kotyk-blog.cz

Vykydat hnůj je vždy prospěšné. Jako malý kluk jsem to dělával ve stáji na hospodářství mé tetičky v jižním Čechách. Není to sice práce voňavá, ale nutná. Jenže pak jsem se staral i o to, aby krávy měly plný žlab. Teprve pak bylo vše, jak by mělo být. A v tom je podstata čisté stáje.

Že toho neřádstva na „vykydání“ máme více než dost, je snad každému jasné. Ale co potom? Tím ještě žlab nenaplníme. Když se vzepřeme a odmítneme euro, začneme tak boj o poslední kousek svobody a nezávislosti. Boj, který bude v tom nejčistším slova smyslu bojem o vlastní hrdost. Máme k tomu opravdu chuť, sílu a odvahu?

Neexistuje boj bez obětí. A to, co sebou přináší vzdor proti diktátu EU, není radno brát na lehkou váhu, to se nevyřídí jednou či dvěma demonstracemi. Chce to vzít opravdu rozum do hrsti. Naslouchat třeba těm ekonomům, kteří na počátku euro prosazovali a teď se za to omlouvají. Omlouvají se za to, že nemohli tušit, že se stanou obětí nevědomých politiků, kteří v prosazování eura sledují jen vlastní politické cíle.

Ti opravdu chytří ekonomové totiž určili přesná pravidla. Politici je ale ignorovali. Chtějí „velkou Evropu“. Nic proti tomu. Z politického hlediska. Ale jak se ukazuje, není většího klínu mezi jednotou evropských států, než právě euro. Ti „politici“ nechtějí také slyšet, že nebýt eura pro Řecko, nikdy by v této zemi nedošlo k tomu, k čemu došlo.

Měna má totiž být vždy v souladu s ekonomickým stavem hospodářství a ne jeho stavem politickým. Nejlépe nám to ukázala ČNB. Nechme stranou, zda to, co udělala, je dobré, či špatné. Jen všem dokázala, že my ještě můžeme korigovat hodnotu naší měny v závislosti na našich potřebách. V podstatě dokázala přednosti vlastní měny. Používat toto za důkaz nutnosti zavedení eura je argument lobbisty. 

Je pohledem člověka, který se plně dal do služeb „globálního“ světa a zájmů těch, kteří v něm hrají hlavní role. Světa, kde nějakých 10 miliónů Čechů hraje roli jen podřadnou. Každý je zredukován jen na pracovní jednotku. Na statistické číslo, kde se jedná jen o to, kolik „stojí“ hodina její práce. Referencí je pak skoro vždy „čínská“ pracovní jednotka. Takže ta česká je vždy „moc“ drahá.

Takže jen vykydat nestačí. My si musíme zase začít vážit vlastní práce. Určit nejen její hodnotu, ale také být ochotni za ní zaplatit. A to v prvé řadě jako spotřebitelé. Co to znamená, ví každý. Musíme zaplatit v obchodě za mnohé více, než dosud. Nebudeme si moci dovolit možná to, co je pro nás dnes běžné. Možná, že musíme dokonce kupovat jen to, co opravdu potřebujeme. A mnohý nepotřebný a levný importovaný šrot nechat ležet.

Jsme tedy vůbec ochotni k takové „oběti“? Není to lehká cesta, může trvat i desetiletí. Stojí nám naše hrdost a nezávislost opravdu za to? Jsme skutečně ochotni riskovat a vzít budoucnost konečně do vlastních rukou?

Pakliže ne, tak bych radil ty vidle spíš zapomenout.

P.S. V žádném případě jsem zde nechtěl konkurovat panu Matějkovi, spíše navázat na jeho dnešní článek. Jeho přirovnání s loďstvem považuji za více než trefné. Cestovat na Titanicu pokládám za oslňující ale ne zrovna bezpečné.

Citovaný článek je zde.

