Jistě, každý rozumný člověk bude oponovat, že by jedno nemělo mít co do činění s druhým. Objektivní zpravodajství a divadelní výstupy, ne, to by se k sobě mělo chovat jako voda a oheň. Jenže není radno podceňovat tvůrčí úsilí zpravodajské redakce České televize. Ta se denně pokouší dokázat opak.
Jenže nějak chybí právě ta herecká rutina. Škoda. Naše kultura se může po právu honosit velkými herci. Je tedy možno čerpat z hluboké studnice zkušeností, odvrhnout amatérismus, nastolit profesionalismus. Proč ale? Divák je přeci hlupák, rád se pobaví hloupostí druhých, hlavně pak při zprávách. Já tak činím pravidelně. Má to jen jednu podmínku, nečiním si nároku na to, být informován.
A tak se rád dívám na tu kostýmovanou mládež, která si hraje na zpravodaje. Často obdivuji jejich přestrojení, vždy jásám, když třeba spatřím zdravotní sestru, ze které se vyklube dívenka dožadující se mé pozornosti jako novinářka. Má smůlu, neodkoupím ani jedno a ani druhé. Dělal jsem v této oblasti skoro celý život, jsem asi stár a zcela uzavřen do anachronických představ o zpravodajské práci.
Mým favoritem je však pan Karas. S neutuchajícím entusiasmem vytváří prapodivné herecké etudy z krizových míst. Naposledy se mi představil v plné zbroji. S helmou a neprůstřelnou vestou. Působivé. Všude kolem panoval klid. Potvrdil to i on sám. Prý se někde v dálce střílí, bylo sděleno dramatickým hlasem zvědavým divákům. Ano, hluboký dramatický hlas je jeho silnou stránkou. Možno dokonce tvrdit, že má i určitý erotický nádech. Škoda, že tyto vlny na mne nepůsobí.
Aby mi bylo dobře rozuměno. Nijak neznevažuji práci novinářů v oblastech, kde se pan Karas pohybuje. Jak již zmíněno, dělal jsem to léta. Byla období, kdy se denně kolem mne střílelo. Hvizd kulek mi ještě teď zní v uších a plíce si vzpomínají na litry slzného plynu, které musely přefiltrovat. Ale helmu a neprůstřelnou vestu jsem oblékl teprve poté, co bylo vyhrožováno, že jejich nepoužití mi přinese ztrátu práce.
Podvolil jsem se, ale opravdu jen na místech, kde to bylo nezbytně nutné. Stejně tak, všichni redaktoři se kterými jsem pracoval. Nikdy jsem se neuvolil hrát si na hrdinu. Hrdina je totiž většinou nevědomý hlupák. A pokud to dokazuje před kamerou, tak jen ztrácí na důvěryhodnosti a působí často směšně. Přesně tak se v mých očích děje panu Karasovi.
Snad by ho někdo měl varovat, snad by ho měl někdo poučit. Možná, že to tak nepociťuje. I když si tím „možná“ nejsem tak dalece jist. Spíše vycházím z toho, že vedení ČT nešetří chválou a je na jeho herecký výkon hrdý. Vypadá to dokonce, jakoby plně splňoval požadavky zpravodajské redakce. Divné. Za mého mládí by spíše patřil do redakce zabývající tvorbou hraných pořadů.
Jenže tam by právě asi neuspěl pro jistý amatérismus, jež poznamenává jeho herecký výkon. Takže mu vlastně nezbývá nic jiného, než zůstat u ochotníků. Jak se říká: bližší košile než kabát. Nevypadá na to, že by proti tomu protestoval. Trocha zdravého rozumu a sebekritiky je mu tedy přeci jenom vlastní. Škoda, že ji také nepřenese do zpravodajství. Je ale docela možné, že o to nikdo nestojí. Pochopitelně vyjma diváků, ti by to jistě ocenili.
Možná, že by to měli být právě poplatníci, kteří by mohli panu Karasovi vysvětlit, že to jsou oni, kteří se starají o jeho plat. A ne pan generální ředitel Peter Dvořák a zpravodajská hvězda pan Jakub Železný. Možná, že by to celé bylo i dokonce zajímavým námětem pro investigativní novináře České televize. Prý se jich tam ještě pár skrývá. Bohužel nemohu poradit pod kterou redakci spadají. Snad by se to mohlo zkusit v redakci zábavy, pokud ještě existuje. Jedno je však jisté, není to nic pro Radu ČT.
Takže brzo zase nashledanou v ochotnickém divadle. Pardon. Při ČT Událostech.