kotyk-blog.cz

Pokud bych chtěl někomu přiblížit význam slova obstrukce na praktickém příkladu, tak bych bez váhání zvolil právě pana Kalouska, jako přímé zosobnění této politické praktiky. Pochopitelně vedle jeho oblíbené demagogie, kterou ovládá stejně tak brilantním způsobem. Ale dnes zůstanu u prvého pojmu.

Obstrukce: Politické umění či dekadence? Jsem spíše pro to druhé. I když je to podle mého gusta ještě moc diplomatické, raději bych to formuloval jinak. Řekl bych třeba, že se jedná spíše o nedostatek intelektu a odpovědnosti vůči občanům. Řekl bych dokonce, že politik neschopný pragmatického kompromisu není na svém místě a podvedl voliče, protože ho připravuje jak o nervy, tak o peníze a v neposlední řadě podrývá i důvěru v politiku samou.

Uražená ješitnost je vpravdě lidská vlastnost. Jestliže však ovládne opoziční lavice parlamentu, tak jen vytváří dojem, že to s tou demokracií asi daleko nedotáhneme, že je nám mnohdy spíše na obtíž. Blokovat práci parlamentu je vždy neefektivní. A jestliže to někomu dělá radost a snaží se občany přesvědčit, že je to pro jejich dobro, stává se směšnou figurkou nehodnou kulturní společnosti. Mnohdy i společensky nebezpečnou.

Ta tahanice o služební zákon je opravdu legrační. Brusel chce abychom něco takového měli, tak proč ne, když je to uspokojí natolik, že otevře pokladny. My děláme, jakoby nám nějaký zákon již opravdu pomohl odstranit z vládních míst nevědomou hloupost umožňující rozkrádání veřejných peněz. My si pořád myslíme, že morální odpovědnost vůči společnosti závisí od nějakých paragrafů. Zatím spíše naopak.

A tak se mohou „kalouskové“ zase pěkně vyřádit. Možná, že prožijí i určitý orgasmus, který je normálnímu člověku vzdálený a právě proto i nepochopitelný. Mnozí poslanci tak zneužijí a zneváží to, o co jsme jako společnost léta bojovali: Svobodu slova. Zase jen dokáží, že ještě nepochopili význam tohoto pojmu. Jejich intelektuální slabost jim totiž nenapoví, že se jedná v prvé řadě o svobodu myšlenky, tedy myšlení jako takového.

Pro mnohé volené zástupce lidu je asi opravdu těžké pochopit, že neexistující myšlenku lze těžko osvobodit.  Budou tedy okolí unavovat bezobsažnými prohlášeními, která v mnohých možná vzbudí jen touhu po několika minutách diktatury. Touhu mít prostředky, které by těm dekadentním výplodům politického systému prostě zavřely ústa. Ne, to nejde, to by mohlo být násilí. Ale ke škodám by asi nedošlo, spíše naopak.

Tak přeji hodně zdaru v demokraticky zvolené poslanecké sněmovně. Média nás jistě zásobí dostatkem informací vedoucím k úvaze, že ti, co tam sedí, získali mandát možná zcela prapodivným způsobem. Ani se mnohdy nechce věřit kolik profesionálních nevědomců se zde naparuje a tváří se přitom jako zachránci světa. Pravda je však tvrdá a nekompromisní.

Občane, buď sám k sobě upřímný, je to výsledek tvé volby.

Ano, nejlépe je nechat se bezbranně zabíjet a pak se dostaví mezinárodní soucit a možná i pomoc. Je až s podivem, jak hluboce je v hlavách lidí zakořeněna tato představa. Totiž, že Židé musí v historii hrát vždy roli oběti. V okamžiku, kdy se začnou bránit, zdvihá se vlna pobouření, jsou odsuzováni, dělají prostě něco, na co nemají právo.

Tak je tomu po celá desetiletí, respektive po celou dobu trvání izraelsko-arabského konfliktu. To, že v těchto dnech dopadají na území suverénního státu Izrael rakety, na věci kupodivu nic nemění. Nějak na tom nesou Židé sami vinu, soudě podle reakcí USA, OSN a mnoha evropských států. 

A byly to právě stejné mocnosti, které izraelské vlády nutily opustit „okupované“ pásmo Gazy. To bylo jásotu, když se k tomu skutečně došlo. To bylo radosti nad demokratickými volbami na tomto území. Trochu rozpaky nastaly, když se hnutí Hamas dostalo k moci. Přesto se našlo ještě dost politologů, expertů a politiků, kteří to pokládali za pozitivní vývoj.

