Podvoluji se tímto mínění mnohačlenné komise, která se věnovala mé osobě při diskuzi nad mým posledním článkem. Jsou to lidé odborní, jejich snahou je, aby náš demokratický systém netrpěl infiltrací všelijakých pomatených živlů, které si daly za cíl naši společnost rozvrátit.
Sebekriticky také přiznávám, že obdivuji řadu kulturních děl, které vznikly v období komunistické diktatury, v období velikého temna a teroru. Pochopitelně s tím i souvisí, že mám neskonalý respekt před osobnostmi jako byl Václav Havel, Ota Pavel a ještě žijící Jiří Menzel. Další jména raději neuvádím, nerad bych jmenovanou komisi zbytečně zatěžoval rozšiřováním a věčným dopisováním posudku mé osoby.
Musím se i přiznat k mému spojení s komunistickou Moskvou. Zde mám na mysli osobnosti jako je Šolochov, Solženicin a řadu dalších, kteří tvořili svá díla pod bedlivým dohledem rudých sil. Mohl bych přidat ještě pár jiných autorů, ale zde by se jednalo o klasiky ruské literatury, tedy ne literatury sovětské.
Toto prohlášení dělám zcela dobrovolně a nikdo mne k němu nenutil, vyjadřuji i souhlas s tím, že jsem pochybil a opustil cestu směřující k naší budoucnosti charakterizované slovem demokracie.
Michal Kotyk
Jeden problém ale přeci jenom mám. Podobné komise posuzovaly můj duševní stav a s tím i spojenou inklinaci k politickým proudům již v sedmdesátých letech. I tehdy se nacházela naše společnost ve stavu ohrožení a bylo nutno ji zbavit nebezpečných živlů. Lidé sedící v těchto komisích byli také odborníky svého oboru, byli to soudruzi. Přesně věděli kam má společnost kráčet a jejich cílem bylo vyloučit z řad ty, kteří nebyli ochotni dodržovat pochodový rytmus.
Tehdy dospěli k názoru, že jsem člověk nespolehlivý. Nebezpečný jedinec, který není ochoten opakovat mu předložené ideje a myšlenky. Ještě horší bylo zjištění, že o věcech přemýšlím a dokonce dopustím budovat si na vše vlastní názor. Byli z toho tak pobouřeni, že se nakonec dohodli na tom, že nejlepší bude, mi udělit zákaz publikační činnosti. Důrazně jsem byl také upozorněn, že kdybych přišel na myšlenkou přihlásit se do řad komunistické strany, tak to bude považováno za nehoráznou provokaci, která si vyžádá potrestání.
Pár let jsem to vydržel, pak mi bylo ze všeho smutno, měl jsem starost o děti, tedy v jakém to prostředí vyrůstají, dlouho jsem váhal, ale pak jsem přeci jenom emigroval. Že to se mnou ta komise asi myslela opravdu vážně se potvrdilo tím, že jsem byl v nepřítomnosti odsouzen na jeden a půl roku do vězení a bylo mi odňata státní příslušnost.
No, každý ví, že se zde v roce 1989 udály jisté změny. O občanství jsem směl zase požádat a mohl se i navrátit. Vše se ukázalo jako fungující. Nic mi tedy nebránilo v tom, abych pokračoval v přerušeném běhu života, začal jsem tedy opět psát a publikovat. Již zanedlouho jsem byl mnohými upozorněn, že to takhle nejde, že rozšiřovat nějaké ideologie není správné, že to poškozuje společnost. Nějak jsem to nechápal, ale když se ozývají i hlasy, které by mne nejraději zfackovaly, tak nad tím přemýšlím.
Jistý pan Jiří Hermanek mne oslovil i přímo a nepokrytě mi sdělil, že doufá, že vývoj třeba v České televizi bude tak úspěšný, že bude zabráněno lidem jako jsem já, aby do ní mohli vstoupit, či dokonce tam šli s představou, že by tam chtěli pracovat.
Tak nevím. Ti odborníci sedmdesátých let se dohodli na tom, že jsem hrozbou komunismu. Ti dnešní mě obviňují, že pravděpodobně komunistou jsem, tedy minimálně, že na to vypadám, či jsem dokonce ještě něco horšího. O stupni mé inteligence ani nemluvě. Jsem trochu bezradný, nechtěl bych zklamat ani jedny ani druhé. Ale rád bych věděl kdo jsem.
Je ale docela možné, že ti včerejší jsou ti dnešní, ale jenom trochu pozměnili názor. Pak by to ale znamenalo, že já jsem se nezměnil. To by také ale znamenalo, že bych měl možná zase pomýšlet na emigraci, ještě dříve, než mi zase někdo, jako třeba pan Hermanek, udělí zákaz publikační činnosti. Jsem si jist, že potom touží, nejsem si jist, zda je tomu možné zabránit.
Takže babo raď. Možná ale, že se vydám na vandr a budu po Česku sbírat zbytky zdravého selského rozumu, určitě se někde ještě najde. Ten přeci přežívá všechny režimy. Alespoň v to doufám.
Příloha:
Všechny dokumenty dokazující a odsuzující mou rozvratnou činnost najdete na mém blogu. Prohlašuji tímto, že se jedná o rukopisy mnou psané a jsem také autorem všech pochybných tvrzení.
Dokument nabízející řešení celé situace a s tím spojených problémů pak na blogu nesoucí jméno Jiří Hermanek.