kotyk-blog.cz

Tedy, aby bylo jasno, nemíním se zde zabývat obvyklou tématikou jako jsou lidská práva, mezinárodní právo a vůbec to vše, čím přikrašlujeme náš obraz o světě, ve kterém žijeme. Spíše vycházím z poznání, že politika a diplomacie je celkem špinavá práce s prazvláštní morálkou. Tedy jen boj o moc. Rozšiřování sféry vlivu.

A v tomhle pohledu jsou pro mne pánové Obama a Putin pouhými protivníky. Jak se často říká, sedí nad šachovnicí, kde se hraje o budoucnost světa. Ani jeden ani druhý nemá také žádné skrupule. Občas se i pokusí nechat zmizet nepohodlnou figurku protivníka, pakliže je ten nepozorný. Celkem tvrdí hoši, řekl bych.

Jak to tak vypadá, bude Krym zase součástí Ruska. Zatím bez jediného výstřelu. Opravdu geniální šachový tah kremelského vládce. O něčem takovém se může americkému prezidentovi jen snít. Nemohoucně poslal někam pár letounů a i nějaké loďstvo se dalo do pohybu. Hovoří o nebezpečí vycházející z ruské politiky. Prý pro celý svět.

Odpovědí jsou mu chladná kremelská slova. „Ameriko, dej si jednou pohov a ono se to uklidní.“ V podstatě nemorální, ale pragmatický návrh. Putin chce prostě Krym a také ví, že ho dostane. Ví, že Amerika nehne ani prstem. S Ukrajinou je to asi trochu jiné. Tam vojáky jen tak poslat nemůže, tu je lepší si koupit.

Chudý zrovna není, může si to dovolit. EU se o to bude asi také snažit. Pro Putina by to mohla být docela zajímavá pokerová partie. Snad by se mu dokonce mohlo podařit shrábnout do banku i ty žetony z Bruselu. Proč ne? Chtějí se tam také trochu zabydlet, nemělo by to být pro ně zadarmo. Co naplat, obchod je obchod. Ten nezná přátele.

Takže si myslím, že si v současné době celkem každý může udělat trochu reálný obraz o našem světě a jeho vládcích. Pravda, mediální obraz je trochu komplikovaný, v podstatě jen směs spekulací a populistických vyjádření. Ale tak složité to zase není. Vždyť je to jako při fotbalovém zápase. To také lze číst všechny odborné analýzy, jak ten či onen hrál, zda byla taktika dobrá, či špatná.

Nic ale nebrání tomu, se jen podívat na konečný výsledek. Vždyť jen ten opravdu platí, plané řeči na jeho stavu nic nezmění. Troufám si tedy tvrdit, že v zápase Rusko versus USA to zatím stojí 1: 0 pro Putina. Možná, že teprve po prvním poločase, možná, že se obě strany dohodnou i na odvetě. Ale asi docela přátelsky.

A Evropa a její společenství? Co jí zbývá? Asi jen pokus přisadit si na výsledek zápasu.

Když se tak koukám na nesmyslnost mnohých zákonů, tak to asi jinak nejde. Člověk nezkaleného vnímání by přeci mnohé ani nemohl odsouhlasit. Chápu. Ono se denně potýkat s takovou změtí zájmů a proseb o službičku, dá jednomu pořádně zabrat. Sem tam schovat ještě nějakou to obálečku a pořád žít ve strachu, že se na to přijde, je opravdu nad sílu zdravého rozumu.

To si musí člověk dát opravdu jednu na kuráž. Dodat si odvahy ke vstupu do arény, kde jsou neustále potírány názory jiných bez ohledu na to, zda jsou rozumné či ne. Já bych to také asi nevydržel. Jenže já netíhnu k alkoholu, spíše se zabývám myšlenkou, k čemu je mi slušné vychování v boji proti hlouposti.

Přesto všechno bych vám pár skleniček povolil. Ale spíše na rozloučenou. Dejte si pěkně do nosu a pak zvedněte rychle ruku pro něco pořádného. Třeba pro ten návrh omezit ty nesmyslné výstupy před mikrofonem. Já vím, že je svůdné státnicky hovořit k druhým, ale když má jeden již tak zakalený rozum a nepostřehne, že je k smíchu, tak je to trapné.