Ještě včera jsem si myslel, že pan Bělobrádek je ten jediný, kterému je osud této země šumafuk. Ne. Omlouvám se mu. Ono je jich popravdě víc. Je jich minimálně tolik, že mohou sedět v nějakém tom výboru a všichni touží mít vlastní polívčičku a vlastní pískoviště, kde by si mohli plácat i vlastní bábovičky.

Nejvíce mne popouzí blahosklonnost jejich vůdce, který s neuvěřitelnou nonšalancí sděluje veřejnosti, že privátní zájmy jsou mu přednější. Nějak se mi doslechlo, že ta strana má blízko k tomu nahoře. Asi ano, chtějí se starat jen o své ovečky. Proto bych je poslal, aby se poradili s čertem, ten ví lépe, jak to na světě chodí. Třeba by jim vysvětlil, že existují i jiná stádečka, která mají také nárok na bytí. A kdo to nerespektuje, přijde právě do pekla.

Když to tak všechno od těch „lidovců“ poslouchám, tak se ptám, jak vůbec k tomu pojmenování přišli. To co dělají nemá nic společného s lidem. A závidím přitom sousedům. Němci si potřetí zvolili paní Merklovou za kancléřku. Nemám ji moc rád, ale asi vstoupí do dějin. Člověk ji může kritizovat od rána do večera, ale jedno zůstane pravdou, že dává Německu politickou stabilitu, která je základem i pro stabilitu hospodářskou.

Co to pro hospodářství znamená, je možno vidět nejlépe u muslimů. Nechme stranou, co si o nich myslíme, raději se něčemu přiučme. Podívejme se třeba na Egypt, Libyi a Sýrii. Je to možná demagogie, ale dokud tam byla „diktatura“, tak se dalo mluvit o celkem dobré hospodářské stabilitě a dokonce prosperitě. Pro všechny kritiky: Mluvím o stabilitě a ne o politickém systému.

Ostatně, demokratický systém není zárukou pro hospodářský úspěch. To neříkám já, ale pan Helmut Schmidt, sociální demokrat a politik. Před jeho moudrostí se sklání v Německu i jeho političtí protivníci. A kdo s tím nesouhlasí, tak ať se podívá rozumnýma nepolitickýma očima na Čínu.

Takže já bych lidovce poslal k čertu. Protože koaliční vláda opravdu potřebuje „užitečného“ idiota, jehož chápaní by však stačilo na to pochopit, co to znamená táhnout za jeden provaz a nemít přitom sobecké myšlenky.

Opravdu mám strach, že si toho předseda strany hledající roli a uplatnění v nové vládě ani nevšiml. V posledních dnech se ale korouhvička točila o sto šest. Jednou to byla role „užitečného idiota“. Následoval „neužitečný idiot“. Pak zase třeba někdo, kdo by možná mohl být opakem a dokonce i myšlenkovým přínosem v koaliční vládě.

Člověk je z toho zmaten. Teď zase ta úpěnlivá prosba o nějaké to ministerstvo, nejlépe zemědělství, v té oblasti prý má KDU-ČSL nejvíce podporovatelů. Zda také existuje odborník na agrární problémy je vedlejší, musí to být asi odborník na voliče. A potom ještě ten neustálý strach, být v rámci demokratického systému přehlasován. Je mi líto, ale tak je to teď v Česku. Mnohdy má jeden i dojem, že ani neví co bylo dřív. Ministr nebo ministerstvo?

Ano, pane Bělobrádku, nemáte to jednoduché. Možná, že by ale pomohlo, kdybyste si uvědomil, že je po volbách. V podstatě všichni, opakuji všichni občané, od vás očekávají, že se budete snažit o vytvoření opravdu stabilní vlády. A to i ti, kteří vás nevolili. Víte, došlo k jakémusi posunu odpovědnosti a nároky se zvýšily.

