Vykydat hnůj je vždy prospěšné. Jako malý kluk jsem to dělával ve stáji na hospodářství mé tetičky v jižním Čechách. Není to sice práce voňavá, ale nutná. Jenže pak jsem se staral i o to, aby krávy měly plný žlab. Teprve pak bylo vše, jak by mělo být. A v tom je podstata čisté stáje.
Že toho neřádstva na „vykydání“ máme více než dost, je snad každému jasné. Ale co potom? Tím ještě žlab nenaplníme. Když se vzepřeme a odmítneme euro, začneme tak boj o poslední kousek svobody a nezávislosti. Boj, který bude v tom nejčistším slova smyslu bojem o vlastní hrdost. Máme k tomu opravdu chuť, sílu a odvahu?
Neexistuje boj bez obětí. A to, co sebou přináší vzdor proti diktátu EU, není radno brát na lehkou váhu, to se nevyřídí jednou či dvěma demonstracemi. Chce to vzít opravdu rozum do hrsti. Naslouchat třeba těm ekonomům, kteří na počátku euro prosazovali a teď se za to omlouvají. Omlouvají se za to, že nemohli tušit, že se stanou obětí nevědomých politiků, kteří v prosazování eura sledují jen vlastní politické cíle.
Ti opravdu chytří ekonomové totiž určili přesná pravidla. Politici je ale ignorovali. Chtějí „velkou Evropu“. Nic proti tomu. Z politického hlediska. Ale jak se ukazuje, není většího klínu mezi jednotou evropských států, než právě euro. Ti „politici“ nechtějí také slyšet, že nebýt eura pro Řecko, nikdy by v této zemi nedošlo k tomu, k čemu došlo.
Měna má totiž být vždy v souladu s ekonomickým stavem hospodářství a ne jeho stavem politickým. Nejlépe nám to ukázala ČNB. Nechme stranou, zda to, co udělala, je dobré, či špatné. Jen všem dokázala, že my ještě můžeme korigovat hodnotu naší měny v závislosti na našich potřebách. V podstatě dokázala přednosti vlastní měny. Používat toto za důkaz nutnosti zavedení eura je argument lobbisty.
Je pohledem člověka, který se plně dal do služeb „globálního“ světa a zájmů těch, kteří v něm hrají hlavní role. Světa, kde nějakých 10 miliónů Čechů hraje roli jen podřadnou. Každý je zredukován jen na pracovní jednotku. Na statistické číslo, kde se jedná jen o to, kolik „stojí“ hodina její práce. Referencí je pak skoro vždy „čínská“ pracovní jednotka. Takže ta česká je vždy „moc“ drahá.
Takže jen vykydat nestačí. My si musíme zase začít vážit vlastní práce. Určit nejen její hodnotu, ale také být ochotni za ní zaplatit. A to v prvé řadě jako spotřebitelé. Co to znamená, ví každý. Musíme zaplatit v obchodě za mnohé více, než dosud. Nebudeme si moci dovolit možná to, co je pro nás dnes běžné. Možná, že musíme dokonce kupovat jen to, co opravdu potřebujeme. A mnohý nepotřebný a levný importovaný šrot nechat ležet.
Jsme tedy vůbec ochotni k takové „oběti“? Není to lehká cesta, může trvat i desetiletí. Stojí nám naše hrdost a nezávislost opravdu za to? Jsme skutečně ochotni riskovat a vzít budoucnost konečně do vlastních rukou?
Pakliže ne, tak bych radil ty vidle spíš zapomenout.
P.S. V žádném případě jsem zde nechtěl konkurovat panu Matějkovi, spíše navázat na jeho dnešní článek. Jeho přirovnání s loďstvem považuji za více než trefné. Cestovat na Titanicu pokládám za oslňující ale ne zrovna bezpečné.
Citovaný článek je zde.