A když ještě jako poslanci nepostřehnete, že to občanům zrovna jako sranda nepřipadá, tak už je to spíše tragické. My víme, že jsme vás zvolili, že je to naše chyba. Ale třeba jste nám při volebním boji trochu lhali a vydávali se za něco lepšího. To se stává. To ale ještě neznamená, že se nám potom musíte ukazovat ve vší nahotě, nevědomosti a hlouposti.

Takže dodejte si odvahu a hlasujte i pro něco rozumného. Dobrovolně omezte ty bezobsažné verbální projevy nad názory druhých. Nebudou také tolik vyčerpávající, nebude zapotřebí ve dvouhodinových pauzách zase nabírat dech a hledat posilu u skleničky. Možná, že zbude i síla na privátní setkání s opozičním kolegou a otázku, zda to či ono myslí opravdu vážně.

Prostě zkuste se chovat jako normální a rozumní lidé. Vždyť být politikem není něco tak zvláštního, není to svatá válka za nějakou ideologii. Sněmovna by měla sloužit spíše k setkání lidí zdravého rozumu. Ne slabochů, kteří si musí dávat stále něco na posilněnou. Zkuste trochu pracovat, pořádně zabrat.

Věřte. Člověk většinou sáhne po skleničce z nudy či při pocitu bezmocnosti. Obé přeci u vás nepřichází v úvahu. Práce by bylo více než dost. Dokonce docela potřebné a smysluplné. A moc máte také, skoro více než dost. Možná dokonce přespříliš. Tragické by však bylo, když si to vše ještě neuvědomujete, pokud vám pořád nedošlo, proč vás občané pověřili být tím, čím jste.

Dodejte si tedy odvahy. Pěkně se sejděte a pozdvihněte číše na rozloučenou se starými časy. Moc toho není, co by opravňovalo k hrdosti, ale právě, tak to nechte za sebou. Vymeťte konečně celou tu špínu, zřekněte se alkoholu, zbytečného kecání a přestávkového nicnedělání. Vůbec se nemusíte bát, že by vám nebylo odpuštěno.

My už totiž víme, že hospodské kecy naši budoucnost nikdy nezměnily.  

Ono s těmi sankcemi je to vždy taková prazvláštní politická taktika. Tak třeba v dávných komunistických dobách se nesmělo obchodovat se západním Německem. Byl to třídní nepřítel číslo jedna. Jenže dělal dobré věci. Tak se všechno kupovalo přes Rakousko. Bylo neutrální, vstřícné a plné pochopení pro „ideologický“ boj. Stálo to sice tak o 10-20 procent navíc, ale komunistická hrdost nebyla dotčena.

Kdysi jsem na toto téma také hovořil s jedním arabským obchodníkem. Zajímalo mne, jak je to s embargem na moderní technologie, které zavedly Spojené státy americké. Vysvětlil mi, že to není tak velký problém, že se na světě vždy někdo najde, kdo je ochoten vše dodat. Po chvilce váhání přiznal, že v nejhorším se musí jednat s Izraelem. Tam se dostane vše. Mnohdy to ovšem stojí dvakrát až třikrát tolik.

Když už jsem u Izraele, tam bylo také období, kdy byla hranice k pásmu Gazy neprodyšně uzavřena. V následujících dnech muselo asi 70 izraelských obchodníků na policii vysvětlovat, jak to, že i přes přísný zákaz „ilegálně“ obchodovali s Palestinci. Pokud vím, nic moc se jim nestalo. Člověk ví, že obchod je obchod. Z politických proklamací se žít nedá.

Ale přesto všechno jsou sankce oblíbenou „údernou“ zbraní politiků. Zajímavé je, že zároveň hned uklidňují postižené domácí hospodářství, že učiní veškeré kroky, aby případné škody z nefungujících obchodních spojení byly nahrazeny. Je pak i uznáváno, že mnohé obchodní smlouvy je nutno dodržovat. Hlavně, když je to ve „státním“ zájmu, když se jedná o velké firmy. To se musí přeci udělat výjimka.

Tomuto zájmu se však mnohdy netěší stovky malých firem, které často mají celkem privátní a přátelská spojení v obchodním světě „nepřátelské“ země. Jejich partneři nedostanou třeba vízum. Je to přeci „vyšší“ politický zájem. Vznikají škody za zmařené obchody, dodávky a platby. Není třeba zde rozebírat, že náš hospodářský systém je tak „nastaven“, že řádný občan musí tyto škody hradit ze svého.

