kotyk-blog.cz

Boj prostého lidu proti vrchnosti často slaví vítězství. Dokazuje to nejen historie, ale i současnost. Občané Františkových lázní se prosadili a zakázali podomním obchodníkům zvonit u jejich dveří. Mocipáni na kraji byli proti a u soudu prohráli. Dobře jim tak. Jak vidno, není tak špatné se nedat a tu i tam prosadit trochu občanské demokracie.

Je prapodivné, jak se mnohdy pokouší zástupci našeho tolik oslavovaného demokratického systému omezovat svobodná rozhodnutí občanů, jak ignorují jejich potřeby a tužby. Jak nadřazují statisticky docílené většinové mínění nad zájmy regionálních většin. Jak prosazují cíle politických stran bez ohledu na potřeby nepolitických občanů. Právě těch, kteří se vší pravděpodobností tvoří nejen ekonomickou ale i myšlenkovou základnu naší společnosti.

Nikde jsem doposavad neslyšel, že by politici po vítězných volbách poděkovali nevoličům. Je tomu spíše naopak. Jsou to prý právě nevoliči, kteří zkreslují výsledky voleb. Pravdivost tohoto tvrzení je poněkud ožehavá. Ano, mnozí nehodili volební hlas do urny, ale vyjádřili zcela jasně, co si o tom všem myslí. Tedy o těch nahoře. A také ví, že je to vše financováno z jejich kapsy.

Jedinou starostí nevoličů pak je, jak dalece „revoluční“ změny prosazované novou vládou změní jejich život. Ptají se: Bude lépe nebo hůře? Normální občan již ví, že obé. Jedněm bude život usnadněn, jiným ztížen. Snem občana je, aby se hůře vedlo nepoctivcům. Všem těm příživníkům, kteří se mnohdy právě tak angažují ve volebních kampaních s cílem docílit slušného podílu na zisku.

Životem poučený občan také ví, že nad tou „velkou“ politikou nemá kontrolu. Poznal, že se ho vlastně netýká, že se mnohdy jedná jen o velké divadlo, které musí trpět a mnohdy i financovat. Přesto se ho mediální odborníci ve službách politiků pokoušejí přesvědčit o opaku. A tak se v Afganistanu bojuje o naši svobodu, na Majdanu rozhoduje o budoucnosti Evropy a zabrání Krymu pokořilo naši hrdost. Nic z toho je pravdou. To, co se nás opravdu týká, se děje u nás doma.

A tak mne potěšila zpráva o vítězství občanů ve Františkových lázních. Ubránili se a prosadili to, co pokládají pro sebe za dobré. Možná, že to je právě cesta k obnově demokracie, která se vydala na prapodivnou cestu politického obchodu a mocenských machinací. Občan se začal bránit. Brojí proti samolibé byrokracii politicky angažovaných, ale jinak nemyslících jedinců, kteří se tak jako za starých časů skrývají za rozhodnutí přicházející shora.

Osobně si myslím, že komunální volby jsou tou nejdůležitější složkou demokratického systému. Dávají občanům možnost se efektivně bránit proti centralizaci moci, která nikdy nefungovala ku prospěchu občanů. Minimálně v té formě, jak ji dnes poznáváme a s nedůvěrou pozorujeme. A je jedno, zda se  jedná o centrum moci v Praze či v Bruselu.

Aby nedošlo k nedorozumění. Já hovořím o politické moci a ne o snaze hledat všeobecná pravidla soužití. Bez těch se opravdu neobejdeme. Ale právě ty jsou mnohdy podmíněna regionálně. Politickou moc je také nutno kontrolovat. A není nic lepšího, než když se regionální politik musí procházet po stejném náměstí jako jeho volič. Protože pohled z očí do očí je tou nejlepší zkouškou a důkazem čestnosti na obou stranách.

Občane, je tedy možná načase oprášit hrdost a vzít osud do vlastních rukou.

Jistě, každý rozumný člověk bude oponovat, že by jedno nemělo mít co do činění s druhým. Objektivní zpravodajství a divadelní výstupy, ne, to by se k sobě mělo chovat jako voda a oheň. Jenže není radno podceňovat tvůrčí úsilí zpravodajské redakce České televize. Ta se denně pokouší dokázat opak.

Jenže nějak chybí právě ta herecká rutina. Škoda. Naše kultura se může po právu honosit velkými herci. Je tedy možno čerpat z hluboké studnice zkušeností, odvrhnout amatérismus, nastolit profesionalismus. Proč ale? Divák je přeci hlupák, rád se pobaví hloupostí druhých, hlavně pak při zprávách. Já tak činím pravidelně. Má to jen jednu podmínku, nečiním si nároku na to, být informován.

A tak se rád dívám na tu kostýmovanou mládež, která si hraje na zpravodaje. Často obdivuji jejich přestrojení, vždy jásám, když třeba spatřím zdravotní sestru, ze které se vyklube dívenka dožadující se mé pozornosti jako novinářka. Má smůlu, neodkoupím ani jedno a ani druhé. Dělal jsem v této oblasti skoro celý život, jsem asi stár a zcela uzavřen do anachronických představ o zpravodajské práci.

