Ono s těmi sankcemi je to vždy taková prazvláštní politická taktika. Tak třeba v dávných komunistických dobách se nesmělo obchodovat se západním Německem. Byl to třídní nepřítel číslo jedna. Jenže dělal dobré věci. Tak se všechno kupovalo přes Rakousko. Bylo neutrální, vstřícné a plné pochopení pro „ideologický“ boj. Stálo to sice tak o 10-20 procent navíc, ale komunistická hrdost nebyla dotčena.
Kdysi jsem na toto téma také hovořil s jedním arabským obchodníkem. Zajímalo mne, jak je to s embargem na moderní technologie, které zavedly Spojené státy americké. Vysvětlil mi, že to není tak velký problém, že se na světě vždy někdo najde, kdo je ochoten vše dodat. Po chvilce váhání přiznal, že v nejhorším se musí jednat s Izraelem. Tam se dostane vše. Mnohdy to ovšem stojí dvakrát až třikrát tolik.
Když už jsem u Izraele, tam bylo také období, kdy byla hranice k pásmu Gazy neprodyšně uzavřena. V následujících dnech muselo asi 70 izraelských obchodníků na policii vysvětlovat, jak to, že i přes přísný zákaz „ilegálně“ obchodovali s Palestinci. Pokud vím, nic moc se jim nestalo. Člověk ví, že obchod je obchod. Z politických proklamací se žít nedá.
Ale přesto všechno jsou sankce oblíbenou „údernou“ zbraní politiků. Zajímavé je, že zároveň hned uklidňují postižené domácí hospodářství, že učiní veškeré kroky, aby případné škody z nefungujících obchodních spojení byly nahrazeny. Je pak i uznáváno, že mnohé obchodní smlouvy je nutno dodržovat. Hlavně, když je to ve „státním“ zájmu, když se jedná o velké firmy. To se musí přeci udělat výjimka.
Tomuto zájmu se však mnohdy netěší stovky malých firem, které často mají celkem privátní a přátelská spojení v obchodním světě „nepřátelské“ země. Jejich partneři nedostanou třeba vízum. Je to přeci „vyšší“ politický zájem. Vznikají škody za zmařené obchody, dodávky a platby. Není třeba zde rozebírat, že náš hospodářský systém je tak „nastaven“, že řádný občan musí tyto škody hradit ze svého.
Zničehonic se objeví daň z přidané „politické“ hodnoty. Žijeme v globálním světě. A tak nestabilita v zemi bojující za svobodu, která je součástí tohoto ekonomického a hospodářského propletence, udeří na burze, akcie se dají do pohybu. Ceny lítají sem a tam. Pár chytráků na tom zase vydělá milióny. To jsou přesně ty tisíce, které nám potom chybí v peněžence.
Ano, boj za svobodu je hezká věc, každý rozumný člověk by ho měl podporovat. Jenže žijeme v prapodivném světě, vše má již cenu. Za vše se musí platit, nic není zadarmo. A i boj za svobodu něco stojí. Asi to není hezké, jde přeci o základní práva občanů. Přesto je tomu tak. Každý bojovník za svobodu by si tedy přeci jenom měl předem spočítat, zda na to má peníze, kdo bude jeho boj financovat, či dokonce z donucení platit.
Výjimkou není právě ani ten, který se rozhodl ho podporovat. Jde demonstrovat, vysloví souhlas a morální podporu. Vyjádřit solidaritu s jinými patří k obrazu humánní civilizované společnosti. Jenže dnešní svět vyžaduje i solidaritu materiální. Přímo a nepřímo. Je však rozdíl, pokud se mohu sám rozhodnout, co obětuji ze svých přebytků, anebo mne politici donutí otevřít peněženku a zničí rodinný rozpočet, protože bojují o moc nad novou „svobodnou“ zemí.
Žijeme tedy ve světě, kdy je svoboda možná asi jen pro ty, kteří si to mohou dovolit.