Jsem o tom plně přesvědčen. To podezření se ve mně rodilo již při její volbě. Tehdy to byl jenom takový neblahý pocit. Ale přeci jenom jsem se nevzdával té poslední kapky naděje, že by se třeba mohlo opravdu něco změnit. Pochopitelně k lepšímu. Teď mi však nový šéf tohoto dobře placeného zájmového spolku potvrdil ty nejčernější obavy.
Neboť na otázku: „Jaké jsou podle vás největší nedostatky České televize? Je to tolik kritizované zpravodajství?“, odpověděl takto:
To určitě ne. Zpravodajství je pouze v centru pozornosti a budí emoce. Kromě toho sídlí v přiměřeně velké budově a je relativně efektivní. Celý objekt Kavčích hor je ale moloch poplatný době vzniku (budoval se na etapy od 60. do 80. let, pozn. red.). Všude jsou nekonečné chodby, zbytečně prostory… To je skutečný problém České televize a její obrovská zátěž.
Kdybych tato slova četl v dobách konsolidace, byl bych potěšen, věděl bych, že se jedná o ryzí ironii. Byl bych přesvědčen, že se vlastně hovoří o bezmyšlenkových pochodech vedoucích činitelů, které se odehrávají v v prázdných hlavách. Teď se ale doba změnila a já musím počítat s tím, že to pan Jaroslav Dědič myslí smrtelně vážně. Co k tomu ještě dodat? Komentovat hloupost a nevědomost je vždy těžké.
Jsou to vlastně slova lobbisty a ne tak ledajakého, asi toho nejnebezpečnějšího. Nestojí na straně nikoho jiného než těch nevědomců a samozvaných expertů, kteří amatérsky řídí naši společnost. Představuje tu část naší společnosti, která se vzpírá zdravému rozumu a jen se egoisticky snaží udržet dosažené společenské postavení a hledá pomocníky stejného ražení, stejné duševní úrovně.
A aby tomu všemu dal ještě korunu a definitivně potvrdil morální deficit svého činění, vážně uvažuje o sloučení České televize a České rozhlasu. Proč ne? Byl by to přeci ten definitivní pohřeb veřejnoprávních mediálních institucí. Pro mne je však Český rozhlas tou poslední nadějí. Živí můj optimismus při úvahách a starostech o budoucnosti Česka.
Příjemné a chytré hlasy, vycházející z mého radiového přijímače, mne denně přesvědčují o tom, že český národ není tak hloupý, jak se mi to dennodenně snaží vsugerovat Česká televize. Ano, díky Radiožurnálu mám možnost poslouchat chytré úvahy inteligentních lidí. Nacházím obdiv k mnoha nadšencům, kteří se ze všech sil snaží o to, aby dobré jméno českého umu neztrácelo na lesku a budilo zájem a obdiv dokonce i v zahraničí.
Takže se obracím na všechny mocné, kteří se cítí odpovědni za kulturní úroveň naší společnosti, aby se spojili a nedopustili i zničení ducha Českého rozhlasu. Když už nemají tolik odpovědnosti vytáhnout veřejnoprávní televizi z morálního a duševního marastu, tak ať alespoň nechají na pokoji Český rozhlas. Nedávno jsme vzpomínali bojů o rozhlas. Bylo to dvakrát v naší historii. Pokaždé jsme jeho svobodu dokázali uchránit. Bylo by tou největší ostudou naší kulturní historie, kdyby měl padnout za oběť ne násilí, ale naší vlastní hlouposti.
Hrdý to národ, jehož zdravý rozum omezí blbost vládnoucí moci.