Mým favoritem je však pan Karas. S neutuchajícím entusiasmem vytváří prapodivné herecké etudy z krizových míst. Naposledy se mi představil v plné zbroji. S helmou a neprůstřelnou vestou. Působivé. Všude kolem panoval klid. Potvrdil to i on sám. Prý se někde v dálce střílí, bylo sděleno dramatickým hlasem zvědavým divákům. Ano, hluboký dramatický hlas je jeho silnou stránkou. Možno dokonce tvrdit, že má i určitý erotický nádech. Škoda, že tyto vlny na mne nepůsobí.

Aby mi bylo dobře rozuměno. Nijak neznevažuji práci novinářů v oblastech, kde se pan Karas pohybuje. Jak již zmíněno, dělal jsem to léta. Byla období, kdy se denně kolem mne střílelo. Hvizd kulek mi ještě teď zní v uších a plíce si vzpomínají na litry slzného plynu, které musely přefiltrovat. Ale helmu a neprůstřelnou vestu jsem oblékl teprve poté, co bylo vyhrožováno, že jejich nepoužití mi přinese ztrátu práce.

Podvolil jsem se, ale opravdu jen na místech, kde to bylo nezbytně nutné. Stejně tak, všichni redaktoři se kterými jsem pracoval. Nikdy jsem se neuvolil hrát si na hrdinu. Hrdina je totiž většinou nevědomý hlupák. A pokud to dokazuje před kamerou, tak jen ztrácí na důvěryhodnosti a působí často směšně. Přesně tak se v mých očích děje panu Karasovi.

Snad by ho někdo měl varovat, snad by ho měl někdo poučit. Možná, že to tak nepociťuje. I když si tím „možná“ nejsem tak dalece jist. Spíše vycházím z toho, že vedení ČT nešetří chválou a je na jeho herecký výkon hrdý. Vypadá to dokonce, jakoby plně splňoval požadavky zpravodajské redakce. Divné. Za mého mládí by spíše patřil do redakce zabývající tvorbou hraných pořadů.

Jenže tam by právě asi neuspěl pro jistý amatérismus, jež poznamenává jeho herecký výkon. Takže mu vlastně nezbývá nic jiného, než zůstat u ochotníků. Jak se říká: bližší košile než kabát. Nevypadá na to, že by proti tomu protestoval. Trocha zdravého rozumu a sebekritiky je mu tedy přeci jenom vlastní. Škoda, že ji také nepřenese do zpravodajství. Je ale docela možné, že o to nikdo nestojí. Pochopitelně vyjma diváků, ti by to jistě ocenili.

Možná, že by to měli být právě poplatníci, kteří by mohli panu Karasovi vysvětlit, že to jsou oni, kteří se starají o jeho plat. A ne pan generální ředitel Peter Dvořák a zpravodajská hvězda pan Jakub Železný. Možná, že by to celé bylo i dokonce zajímavým námětem pro investigativní novináře České televize. Prý se jich tam ještě pár skrývá. Bohužel nemohu poradit pod kterou redakci spadají. Snad by se to mohlo zkusit v redakci zábavy, pokud ještě existuje. Jedno je však jisté, není to nic pro Radu ČT.  

Takže brzo zase nashledanou v ochotnickém divadle. Pardon. Při ČT Událostech.

Prapodivné. Já mít za přítele pana Klause, tak bych se přeci mohl spolehnout na to, že mé finance jsou zdravé, má firma solventní a moje konto roste. Samozřejmě do plusu. Opak je tedy pravdou. Tato konzervativně důvěryhodná strana nemá peníze. Ještě hůř, má dokonce dluhy. Ve firemní terminologii jí hrozí insolvence. Tento pojem však vedení tohoto politického spolku odmítá. Jak tedy tuto situaci popsat?

Možná třeba tím, že si jeden vymyslí novou ekonomickou terminologii, snad i dokonce ideologii. Všeobecně se tomu říká hledání viníka. To by asi šlo. Jednoznačně by jím mohl být volič. Občan, který nepochopil, že ODS je spasitelem našeho celkem nepřehledného politického a ekonomického systému. Rodilým vůdcem pro špatné časy. Prostě je možno dokázat, že lid volil nezodpovědně a tím způsobil nehorázné hospodářské škody.

Díkybohu jen jedné politické straně. Útěchou totiž může být, že takových spolků máme dost, takže když jeden zmizí, tak se to ani nepozná. Ovšem zajímavé bude, pokud se ODS pokusí o záchranu. Tedy konkrétně: Zda to půjde bez dluhů. Zda se podaří vynalézt nějaké označení pro hospodářský deficit. Bude zajímavé pozorovat, zda je možno poukázat výplaty bez dalšího zadlužení.

Je to totiž nejpádnější protiargument, když se koaliční vláda pokouší vyrovnat deficity v této oblasti. Skoro každý den je možno slyšet, že zvyšování platů státním zaměstnancům je nehorázný ekonomický prohřešek. Pochopitelně, že je necháno stranou, že jde jen nápravu o chyb, kterých se dopustily vlády, kde ODS hrála podstatnou roli.

Takže možno říci, že kosa narazila na kámen. Dynamika ekonomických zákonů vyzvala k souboji ty, kteří stále tvrdí, že jsou těmi největšími koumáky pokud jde o peníze. Ano líbí se mi to slovo. Koumáci. Prostě velcí verbální žongléři. Jistě ne experti na ekonomiku společnosti, která má snahu zachovávat sociální mír a pohlížet na občana s respektem, nepovažovat ho jen za ekonomickou jednotku.