Zničehonic se objeví daň z přidané „politické“ hodnoty. Žijeme v globálním světě. A tak nestabilita v zemi bojující za svobodu, která je součástí tohoto ekonomického a hospodářského propletence, udeří na burze, akcie se dají do pohybu. Ceny lítají sem a tam. Pár chytráků na tom zase vydělá milióny. To jsou přesně ty tisíce, které nám potom chybí v peněžence.

Ano, boj za svobodu je hezká věc, každý rozumný člověk by ho měl podporovat. Jenže žijeme v prapodivném světě, vše má již cenu. Za vše se musí platit, nic není zadarmo. A i boj za svobodu něco stojí. Asi to není hezké, jde přeci o základní práva občanů. Přesto je tomu tak. Každý bojovník za svobodu by si tedy přeci jenom měl předem spočítat, zda na to má peníze, kdo bude jeho boj financovat, či dokonce z donucení platit.

Výjimkou není právě ani ten, který se rozhodl ho podporovat. Jde demonstrovat, vysloví souhlas a morální podporu. Vyjádřit solidaritu s jinými patří k obrazu humánní civilizované společnosti. Jenže dnešní svět vyžaduje i solidaritu materiální. Přímo a nepřímo. Je však rozdíl, pokud se mohu sám rozhodnout, co obětuji ze svých přebytků, anebo mne politici donutí otevřít peněženku a zničí rodinný rozpočet, protože bojují o moc nad novou „svobodnou“ zemí.

Žijeme tedy ve světě, kdy je svoboda možná asi jen pro ty, kteří si to mohou dovolit.

Vůbec se ti nedivím. Když se tak koukám na USA, Čínu a EU, opravdu není důvodu, proč by jsi zůstával pozadu. Není to tak dávno, co titulky médií trhaly každý den Peking na cucky, politikové na celém světě se předháněli ve výhrůžkách a hrozbách. Hovořilo se o nepřijatelném porušování lidských práv a pošlapané svobodě.

A dnes? Všichni ti kritici teď jezdí s přátelským úsměvem do Číny a prosí o spolupráci. Chtějí tam stavět továrny, obchody a vůbec mají touhu se tam „nesvobodně“ pohybovat. Trochu divné, že? Že by obchod a lidská práva byly neslučitelné pojmy? Řekl bych, podle chování mnoha silných, že ano. Prostě košile je bližší, než kabát.

Tím největším paradoxem je, že každý odborník v Pentagonu ví, že Krym je strategicky důležitý pro Rusko. Jen blázen by se ho vzdal. Jsem přesvědčen, že to Čína a NATO vidí zrovna tak. Dokonce se odvážím tvrdit, že si všichni oddychli, že to pan Putin vyřešil tak, jak to vyřešil. Že není nebezpečí, že by se začalo bojovat o vojenské základny a Černomořskou flotilu.

Prostě mocní světa jsou uklidněni, že to má pan Putin zcela pod kontrolou. Majdan na Krymu je to poslední, co by si přáli. Novodobý ruský vládce je přeci jenom odchovanec KGB, ví, jak to ve světě chodí, dá se s ním vyjednávat, nedělá velké cavyky a chová se jako Tvrdý obchodník. Je na něj i spolehnutí. Co slíbí, to platí, co řekne, to také udělá. Mnohým se to sice nelíbí, ale což, ty fanatické bojovníky za svobodu najdeš všude.

Hlavní je, že ti mocní jsou již pragmatičtí, mají své červené telefony, vedou dlouhé rozhovory. Co to mezi sebou mají, se normální člověk nedoví. Možná, že to není ani tak špatné, občan by asi nerad věděl, jak se rozhoduje o jeho osudu, jak se chladně hovoří o možných obětech. Jisté ale také je, že si nikdo z těch „vládců“ nepřeje opravdové válečné střetnutí. Takže se udělá obchod. Dohodnou se na obvyklé verbální válce. Pálit si prsty nechce nikdo.

Je to sice trochu smutné, ale to je svět, ve kterém žijeme. Může se nám i nelíbit, ale asi s tím nic moc nenaděláme. Spíše bychom se třeba měli vyvarovat si doma rozbíjet hlavy půllitry kvůli Krymu. Je to přeci jenom trochu daleko od nás, proč tedy? Ano mělo by nás to zajímat, měli bychom o tom vědět, ale neměli bychom si namlouvat, že to můžeme nějak ovlivnit.

