Podle mediální prezentace ano. Desítky lidí dokonce tomuto boji „za svobodu“ obětovaly život. Já se domnívám, že zde dochází k trochu mylné představě, která je jen podkladem pro rozsáhlé spekulace, analýzy a mnohdy i hysterii. Pro „zásadní“ prohlášení politiků, kteří cítí potřebu lidu bojujícímu „za svobodu“ přispěchat na pomoc.
V prvé řadě zde nebojoval lid Ukrajiny, ale jen pár desítek tisíc. Pořád totiž zůstává trochu v pozadí, že v této zemi žije 46 miliónů lidí. Asi tak jedno promile našlo odvahu vystoupit proti státní moci. Bojovali proti něčemu a ne za něco. Chtěli odstranit moc, která již nerespektovala zájmy mnoha občanů. Není proto divu, že došlo ke sjednocení sil. Všichni si byli zajedno, proti komu je nutno vystoupit, koho se zbavit.
Až potud probíhalo vše doprovázeno určitou jednotou. To, proti čemu na Majdanu povstali, je pryč. A teprve teď se zabývají otázkou „za co“, respektive „o co“, musí vlastně bojovat. Domnívám se, že je to samé více jak překvapilo, přímo zaskočilo. Emociální náboj všech společenských protestů je vždy neuvěřitelně silný. Obsahuje však jen vyjádření nespokojenosti, málokdy je také zárukou řešení stávajících problémů.
Tou nejmarkantnější vlastností diktatury je fakt, že státní moc „sjednocuje“ zájmy lidu. Nekompromisně určuje směr vývoje. Mnohdy násilím odstraňuje „společenské“ problémy, tvrdě drží na uzdě separatistické tendence, ultra orientované politické snahy. S větším či menším úspěchem. Většinou však způsobí jen to, že tyto síly latentně přežívají v nitru společnosti.
Je zakryt fakt, že zájmy lidu a občanů jsou různorodé. Velmi často oprávněné, mnohdy ale i neoprávněné. Představy o budoucnosti jsou více jak pestré. Mnohé reálné, jiné absurdní. Stejně tak je to s chápáním takových pojmů, jako je svoboda a spravedlnost. Volnost myšlenky a projevu mnohdy naráží na nedostatek respektu a tolerance.
A k tomu všemu přicházejí ještě diametrálně rozdílné zájmy různých cizích mocností. Jak politických, tak ekonomických. Společnost v „přerodu“ je okamžitě cílem všemožných snah stát se tím „nejdůležitějším“ spojencem. Hned se hovoří o pomoci statečnému lidu. Stejně tak o „ochraně“ zájmů menšin, či etnických skupin. I zde nechybí slovo „svoboda“. Kouzelné slovo, které občas dokáže zakrýt i nečestné zájmy a touhy po ovládnutí druhých.
Takže si myslím, že Ukrajina je na počátku dlouhé bolestné cesty, která by teprve teď měla být nazývána obdobím boje o svobodu. Zdejší lid se musí ujednotit na společných zájmech, určit priority. Musí mít sílu se pragmaticky soustředit na to nejdůležitější, na ekonomické přežití. To jsou ale okamžiky, kdy mnohé idealistické a kulturně společenské zájmy musí být ponechány stranou.
Jsou to okamžiky, kdy slovo svoboda dostává trochu trpkou příchuť. Je to období, kdy se sny musí podřídit realitě života. Období, kdy si mnohý začne myslet, že se vlastně nic nezměnilo. Že život je možná i těžší, než předtím. Přichází období, kdy je od každého žádáno převzít odpovědnost za podobu budoucího státu. Mnohdy se podřídit většině. Ne vždy to každý zvládne. Mnohý si myslí, že opět ztrácí svobodu. A vše se může vrátit k počátku. Začne se opět bojovat „za svobodu“.
Zbourat dům můžeš s kdekým, ale ne kdekdo ti pomůže postavit nový.