Pak začali na izraelské území dopadat rakety. Experti a politologové poněkud umlkli, jen politici začali vyzývat k mírovému řešení. Oblíbenou taktikou je nabízet se jako zprostředkovatel. V množství květnatých verbálních projevů však vždy zaniklo, že není vlastně jasné, kdo by měl být pozván ke kulatému stolu.

Jediným partnerem vždy zůstala jen izraelská vláda. Na straně Palestinců to byl vždy kdekdo, většinou však jen ten, který nebyl schopen dodržet slíbené. Záměrně píši schopen, mnozí byli i ochotni, ale zatím se nenašel nikdo, kdy by byl tak dalece silný, aby uspořádal palestinskou společnost tak, jak je tomu zvykem podle evropských představ. Tedy, aby zde existovala vláda, která by převzala odpovědnost za chod společnosti.

A když tedy izraelští občané nejsou ochotni strávit zbytek života v bunkrech, začínají vše řešit po svém. Ne, že by se jim to moc líbilo, že by to vzbuzovalo nadšení v nich samých, ale jen se podřizují pravidlům protivníka. Nenávistného primitivního nepřítele, jehož politické cíle se dají snad nejednodušeji vyjádřit jako pokus o zničení Izraele. Každý rozumný člověk chápe, že k tomu nikdy nemůže dojít a také nedojde. Ať už z jakéhokoli důvodu.

Těm, kteří vystřelují z pásma Gazy rakety je to však jedno, mají své „svaté“ cíle. Zrovna tak je jim jedno, že obětí konfliktu budou povětšinou zase nevinní lidé. Počítají s tím, již léta užívají často mírumilovné občany jako lidské štíty. Nejen z hlediska prapodivné „vojenské“ strategie, ale i z hlediska politického úspěchu. Tyto oběti jdou totiž vždy na konto Izraele.

A tak se izraelské vlády stávají cílem neúprosné kritiky. O tom, že jen brání existenci země, se sice občas hovoří, ale najde se málo těch, kteří uznají, že jde o formu oprávněnou. Jistě působí vše brutálně, také to brutální je. Zatím se však nenašel nikdo, kdo by přišel s mírumilovným řešením, které by bylo možno zrealizovat ke spokojenosti obou stran.

Je také často zapomínáno, že kdyby se třeba Spojené státy americké staly obětí podobných raketových útoků, bylo by vše pravděpodobně již dávno vyřešeno. Ten sousední stát, který si dovolil napadnout americké občany, by pravděpodobně již dávno neexistoval. Bombardéry americké armády by vše vyřídily. Se vši pravděpodobností by o život nepřišel ani jeden Američan a vše by trvalo jen několik hodin.   

Na izraelské území dopadají rakety již léta. Lidé, kteří zde žijí, v podstatě neví, co přinese příští minuta či hodina. Jaký bude zítřek, se nikdo neptá, jen si na něj počká.  A přitom je Izrael suverénním státem, který má právo nejen na sebeurčení, ale i na obranu. Ať se nám to libí či ne. Ano, často jedná podle přísloví: Na hrubý pytel, hrubá záplata. Ale nebylo by na škodu konečně uvěřit, že je k tomu nucen. A to jak naivní politikou západu, tak brutalitou arabské společnosti, která není schopna soudně uvažovat o reálné budoucnosti.

Ano, je načase přiznat Židům právo se bránit.

Ale asi ne každý to tak chápe. V podstatě ani nechce. Představa, že někdo pro mne třeba obětoval život, je opravdu těžko stravitelná. Vymyká se našemu obrazu o světě, ve kterém žijeme. Odporuje to našim představám o klidném a spokojeném životě. Raději diskutujeme o smyslnosti a nesmyslnosti této smrti.

Asi proto, že jsem zbabělci, či máme prostě strach, že by mohla nastat doba, kdy bychom my sami museli vzít do ruky zbraň a možná i zabíjet, abychom nebyli sami zabiti. Ano, svět kolem nás je ještě takový. Ne každý je ochoten diskutovat o svých mocenských snahách a raději volí formu násilí. Mnohdy otevřenou, mnohdy podlou a namířenou i proti nevinným. Neváhá přitom zabíjet i ženy a děti.