My od vás opravdu nečekáme, že si již připravujete půdu pro příští volby. Nebo snad ano? To by tedy nebylo zrovna férové. Od teďka musíte obzor svého zájmu trochu rozšířit. Nejen stále hledět zasněně na horizont a snít o moci. Teď ji tak trochu máte. Ale musíte poněkud sklopit oči a vrátit se na pevnou půdu reality.

Vy máte teď převzít odpovědnost, či vzít rozum do hrsti, jak se říká. Víte, dokud jste to ještě dělal po telefonu z Ameriky, tak to celkem fungovalo. Naštěstí máte celkem schopné zástupce, kteří chápali co se od nich očekává.  Akceptovali realitu, brali situaci tak jak je, a snažili se poctivě najít řešení. A od té doby, co se všeho osobně účastníte a řídíte, je jen zmatek. Připomíná mi to situaci ve firmách, kde si každý vždycky oddechl, když měl šéf dovolenou. To se říkalo: Teď můžeme konečně v klidu pracovat.

Takže ještě jednou: Je bezvětří! Ale jak se říká, může to být ticho před bouří.

Jsem šťastný, protože jsem absolutně nevinný. Nejsem věřící, ale cítím se jako po zpovědi. Mám pocit, jako bych si právě dnes koupil odpustky až do konce svého života. Děkuji tímto všem, kteří mi zde objasnili všechny negativní rysy rozporuplné osobnosti pana Václava Havla. Myslím, že  po celý můj další život budu oproštěn od pocitu viny. Protože, za vše špatné kolem mne nese vinu on.

Jako právě teď. Trochu jsem si popálil prst. Už jsem si chtěl nadávat, obvinit se z vlastní nešikovnosti. Ale pak jsem si vzpomněl na ta moudrá a vysvětlující slova těch, kteří se zde starají o osvětu. Díky. Hned jsem věděl, kdo je vinen na mém popáleném prstu. Kdo jiný, než Václav Havel.

Já doufám, že to brzo pochopí třeba i naši politici. Když je budeme kritizovat za nějakou tu špatnost, stačí jim jen ukázat prstem. Já ne, to on.  Myslím, že ti, kteří brojí proti kultu Václava Havla se mýlí. Já bych navrhoval postavit sochu, třeba i malou, na každém rohu. To ukazování prstem, by pak bylo jednodušší a mnohem srozumitelnější.

Také bych doporučil, aby byl jeho obraz pověšen na zeď v každé školní třídě. Je přeci důležité, aby naše děti vyrůstali bez tíživého pocitu viny za své neúspěchy. Ne. Musí se také naučit ukazovat prstem. A nedej bože, aby v nich někdo pěstoval pocit odpovědnosti za vlastní činy. Ne, to nemůžeme dopustit. Tím bychom ohrozili naši budoucnost.

Co zbývá jen dodat? Snad jen pár bezvýznamných slov.

Šťastná to společnost, která má možnost vinu za vlastní nevědomost a neschopnost svalit na hlavu jediného člověka.  Hlavně, když už je konečně mrtvý.    

P.S. Když říkám zde, tak tím míním blog na iDNES

Osvětlil mne dnešní blog pan Matějky: Jsou vyšetřováni policii za podněcování. Odmítli obsloužit Zemana. Takže, o co jde, se dovíte tam. Mne hlavně zajímá ten paragraf 356 trestního zákona o podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. A potom také fakt, že nesedat s panem Zemanem u jednoho stolu se nevyplácí.
 
Dokáži si živě představit, že by to asi byla celkem nemilá situace, kdyby se tento absurdní případ stal opravdu realitou. Nevinní by se tedy stali viníky a dostali by pár let. Je celkem logické, že by se jako řádní občané obrátili na svého prezidenta se žádostí o milost. Aj, to by asi nebylo dobré. On by si jeden mohl myslet, že se právě kvůli takovým případům vyhýbá tomu, milost udělovat.

Tedy, pane Zemane, já bych tomu všemu asi raději zabránil. Podívejte, stejně to tak s těmi našimi zákony neberete moc vážně, tak vám to nic neudělá. Prostě zvedněte telefon a skoncujte tuto absurditu. Možná, že ty události mají co dělat se zákonem, ale určitě se příčí zdravému rozumu.