Spíše se podívat, zda kolem nás není také nějaký ten malý „Krym“, který nám politici chtějí zabrat. Třeba nějaký ten poloostrůvek zdravého rozumu, který snad ještě máme. Taková ta strategická základna, tolik potřebná k chápání a porozumění dění v našem velkém světě. Základna citu, který nás přesvědčí, že zajímat se o toho skutečného souseda, žijícího několik metrů od nás, je mnohem důležitější a potřebnější.

Všeobecně se traduje úsloví, že když diplomaté mlčí tak hovoří zbraně. V podstatě historicky ověřená zkušenost lidského společenství. Nejen to. Většinou se dostanou ke slovu diplomaté až v okamžicích, kdy je již vlastně rozhodnuto. Jsou něco jako notáři. Někdo s někým se na něčem dohodl a teď to má nabýt písemné formy.

Dohody mezi státy podléhají stejnému principu. Vždy jsem se strašně bavil, když jsem pozoroval stvrzení takové smlouvy. Dva státníci ve světle reflektorů podepsali nějaké listiny. Byl jsem pokaždé přesvědčen o tom, že ani neví, co je v nich napsáno. Potvrdili jen úmluvu, kterou si ti skutečně mocní přáli a na čem se dohodli.

Žijeme ve světě, kdy již mnohdy nevíme, kdo a kde skutečně vládne. Určitou jistotu představují možná diktatury. Ty jsou v tomto ohledu celkem transparentní. Takže se můžeme domnívat, že v Rusku vládne jistý pan Putin. Kdo třeba vládne v Americe není tak jisté. Já o tom pochybuji od té doby, kdy byl zavražděn J.F.Kennedy. 

Proto je mnohdy těžké hned objevit skutečné zájmy USA. Mám na mysli mocenské zájmy. O tom, že by si v Bílém domě dělali moc velké starosti o různých stupních demokracie v té či oné zemi, nejsem ani v nejmenším přesvědčen. Spíše jde vždy o to, zda mocenský systém v určitém státě splňuje požadavky pro bezpečnost investic, obchodu a případné umístění vojenských základen.

Pakliže je toto ohroženo, jsou tvrdě nasazeny všechny prostředky na to, aby byl obnoven původní stav, či ustaven jiný, který by odpovídal mocenským zájmům. Příkladů najdeme v historii dostatek. Včetně vojenských intervencí. Proč by se tedy Rusko mělo chovat jinak? Je to snad nějaký zanedbatelný státeček, který jen druhé otravuje svou existencí?

Právě naopak. Jedná se o silný stát, který má stejnou touhu ovládat dění ve světě jako USA, Čína a i EU. V tomto ohledu je Evropa tím nejslabším článkem a nejistým komponentem. Neexistuje jednota v oblasti zájmů. Pořád dochází ke střetům mezi politickými a ekonomickými cíli. Respektive mnohdy zájmy společenského charakteru jen překrývají zájmy ekonomické a mocenské.

Je proto úplně zbytečné bombardovat našeho ministra zahraničí otázkami: Jaký bude diplomatický postup EU v záležitosti Ukrajiny? Bylo by asi nevhodné, kdyby odpověděl popravdě. Nijaký. Obvyklé verbální formulace všeobecného obsahu. Slova, která jsou určena jen pro veřejnost. Ti, kteří opravdu rozhodují,  je ani neposlouchají.

Faktem také je, že všichni potřebují všechny. Rusko, USA, EU a i Ukrajina jsou součástí globálního světa, kde se jeden bez druhého neobejde. Stabilita je tedy v zájmu všech. Musíme si i přiznat, že jsme již tak daleko, že je nám celkem jedno, jak jí bude dosaženo. 

Nezbývá tedy než vyčkat, jak to vše dopadne. Není to zrovna veselé, jaksi to narušuje naše představy o společnosti, ve které žijeme. Je to určité přiznání bezmocnosti. Na druhé straně však poukázání na jednu ze zásad svobody rozhodování. Lid Ukrajiny má právo na to, aby rozhodnul o svém osudu. Respektive o tom, kdo budou jeho „přátelé“. My mu můžeme jen přát, aby se to obešlo bez dalšího krveprolití, kterému bychom stejně nemohli zabránit.