Jeho cílem je totiž mediální účinek této bestiality, než skutečný boj proti nepříteli. Tomu se nikdy nepostaví čelem, zabíjí rád zezadu a kohokoli. Pokud možno veřejně a tak, aby se o tom dověděl celý svět. My tomu říkáme terorismus. Neradi uvažujeme o tom, že je to boj kultur, společností, které mají zcela rozdílný názor na uspořádání světa.

Nesouhlasím s tím, že ti padlí v Afganistanu bojovali proti terorismu. Spíše se stali jeho obětí. Byli usmrceni zákeřně a s cílem poukázat na to, že zde nemají co pohledávat. Možná právě v okamžiku, kdy hovořili s těmi, kteří je zde vítají s touhou, že s pomocí těch cizích vojáků se jejich život zlepší. Částečně ano, ale asi přeci jenom dočasně.

Ti vojáci jednoho dne odejdou a starý boj o nadvládu opět nastane. Zůstanou zde jen oběti, ti mrtví, kteří se pokoušeli domácím ukázat, že společnost může žít i jinak. Zbývá jen doufat, že vzpomínky nevyblednou, že zůstaly v podvědomí mnoha, kteří se pokusí o lepší a spravedlivější žití. Zbude na nich, zda budou ochotni jednoho dne vzít osud do vlastních rukou a možná i zbraň.

I naše vzpomínky by měly zůstat živé. Měly by být varováním, že náš vcelku poklidný život není samozřejmostí. Není ani absolutní výsadou. I pro tento náš dnešek zemřely milióny. A když se nad tím zamyslíme, tak ve válkách umírali lidé jenom proto, abychom si konečně uvědomili, že takto řešit konflikty je barbarské. Často jsme bojovali o hranice, které dnes bouráme. 

Možno říci, že člověk je nepoučitelný. Vždy se najde sdostatek těch, kteří upřednostňují krvavý boj o moc jako jediný prostředek. Zkouší to znovu a znovu. Jakoby je násilí fascinovalo. Často teprve opravdu tragické události donutí mnohou společnost k pokoře, ale i k rozhodnosti. Stejně tak tomu je v Afganistanu. Masakry nepřinesou nikdy nic dobrého. Když je ale budeme definovat jako nesmyslné, uvolníme jen prostor pro další tragédii, která bude asi ještě hroznější.

Pokud tedy správně nepochopíme  význam smrti našich vojáků, jsme na cestě prohry v budoucím boji o přežití. Podvolíme se tomu, co je cílem našeho protivníka. Ukážeme, že nemáme sílu v extrémní situaci bránit vlastní život. Jenom přiznáme vlastní strach a slabost naší společnosti. Protivník nás přestane respektovat a bude si troufat čím dál více. Tak dlouho, až nás zasáhne přímo v našich domovech.

O tom, zda ti, kteří obětovali život v Afganistanu, jsou hrdinové, rozhodují vždy ti, kteří mají privilej přežití. Ti žijící je mohou oslavovat a i zradit, dokonce mohou jejich smrt i naprosto znevážit. Není však na škodu si možná uvědomit jedno.  

Společnost, která zrazuje hrdiny, se vzdává práva rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Je to snad ono staré přísloví: Oko za oko, zub za zub. Již poněkud tvrdé a nezvyklé pravidlo odporující našim představám společenského soužití. V našem chápání světa je to něco, co je spojenu s brutalitou, považujeme takové řešení problémů za násilné a ne hodné civilizované společnosti, ve které žijeme a kterou ochraňujeme.

My řešíme vše zákonem. Když někoho trestáme, tak jen na základě soudního rozhodnutí. Tedy se o to alespoň snažíme a tváříme se, že je to tak dobře. Každý, kdo to vidí jinak, je podle nás násilník. Zkrátka někdo, kdo je na nižším kulturním stupni. Tak je často nahlíženo i na Izrael a jeho lid. Mnohdy nešetříme kritikou a označujeme mnohé činy za brutální a přímo barbarské.

Existuje však také jedno pořekadlo: Na hrubý pytel, hrubá záplata. I to nás nenaplňuje zrovna nadšením, ale přeci jenom je tak trochu pochopitelnější, možná i slučitelné s naší morálkou. Máme však stále problémy s tím, když se takovým pravidlem řídí vlády. Ještě více nás však pohoršuje, když takto smýšlející vládní představitelé nacházejí podporu společnosti. Asi tak, jak tomu právě je v Izraeli. Pak jsme ochotni odsoudit i celý národ.