Pokládám tedy finanční situaci ODS vlastně za velmi prospěšnou. Pokus o její řešení může podat praktický důkaz o tom, že tato strana ví, jak se hospodaří, že rozumí dynamickému vývoji světa. Bude se muset vyrovnat s právě nevypočitatelnou reakcí občanů. Musí se vyrovnat s tím, že i občan opitý rohlíkem jednoho dne vystřízliví.

V odpovědné politice jde totiž v podstatě jen o jedno: uspokojit nároky občanů. Pravda, jen ty oprávněné a uskutečnitelné. Dokázat vždy vysvětlit možné a osvětlit nemožné. A to vše věrohodně. Držet se reality a nezakrývat vidinami politických ideologií touhu po osobním prospěchu. Nepracovat formou záplat na rozedraná kolena kalhot, protože i ty nejlépe střižené kalhoty ztratí jednoho dne fazónu a nakonec se stejně rozpadnou. Takže potřebuje snad ODS
nové kalhoty?

Pochybuji. Její ideologie je již přežitkem. To již pochopil i zakladatel pan Václav Klaus a udržuje odstup. Ano, dosáhl cíle. Veřejný majetek je rozkraden. Občan nemá nic a stát se potýká s dluhy. Rozkrádat společný majetek je stále těžší. Jednak už není z čeho a pak je tu dost lidí, kterým se to přestalo líbit a mají něco proti tomu. Je třeba si uvědomit, že právě účelově založené politické strany mají jen krátkou životnost.

Ano, ODS je po právu obětí vlastní politiky a přežitkem doby.

Dnešní komentář na této webové stránce ve mně alespoň vzbudil dojem, že je na tebe tak nahlíženo. Prý je ti politika ukradená. Na volby kašleš, europarlament jsi v podstatě nevolil. Prý je to u nás jako v dobách normalizace. Odvážné to tvrzení. Z hlediska mediálního účinku jistě správné, obsahově však poněkud slabé a ploché. Proč? Protože ve skutečnosti byla nám občanům politika spíše opět ukradena.

Jistě je možné se uchýlit ke staré analýze. Prostě tvrdit, že je tím vším vinen občan, který volí tak jak volí. Hází do uren hlasy pro ty, kteří se později ukáží jako naprosto nehodní tak závažného úkolu, jako je bránit a prosazovat zájmy občanů. Do odpovědných pozic naší společnosti se tak opravdu více než často dostávají lidé sledující jen osobní zájmy, starající se jen o vlastní prospěch, plnící si kapsy na úkor nás všech.

Proč to? No, jsou to právě „politici“. Zde bych spíše tvrdil, že se jedná o produkty ze starých časů, respektive již o žáky osvědčených politických škol. Znovu ožívá staré heslo: Rozděl a panuj. A občan? Ten se zase často nechá opít rohlíkem. Je obětí nové propagandy, ideologického proudu, který je považován za všeobecnou pravdu: Co zavání komunismem je špatné, co voní demokracií je dobré.

Takže každý „demokrat“ je nám dost dobrý k tomu, abychom ho akceptovali za politika. Minimálně při volbách. Jenže volíme vajíčko a to vyklubané kuře se nám potom dost často nelíbí. A bohužel mnohdy po právu. Osoby nevalného charakteru se dostávají do čela společnosti a jsou obvykle doprovázeny podivnými postavami, které pocházejí z kriminálního prostředí.

Tedy s tím kriminálním prostředím to trochu přeháním, je to pohled čistě morální, protože ukradené milióny byly většinou navršeny na privátní konto podle zákona. A chudý a poctivý občan se na to vše musí koukat. Nemá šanci tomu zabránit, ať volí tak či onak, většinou to vede ke stejným výsledkům. V obchodě zvažuje ceny, hledá ty akční, musí šetřit. A když pak nad skromnou večeří sedí před televizí, musí poslouchat, jak se ti nahoře hádají o miliónové odměny za většinou mizernou a nezodpovědnou práci.

S brutální mediální rutinou je často opíjen zdáním, že stále nové a nové zákony, jejich novelizace či zrušení, přispějí ke změnám k dobrému. Nic není tak vzdáleno pravdě, jako právě tvrzení, že nějaký zákon může nastolit chybějící morálku. Zákon může v nejhorším chybějící morálku potrestat, ale v žádném případě ji nahradit.

Je až groteskní s jakou úporností se bezmocné legislativní orgány pokouší potrestat nemorální činy mnohých, kteří se obohatili na náš účet. Většinou totiž kradli, jak již bylo řečeno, v rámci zákona. Co tedy naděláš. Já bych řekl: Pošli je k čertu. O tom, jak bych je tam nejraději poslal, se raději nezmíním, jsou to touhy nedemokratické. Či jinak řečeno, mám už plné zuby toho, se stále dovídat detaily o hlouposti třeba rodiny Nečasových a jim podobných. Je to jen ztráta času a energie.