Tak nějak bych charakterizoval několikahodinový „speciál“ zpravodajského kanálu České televize o událostech na Ukrajině a Krymu.  Že redaktoři ve studiu toho moc nevědí, je jasné, ale proč se hodiny zabývají tím, že telefonují po celém světě a hledají kolegy, kteří toho vědí ještě méně, nějak nechápu.

A když už i ti ztrácejí dech, tak je někdo pozván na posilu do studia, aby jen potvrdil, že to asi bude pravda, že nikdo nic pořádně neví. Je to až s podivem, protože takové televizní mocnosti jako BBC a CNN to mnohdy zvládnou za pár minut. Tedy sdělit těch několik stručných novinek. Jenom ještě podotknou:  To je ověřené a to se jen domníváme.

Česká televize si ale asi vzala do hlavy, že to všem ukáže, že je ta jediná, která to vydrží hodiny. Ať už to stojí co stojí. Většinou i za cenu, že musí mnohé obrázky vysílat i stokrát. Jsou už z toho sami tak zmatení, že ukazují i střílející tanky a startující letadla, a tak by si i jeden mohl myslet, že někde už řádí válka.

Asi ale dobře vědí, že divák je trénován a nebere to všechno vážně, vždyť se přeci jedná o objektivní informace naší veřejnoprávní televize. Já ale myslím na ty náhodné diváky, kteří ještě třeba nevědí, jak to v médiích chodí a již trnou hrůzou, že se zase někde vraždí. Možná, že i vyrazí do obchodů a začnou kupovat železné zásoby.

Vůbec bych se nedivil, protože to, co ČT24 dělá, je hysterie toho největšího řádu. Není to tak dávno, co se diskutovalo o cenzuře a možných vlivech na zpravodajství v České televizi. Tedy já si nedovedu vůbec představit, že by někdo takhle ovlivňoval televizi. Možná, že tak ještě marťané. Ale, pokud vím, tak žádné UFO nepřistálo, to by mi přeci v ČT24 sdělili.

A aby to bylo ještě absurdnější, tak se všichni ti mluvící odborníci strašně diví, že nepřicházejí skoro žádné reakce za světa. Je jim s podivem, že i politici nic pořádného nevědí a vydávají v nejhorším jen nějaká ta nemasná a neslaná prohlášení obvyklého znění. Televizní „experti“ prostě nechtějí vzít na vědomí, že to je opravdu trochu spletitá politická situace, kdy je nejlepší přeci jenom vyčkat a raději mlčet.

A to i přes možný tragický konec, kterému, pokud by k něčemu takovému opravdu došlo, asi není možné zabránit. Každý nějak tuší, že stačí jeden neuvážený krok a může dojít k eskalaci, kterou si nikdo nepřeje. A to jak v Moskvě, tak na Krymu a v podstatě i na celé Ukrajině. A došlo to i jinak hloupým politiků, ale asi ne vedení České televize.

Jedno je však nutno celému tomu mediálnímu snažení přiznat k dobru. Jsem celkem uklidněn, vlastně jsem to bral jako takové posezení u psychiatra. Nevím v podstatě nic o tom, co se děje na Ukrajině a na Krymu. Ale těší mne vědomí, že nejsem sám. Možná, že to je nový programový koncept pana generálního ředitele České televize.

Prostě přesvědčit všechny občany, že nevědomost je něco dobrého, neškodného, něco, nad čím by si jeden neměl lámat hlavu. Přesto se však nemohu zbavit jedné myšlenky. Totiž, zda to je opravdu poslání veřejnoprávní televize. Pakliže ano, tak to u mne, zdá se, ne zrovna funguje. Myslím si totiž, že psychiatra nepotřebuji. Tedy zatím.

Podle mediální prezentace ano. Desítky lidí dokonce tomuto boji „za svobodu“ obětovaly život. Já se domnívám, že zde dochází k trochu mylné představě, která je jen podkladem pro rozsáhlé spekulace, analýzy a mnohdy i hysterii. Pro „zásadní“ prohlášení politiků, kteří cítí potřebu lidu bojujícímu „za svobodu“ přispěchat na pomoc.

V prvé řadě zde nebojoval lid Ukrajiny, ale jen pár desítek tisíc. Pořád totiž zůstává trochu v pozadí, že v této zemi žije 46 miliónů lidí. Asi tak jedno promile našlo odvahu vystoupit proti státní moci. Bojovali proti něčemu a ne za něco. Chtěli odstranit moc, která již nerespektovala zájmy mnoha občanů. Není proto divu, že došlo ke sjednocení sil. Všichni si byli zajedno, proti komu je nutno vystoupit, koho se zbavit.

