Když nic jiného, vím, komu mohu nadávat. Znám tváře „viníků“ mého neštěstí, jsou to lidé kteří bydlí někde za rohem, patří do naší společnosti. Nepřímo jsem je volil, pravda nemohl jsem to ovlivnit, ale mohu se ukájet nadějí, že je někdo v nejhorším případě i vymění pokud se ukáží jako osoby neschopné se starat o mé peníze.
Zda jejich poslední rozhodní bylo správné neví nikdo. Ukáží to příští měsíce. V debatě odborníků to stojí půl na půl, je to asi otázky víry ve vlastní zkušenosti, je to prostě věc názoru. U těch postižených je to stejné, jeden bude na znehodnocení naší měny vydělávat a druhý, to jsou ekonomické zákony, prodělávat.
Já jsem smutný ale hlavně z toho, že práce českých rukou byla znehodnocena. Nejsem velký ekonom, ale nějak tuším, že to má hlavně spojitost s exportem a importem. Naši sousedi v Německu o sobě prohlašují, že jsou exportní velmocí, ale sedí až po uši uprostřed chaosu sociální nespravedlnosti. Odmítají zvyšovat minimální mzdu, chtějí být konkurence schopní a nechají chodit milióny lidí, kteří pilně pracují, na sociální úřad pro podporu, protože jejich mzda nestačí na to, aby třeba neseděli v chladnu, mnohdy i na to, aby měli vůbec kde sedět.
My nejsem žádnou velmocí, ale přeci jenom jsme našli zalíbení ve velkém světě. Firmy pilně exportují a importují. Občané šmejdí po obchodech, hledají levné produkty, jistě je najdou, někdo se již stará o to, aby nám dovážel věci většinou nevalné kvality ze zahraničí. Pravda, mnohým z nás nic jiného nezbývá, peněz v kapse není mnoho. Nikdo si ale neuvědomuje, že se tak stává „spoluviníkem“ na tom, že tím práce českých rukou ztrácí na hodnotě, že je na cestě se stát třeba „čínským“ dělníkem. Honosně se tomu říká globalizace.
Jsem asi naivní, ale asi by opravdu hodně pomohlo se snažit kupovat naše produkty, zase si vážit naší práce, ukázat, že to znehodnocení provedené ČNB nás uráží. Nadávání nepomůže. Prostě se chovat jako ta paní v jednom supermarketu, stála vedle mne a potřebovala máslo. Zapomněla si brýle a tak mne požádala, zda bych ji nevybral máslo, které je zaručené české. Udělal jsem to opravdu s radostí.
A teď zpátky k ČNB. Podívejte se na Řecko. Mají euro a asi již nevědí komu jejich banky vlastně patří. Je mnoho ekonomů, kteří tvrdí, že by velkou záchranou pro řecký lid bylo, kdyby směli rozhodnou o tom, jakou cenu má jejich práce, kdyby si mohli určit měnu, která by to zobrazovala. Ale to nemohou, neuváženě si půjčovali od evropských bank „levné“ euro, hlavně té německé. Ta peníze do Řecka přímo pumpovala, proč ne, zárukou tohoto nesmyslného činění byla politika německé vlády. Export, export a znovu export a to za každou cenu. Já bych spíše řekl něco jako neokolonialismus, bezmezná žravost kapitálu a jeho touha po moci. A když se to vše sesulo, tak šlo jen o to, tuto banku zachránit, pokud si někdo myslí, že se kdosi staral o osud řeckého lidu, tak je naivní, asi četl mnoho novin.
A ti experti, kterým se to vše nelíbí, nemají šanci, jsou proti „politice“. Největším argumentem proti nim je pokřikování, že jsou proti Evropské unii. Nikdo neposlouchá, že tomu tak není, že jen chtějí, aby se v té „unii“ i malým lidem vedlo dobře a nemuseli se bát finančních žraloků. Takže jsem opravdu rád, že ještě máme ČNB. Ještě máme trochu samostatnosti, ještě se sami můžeme pokusit určovat cenu naší práce. Řecký občan tuto možnost dávno ztratil. Ti „odpovědní“ se občas přijedou podívat, mají ochranku a možná už i pancéřová auta. Netváří se zrovna šťastně, takové věci dělají raději na dálku.
Já jsem na tom mnohem lépe, myslím si alespoň, mám tedy komu nadávat, on se nemůže skrývat v anonymitě, přijde den, kdy mi musí složit účet, když to nedopadne jak sliboval, mohu se ukájet nadějí, že bude odejit. Vím, je to slabá útěcha, ale přeci jenom dělá dobře, necítím se tak bezmocný. A hlavně nepřestanu kupovat české máslo, jsem zlomyslník, rád bych těm „odborníkům“ v ČNB udělal čáru přes rozpočet, já chci, aby museli uznat, že má práce má větší cenu, než si oni myslí.