To je snad to jediné co by stálo za to napsat na adresu České televize po shlédnutí „mistrovského“ díla „Dělníci bulváru“. Dlouhé minuty po závěrečných titulcích jsem seděl a přemýšlel o tom, na co jsem se to vlastně koukal. Beznadějně jsem hledal nějakou myšlenku, která by opodstatňovala vznik tohoto dokumentu.
Snad jediné logické vysvětlení by bylo, pokud by hlavní hrdina této oslavy zaplatil celý vysílací čas jako reklamu. Ano, tomu bych ještě rozuměl. Obávám se však, že tomu tak není. Jistě to bylo vyprodukováno „dobrovolně“. Možná stejně tak jako v době, kdy Československá televize vysílala podobně neumělé dokumenty o velkých komunistických synech našeho národa. I tehdy to byl takový zvláštní pohled.
Celý film byl vlastně prosáklý obdivem k osobě, která má neuvěřitelný vliv na veřejné mínění. To, že se jedná o člověka navýsost labilního a s uměle vytvořeným mocenským světem zapadalo také přesně do scénáře. Ten ale asi nebyl nikdy napsán. Celý obrazový materiál vznikal jakoby náhodou. Byl to pohled nezkušeného a zaskočeného dítěte, které je prvně konfrontováno s realitou života.
To jediné, co opravdu stálo za zamyšlení, byla deprimující atmosféra rodinného života bulvárního dělníka. Chování jeho ženy více než zřetelně napovídalo, že její přítomnost je se vší pravděpodobností rovna otrocké ekonomické závislosti. Strach o budoucnost dcery jí bylo možno vyčíst z očí a i z každého pohybu. A těch pár kusých komentářů z jejích úst to jen potvrdilo.
Byl to vlastně tragický dokument o člověku, který je produktem naší společnosti. Byla to vlastně kritika nás samých. Jenže to jsou myšlenky, které je možno odhalit teprve v okamžiku, kdy si člověk uvědomí právě tu neschopnost tvůrců v České televizi se takovéhoto tématu zhostit s profesionální rutinou podloženou životní zkušeností.
V podstatě ten největší význam filmu tkví v tom, že naše veřejnoprávní televize podala důkaz, že již není schopna kriticky a s plnou odpovědností závažnou problematiku zprostředkovat divákům. Pan Pavel Novotný dominoval každou vteřinu filmu, určoval režii a s profesionalitou propagandisty se tak vysmál všem za kamerou, kteří možná měli prapůvodně myšlenku natočit kritický publicistický pořad. Morálka zredukovaná na nulu a primitivní slovník protagonisty převálcoval samotné autory.
Ano, on je opravdový profesionál. Dokázal, že ostatní jsou břídilové ve službách médií. To je to, co mi včera sdělila naše Česká televize. Bylo to tak jednoznačně podané, že nejsem na pochybách. Napsal jsem již mnoho kritických slov na adresu televizních tvůrců, ale tentokrát trochu váhám. Mám pocit, že pro snahu docílit kritikou nějaké změny, je opravdu pozdě.
Připadám si jako architekt stojící před již neexistujícím domem a někdo ode mne přitom vyžaduje rekonstrukci stavby o které se už ani neví, jak kdysi vypadala. Snad možná jen několik vybledlých neostrých fotografií dávající možnost vzniku jen mlhavým představám. Již snad není ani co kritizovat, myšlenkový obsah jako předmět zájmu pomalu mizí.
Je na čase si uvědomit, že veřejnoprávní televize nám nastavuje zrcadlo.