Moc Vás prosím, buďte alespoň jednou prezidentem, který dělá vše pro to, abychom nebyli světu pro smích.

Zde text, který přispěl k mému osvícení

Co by kdyby a kdyby co by? To je ta nejoblíbenější otázka dynamických moderátorů Událostí v České televizi. Rozumný člověk ví, že když se jeden takto ptá, tak by se měl klidně uvelebit v křesle. Nalít si třeba sklenku červeného a soustředěně naslouchat úvaze člověka, který se bude zabývat rozborem situace, k jejímuž řešení je možno vypracovat mnoho alternativ.

Jinak je tomu ale u moderátorů ČT. Očekávají odpověď vystřelenou jako z děla, pokud možno jednu větu, pracují přeci v dynamickém zpravodajství, jasná odpověď je tím prvořadým cílem. Vysílací čas je omezen, vše je přesně naplánováno, musí to jít jako když bičem mrská.

Otázka:

„Pokud se stane, že to ministerstvo, o  které máte zájem, nedostanete, budete uvažovat o vystoupení ze všech jednání o koaliční vládě?“

Naplánovaná odpověď:

 „Ano. Když nám to ministerstvo nedají, tak odstoupíme ode všech koaličních jednání“.

I ten nejhloupější politik se již poučil a střeží se takovýchto slov. Ví, že to je pastička na hlupáky. Ví, že se nesmí podvolit zdánlivou dynamičností myšlenkové pochodu zvídavého novináře. Takže uhne a logicky odpoví třeba takto:
 
„Víte, jak jste již ukázali v předchozí reportáži, tak je vše právě předmětem jednání.“

Následuje pobouřená reakce novináře. Nepřímo chce naznačit: Ti politici, nejsou schopni odpovědět ani tu nejjednoduší otázku. Ani neregistrují úsměšek tázaného, k tomu nemají čas, dynamicky se řítí k další otázce, která je mnohdy jen replikou té prvé:

„Jak budete reagovat, když jeden z koaličních partnerů vysloví nárok na ministerstvo, které je středem zájmu vaši strany?“

Takže jak vidno, podle mého, ti politici se již mnohému naučili. Neměli by i redaktoři následovat? Prý je v ČT cenzurováno. Nevím. Pakliže ano, určitě ne v oblasti, kde bych si to přál já.

Ano, je to tak. Je pro mne symbolem neuvěřitelné obětavosti, slušnosti a pracovního elánu, prostě všeho toho, čeho my chlapi nejsme schopni. Prostě dělá to, co my tak neradi, a když, tak jsme většinou naštvaní, stydíme se za to, připadáme si méněcenní.

Současně přiznávám, že mám něco proti rovnoprávnosti. Jak bych také mohl být pro něco, co vlastně neexistuje, protože kdyby to existovalo, tak by se asi naše hospodářství zhroutilo. Dovedete si představit, kdyby do hospodářských odvětví, které jsou doménou žen, pronikli muži? Katastrofa. Naše ekonomická rovnováha by byla totálně narušena.

Tak to tvrdí všichni slovutní ekonomové světového jména. Hrozí tím skoro každý den. Tedy tou minimální mzdou. Její zavedení by prý absolutně porušilo celý hospodářský systém. A jsme u toho. Kdybychom se my muži emancipovali,  tak bychom ji samozřejmě okamžitě zavedli. A to všude. A hlavně tam, kde dodnes pracují ženy. To je přeci logické, že. A to nejen tak ledajakou mzdu. Přeci člověk nemůže pracovat za pár šlupek. To dá rozum.

A tak obdivuji Aničku. Pracuje vždy pilně, každého pozdraví, je rychlá, má pochopení pro ostatní, když je někdo třeba pomalejší, tak trpělivě čeká, dokáže i uklidnit naprosté chaoty. A hlavně bezmezné uznání, že, když ji nějaký ten mužský peskuje, tak odpoví s úsměvem.