Naše síly bychom měli spíše věnovat tomu, aby se podobné věci neopakovaly. Nikdo mi nebude povídat, že o tom všem nebylo nic známo. Jenže strach o existenci přiměl mnohé k mlčení. Ano, v tom je právě paralela s normalizačním procesem. Strach občana veřejně kritizovat souseda. Strach napadnout šéfa, když vidím, že krade ze společné pokladničky.

Začarovaný kruh? Ne. Máme tu komunální volby. Prostor, kde občan může učinit malý zázrak. Může se pokusit, aby v jeho okolí vládla spravedlnost, aby veřejné prostředky proudily tam, kam mají a nemizely v kanálech. Zde by měli voliči dokázat odvahu a zdravý rozum. Volit tak, aby to prospělo všem. Vytvořit si prostor, který se dokáže bránit často nesmyslným rozhodnutím vlastního parlamentu a zrovna tak parlamentu evropského společenství.

Být tedy aktivní tam, kde mohu dění ovlivnit a hlavně kontrolovat. Znovu prosadit morální odpovědnost, která musí doprovázet každou veřejnou funkci. Bránit demokracii právě tam, kde se rodí. Tedy – jak se politicky formuluje – tam dole. Ano, politici nám toto ukradli a pokoušejí se nás přesvědčit, že demokracie se šíří od vrcholku společenské pyramidy k jejímu základu. Ne, tak se rozmáhá a vládne diktatura. A může právě dojít i k jevu, že demokratický systém dostává nádech právě násilně šířené politické moci. Je to paradox, který se právě odráží v lhostejnosti voličů.

Občane, politici si myslí, že jsi hlupák, je načase se bránit.

Skoro se divím, že se nedivím. Tedy pokud se dívám na angažovanost občanů. Necelá pětina využila práva jít k urnám a rozhodnout tak o budoucnosti. Na koho se více zlobit? Na voliče, či nevoliče? Těžko říci. Za úvahu však stojí, že je to přeci jenom prapodivná forma demokracie. Menšina rozhoduje o osudu většiny. Všeobecně platí argument, že každý, který nevolil, na tom nese vinu. Opravdu?

Je zřeknutí se nároku na něco, co se mi nelíbí, opravdu tak špatné a odsouzeníhodné? Není spíše na místě se zamýšlet nad tím, že zde máme společenskou mocenskou formu, která nenachází zrovna velké obliby, budí spíše nedůvěru. Pravda, občan je tvor emocionální, ne vždy jde k volbám naplněn pragmatickým přesvědčením o správnosti svého kroku. A tvor český obzvláště.

Máme již své zkušenosti. Dlouhá staletí o našem životě rozhodoval někdo, kdo seděl v nějaké cizí zemi, někdo, kdo si osvojil moc řídit naše konání. O nás bez nás. To není pravda, zní protiargument. Máme přeci 21 poslanců v europarlamentu. Jistě. Ale těch zbývajících je 730. Dostatek k tomu, aby si jeden připadal nicotný. Příslovečná to kapka v moři.

Pak také víme, že nejsme schopni a ani ochotni důvěřovat vlastnímu parlamentu, který nedělá nic jiného než, že se novými chybami pokouší odstranit chyby předchůdců. Bojuje o důvěryhodnost většinou tím, že vydává podvodníky z vlastních řad do rukou vyšetřovacích orgánů. Naši poslanci porušují s neměnnou pravidelností naše představy o morálce, mají dokonce i potíže zachovávat pravidla slušného chování.

Máme být opravdu tak naivní, že bychom se měli domnívat, že to v evropském parlamentu vypadá jinak.  Že se zde nepodvádí, nekrade, že zde nevznikají kriminální společenství skrývající se v džungli zákonů, kterým nikdo nerozumí. Ne, tak naivní nejsme. Víme také dobře, že to, co se odehrává v dalekém Bruselu, se zcela vymyká naší kontrole. A mnohdy se i příčí našim představám o rozumném soužití národů.

Vznikl zde moloch, který žije po svém. Nesmyslná a zrůdná byrokracie je hlavní náplní tohoto společenství, které by mělo sloužit evropským občanům. Dostává dekadentní podobu rádoby demokratické instituce, která se ale pomalu stává světem žijícím sám pro sebe. Jednotnost členských států je dokazována globálně platícími zákony a předpisy. Jednotnost myšlení a případné nadšení či nedůvěra většiny jsou neznámé veličiny, kterými je lépe se nezabývat.

Aby nedošlo k omylu. Jsem pro solidární a jednotnou Evropu. Chci se cítit bezpečně, chci se dívat na všechny sousedy jako na přátele. Jenže k tomu máme ještě daleko. Vyžádá si to hromadu práce a také nezměrnou trpělivost a porozumění. Jenže aby k tomu všemu došlo, musí asi dojít k malé revoluci. Vlastně k velké a rozhodující. Je nutno najít sílu a rozbít nesmyslnou byrokratickou strukturu.

Pokusit se obnovit základní myšlenku evropského společenství, které by sdružovalo národy rozdílných kultur, rozdílného myšlení a i rozdílných cílů. Které jsou ale ochotny se ipřes různou identitu dohodnout na pravidlech vzájemných vztahů. Jejich snažením je pak řešit vše cestou dohody a bez násilí. A v nejhorším se i právě spojit proti společnému nepříteli. Nezbytně ale i projevit určitou dávku solidarity a pochopení pro problémy druhých.

