Mám takový dojem. Pořád někam spěchají, občas to vypadá, že je nějak rušíme při vedlejším zaměstnání. Vlastně mohlo by to být i to hlavní. Třeba jednou mi strašně zaneprázdněná paní redaktorka něco vyprávěla uprostřed operačního sálu. Byla zahalena v takovém tom sterilním oblečení, její kolegové se už pilně skláněli nad pacientem a ona se uvolila prohodit pár slov do kamery, když už tu také byla. Co říkala nevím, já měl jen strach o toho nešťastníka na operačním stole, nechtěl jsem, aby jako kvůli mně snad zemřel. Doufám, že operace dopadla dobře, již se tom nezmínila.
Také mám podezření, že mnoho redaktorů má asi jako vedlejší zaměstnání domovnictví. Dost často prostě vyběhnou z nějakého domu, prohodí pár slov a zase zmizí. Doba je těžká, jeden musí dřít jako magor. Nemají to asi lehké. Občas se i nemohou nějak odtrhnout od práce či narazí na jiné aktuální problémy. Nedávno jsem se tak vteřiny díval na zavřené dveře, k tomu přicházel hlas jakoby ze záhrobí, mám už trochu divácké zkušenosti, tak jsem měl skoro strach, že nějaký vtipálek ty dveře zvenčí zamknul. Pak jsem si ale oddechl, dveře se skřípavě otevřely a očekávaný redaktor se konečně s ulehčeným výrazem objevil a dokončil nějakou tu větu.
Jiná paní redaktorka toho má asi opravdu hodně. Ta se dokonce rozdvojila, vlastně roztrojila. Pracuje na nějakém úřadě, kde mají ještě páternoster. To je ten skoro již unikátní výtah s mnoha kabinami, které jezdí pořád dokola, tedy nahoru a dolu. Ta opravdu zaneprázdněná a asi plně vytížení paní redaktorka má asi neustále něco k vyřizování v různých patrech. Nestíhá a tak se rozdvojila, jedna její osobnost jela dolů a ta druhá zároveň nahoru. Jen jsem vyvalil oči nad tou efektivností. A při tom skoro již nadlidském výkonu ještě zvládla prohodit pár slov do kamery. Byl jsem opravdu paf.
Tedy zase opakuji, co mi říkala jsem nevnímal, ani vlastně nevím o čem celá zpráva byla. Já už se v duchu zabýval myšlenkou, jaký by to mělo význam pro českou ekonomiku, kdybychom zase budovali páternostery a naučili naše úředníky se rozdvojovat. I pro občany by to bylo jednodušší, člověk by se prostě postavil na chodbu, počkal by si až patřičný odpovědný pracovník projede kolem, něco by se optal, kdyby nerozuměl, tak stačí opět posečkat, vždyť on zase přijede, právě tak jako ta paní redaktorka. Půlku věty prohodila při jízdě nahoru a tu druhou když zase byla na cestě dolů. Nebo opačně, ale na tom myslím ani tak nezáleží.
Můžu ale říci, že jsem vlastně na ty výkony zpravodajů ČT strašně hrdý. Dokazují tak každý den, že člověk český je tvor vynalézavý. Pořád se pokouší dokázat světu, že lidé v této zemi umí věci neuvěřitelné, jsou prostě šikulkové. Ani se o nich nedá říci, že by něco pořád kopírovali, jako třeba čínští objevitelé a vynálezci. Mohu to potvrdit, sám jsem strávil mnoho času s redaktory a kamerou v různých zemích, ale tohle jsem nikde nezažil. Takže asi opravdu pravý originál v pojetí zpravodajské práce. Avšak i přes ten veškerý obdiv, měl bych lepší pocit, kdyby ten, který mi chce sdělit něco závažného, si našel trochu času a v klidu postál. Už jen tak ze slušnosti. Nemusí to dělat vždy, opravdu jen tehdy, když mi chce říci něco, co pokládá za opravdu nezbytné pro mou informovanost.