Znáte přeci ty důležiťáky, je to taková zvláštní sorta hrubiánů. Vyžadují pochopení, jsou přeci něco lepšího, rozhodují o světě, nemají čas na to chovat se slušně, arogance je jejich nejlepší zbraní. Razí si cestu mezi neschopnými jako remorkér v ledu.

Takže pro to všechno obdivuji a svým způsobem i miluji Aničku. Tedy to neznamená, že bych ji zrovna objímal, když ji vidím, to tedy ne. Když nezapomenu, tak odpovím na pozdrav, to je tak všechno. Nedej bože, aby si něco pomyslela. Vždyť mne ani nezná, jen tak trochu od vidění.

Nemusím ji tedy ani vlastně schovávat. Můžu dokonce i všem říct, kde ji jako potkávám. Tedy, já bych vám to klidně řekl. Přeci jenom se ale trochu stydím, on by si ten náš vztah mohl někdo i vykládat jinak, že? Dobrá, já to tedy risknu.

Ta moje Anička sedí u kasy jednoho supermarketu. Vlastně ani nevím, zda se tak jmenuje. Ona tam sedí skoro pokaždé jiná, takže je to vlastně jedno. A když je to jedno, tak ani nevím, proč vám to tu vykládám. Asi jsem se chtěl dělat jenom důležitým. Co jiného. Jsem přeci chlap.

Ano, jsem jenom smutný, ale nefňukám, jak si mnozí mysleli. Něco jsem napsal a tak jsem dostal po hlavě. Mnozí tvrdili, že je to tak zde zvykem, že to je „diskuze“. Zažil jsem ve svém životě mnoho diskuzí a mnoho „diskuzí“. Ty v uvozovkách pak hlavně v dobách komunismu. Slovník mnohých „diskutérů“ dneška je stejný jako těch tehdejších.

Používané „argumenty“ jsou také totožné. Nemají nic společného s obsahem předložené myšlenky, která je sporným bodem. Tehdy mne mnozí zastánci politiky strany a pár příslušníků StB také napadali způsobem, který jen dokazoval, že nemají ponětí o tom, co to je komunismus a že můj text vůbec nečetli. A pakliže ano, že mu neporozuměli.

Bojovali za nějakou ideu, alespoň říkali a dělali, že si to myslí. Byli v žoldu těch, kteří toužili po moci, nijak jim to nevadilo, mohli se na ní podílet. Hlavně je uspokojovalo, že mohli honit „jinak myslící“, že měli moc je ponižovat. S neobvyklým sadismem v takových „diskuzích“ dokazovali vzdělaným lidem, že to jsou hlupáci a idioti, kteří ničemu nerozumí.

Jsme také smutný z toho, že ironie, kdysi nám tak vlastní, se asi dostala také pod kola té káry, které se říká boj proti komunismu a komunistům. To není boj, je to spíše hospodská rvačka. Hlavně, že se něco děje, o co jde je jedno, hlavně, že lítají půllitry. Kdysi se také říkalo: „Sprostý jako dlaždič“. Celkem to odpovídalo pravdě. Jenže tehdy skoro všichni dlaždiči rozuměli ironii.

Když se koukám na pořady televize a opravdu se směji, tak se raduji většinou nad vtipem a ironii těch, kteří tyto pořady tvořili v dobách komunismus. Nejsem jediný, jsou nás asi desetitisíce, vsadím se, že i ti, kteří mne zde napadají s opovržením a nadávkami. Nechápu, že nejsou ochotni tento paradox pochopit.

Nejsou ani ochotni pochopit, jak nahrávají všem těm korumpovaným politikům. Ti se nad takovými „diskuzemi“ jen radují. Lid se vyčerpává hospodskou hádkou a rvačkou a je nechá na pokoji. A hlavně, to je to nejdůležitější, strašidlo komunismu stále funguje. Takže, když jako politik uděláš nějaké to svinstvo, tak stačí, že jsi to udělal v rámci boje proti komunismu, a národ ti odpustí, je dokonce ochoten tě oslavovat.