V Izraeli byli brutálně zavražděni tři mladíci. Studenti židovského náboženství. Patří k těm, kteří opravdu nepochybují o tom, komu zem, ve které žijí, patří. Nutno přiznat, že to dávají velmi často i nepokrytě najevo. Mnohdy s arogancí, která je na pováženou. Možná, že to byl právě jejich pocit nadřazenosti, který je naplnil neoprávněným pocitem bezpečnosti a tak padli do léčky, která se jim stala osudnou.

Izraelský premiér viní z této brutální vraždy hnutí Hamas. Hrozí odplatou, která jistě přijde a se vší pravděpodobností přinese i další oběti na životech. Možná zemřou i nevinní lidé. Většinou to tak bývá. Byl jsem toho často svědkem. Na obou stranách. Pro Evropana je to často nesmyslné krvavé měření sil. Jistě. Z našeho pohledu. My se pokoušíme vyjednávat, řešit věci dialogem.

Jenže to již po desetiletí mezi Izraelem a Palestinci nefunguje. Důvod je jednoduchý. Na arabské straně neexistuje totiž jednotné vedení. I to, které je u moci, nepožívá potřebného respektu a autority. A to i přesto, že bylo „demokraticky“ voleno. Možná i opravdovou většinou. Ale po celá ta léta palestinská společnost nedosáhla toho, aby militantní skupiny, které touží řešit vše násilnou cestou, dostala pod kontrolu.

Je tedy docela pravděpodobné, že ti, kteří se dopustili brutální vraždy, nemají s Hamas nic společného, respektive neplnili nějaký rozkaz. Spíše jednali podle vlastního přesvědčení, v duchu radikální organizace. Pravdou však zůstává, že je více než jisté, že vedení této bývalé „teroristické“ organizace nečiní nic proti těmto radikálním skupinám. Spíše jejich činů posléze využívá k mediální válce a ospravedlňování další násilných činů. Ostatně stejně tak to po léta činil palestinský vůdce Jasir Arafat.           

Nutno i přiznat, že boj proti těmto radikálům je těžký, ani Izrael neslaví velké úspěchy. Jsou to malá seskupení, která většinou operují tak, aby si vybojovala respekt nejbližšího okolí, často i terorizují pokojné občany, šíří strach a tím ovládají ulici. Mnohdy doslovně. V podstatě mají strukturu kriminálních gangů.

Je tedy otázkou, kdo za tyto činy nese odpovědnost. Izrael viní většinou Palestince jako takové. Struktura jejich společnosti však nedává jinou šanci. Opravdu aktivní spolupráce v boji proti terorismu je jen snem a stále se opakující neúčinná výzva evropských politiků. Je zde však ještě jeden „nehumánní“ aspekt arabské mentality. Jde o zachování respektu. Ten ztrácí každý, kdo se nedokáže bránit, kdo není schopen potrestat příkoří. Protivník, který se nebrání, je směšný a slabý. Vítěz, který touží po kompromisu, je slaboch, kterého není nutno respektovat.

A tak Izrael opět udeří. Dokáže sílu a rozhodnost. Evropa bude opět ve své triviální nevědomosti kritizovat možnou brutalitu odplaty. Z hlediska naší morálky možná i po právu. Přesto všechno bude tento postoj zcela kontraproduktivní. Bude obhajovat jen náš právní systém a jeho správnost. Bude však vzdálen tomu, aby nabádal palestinský lid konečně se poučit a začít bojovat proti skutečným nepřátelům. Ti totiž sídlí uvnitř jejich společnosti. Možná, že je to právě soused, který přispívá k neustálým konfliktům přinášejícím jen další nevinné oběti.

Je až s podivem, kolik Palestinců si je vědomo, že oni sami jsou obětí vlastního teroru. Potkal jsem jich desítky. Smutně jsme jen konstatovali, že není nikoho, kdo by takto smýšlející podpořil. Kdo by je ochránil a pomohl jim získat rozhodující místa ve vedení státu. Evropská politika tuto část palestinské společnosti prostě ignoruje. Stávají se tak obětí všemožných mezinárodních zájmů, které jsou často zastupovány prapodivnými osobnostmi. Většinou těmi, kteří žijí v oblastech, kde jim nehrozí, že jejich činy budou posuzovány jako právě za starých časů. Oko za oko, zub za zub. 

Společnost, která není schopna si sama vládnout, žije ve věčném područí.

