Ano, asi patřím již k té generaci, kde se jen na vše nové nadává. Nic ji neuspokojuje, ti mladí dělají všechno špatně. Můj den jen naplněn jen nadáváním na okolí, vlastně na celý svět. Takže se tomu nevyhnou ani televizní pořady, především však Události v České televizi. Až do včerejška jsem nechápal, co se to každý den před mýma očima na obrazovce odehrává. Včera jsem na to konečně přišel.
Byla u nás přítelkyně mé přítelkyně. Sedíme si to tak před televizí a kecáme o všem možném. Obrazovka bliká, moc nás neruší, ale pak se objeví ten zpravodajský zázrak. Má přítelkyně už dobře ví, že se teď budu rozčilovat a že se proti tomu nedá nic dělat. Ztiší raději hlas, zvykla si neoponovat. Takže já se koukám a ty dvě dámy si něco špitají na druhém konci stolu. Moc jim nerozumím, snažím se alespoň pochopit barevný kaleidoskop počítačové techniky na obrazovce.
Pak už toho mám dost, vím, že mé verbální projevy nevole nikoho nezajímají, jdu si tedy raději uvařit kafe. Je to za rohem, dveře jsou otevřené. Ženské využily mé nepřítomnosti, ztišily televizi, jejich hlasy nabyly na důležitosti. Vášnivě diskutovaly o tom, jak se jim líbí ty róby hlasatelek. Ta dnešní je obzvlášť zaujala. Dohodly se na tom, že je opravdu překrásná, nejraději by ji oblékly do divadla. Tam by se prý dobře vyjímala na chodbách během přestávky. Byl by to trhák, jejich nositelka by určitě budila závist.
Najednou jsem pochopil. Vše bylo jasné. Vrátil jsem se do obýváku, pohodlně se uvelebil do křesla a díval se na svět úplně jinak. Ano, i ve stáří se jeden musí učit. Dělal jsem sice skoro 30 let v televizním zpravodajství, ale jak vidno, nic jsem se nenaučil. Ale teď vím. Konečně jsem pochopil. Víte, televize je jeden velký kopírovací podnik. Tedy, když jeden kanál něco nového objeví, tak to ostatní hned napodobí.
A já nemohl nikde najít televizní zpravodajství, kterého by Události byly kopií. Konečně jsem na to přišel. Tvůrčí pracovníci České televize se při hledání dobrého originálu zamilovali do pestrosti a barvitosti nějakého prodejního televizního kanálu. Jistě je lákal i počet diváků těchto vysílání. Nakoupili tedy za milióny všechny možné počítače a teď nám předvádí, co se všechno s tou moderní technikou dá dělat.
Každý večer usedám tedy již úplně uklidněn před televizní obrazovku, koukám na Události, počítám a ohodnocuji šaty moderátorek, nadšeně jásám nad každým novým obrazovým trikem. Jsem i úplně klidný, když ztrácím souvislost, když nemohu pochopit, co se mi to tu všechno nabízí. Nevadí mi to, nic nepotřebuji, nechci nic koupit. A pokud ano, tak jdu do normálního obchodu.
Vlastně ale nic koupit nemohu. Mám totiž dojem, že celý pořad je ještě neúplný. Snad si autoři nejsou zcela jistí konečnou podobou, probíhá možná nějaká testovací fáze. Ano, mám dojem, že něco opravdu chybí. Budí to ale mou zvědavost, každý večer zapínám s napětím Události a doufám, že dnes uvidím skutečnou premiéru. S netrpělivostí očekávám, že se konečně dovím, co ty nabízené produkty vlastně stojí a kde je mohu objednat.