lidí, kterým se objevil na tváři úsměv, když vyšlo najevo, ze které země to pocházím. Namyšleně jsem hledal v obličejích těch, kteří mne plácali po rameni, lehký záblesk závisti. Věřte mi, skoro vždy jsem ho našel. Již jsem se skoro styděl, že se pohybuji v cizích zemích s rakouským pasem. Úředně jsem byl rakouský občan narozený v Praze. Všechny hranice jsem měl sice otevřené, ale pokládal jsem to za určitou nespravedlnost, pokládal jsem to za zradu na myšlenkách Václava Havla.
Teď už mám dlouho tu knížečku s tím hrdým lvíčkem, ale mám pocit, že když ji někde předkládám, že se ve mně probouzí zase nějaký zvláštní pocit, hrozím se, že je to pocit studu. Patřím k těm, kterým bylo ještě oficiálně povoleno vlastnit dva dokumenty dokazující kam vlastně patří, mohu si takříkajíc vybrat. Zatím nevím, když někam jedu, mám sebou raději obě národnosti, jen tak, pro jistotu, kdybych si to na posledních chvíli rozmyslel. Kdybych se třeba cítil v úzkých a neměl chuť vysvětlovat, co se to tu v Česku děje a zda pan Václav Havel byl kdysi opravdu mým prezidentem.
Ano, ten muž, který je označován za morální autoritu světa. Člověk, který nám vrátil ztracenou hrdost, ale také neustále varoval, že pokud se dáme cestou honby za mocí, pokud povýšíme morálku peněz nad hodnotu svobodné myšlenky, budeme to mít těžké a asi sejdeme z cesty zdravého rozumu. Není snad na čase se zamyslet a rozhodnout čím a kým chceme být. Není to třeba tak, že politici typu Václava Klause nám sice dali určitou hospodářskou stabilitu, zaplacenou ale ztrátou morálních zábran. Není to třeba tak, že jsme s hrdostí svobodné volby zvolili za představitele státu osobu, která budí všeobecné rozpaky. A právě nejen doma.
Není na čase se třeba zamyslet nad tím, zda jsme opravdu tam, co chtěli všichni ti, kteří v roce 1989 stáli na ulicích a křičeli: Havel na Hrad. Nevím, tehdy jsem zde nebyl, ale přesto bych opravdu zase rád jezdil po světě s tím hrdým lvíčkem.