Až potud probíhalo vše doprovázeno určitou jednotou. To, proti čemu na Majdanu povstali, je pryč. A teprve teď se zabývají otázkou „za co“, respektive „o co“, musí vlastně bojovat. Domnívám se, že je to samé více jak překvapilo, přímo zaskočilo. Emociální náboj všech společenských protestů je vždy neuvěřitelně silný. Obsahuje však jen vyjádření nespokojenosti, málokdy je také zárukou řešení stávajících problémů.

Tou nejmarkantnější  vlastností diktatury je fakt, že státní moc „sjednocuje“ zájmy lidu. Nekompromisně určuje směr vývoje. Mnohdy násilím odstraňuje „společenské“ problémy, tvrdě drží na uzdě separatistické tendence, ultra orientované politické snahy. S větším či menším úspěchem. Většinou však způsobí jen to, že tyto síly latentně přežívají v nitru společnosti.

Je zakryt fakt, že zájmy lidu a občanů jsou různorodé. Velmi často oprávněné, mnohdy ale i neoprávněné. Představy o budoucnosti jsou více jak pestré. Mnohé reálné, jiné absurdní. Stejně tak je to s chápáním takových pojmů, jako je svoboda a spravedlnost. Volnost myšlenky a projevu mnohdy naráží na nedostatek respektu a tolerance.

A k tomu všemu přicházejí ještě diametrálně rozdílné zájmy různých cizích mocností. Jak politických, tak ekonomických. Společnost v „přerodu“ je okamžitě cílem všemožných snah stát se tím „nejdůležitějším“ spojencem. Hned se hovoří o pomoci statečnému lidu. Stejně tak o „ochraně“ zájmů menšin, či etnických skupin. I zde nechybí slovo „svoboda“. Kouzelné slovo, které občas dokáže zakrýt i nečestné zájmy a touhy po ovládnutí druhých.

Takže si myslím, že Ukrajina je na počátku dlouhé bolestné cesty, která by teprve teď měla být nazývána obdobím boje o svobodu. Zdejší lid se musí ujednotit na společných zájmech, určit priority. Musí mít sílu se pragmaticky soustředit na to nejdůležitější, na ekonomické přežití. To jsou ale okamžiky, kdy mnohé idealistické a kulturně společenské zájmy musí být ponechány stranou.

Jsou to okamžiky, kdy slovo svoboda dostává trochu trpkou příchuť. Je to období, kdy se sny musí podřídit realitě života. Období, kdy si mnohý začne myslet, že se vlastně nic nezměnilo. Že život je možná i těžší, než předtím. Přichází období, kdy je od každého žádáno převzít odpovědnost za podobu budoucího státu. Mnohdy se podřídit většině. Ne vždy to každý zvládne. Mnohý si myslí, že opět ztrácí svobodu. A vše se může vrátit k počátku. Začne se opět bojovat „za svobodu“.

Zbourat dům můžeš s kdekým, ale ne kdekdo ti pomůže postavit nový.

Teda pane Dvořáku, vy tomu ale dáváte. Nikdy bych si nemyslel, že generální ředitel České televize může být takový srandista. Někde jste prohlásil, že ani nevíte, kolik stála přestavba studia pro Události, a teď už zase modernizujete. Asi zase za pár desítek našich miliónů. Jsem si tím jist, nejste žádný troškař. Když už, tak už.

Vlastně s tím modernizováním to není pravda, jen necháte odstranit ten pitomý stupínek ve studiu. Nevím, jaký byl honorář za tu hloupost ho tam postavit. Ale jenom televizní analfabet může na něco takového přijít. Takže jste před dvěma lety vysolil pár miliónů za nevědomost a teď ten schůdeček necháte „odborně“ zrušit.

Ono je to asi jako s tou Radou ČT. Tu máte také jenom na hraní. Za drahý peníz vám odkývá vše. Pochybuji, že by vás upozornila na to, že problém Událostí není nějaký schůdeček, ale spíše ty cvičené opičky, které na něm poskakují. Trénujete je dobře, jen co je pravda. Když se jim něco nelíbí, tak odcházejí „dobrovolně“.