Pomalu se tak stává zase aktuální vtip z těch „starých dob“.

To stojí dva před Národním divadlem. Po chvilce řekne jeden tomu druhému:     
„Víte jaký je rozdíl mezi tímhle divadlem a tímhle národem?“
„Ne.“
„To divadlo má východ z nouze  a ten národ nouzi z východu“
Na to ten druhý:
„Víte jaký je rozdíl mezi tímhle divadlem a vámi?“
„Ne.“
„To divadlo tu zůstane a vy půjdete se mnou“
Na to se ten první začne hrozně chechtat a když opět popadne dech tak odpoví:
„Víte jaký je rozdíl mezi námi dvěma?“
„Ne.“
„Vy jste špatně placený špicl a já dobře placený provokatér.“

A já se hrozím z toho, že by tento vtip mohl být zase aktuální. Bojím se ale, že by to mohlo být ještě horší, protože je zde mnoho těch, kteří jsou ochotni to dělat zadarmo a s potěšením.

Jak jsem již řekl, současná forma zde, tedy ta, která převažuje pokud jde o společenské problémy, je sice pro politiky důvodem k zamyšlení, ale v žádném případě nic takového, co by ohrožovalo jejich moc nad národem. Když je zde někdo oprávněně kritizuje, skutečně za to, co dělají špatně, nemusí je to vzrušovat. Je zde dost těch, kteří se přihlásí ke slovu a nesmyslnou diskuzí odvedou pozornost směrem, který pro politiky není nebezpečný.

A pak takový politik napíše sem tam nějaký ten populistický článek. Hlavně nezapomenout zmínit se o „hrůzách“ komunismu a diktatury a úspěch je zaručen, dav jásá a slepě následuje. Přesně tak jako tehdy. A provolávání slávy je tak hlasité, že kritická slova v tom řevu zaniknou. Pokud to nefunguje, jsou zde „specialisté“.

Každý takový politik zde totiž nalezne dobrovolnou smečku nevědomých obhájců. Pozoroval jsem mnohé „diskutéry“. Rejdí jako lovečtí psy za pachem krve. Vůbec nemají čas na to, si něco přečíst, mnohdy stačí titulek a již štěkají. Již existence několika slov je přivede do stavu, kdy jejich zuby začnou cvakat.
 
A jsem tedy smutný z toho, že tato platforma, kde se odehrávají tyto mnohdy nesmyslné, vulgární a bezobsahové slovní boje, není tím, čím by mohla být. Že by se zde mohl formulovat názor občanů, který by politici byli nuceni respektovat. Že by se zde objevily třeba i názory, které by přispěly k řešení určitých společenských problémů, jež by našly podporu veřejnosti. Škoda.

P.S. Omlouvám se všem diskutérům a také těm, kteří se snaží ze všech sil udržet určitou kulturní úroveň této platformy. Ti jistě pochopí, jak jsem to vše myslel, ti doufám i pochopí, že bez trochy zevšeobecňování a nadsázky to v médiích ani jinak nejde. 

Podvoluji se tímto mínění mnohačlenné komise, která se věnovala mé osobě při diskuzi nad mým posledním článkem. Jsou to lidé odborní, jejich snahou je, aby náš demokratický systém netrpěl infiltrací všelijakých pomatených živlů, které si daly za cíl naši společnost rozvrátit.

Sebekriticky také přiznávám, že obdivuji řadu kulturních děl, které vznikly v období komunistické diktatury, v období velikého temna a teroru. Pochopitelně s tím i souvisí, že mám neskonalý respekt před osobnostmi jako byl Václav Havel, Ota Pavel a ještě žijící Jiří Menzel. Další jména raději neuvádím, nerad bych jmenovanou komisi zbytečně zatěžoval rozšiřováním a věčným dopisováním posudku mé osoby.

