Skoro se divím, že se nedivím. Tedy pokud se dívám na angažovanost občanů. Necelá pětina využila práva jít k urnám a rozhodnout tak o budoucnosti. Na koho se více zlobit? Na voliče, či nevoliče? Těžko říci. Za úvahu však stojí, že je to přeci jenom prapodivná forma demokracie. Menšina rozhoduje o osudu většiny. Všeobecně platí argument, že každý, který nevolil, na tom nese vinu. Opravdu?
Je zřeknutí se nároku na něco, co se mi nelíbí, opravdu tak špatné a odsouzeníhodné? Není spíše na místě se zamýšlet nad tím, že zde máme společenskou mocenskou formu, která nenachází zrovna velké obliby, budí spíše nedůvěru. Pravda, občan je tvor emocionální, ne vždy jde k volbám naplněn pragmatickým přesvědčením o správnosti svého kroku. A tvor český obzvláště.
Máme již své zkušenosti. Dlouhá staletí o našem životě rozhodoval někdo, kdo seděl v nějaké cizí zemi, někdo, kdo si osvojil moc řídit naše konání. O nás bez nás. To není pravda, zní protiargument. Máme přeci 21 poslanců v europarlamentu. Jistě. Ale těch zbývajících je 730. Dostatek k tomu, aby si jeden připadal nicotný. Příslovečná to kapka v moři.
Pak také víme, že nejsme schopni a ani ochotni důvěřovat vlastnímu parlamentu, který nedělá nic jiného než, že se novými chybami pokouší odstranit chyby předchůdců. Bojuje o důvěryhodnost většinou tím, že vydává podvodníky z vlastních řad do rukou vyšetřovacích orgánů. Naši poslanci porušují s neměnnou pravidelností naše představy o morálce, mají dokonce i potíže zachovávat pravidla slušného chování.
Máme být opravdu tak naivní, že bychom se měli domnívat, že to v evropském parlamentu vypadá jinak. Že se zde nepodvádí, nekrade, že zde nevznikají kriminální společenství skrývající se v džungli zákonů, kterým nikdo nerozumí. Ne, tak naivní nejsme. Víme také dobře, že to, co se odehrává v dalekém Bruselu, se zcela vymyká naší kontrole. A mnohdy se i příčí našim představám o rozumném soužití národů.
Vznikl zde moloch, který žije po svém. Nesmyslná a zrůdná byrokracie je hlavní náplní tohoto společenství, které by mělo sloužit evropským občanům. Dostává dekadentní podobu rádoby demokratické instituce, která se ale pomalu stává světem žijícím sám pro sebe. Jednotnost členských států je dokazována globálně platícími zákony a předpisy. Jednotnost myšlení a případné nadšení či nedůvěra většiny jsou neznámé veličiny, kterými je lépe se nezabývat.
Aby nedošlo k omylu. Jsem pro solidární a jednotnou Evropu. Chci se cítit bezpečně, chci se dívat na všechny sousedy jako na přátele. Jenže k tomu máme ještě daleko. Vyžádá si to hromadu práce a také nezměrnou trpělivost a porozumění. Jenže aby k tomu všemu došlo, musí asi dojít k malé revoluci. Vlastně k velké a rozhodující. Je nutno najít sílu a rozbít nesmyslnou byrokratickou strukturu.
Pokusit se obnovit základní myšlenku evropského společenství, které by sdružovalo národy rozdílných kultur, rozdílného myšlení a i rozdílných cílů. Které jsou ale ochotny se ipřes různou identitu dohodnout na pravidlech vzájemných vztahů. Jejich snažením je pak řešit vše cestou dohody a bez násilí. A v nejhorším se i právě spojit proti společnému nepříteli. Nezbytně ale i projevit určitou dávku solidarity a pochopení pro problémy druhých.
Vypadá to jednoduše. Jistě je v tom i značná dávka naivního optimismu. Ale asi je to lepší, než si namlouvat, že jsme toho všeho již dosáhli. Neúspěchy zakrývat poukazováním na nicotná vítězství v řešení vedlejších a podřadných problémů. Ne, nezapomínám na to, kolik miliard na dotacích přispělo ke zlepšení našeho každodenního života. Ano, je mnoho pozitivního v evropském společenství. Ale vše má tak trochu prazvláštní příchuť.
Občan si připadá, jakoby ho jeden koupil. Jakoby dostal cukrátko za to, že konečně udělal něco, k čemu měl odpor. Připustí dokonce, že to vše pokládá i za dobré, ale má pocit, že jeho identita mizí. Vzdává se samostatnosti. Začíná být závislý na neznámém. Poznání, které již tisíciletí vzbuzuje strach a obavy.
Není možno přehlédnout, že nedostatek společných politických cílů, který tu byl na počátku všech snah o jednotnou Evropu, se stal věčným stínem nad Bruselem. Pokus tento nedostatek vyvážit společnou měnou nefunguje. Respektive je tak nestabilní, jako každá jiná riziková akcie na světové burze. A řadový občan není riskantní hráč, hledá solidnost, jistotu a spravedlnost. A to jsou vlastnosti, které evropský parlament stále ještě postrádá.
Je tedy evropský parlament něco špatného? Ne, není. Jen je nutno si uvědomit, že nám nastavuje zrcadlo. Je přesným odrazem naší vlastní nejednotnosti. Neschopnosti se dohodnout na společných cílech, na budoucnosti. Zatím jen náš vlastní nepořádek, korupci, nevědomost a politický amatérismus delegujeme do Bruselu. Že se nám to v konečném výsledku nelíbí je více jak logické.
Národ, který není schopen najít vlastní cestu, se dobrovolně vydává do područí druhých.