Vypadá to jednoduše. Jistě je v tom i značná dávka naivního optimismu. Ale asi je to lepší, než si namlouvat, že jsme toho všeho již dosáhli. Neúspěchy zakrývat poukazováním na nicotná vítězství v řešení vedlejších a podřadných problémů. Ne, nezapomínám na to, kolik miliard na dotacích přispělo ke zlepšení našeho každodenního života. Ano, je mnoho pozitivního v evropském společenství. Ale vše má tak trochu prazvláštní příchuť.

Občan si připadá, jakoby ho jeden koupil. Jakoby dostal cukrátko za to, že konečně udělal něco, k čemu měl odpor. Připustí dokonce, že to vše pokládá i za dobré, ale má pocit, že jeho identita mizí. Vzdává se samostatnosti. Začíná být závislý na neznámém. Poznání, které již tisíciletí vzbuzuje strach a obavy.     

Není možno přehlédnout, že nedostatek společných politických cílů, který tu byl na počátku všech snah o jednotnou Evropu, se stal věčným stínem nad Bruselem. Pokus tento nedostatek vyvážit společnou měnou nefunguje. Respektive je tak nestabilní, jako každá jiná riziková akcie na světové burze. A řadový občan není riskantní hráč, hledá solidnost, jistotu a spravedlnost. A to jsou vlastnosti, které evropský parlament stále ještě postrádá.

Je tedy evropský parlament něco špatného? Ne, není. Jen je nutno si uvědomit, že nám nastavuje zrcadlo. Je přesným odrazem naší vlastní nejednotnosti. Neschopnosti se dohodnout na společných cílech, na budoucnosti. Zatím jen náš vlastní nepořádek, korupci, nevědomost a politický amatérismus delegujeme do Bruselu. Že se nám to v konečném výsledku nelíbí je více jak logické.

Národ, který není schopen najít vlastní cestu, se dobrovolně vydává do područí druhých.

Podle mého gusta ani jedno ani druhé. Tedy mluvím o pokusu ČT mi přiblížit problematiku voleb do evropského parlamentu. Místo debaty spíše handrkování a z té supershow zbylo jen zdání, že se někdo snaží mediálně prodat technické možnosti dovolující postavit do středu pozornosti osobnost pana Václava Moravce. Nepoučitelného samozvaného učitele televizních diváků. Velkého slovního žongléra, který vždy s rutinou domptéra prohání v pilinách manéže  několik pokusných králíků z oblasti politického života.

Obsahově to vše spíše připomínalo arabský bazar transformovaný do moderního mediálního světa. Snad tou nejpravdivější a nabádající výpovědí bylo krátké přerušení způsobené technickou závadou. Zavládlo blahodárné ticho, jakýsi prostor pro přemýšlení. Krátká možnost pro úvahu, zda není čas přepnout na jiný zábavný program.

Asi byly linky přetížené. Připadá mi to však komické, protože transport prázdných bublin by neměl v dnešní době představovat žádný technický problém. Obzvláště, když jejich výroba je již pro Českou televizi každodenní rutinou. Možná, že to byla taková malá sabotáž počítačové techniky, která se již brání být denně zneužívána mediálními klauny. Nebylo by to špatné, kdyby se takto občas ozval zbytek zdravého rozumu, který je občanům upírán.

Ne, žádný z účastníků mne nepřesvědčil o tom, že je schopen chránit mé zájmy v evropském parlamentu. V tom je vlastně ten jediný přínos tohoto mediálního divadélka veřejnoprávní televize. Dověděl jsem se jen všeobecně známé a tragické. Neuvěřitelná roztříštěnost názorů a zájmů, kde je těžko rozlišit, jak dalece se jedná o sledování osobních zájmů, zastupování společenských skupin či dokonce jen o touhu sedět v evropském parlamentu.

Skutečnost, která nepřináší nic dobrého, vyjma důkazu o tom, že nejsme schopni se dohodnout co chceme, kam míříme, jak dalece chceme ochránit ty zbytky národní hrdosti. Té skutečné, která je dennodenně ubíjena právě takovými mediálními výtvory, jak byl ten včerejší. Je smutné, že České televizi již není nic svaté a pokouší se vytřískat kapitál i v oblasti, kdy by byla na místě skromnost a střízlivost.

Místo toho pořádá show, která má snad budit zdání demokratické diskuse. Opak je pravdou. Obsah je vedlejší, vítězí jen ten, kdo se dokáže lépe chovat ve světle reflektorů a před objektivy kamer. A pokud aktér zklame, je tu přeci pan Václav Moravec, který se rád obětuje a vrhne se do středu zájmu. Vše srovná a vysvětlí se suverénností jedince, který se považuje za mentální záchranu národa.

Ano, byla to pro mne tragikomická show nevěstící nic dobrého pro budoucnost. V podstatě ale reálná výpověď o stavu naší společnosti a určité chudosti ducha. Domnívám se, že je již opravdu nejvyšší čas, se zase začít koukat pozorně na pořady České televize. A pokud nás pobuřují, tak se konečně začít bránit. Nastavuje nám zrcadlo více, než je nám milé. Přepnout na  jiný program mnoho nepomůže. Je to spíše projev zbabělosti a nebo i bezradnosti.