Musím se i přiznat k mému spojení s komunistickou Moskvou. Zde mám na mysli osobnosti jako je Šolochov, Solženicin a řadu dalších, kteří tvořili svá díla pod bedlivým dohledem rudých sil. Mohl bych přidat ještě pár jiných autorů, ale zde by se jednalo o klasiky ruské literatury, tedy ne literatury sovětské.

Toto prohlášení dělám zcela dobrovolně a nikdo mne k němu nenutil, vyjadřuji i souhlas s tím, že jsem pochybil a opustil cestu směřující k naší budoucnosti charakterizované slovem demokracie.

Michal Kotyk

 
Jeden problém ale přeci jenom mám. Podobné komise posuzovaly můj duševní stav a s tím i spojenou inklinaci k politickým proudům již v sedmdesátých letech. I tehdy se nacházela naše společnost ve stavu ohrožení a bylo nutno ji zbavit nebezpečných živlů. Lidé sedící v těchto komisích byli také odborníky svého oboru, byli to soudruzi. Přesně věděli kam má společnost kráčet a jejich cílem bylo vyloučit z řad ty, kteří nebyli ochotni dodržovat pochodový rytmus.

Tehdy dospěli k názoru, že jsem člověk nespolehlivý. Nebezpečný jedinec, který není ochoten opakovat mu předložené ideje a myšlenky. Ještě horší bylo zjištění, že o věcech přemýšlím a dokonce dopustím budovat si na vše vlastní názor. Byli z toho tak pobouřeni, že se nakonec  dohodli na tom, že nejlepší bude, mi udělit zákaz publikační činnosti. Důrazně jsem byl také upozorněn, že kdybych přišel na myšlenkou přihlásit se do řad komunistické strany, tak to bude považováno za nehoráznou provokaci, která si vyžádá potrestání.

Pár let jsem to vydržel, pak mi bylo ze všeho smutno, měl jsem starost o děti, tedy v jakém to prostředí vyrůstají, dlouho jsem váhal, ale pak jsem přeci jenom emigroval. Že to se mnou ta komise asi myslela opravdu vážně se potvrdilo tím, že jsem byl v nepřítomnosti odsouzen na jeden a půl roku do vězení a bylo mi odňata státní příslušnost.

No, každý ví, že se zde v roce 1989 udály jisté změny. O občanství jsem směl zase požádat a mohl se i navrátit. Vše se ukázalo jako fungující. Nic mi tedy nebránilo v tom, abych pokračoval v přerušeném běhu života, začal jsem tedy opět psát a publikovat. Již zanedlouho jsem byl mnohými upozorněn, že to takhle nejde, že rozšiřovat nějaké ideologie není správné, že to poškozuje společnost. Nějak jsem to nechápal, ale když se ozývají i hlasy, které by mne nejraději zfackovaly, tak nad tím přemýšlím.

Jistý pan Jiří Hermanek mne oslovil i přímo a nepokrytě mi sdělil, že doufá, že vývoj třeba v České televizi bude tak úspěšný, že bude zabráněno lidem jako jsem já, aby do ní mohli vstoupit, či dokonce tam šli s představou, že by tam chtěli pracovat.

Tak nevím. Ti odborníci sedmdesátých let se dohodli na tom, že jsem hrozbou komunismu. Ti dnešní mě obviňují, že pravděpodobně komunistou jsem, tedy minimálně, že na to vypadám, či jsem dokonce ještě něco horšího. O stupni mé inteligence ani nemluvě. Jsem trochu bezradný, nechtěl bych zklamat ani jedny ani druhé. Ale rád bych věděl kdo jsem.

Je ale docela možné, že ti včerejší jsou ti dnešní, ale jenom trochu pozměnili názor. Pak by to ale znamenalo, že já jsem se nezměnil. To by také ale znamenalo, že bych měl možná zase pomýšlet na emigraci, ještě dříve, než mi zase někdo, jako třeba pan Hermanek, udělí zákaz publikační činnosti. Jsem si jist, že potom touží, nejsem si jist, zda je tomu možné zabránit.

