Dle jeho slov a vůbec jak se tak presentuje není nepravděpodobné, že je obdařen jistou jasnozřivostí. Ano, já si myslím, že jeho věštecké myšlení je v podstatě to, co si představujeme pod pojmem „ozářen svatým duchem“. Jako nekřtěnec se zde omlouvám všem expertům z oblasti náboženské, prostě jsem si toto označení vypůjčil jen jako přirovnání, které by mohlo být všem srozumitelné.
V podstatě se tedy jedná o výjimečnou osobu vše vidící, hlavně pochopitelně to, co ostatní nevidí. Většinou se jedná o člověka celkem nesobecké povahy obdařené velkou dávkou sociálního soucitu. Je totiž ochoten těm co „nevidí“ celkem jednoduše vysvětlit, že se nacházejí v nebezpečí se stát obětí vlastní nevědomosti. Má pravdu, již řada tragických událostí v historii lidstva měla za základ nevědomost, ba dokonce hloupost.
To je velmi smutné, člověčímu rozumu nedůstojné, ale na druhé straně přesto všechno něco, co je pro lidstvo velmi charakteristické. Nevědomost je sice zcela běžný úkaz, ale okolím ne vždy akceptovaný. Mnozí pak podléhají hysterickému strachu, že by se jejich nevědomost mohla stát očividnou a společensky jim uškodit. Instinkt jim radí dobře, reagují zcela přesně podle základních pravidel dnešní společnosti řídící se reklamními slogany.
Východiskem z této ne zrovna příjemné situace je podvědomí pocit, že není dobré prožívat nevědomost osamocen. Řešením pak často bývá posezení u stolu, kde se schází podobně postižení, nejlépe u piva. Třímat v ruce těžkou sklenici naplněnou lahodným mokem posiluje zdání vlastní síly, nehledě na to, že když jí jeden praští o stůl, může tak dokončit nedokončenou větu pro kterou se nedostávalo myšlenky. Nezbytným doplňkem celkové terapie je neustálé opakování verbálních projevů právě onoho „jasnovidce“.
Historické zdroje uvádějí nespočet příkladů, že to tak funguje, je to spolehlivá metoda, jak se zbavit nepříjemného pocitu nevědomosti. I matematici mají patřičné vysvětlení. Shodli se na tom že: Minus x minus = plus. Charakteristický je také fenomén, že větší pivní sklenice urychlují dynamiku celého, teď již společenského, procesu. Myslím, že naši bavorští sousedé by nám o tom mohli vyprávět. Říkám mohli, dělají to neradi, ale jeden se o tom učil ve škole, případně se lze o tom i dočíst.
A teď se vrátím k mému přání. Když si je pan Okamura tak jist, že vše vidí, tedy i to co my „hlupáci“ nevidíme, tak by nebylo špatné, kdyby to třeba dokázal na skutečném minovém poli. Jeho „jasnozřivost“ by pak pomohla odstranit tyto zákeřné pozůstatky válek a mohl by tak zachránit tisíce životů na celém světě. Všude je možno nalézt tyto nebezpečné a tragické důkazy snažení jiných historických postav, všech těch, kteří také tvrdili, že „vidí“ více, než ostatní, přesvědčili je o tom, strhli je k bezmyšlenkovitému následování, aby je pak zavedli do záhuby.
Proto si myslím, že by opravdu nebylo špatné, kdyby nám pan Okamura podal důkaz svých neobvyklých schopností právě na takovém minovém poli historický předků, jež jsou mu tak blízcí. Prostě bych ho rád viděl, jak se sebejistě prochází sem a tam s pohledem na horizont. Přesně na tom místě, kde si každý rozumný člověk dává velký pozor na to, kam našlapuje. Přiznám, že má morálka není asi zrovna záviděníhodná a je možná i scestná. Já bych se totiž vůbec nezlobil, kdyby nějaká ta potměšilá mina s radostí svou vlastní konečně vybuchla a na vrcholu extáze křičela: Lháři, lháři…..neviděl si, neviděl si…