Již dávno nezobrazuje reálný život, spíše odpoutává od problémů, než by je přibližovala a vysvětlovala. Ale to vše kolem nás je reálné a mnohdy nebezpečné pro naši budoucnost. Je tedy opravdu nejvyšší čas se chovat jako odpovědní občané, kteří mají starost o budoucnost. A v současné době jít jen volit je málo. Spíše bychom se měli starat o to, kdo nám ty kandidáty podstrkuje a prezentuje.

A zde hraje Česká televize nepodstatnou roli. Bohužel ne tu veřejnoprávní. Spíše se snaží pořádat obvykle ty nejnákladnější a nejbarvitější pořady, které, jak každý dobře ví, mají sloužit jen k zábavě. Takže k volbám nejdu. Ani asi nemusím, nic mne k tomu nenutká. Dokonce nemám ani špatné svědomí.  Česká televize mne totiž přesvědčila, že se jedná o druh zábavy, který je mi opravdu cizí.

Chudý to národ, který se nechá opíjet virtuálním světem mediálních žonglérů. 

Abychom si rozuměli, to není stížnost to je jen konstatování faktu. Pracoval jsem dlouhá léta v této novinářské oblasti, abych si troufnul něco takového tvrdit. Pokud někdo začne hovořit o objektivnosti novinářské práce, tak většinou sleduje jiný cíl. Spíše mu jde o politické téma, chce se profilovat. Bojuje v oblasti populismu.

Když tvrdím, že objektivní pohled neexistuje, mám na mysli fakt, že není možné nějakou problematiku zpracovat do posledního detailu, vyposlechnout všechny názory, analyzovat a pokusit se najít objektivní fakta. Vždy se jedná o dílčí pohledy. Mnohdy osobního charakteru a postoje. Přesto je povinností novináře informovat a pokud možno „objektivně“.

Přes mé tvrzení to je možné. Nesmím však povyšovat nějaký detail na úroveň globálního pohledu. Pokud stojím třeba na kyjevském Majdanu, tak se musím spokojit s tím informovat diváky o tom, co vidím kolem. V okamžiku, kdy mé sporé vědomosti povýším na dění, které se týká celé Ukrajiny, dopouštím se desinformace. Klamu veřejnost.

Pro mnohé novináře je však velmi těžké přiznat, jak málo toho vědí. Zrovna tak pro jejich šéfy a majitele médií. Každý chce být tím největším a nejsilnějším. Jak mentálně, tak finančně. Takže se přehání, vytváří se pocit důležitosti, mnohdy je v tom i trocha hysterie, která je však odměňována zvyšováním sledovanosti, která rozhoduje o všem. O dobrém a zlém, o pravdě a lži.

Takže se ve zpravodajství spíše jedná o bulvární populismus, osobní boj o místo na výslunní společnosti, budování dojmu vlastní důležitosti. Vše mnohdy vzbuzuje dojem hereckého výkonu. V případě České televize pak na té nejnižší úrovni. Jeden má často dojem, že ti aktéři jsou ryzí amatéři. Nic proti tomu, každý nějak začínal, ale když, jak vidno, i samotný režisér je nevědomým amatérem, je možno již hovořit o tragédii veřejnoprávního média.    

Je proto skoro perverzní se ptát generálního ředitele pana Dvořáka na to, jak vzniká zpravodajství. On to prostě neví a ani ho to nezajímá. Cílem je přeci barevný optický kaleidoskop, který je sledován. Systematicky ničí veškeré snahy o poctivou novinářskou práci. V jeho „manažerském“ stylu není místo pro morálku a odpovědnost, která je základem vytváření důvěry mezi novinářem a divákem.

Je to právě solidnost a tradice, která vytváří u diváka pocit, že je objektivně informován. Emocionální záležitost. Prostě občan doufá v to, že se někdo snaží o jeho objektivní informovanost. Je to dlouholetá mravenčí práce, která povýší médium na úroveň důvěryhodnosti a mnohdy i morálního soudce. Je to divácký kredit, který je však možno lehce ztratit. Jde to rychleji, než by si mnohý mohl myslet.

Česká televize má již tento proces za sebou. Její objektivnost zmizela, respektive nikdo již nevěří, že by se o ni její pracovníci snažili. Zde pomůže jen veřejná sebekritika, nekompromisní výměna vedoucích pracovníků. A pokud se snaží politici diskutovat s panem Dvořákem, tak jen dokazují, že i oni ještě nepochopili, že veřejnoprávní televize existuje jen na papíře a že občané jsou vydáni na pospas osobním choutkám mediálních tvůrců, kterým je starost o osud naší společnosti neznámým pojmem.

Události České televize jsou každodenním důkazem tohoto nemorálního postoje.

Po pravdě řečeno asi ani jedno ani druhé. Tato označení jsou vhodná opravdu jen pro titulek. Jedná se tedy o pouhou řečnickou otázku. Na místě asi bude podle mne spíše neutrální pojem. Třeba „produkt“ naší kulturní společnosti. Ano, je to něco, co existuje, něco, co musíme vzít na vědomí, něco, o čem se dá možná diskutovat, ale v žádném případě nelze tuto část mediální tvorby vymazat z každodenního života.
 
