Boj prostého lidu proti vrchnosti často slaví vítězství. Dokazuje to nejen historie, ale i současnost. Občané Františkových lázní se prosadili a zakázali podomním obchodníkům zvonit u jejich dveří. Mocipáni na kraji byli proti a u soudu prohráli. Dobře jim tak. Jak vidno, není tak špatné se nedat a tu i tam prosadit trochu občanské demokracie.
Je prapodivné, jak se mnohdy pokouší zástupci našeho tolik oslavovaného demokratického systému omezovat svobodná rozhodnutí občanů, jak ignorují jejich potřeby a tužby. Jak nadřazují statisticky docílené většinové mínění nad zájmy regionálních většin. Jak prosazují cíle politických stran bez ohledu na potřeby nepolitických občanů. Právě těch, kteří se vší pravděpodobností tvoří nejen ekonomickou ale i myšlenkovou základnu naší společnosti.
Nikde jsem doposavad neslyšel, že by politici po vítězných volbách poděkovali nevoličům. Je tomu spíše naopak. Jsou to prý právě nevoliči, kteří zkreslují výsledky voleb. Pravdivost tohoto tvrzení je poněkud ožehavá. Ano, mnozí nehodili volební hlas do urny, ale vyjádřili zcela jasně, co si o tom všem myslí. Tedy o těch nahoře. A také ví, že je to vše financováno z jejich kapsy.
Jedinou starostí nevoličů pak je, jak dalece „revoluční“ změny prosazované novou vládou změní jejich život. Ptají se: Bude lépe nebo hůře? Normální občan již ví, že obé. Jedněm bude život usnadněn, jiným ztížen. Snem občana je, aby se hůře vedlo nepoctivcům. Všem těm příživníkům, kteří se mnohdy právě tak angažují ve volebních kampaních s cílem docílit slušného podílu na zisku.
Životem poučený občan také ví, že nad tou „velkou“ politikou nemá kontrolu. Poznal, že se ho vlastně netýká, že se mnohdy jedná jen o velké divadlo, které musí trpět a mnohdy i financovat. Přesto se ho mediální odborníci ve službách politiků pokoušejí přesvědčit o opaku. A tak se v Afganistanu bojuje o naši svobodu, na Majdanu rozhoduje o budoucnosti Evropy a zabrání Krymu pokořilo naši hrdost. Nic z toho je pravdou. To, co se nás opravdu týká, se děje u nás doma.
A tak mne potěšila zpráva o vítězství občanů ve Františkových lázních. Ubránili se a prosadili to, co pokládají pro sebe za dobré. Možná, že to je právě cesta k obnově demokracie, která se vydala na prapodivnou cestu politického obchodu a mocenských machinací. Občan se začal bránit. Brojí proti samolibé byrokracii politicky angažovaných, ale jinak nemyslících jedinců, kteří se tak jako za starých časů skrývají za rozhodnutí přicházející shora.
Osobně si myslím, že komunální volby jsou tou nejdůležitější složkou demokratického systému. Dávají občanům možnost se efektivně bránit proti centralizaci moci, která nikdy nefungovala ku prospěchu občanů. Minimálně v té formě, jak ji dnes poznáváme a s nedůvěrou pozorujeme. A je jedno, zda se jedná o centrum moci v Praze či v Bruselu.
Aby nedošlo k nedorozumění. Já hovořím o politické moci a ne o snaze hledat všeobecná pravidla soužití. Bez těch se opravdu neobejdeme. Ale právě ty jsou mnohdy podmíněna regionálně. Politickou moc je také nutno kontrolovat. A není nic lepšího, než když se regionální politik musí procházet po stejném náměstí jako jeho volič. Protože pohled z očí do očí je tou nejlepší zkouškou a důkazem čestnosti na obou stranách.
Občane, je tedy možná načase oprášit hrdost a vzít osud do vlastních rukou.