Člověk je tvor prazvláštní, jeho mozek již ztratil během dlouhého vývoje mnoho na pragmatismu, který mu byl kdysi vlastní a pomáhal mu přežít. Proto se chová tak jak se chová, reakce jedince jsou mnohdy z pohledu druhých „nelogické“, člověk neví s čím může počítat. Sice stále obdivuje sílu vůdců, ale má zvláštní vztah ke slabím. V podstatě se nezaujatý divák boxu skoro podvědomě staví na stranu toho slabšího a má radost z toho, když sebevědomý favorit dostane pořádně do nosu.
Převedeno na dnešní politický život, který je vlastně tržnicí plné křiklounů, nakoupí volič jednou zde, podruhé to zkusí u jiného. Mnohdy jenom proto, že mu ten první prodavač připadal moc arogantní a překypoval sebevědomím. Nehledě i na to, že jeho jablka nebyla zrovna o mnoho lepší, jak velkohubě vykládal. A když mu to zklamaný kupec sdělil, byl ještě uražený.
A nějak podobně je to s tou věčnou hrozbou komunismu. Již to prostě nefunguje. Čím více jeden buší na vědomí voličů, aby proboha nevolili komunisty, tím více hlasů přibývá do uren té „ideologické zrůdy“. Nejlépe se o tom poučili politici v sousedním Německu. Hned po sjednocení obou zemí rozdílných politických systémů si mysleli, že komunismus je mrtev. Že by tu „bandu“ ještě někdo volil nepřicházelo vůbec v úvahu.
Překvapivě k tomu ale došlo. Hluboká politická analýza hovořila o pár procentech pomatenců a skalních přívrženců, ale žádná starost, ti jsou stejně na vymření. A pak přišly další volby, nikdo kupodivu nevymřel, spíše naopak. Velké rozpaky v „demokratickém“ politickém táboře, ale způsob boje se nezměnil. Ne, s těmi nikdy, zněla i nadále bojová hesla. A stále ten argument, že se jaksi jedná o lidi, kteří jsou tak trochu méněcenní a svým způsobem nepatří do slušné společnosti.
Všechny útoky směřovaly v prvé řadě na jejich vůdce, neustálé praní jejich minulosti je mělo zdiskreditovat v očích voličů. A stálé útoky i na voliče samé, kteří byli označováni za odpůrce demokracie. Pak ale někomu přeci jenom došlo, že politická strana, která v mnohých oblastech dosáhla skoro 30 procent, je asi třeba vzít na vědomí, že třeba není zrovna vhodné ty desetitisíce jejích voličů a spoluobčanů označovat za „blbce“. Když už nic jiného, tak alespoň proto, že je to v demokratickém systému trochu prapodivné.
Takže strašidlo komunismu prostě nefunguje. Proč a jak, je věc jiná, prostě je tomu tak. Ostatně je také nepravděpodobné, že jeho přívrženci opravdu touží nastolit ten starý systém, vždyť na to doplatili. Ale to je věc názoru. Rozhodně ale není špatné vzít v úvahu, že to jsou také možná docela normální lidé. A potom, což je vlastně to „nejhorší“, nemluví o moc jinak, než ostatní političtí konkurenti. Každopádně odrazuji každého, kdo si přeje jejich volební neúspěch, pokračovat ve staré ideologické linii „tvrdého“ a „nekompromisního“ boje proti „rudým“. Antikomunismus může být totiž velice zrádný.