Bohužel. Co však ale rozhodně není nutné, je přemrštěná glorifikace, snaha o povýšení tohoto mediálního útvaru do oblasti kultury. Tedy minimálně tím znesvěcovat ten zbytek intelektuálního bohatství, které je ještě tu i onde k nalezení. Bylo by tedy snad více než logické, že naše veřejnoprávní média tak učiní a budou spíše o této skutečnosti raději taktně mlčet, když už nemají odvahu ke kritice a vážnému postoji.

Mou okamžitou, přímou a také zcela upřímnou reakci na „pozoruhodný“ dokument České televize s názvem „Dělníci bulváru“ bylo již možno číst. Co mne však dorazilo, byla „aktuální“ reakce Radiožurnálu. Druhý den k večeru jsem měl totiž možnost naslouchat opět pana Pavla Novotného, jak se jako host mohl opět předvádět. A byl opět opojen mocí a vlastní genialitou. Budiž.

Co mne však zaráželo, bylo neutuchající nadšení paní redaktorky, která snad celý život snila o tom, konečně mít tak úžasného partnera ve studiu. Inu stalo se, byla štěstím bez sebe.  Já ne, já byl jen šokován, že náš „Dělník bulváru“ byl osloven dvěma týmy, které se již připravují na příští prezidentské volby. Asi již dostali za úkol prodat občanům nějakou nulu jako toho nejlepšího kandidáta na post hlavy státu.

A pan Novotný je prý tím největším expertem jak z nuly udělat hvězdu. Ano, v tom se vyzná. Potěš pánbů, určitě to dokáže. Hned mě také pochopitelně pronásledovala myšlenka, zda přímá volba prezidenta je opravdu geniální řešení, jak plnit přání občanů. Nemíním se tím ale teď zabývat, spíše popustím uzdu fantazie. Hned mi totiž napadlo pár dalších témat pro naše veřejnoprávní mediální provozovny.

Již se třeba nemohu dočkat, až budu mít možnost v České televizi sledovat dokument třeba o panu Rittigovi. Jsem celkem zvědav na to, že mi bude předveden jako ten nejlepší obchodník naší země. Jak mi se suverenitou sobě vlastní osvětlí, že je tím nejlepším expertem na vydělávání peněz a že ostatní jsou jen závistiví troškaři.

Nebo třeba se objeví na drogách závislá osobnost, která bude s hlubokou filosofií veřejnost přesvědčovat, že reálné vidění světa je možno docílit jen pod vlivem různých přírodních anebo umělých substancí. Jedině v tomto prazvláštním stavu je možné proniknout a porozumět všem životním záhadám a problémům.

Ne, že bych si takové pořady jako „Dělníci bulváru“ přál shlížet na pokračovaní. To pravdu ne. Mně stačí, když každý díl jen potvrdí, že se nemýlím. Na to postačí povrchní pohled, jen zjistit, že se nic nezměnilo, že se veřejnoprávní média konečně osvobodila do svých povinností vůči kulturnímu světu, že se již plně podvolila „přání“ diváků. Že „novináři“ již pochopili podstatu úspěchu a jen nedočkavě čekají, až se o nich bulvární oblast pozitivně zmíní.

To nastane doba, když již nikdo nebude mít šanci najít perlu v bahně.

To je snad to jediné co by stálo za to napsat na adresu České televize po shlédnutí „mistrovského“ díla „Dělníci bulváru“.  Dlouhé minuty po závěrečných titulcích jsem seděl a přemýšlel o tom, na co jsem se to vlastně koukal. Beznadějně jsem hledal nějakou myšlenku, která by opodstatňovala vznik tohoto dokumentu.

Snad jediné logické vysvětlení by bylo, pokud by hlavní hrdina této oslavy zaplatil celý vysílací čas jako reklamu. Ano, tomu bych ještě rozuměl. Obávám se však, že tomu tak není. Jistě to bylo vyprodukováno „dobrovolně“. Možná stejně tak jako v době, kdy Československá televize vysílala podobně neumělé dokumenty o velkých komunistických synech našeho národa. I tehdy to byl takový zvláštní pohled.

Celý film byl vlastně prosáklý obdivem k osobě, která má neuvěřitelný vliv na veřejné mínění. To, že se jedná o člověka navýsost labilního a s uměle vytvořeným mocenským světem zapadalo také přesně do scénáře. Ten ale asi nebyl nikdy napsán. Celý obrazový materiál vznikal jakoby náhodou. Byl to pohled nezkušeného a zaskočeného dítěte, které je prvně konfrontováno s realitou života.

To jediné, co opravdu stálo za zamyšlení, byla deprimující atmosféra rodinného života bulvárního dělníka. Chování jeho ženy více než zřetelně napovídalo, že její přítomnost je se vší pravděpodobností rovna otrocké ekonomické závislosti. Strach o budoucnost dcery jí bylo možno vyčíst z očí a i z každého pohybu. A těch pár kusých komentářů z jejích úst to jen potvrdilo.

Byl to vlastně tragický dokument o člověku, který je produktem naší společnosti. Byla to vlastně kritika nás samých. Jenže to jsou myšlenky, které je možno odhalit teprve v okamžiku, kdy si člověk uvědomí právě tu neschopnost tvůrců v České televizi se takovéhoto tématu zhostit s profesionální rutinou podloženou životní zkušeností.