No nic, o tom jsem psal již včera. Nemohl jsem tušit, že budete reagovat tak rychle na má kritická slova a hned se dovím, že v Událostech dojde k převratným změnám. Jenže to můžete studio převrátit na ruby a stejně nenajdete to, co nám divákům chybí. Totiž pořádné zpravodajství. Víte něco, kde by se jeden i poučil.

I když čas od času k tomu dokonce dojde. Byl jsem přímo okouzlen překrásnými záběry z rezidence „bývalého“ ukrajinského prezidenta Janukovyče. Tedy to je vám honosné, jako za cara. Prostě dekadence jedna báseň. Žádná stopa po tom, že by tam bydlel normální člověk, osoba myslící. Prostě někdo, kdo má touhu se pohybovat v reálném světě.

A přesně tak to vypadá i ve studiu Událostí. Virtuální svět vytvořený dekadentní technikou. Technikou, která se plně oprostila od našeho světa a arogantně ignoruje intelektuální hlad po vědění. Potírá touhu poznání reálného světa. Ale to vše vás nezajímá, vy sledujete jen vyšší cíle. Vaší touhou je, aby technické zázraky oslnily diváky stejně jako vás. Aby konečně zapomněli, proč by naše společnost měla vyžadovat veřejnoprávní televizi. 

Aby ztratili potřebu sledovat informační program seznamující s událostmi dne, přibližující problémy společnosti. Vše oproštěno od geniálních výplodů a umu všech těch, kteří se zamilovali do počítačové techniky. Ano, technici české televize jsou opravdu specialisté.

Mám ale pocit, že jejich mysl již není svobodná. Jsou již tak závislí, jako ty tisíce mladých lidí, kteří se každý den ponořují do virtuálního světa znázorněného na monitorech. I ti mají problém se poprat s realitou života, raději utíkají do světa elektronických snů.  

A tak každý den čekám, kdy i Česká televize dospěje k tomuto cíli. Kdy jednoho dne spatřím na mé obrazovce i počítačem vytvořené moderátory, kteří se zcela poslušně podřídí i tomu nejniternějšímu přání již chorobných a vpravdě dekadentních představ mediálních tvůrců. Zda se to vše děje vědomě, nevím. Ale jedním jsem si jist.

Odpoutat myšlení společnosti od reality je snem všech diktátorů.

Asi obojí. Minimálně v oblastí zpravodajství. Další redaktoři odcházejí. Svá rozhodnutí odůvodňují sterilními frázemi, jimž je těžké uvěřit. Jsou to natolik morálně čistá slova, že působí nevěrohodně. Je totiž jen málo těch, kteří dobrovolně opustí zář reflektorů a stáhnou se do temného pozadí.

Až kam mi paměť sahá, nemohu si na něco takového vzpomenout. Sem tam jde novinář za lepším, nechá se zlákat, poddá se vyšší nabídce. Dobrovolně neodchází nikdo. A když, tak zcela osamoceně. Ale to, co se děje v ČT, je již pomalu exodus. A když ponecháme stranou veškeré sympatie či antipatie k jednotlivým moderátorům, musíme dojít k přesvědčení, že to není normální.

Něco takového jsem již zažil, byla to léta konsolidace po srpnu 1968. Nebylo to lehké období, mnoho dobrých novinářů a televizních pracovníků bylo „přeškoleno“. A dnes? Jakoby závan starých časů. Také tehdy se vedení snažilo o upevnění ideologické jednoty, nikdo nesměl vybočovat z řady. Kdo tak učinil, pro toho nebylo návratu.

Jenže tehdy se nic nerozpadalo, pevné se mělo stát ještě pevnější. Dnes mám pocit, že je to trochu jiné, něco se rozpadá a kdosi se snaží všechno nějak slepit. Ten kdosi je pan ředitel Petr Dvořák, člověk, který sleduje jen vlastní cíle, možná plní i přání politických přátel, nevím. Každopádně ututlat jeho očividnou neschopnost je již skoro nemožné.

Co ho tak poutá k řediteli zpravodajství panu Šámalovi nevím. Po pravdě řečeno, asi to ani nechci vědět, možná, že už na to nemám žaludek. Každopádně mu nedávno vyslovil bezmeznou důvěru. A výsledek této „spolupráce“ dostává divák každý den k posouzení. Že to vše asi není zrovna čisté, dokazuje pro mne hromadný úprk těch, kteří pod nimi slouží.

