Dnes jsem si nařídil, že se budu na svět dívat růžovými brýlemi, občas to potřebuji, jinak bych se ze všech těch zpráv o nedokonalosti našeho společenstva již zbláznil. To mi občas umožňuje dívat se na svět pohledem idealisty, věřící v čisté snahy všech institucí, které mne v každodenním životě doprovázejí a starají se o mé dobro.
Dostávám se tím do stavu určité euforie, která osvobozuje myšlení ode všech předsudků a pragmatického balastu. Takže je nasnadě, že se dnes mohu domnívat, že celé to handrkování o církevní majetky je nám nedůstojné, trochu komické, v podstatě nelogické a tím, že se hovoří o desítkách miliard „našich“ peněz jen populisticky zneužívané.
Jsem nevěrec a přesto mne skoro všichni zástupci různých náboženských proudů vždy ujišťovali, že to není tak hrozné, že i přes mou nevědomost je kdosi tam nahoře, který nade mnou bdí. Ať tedy chci nebo nechci, jsem součástí velkého společenství, kde si jsou všichni rovni, vše patří všem, nikdo nežije na úkor druhého. Tedy jednoduše formulováno, ale se všeobecnou platností. Když tak nad tím uvažuji, jsem tedy spoluvlastníkem i všech statků církve a to jak v době minulé, tak i současné.
Celkem se mi tomu chce věřit. Nehledě na to, že mého vzdálené předka kdysi někdo upálil a pokud si vzpomínám asi také proto, že se zaobíral podobnou tématikou. Domnívám se také, že pokud se budu cítit spoluvlastníkem nějakého toho kostela, že se třeba nebudu zajímat o to, jak jsem k tomu přišel. Protože, kdybych si tím nebyl jist, že tomu tak je, musel bych se ptát, jak církev ke všemu obrovskému majetku vlastně přišla.
Druhou stranu celé té debaty o vrácení zabaveného je stát. Kdo že je to stát? Jsou jisté teorie říkající, že stát jsme my. Tedy i já jsem stát. Tedy, to co je majetkem státu, je i mé. Jsem tedy opět jakýmsi spoluvlastníkem. Opět se raději spokojím s touto asi poněkud zkreslenou představou a myšlenka, že jsem někdy někomu něco zabavil, či dokonce ukrad, je mi vzdálená.
A když se tedy na to vše podívám v celkovém kontextu, mám dojem, že věc je velice jednoduše řešitelná. Tedy. Dle historických zdrojů mi asi někdo někdy něco ukrad a stal se velmi bohatým. Měl přitom trochu špatné svědomí a staletí mne přesvědčoval, že jen jaksi spravuje můj pozemský a dokonce i nadpozemský majetek. Přišla ale doba, která ode mne vyžadovala být pragmatikem a nabádala mne, že bych si měl majetek spravovat sám. Minimálně ten pozemský. Což jsem jaksi učinil.
Ne ale doslovně, určil jsem vlastně jen jiného správce pro můj majetek. Takže takto uvažováno je současná tahanice jenom jakýsi boj o manažerství. Na to jsem již zvyklý, to je jaksi příznačné pro naši dobu, každý chce být šéfem. Možná, že by tedy nebylo špatné, si zase jednou vyzkoušet, zda by ti druzí to nedělali lépe. To se dá vždycky zase potom změnit. Nechápu ale, proč bych měl z mého konta něco platit. Tedy v nejhorším jsem ochoten ty miliardy vyzvednout, naložit na vozíček, objet domovní blok a zase rychle je uložit na mé konto.
Pravda, i toto řešení není ideální. Doba je nejistá, mám strach, že když tak pojedu s tím vozíčkem ulicí, objeví se určitě někdo, kdo se pokusí mi mé miliardy ukrást.