Abychom si rozuměli, to není stížnost to je jen konstatování faktu. Pracoval jsem dlouhá léta v této novinářské oblasti, abych si troufnul něco takového tvrdit. Pokud někdo začne hovořit o objektivnosti novinářské práce, tak většinou sleduje jiný cíl. Spíše mu jde o politické téma, chce se profilovat. Bojuje v oblasti populismu.
Když tvrdím, že objektivní pohled neexistuje, mám na mysli fakt, že není možné nějakou problematiku zpracovat do posledního detailu, vyposlechnout všechny názory, analyzovat a pokusit se najít objektivní fakta. Vždy se jedná o dílčí pohledy. Mnohdy osobního charakteru a postoje. Přesto je povinností novináře informovat a pokud možno „objektivně“.
Přes mé tvrzení to je možné. Nesmím však povyšovat nějaký detail na úroveň globálního pohledu. Pokud stojím třeba na kyjevském Majdanu, tak se musím spokojit s tím informovat diváky o tom, co vidím kolem. V okamžiku, kdy mé sporé vědomosti povýším na dění, které se týká celé Ukrajiny, dopouštím se desinformace. Klamu veřejnost.
Pro mnohé novináře je však velmi těžké přiznat, jak málo toho vědí. Zrovna tak pro jejich šéfy a majitele médií. Každý chce být tím největším a nejsilnějším. Jak mentálně, tak finančně. Takže se přehání, vytváří se pocit důležitosti, mnohdy je v tom i trocha hysterie, která je však odměňována zvyšováním sledovanosti, která rozhoduje o všem. O dobrém a zlém, o pravdě a lži.
Takže se ve zpravodajství spíše jedná o bulvární populismus, osobní boj o místo na výslunní společnosti, budování dojmu vlastní důležitosti. Vše mnohdy vzbuzuje dojem hereckého výkonu. V případě České televize pak na té nejnižší úrovni. Jeden má často dojem, že ti aktéři jsou ryzí amatéři. Nic proti tomu, každý nějak začínal, ale když, jak vidno, i samotný režisér je nevědomým amatérem, je možno již hovořit o tragédii veřejnoprávního média.
Je proto skoro perverzní se ptát generálního ředitele pana Dvořáka na to, jak vzniká zpravodajství. On to prostě neví a ani ho to nezajímá. Cílem je přeci barevný optický kaleidoskop, který je sledován. Systematicky ničí veškeré snahy o poctivou novinářskou práci. V jeho „manažerském“ stylu není místo pro morálku a odpovědnost, která je základem vytváření důvěry mezi novinářem a divákem.
Je to právě solidnost a tradice, která vytváří u diváka pocit, že je objektivně informován. Emocionální záležitost. Prostě občan doufá v to, že se někdo snaží o jeho objektivní informovanost. Je to dlouholetá mravenčí práce, která povýší médium na úroveň důvěryhodnosti a mnohdy i morálního soudce. Je to divácký kredit, který je však možno lehce ztratit. Jde to rychleji, než by si mnohý mohl myslet.
Česká televize má již tento proces za sebou. Její objektivnost zmizela, respektive nikdo již nevěří, že by se o ni její pracovníci snažili. Zde pomůže jen veřejná sebekritika, nekompromisní výměna vedoucích pracovníků. A pokud se snaží politici diskutovat s panem Dvořákem, tak jen dokazují, že i oni ještě nepochopili, že veřejnoprávní televize existuje jen na papíře a že občané jsou vydáni na pospas osobním choutkám mediálních tvůrců, kterým je starost o osud naší společnosti neznámým pojmem.
Události České televize jsou každodenním důkazem tohoto nemorálního postoje.