Páni politici, to je vaše odpovědnost. My diváci smíme jen platit. Když se nám něco nelíbí, tak je nám doporučeno přepnout na jiný kanál. Mnozí tak zoufale činí v naději, že snad naleznou televizní program, kterému je možno důvěřovat. Mnozí již zanevřeli a spokojí se s tím, že v Česku žádnou veřejnoprávní televizi nemáme.

Myslím, že by to byla velká škoda. Nejde jen o mizející televizní tradici, ale i o ztrátu důvěry. Jde o zklamání, že ti odpovědní za naši demokratickou společnost kašlou na občany a jejich práva. Páni poslanci a senátoři opravdu je vám jedno, co se to v České televizi děje? Opravdu je vám jedno, jak je národ informován. Možná ano. Hloupým lidem se dá lépe vládnout.

Klidně tedy nechte vše při starém, udělejte nějakou formální změnu, zvolte novou radu, třeba i nového ředitele, ale hlavně dávejte pozor, aby to byli lidé, kteří nemají sílu, odvahu a schopnosti něco změnit. Však oni se diváci zase uklidní. Ano, asi máte pravdu, my jsme v Česku a ne na Ukrajině.

Chudá to společnost, která se dobrovolně vzdá práva na informovanost a kulturu.

Jsem asi snílek a mám o Vaší společenské úloze v úřadu ombudsmana asi zcela scestné představy. Domnívám se totiž, že byste se měl starat o to, abychom tu měli trochu spravedlnosti. Víte, podle mne je demokracie neustálý myšlenkový boj, jehož cílem je snaha dosáhnout tolerance a úcty jednoho k druhému.

Je to těžká robota, vyžaduje snahu každého jedince. Myslet si, že to vše za nás vyřídí nějaké zákony, je postoj mylný a nevede tam, kam si přejeme jít. Měl byste tedy vědět, že naše zákony mnohdy spíše chrání podvodníky a lidi nečestné, než ty slabé a poctivé.

Měl byste také vědět, že demokracie se může i zvrtnout v diktaturu několika pár jedinců. Že si vytvoří podmínky, kdy není možno věci změnit argumenty v civilizované diskusi. Občané mají  pocit bezmocnosti a bezpráví. Dojde k násilí. Je to čin určitého zoufalství, v podstatě volání po pomoci ve stavu nouze.
     
Tak tomu bylo i na Ukrajině. Není na nás tyto lidi soudit, můžeme se jen zamýšlet nad tím, zda to vše bylo nutné, zda bylo nutné aby umírali lidé. Vy jste si to zjednodušil. Pro Vás je státní moc svatá. Vám stačí, že byla zvolena demokratickou cestou. To ji podle Vás plně opravňuje k násilí. Dává ji právo se bránit.

Je to jistě pragmatické vysvětlení, ale poněkud chudé na intelekt a morálku. Možno i říci, že je to věc názoru. Budu s tím i souhlasit. Je to právo každého jedince. I Vaše. Ale ne ve společenské funkci, kterou zastáváte. Všechna Vaše veřejná vystoupení jen dokládají, že jste nepochopil, co je Vaší povinností. Totiž, být zprostředkovatelem mezi státní mocí a občany.

Studenti teď organizují podpisovou akci, kde v podstatě žádají Vaše odstoupení. Myslím, že po právu. Veřejně jste dokázal, že postrádáte morální hodnoty, které by daly občanům záruku, že budete schopen porozumět jejich problémům. Že budete schopen je chránit před možnou nespravedlností zákona, před možným násilím ze strany státní moci.

Odvážím se říci, že jste absolutně zklamal. Nevím, jak došlo k tomu, že jste se dopracoval tam, kde nyní sídlíte. Myslím si, že je to omyl. Vy ho ale můžete napravit. Stačí se sebekriticky zamyslet nad sebou samým. Nechci Vám brát Vaše názory, jen se domnívám, že jsou neslučitelné s představami občanů o úřadu, který zastáváte.

Zvolte proto „demokratickou“ formu a vzdejte se úlohy, která je podle mínění mnohých v rozporu s Vaším názorem a morálním postojem. Dokažte, že naše společnost se obejde bez „násilí“, že je již tak daleko, že je schopna řešit věci formou civilizovanou a důstojnou.