V podstatě ten největší význam filmu tkví v tom, že naše veřejnoprávní televize podala důkaz, že již není schopna kriticky a s plnou odpovědností závažnou problematiku  zprostředkovat divákům. Pan Pavel Novotný dominoval každou vteřinu filmu, určoval režii a s profesionalitou propagandisty se tak vysmál všem za kamerou, kteří možná měli prapůvodně myšlenku natočit kritický publicistický pořad. Morálka zredukovaná na nulu a primitivní slovník protagonisty převálcoval samotné autory.

Ano, on je opravdový profesionál. Dokázal, že ostatní jsou břídilové ve službách médií. To je to, co mi včera sdělila naše Česká televize. Bylo to tak jednoznačně podané, že nejsem na pochybách. Napsal jsem již mnoho kritických slov na adresu televizních tvůrců, ale tentokrát trochu váhám. Mám pocit, že pro snahu docílit kritikou nějaké změny, je opravdu pozdě.

Připadám si jako architekt stojící před již neexistujícím domem a někdo ode mne přitom vyžaduje rekonstrukci stavby o které se už ani neví, jak kdysi vypadala. Snad možná jen několik vybledlých neostrých fotografií dávající možnost vzniku jen mlhavým představám. Již snad není ani co kritizovat, myšlenkový obsah jako předmět zájmu pomalu mizí.

Je na čase si uvědomit, že veřejnoprávní televize nám nastavuje zrcadlo.

Asi tak rozumím poslednímu zasedání Rady bezpečnosti. Ti mocní se sešli kupodivu na popud Ruska, které má starosti s vývojem na Ukrajině. Kdo by neměl? Děje se tam něco, čemu nechceme rozumět. Je to takový závan minulosti. Připomíná časy ozbrojených konfliktů, kterým bychom tak rádi odvykli.

Ruší náš sen o tom, že mnohé je možno řešit cestou mírovou, cestou rozumu. Jsme snad zpohodlnělí? Již nás otravuje ten věčný boj za práva těch a oněch? Chceme mít klid na našem pískovišti? Asi ano. Ale v prvé řadě si myslíme, že jsme jako světová společnost lepší, než ve skutečnosti jsme.

Nejsme. Ještě stále žije mnoho těch, kteří rádi řeší boj o moc se zbraní v ruce. Je to rychlé a jednoznačné. Většinou se pozná kdo střílí a hlavně na koho. V tom se vyznáme, ty časy, kdy jsme konflikty řešili podobnou cestou, nejsou tak vzdálené. Jedno nás však v současném dění uvádí v nejistotu. Marně se pídíme po těch, kteří vydávají rozkazy. Za starých dob stáli ve výslunní slávy na přehledných pahorcích a určovali chod bitvy.

Tak tomu již není. Vojevůdci nenosí uniformy, spíše na míru šité obleky z fajnových látek tlumených barev. Na veřejnosti se většinou neukazují. Do popředí posílají různé vyjednavatele. Ti se pokoušejí o politický dialog. Tak to nazývají média, ale ve skutečnosti se jedná o tvrdá obchodní jednání.

A když je zapotřebí harašit zbraněmi, tak se vždy někdo najde, kdo si za to nechá dobře zaplatit. Je najímán podle potřeby. Morální hodnoty jsou spíše překážkou. I když, po pravdě řečeno, nadšenci bývají levnější. Profesionálové bývají dražší, ale je na ně zase větší spolehnutí, dokáží udržet věci pod kontrolou.

Ona je totiž občanská válka přeci jenom trochu přežitkem. Alespoň v těch oblastech, kde vládne dostatek kapitálu. O ten vlastně jde, je zapotřebí ho chránit a dle potřeby i rozmnožovat. Ale občané na něj mnohdy dostanou zálusk a tomu je třeba zabránit. Takže ti mocní na Ukrajině mají opravdu problém.

Myslím, že nepatří k těm nejchudším. Jsou pragmatičtí, pro jistotu podporují vždy tu stranu, která jim dá ty větší záruky. V podstatě se k tomu vždy lépe hodí diktátor. S ním se dá jednat mezi čtyřma očima. Jako třeba s Janukovyčem. Ale ten hlupák to nějak zbabral. Asi se přecenil, tak už to u samozvaných vládců bývá. Škoda.

Putin není žádná špatná alternativa, je celkem velkorysý, ale jeden se mu nesmí moc plést do zelí. Loajalita je však vždy přijímána s povděkem. Zda by to samé šlo i s kyjevskou vládou je však na pováženou. Nějak se moc zapletla s občany. A to ještě všeho druhu. Moc se mluví o demokracii a to jeden nikdy neví jak to dopadne.

Ano, je to problém v dnešních dnech dělit svět. Tajné dohody jsou nebezpečné, často se objevují již po několika hodinách na internetu a může je číst celý svět. Ještě horší jsou různé propagandistické nepravdy. I ty vytváří kdekdo. Již není nic, na co by se jeden mohl spolehnout. Ale dělení světa pokračuje, boj o sféry vlivu ještě neskončil. Takže babo raď.

Kapitál totiž miluje diktaturu a demokracii si jen kupuje.