Geniální to nápad policejního prezidia. Jsem nadšen. Přestavitel zákona a můj přítel bude mít konečně pomocníka pro svízelné situace. Jsem ale pro rovnováhu sil. Já chci také malou nápovědu, která by mne vedla spletitým dialogem se strážci zákona. Já si chci také někde přečíst, co jako mám odpovídat. Vlastně by to mohl být takový malý scénář, prostě umě napsaný dialog.

Možná, že by nebylo na škodu požádat o spolupráci nějakého známého autora. Třeba pana Svěráka. Myslím si, že je jako autor pro podobné odborné rozhovory přímo stvořen. Již se na to těším. Jistě by to pozvedlo kulturní úroveň na našich silnicích. Na krajnicích se budou odvíjet dojímavé scénky amatérských herců. Možná, že by z toho mohla být soutěž. Něco jako Zlatý anděl.

Ale teď vážně. Osobně si myslím, že to na tom lístečku nebude nic světoborného. Spíše ponižujícího. Jak pro policistu, tak pro naši společnost. Jen si to představte. Jedete si pokojně po silnici, najednou je tu policejní hlídka a budete zastaven. K okénku přistoupí muž v uniformě, z kapsy vyloví lísteček, zadumá se nad jeho obsahem a po krátkém přemýšlení praví: Dobrý den.

Chceme si opravdu veřejně přiznat, že ti muži v uniformě mají problém se základy slušného chování? Vždyť o nic jiného nejde. Jsme opravdu společností, která není schopna rozumného dialogu? Nejsme opravdu schopni se donutit, řekněme, k přátelské výměně názorů, kdy se vzdáme vulgarit a nepochopení pro situaci toho druhého?

Možná ano. Jenže to však potřebuje každý občan takovou malou knížečku, která ho seznámí se základy slušného chování v civilizované společnosti. Ostatně já bych ji na prvním místě doručil našim poslancům a politikům. Pak by se možná trochu zastyděli a nepřicházeli s nápady, jako jsou právě ty taháky pro muže v uniformě.

Těch policistů je mi často líto. Dělají práci, do které se ne každý hrne. Musí si za nás často špinit ruce, protože se mnozí z nás chovají tak, že je zapotřebí je na to důrazně upozornit. Více než často riskují život. Ano, je možné, že jsou někdy ne zrovna přátelští, možná i agresivní. Ale je i docela možné, že se před chvilkou rozloučili s občanem, který je urážel a ponižoval.

Ruku na srdce. Chováte se v podobných situacích jinak? Nevyléváte si také zlost na druhých? No, vidíte. Omluvíte se vždy? Uznáte  vždy chybu? Proč by se tedy spoluobčan v uniformě měl chovat jinak? Pravda, měl by. Ale to nevyřeší nějaký tahák. Spíše opravdu odborné poučení, rozhovor, který uvolní možná nastřádanou nespokojenost a agresivitu.

Jde to však i jinak. Až se příště u okénka vašeho auta objeví muž v uniformě, nezapomeňte, že je to také člověk. Zkuste ho předběhnout přátelským pozdravem. Pakliže na tuto hru nepřistoupí, můžete klidně vytáhnout těžkou artilerii. Ale pozor, střílet přes cíl se nevyplácí. Odporuje to nejen zákonům, ale právě i zásadám slušného chování. Není na škodu se také zamyslet nad tím, že:

Chování policistů je jen zrcadlem zobrazujícím morálku společnosti.

Tedy ty 2,3 milióny za zdůraznění vlastní důležitosti. On je to totiž takový malý příplatek k tomu směšnému platu, který dělá asi 240.000 měsíčně. Možná, že je to něco jako bolestné. Ono totiž stát celý rok pod palbou kritiky diváků není tak jednoduché, drásá to duši a podrývá sebevědomí. Nejlepší léčbou je pravidelný pohled na výpis z bankovního konta.

Když tak poslouchám kolem sebe, tak jediní spokojení „diváci“ jsou členové televizní rady. Možná, že je to tím, že se také spíše koukají na privátní kasičku, než na televizní obrazovku. Sebekriticky přiznám, že kdyby mi někdo platil 40.000 měsíčně za to, že nebudu koukat na Českou televizi, ale přitom musím neustále chválit jejího šéfa, tak asi také změknu.

A protože mne zatím nikdo neplatí, tak si můžu říkat co chci a dívat se na co chci. Třeba předevčírem. To jsem v České televizi viděl docela dobrý dokument. Šlo o objasnění jedné letecké katastrofy, při které zahynulo asi 270 lidí. Vyšetřování trosek a všech protokolů trvalo skoro dva roky. Jeden by ani nechtěl věřit, na co přišli.