Takže babo raď. Možná ale, že se vydám na vandr a budu po Česku sbírat zbytky zdravého selského rozumu, určitě se někde ještě najde. Ten přeci přežívá všechny režimy. Alespoň v to doufám. 

Příloha:

Všechny dokumenty dokazující a odsuzující mou rozvratnou činnost najdete na mém blogu. Prohlašuji tímto, že se jedná o rukopisy mnou psané a jsem také autorem všech pochybných tvrzení.

Dokument nabízející řešení celé situace a s tím spojených problémů pak na blogu nesoucí jméno Jiří Hermanek.

Ano, míním to tak jak jsem to napsal a stoprocentně se obracím na zde píšící. Jak vidno, jejich vědomosti o tom, o čem tak pobouřeně píší, se rovnají nule. Jejich „rozhořčená“ veřejně publikovaná populistická prohlášení to jen dokazují. Honí komunisty tak, jak se honili čarodějnice, a ano, v podstatě stejně jako Hitler pronásledoval „jinak myslící“ a „jinak vypadající“.

Pro ty rozhořčené pisálky je nebezpečný každý, který přísluší k té „hrozné“ straně, která se dopustila „hrozných“ činů. Ve své naivitě si myslí, pokud vůbec takovou schopnost vlastní, že když „zabijí“ komunistu, že odstraňují komunismus, že odstraňují diktaturu. Ve své nevědomé sleposti jen dokazují, že se principem komunistické moci nikdy nezabývali, asi to přesahuje jejich mentální schopnosti.

Očekával jsem, že poslední události v České televizi upoutají jejich pozornost, začnou větřit „komunistické“ nebezpečí, objeví se tisíce slov bojující za svobodu slova samého. Ale kdepak. Dál jen pospávají na vavřínech vlastního neúspěchu. Že se zde pomalu vytvářejí systémy, které mohou mít ještě horší následky pro společnost, než systémy komunistické moci, to pochopitelně nemohou ve svém zaslepení postřehnout, není divu, dle jejich poznání něco takového ani neexistuje.

Vůbec jim nedošlo, že třeba článek pan Wollnera, který zde četlo více jak 43.000 návštěvníků, je podle rozhodnutí generálního ředitele, asi ten poslední, kdy se veřejnost mohla dovědět, co se děje uvnitř naší veřejnoprávní televize. Asi si ho uložím do archivu, jestli bude vývoj nadále pokračovat, tak jak je nasměrován, bude to jednou historický dokument.

To, že je veřejnoprávní televize proměňována v uzavřenou mocenskou strukturu, ze které nesmí nic proniknout na veřejnost, naše „antikomunisty“ prostě nezajímá. Proč také. To není jejich poslání. Oni bojují jenom proti „diktatuře“. To, že zde vládne někdo, kdo si osvojil nekontrolovatelnou moc, někdo, kdo je již schopen omezit i funkci všech kontrolních orgánů, je asi pro všechny ty „bojovníky za svobodu“ nepostřehnutelné.

To, že Česká televize se stává monumentem moci ovládající naše myšlení, rozhodující o tom, co je a co není, nemohou pochopit. To by asi generální ředitel pan Peter Dvořák musel být obviněn z utajovaného příslušenství ke Komunistické straně. Pak by se všichni vrhli do „svaté války“ proti té „hrozné“ a „nelidské“ straně a proti „diktatuře“.

Ano, přiznám, mají to těžké, ono je to všechno kryto pláštíkem „demokratického“ systému, který nám přeci zaručuje, že něco takového, jako je diktatura, oficiálně neexistuje. A je to. Něco takového je přeci možné jedině za komunistů a na ty si už dáme pozor, aby se nám tu zase nerozmnožili. Takže, spěte sladce „antikomunisti“.