Všeobecně se traduje úsloví, že když diplomaté mlčí tak hovoří zbraně. V podstatě historicky ověřená zkušenost lidského společenství. Nejen to. Většinou se dostanou ke slovu diplomaté až v okamžicích, kdy je již vlastně rozhodnuto. Jsou něco jako notáři. Někdo s někým se na něčem dohodl a teď to má nabýt písemné formy.
Dohody mezi státy podléhají stejnému principu. Vždy jsem se strašně bavil, když jsem pozoroval stvrzení takové smlouvy. Dva státníci ve světle reflektorů podepsali nějaké listiny. Byl jsem pokaždé přesvědčen o tom, že ani neví, co je v nich napsáno. Potvrdili jen úmluvu, kterou si ti skutečně mocní přáli a na čem se dohodli.
Žijeme ve světě, kdy již mnohdy nevíme, kdo a kde skutečně vládne. Určitou jistotu představují možná diktatury. Ty jsou v tomto ohledu celkem transparentní. Takže se můžeme domnívat, že v Rusku vládne jistý pan Putin. Kdo třeba vládne v Americe není tak jisté. Já o tom pochybuji od té doby, kdy byl zavražděn J.F.Kennedy.
Proto je mnohdy těžké hned objevit skutečné zájmy USA. Mám na mysli mocenské zájmy. O tom, že by si v Bílém domě dělali moc velké starosti o různých stupních demokracie v té či oné zemi, nejsem ani v nejmenším přesvědčen. Spíše jde vždy o to, zda mocenský systém v určitém státě splňuje požadavky pro bezpečnost investic, obchodu a případné umístění vojenských základen.
Pakliže je toto ohroženo, jsou tvrdě nasazeny všechny prostředky na to, aby byl obnoven původní stav, či ustaven jiný, který by odpovídal mocenským zájmům. Příkladů najdeme v historii dostatek. Včetně vojenských intervencí. Proč by se tedy Rusko mělo chovat jinak? Je to snad nějaký zanedbatelný státeček, který jen druhé otravuje svou existencí?
Právě naopak. Jedná se o silný stát, který má stejnou touhu ovládat dění ve světě jako USA, Čína a i EU. V tomto ohledu je Evropa tím nejslabším článkem a nejistým komponentem. Neexistuje jednota v oblasti zájmů. Pořád dochází ke střetům mezi politickými a ekonomickými cíli. Respektive mnohdy zájmy společenského charakteru jen překrývají zájmy ekonomické a mocenské.
Je proto úplně zbytečné bombardovat našeho ministra zahraničí otázkami: Jaký bude diplomatický postup EU v záležitosti Ukrajiny? Bylo by asi nevhodné, kdyby odpověděl popravdě. Nijaký. Obvyklé verbální formulace všeobecného obsahu. Slova, která jsou určena jen pro veřejnost. Ti, kteří opravdu rozhodují, je ani neposlouchají.
Faktem také je, že všichni potřebují všechny. Rusko, USA, EU a i Ukrajina jsou součástí globálního světa, kde se jeden bez druhého neobejde. Stabilita je tedy v zájmu všech. Musíme si i přiznat, že jsme již tak daleko, že je nám celkem jedno, jak jí bude dosaženo.
Nezbývá tedy než vyčkat, jak to vše dopadne. Není to zrovna veselé, jaksi to narušuje naše představy o společnosti, ve které žijeme. Je to určité přiznání bezmocnosti. Na druhé straně však poukázání na jednu ze zásad svobody rozhodování. Lid Ukrajiny má právo na to, aby rozhodnul o svém osudu. Respektive o tom, kdo budou jeho „přátelé“. My mu můžeme jen přát, aby se to obešlo bez dalšího krveprolití, kterému bychom stejně nemohli zabránit.