Hlavní příčinou té katastrofy byla neodbornost manažera. Tedy takového toho specialisty na vydělávání peněz. O létání neměl ani potuchy, jen koukal kde ušetřit, co ošulit, aby se ještě více vydělávalo. Takže zabránil výměně pneumatik, prý by to stálo moc času a peněz. Dá rozum, jedině letadlo v pohybu, které je plné pasažérů, vydělává peníze.

A ty pneumatiky byly nejen sjeté, ale neměly ani potřebný tlak. K napumpování je zapotřebí dusík. Před osudným startem nebyl také hned k dostání. Manažer nelenil a poslal letadlo do vzduchu. A ta pneumatika praskla těsně před vzlétnutím, v rychlosti, kdy se již nedá bezpečně zastavit. Nikdo také nepostřehl, že zatahovaný podvozek začal hořet. Pak se plamen ve vzduchu rozšířil v trupu letadla a už nebylo nikomu pomoci.

Ta letecká společnosti to také nepřežila. Jeden bývalý šéf pak otevřeně hovořil o tom, že maximalizace zisku na úkor bezpečnosti, není zrovna to pravé. Stejně jako zaměstnávat manažery, kteří umí jen počítat peníze a jinak nic jiného. Pak smutně dodal, že je tragické, že musí vždy dojít ke katastrofě, aby lidé pochopili, že dělají něco špatného.

No, prosím, to jsem viděl v České televizi. Ne, že bych se dověděl něco nového o moderním podnikání, to opravdu ne. Jen jsem se přesvědčil, že třeba ty na počátku jmenovaní požitkáři veřejnoprávních peněz, na něco takového určitě nekoukají. To by se přeci museli minimálně zastydět. Česká televize má již v podstatě katastrofu za sebou. Respektive se jedná o katastrofu permanentní.

Prostě něco takového, jako nám kdysi komunisté vykládali o permanentní revoluci. Také to za nic nestálo a jediné, co bylo permanentí, bylo vedení. Takže tento stav dobře znám, nedám se lehce ošálit. Jediné co trochu nechápu, že jsem slyšel, že v Česku byla někdy před pětadvaceti lety nějaká revoluce. Prý k dobru všech. Nevím, nebyl jsem tady, znám to jen z vyprávění. Takže se ptám:

Opravdu se v roce 1989 někdo pokusil odstranit hlupáky a nevědomce?  

Pochopitelně, že existuje naprosto smrtelná kombinace. Tedy zkorumpovaný a hloupý úředník. Občas mám dojem, že naši zákonodárci jsou si toho vědomi a proto existuje něco jako zákon o veřejných zakázkách. Je to takový záchranný kouzelný zákon, který umožňuje zadávat projekty, které jsou sice mnohdy nesmyslné, ale odpovídají předpisům a jsou často prezentovány jako absolutně prospěšné a efektivní.

Osoby naprosto neznalé tak mohou hospodařit s našimi penězi. Jejich rozhodnutí má punc správnosti. Tak trochu mi to připomíná „staré“ časy. To jsme také dělali mnohé, co bylo naprosto proti zájmu občanů, ale odpovídalo stranickým cílům. Hovořit o efektivnosti bylo zbytečné. Dokonce neprorazili ani ti soudruzi, kteří se odvážili něco takového kritizovat. Teprve oficiální změny myšlení umožnili i nějakou tu reformu.

Naší dnešní ideologií je boj proti korupci. Záslužná to činnost. Jenže dozrává již do podoby, kdy je vlastně kontraproduktivní a často slouží jen mocenským zájmům, ať již politických stran či společenským skupinám, toužící po nadvládě. Vzniká dojem, že svatá válka proti korupci je zásadní podmínkou pro pozitivní hospodářský a společenský vývoj. Bezpochybně. Jenže ne ve formě, kterou užíváme. 

Vše, co je spojeno s podezřením z korupce, je okamžitě špatné a neefektivní. Nikdo si nedá práci zamyslet se nad tím, že tomu tak nemusí vždy být. Že možná existují veřejné zakázky, které díky pružnému, ale zákonu odporujícímu zadání, přináší společenský efekt. Že jsou možná rychle vyřízeny, efektivně a v termínu. Že možná nějaký ten most, který byl postaven v rozporu s pravidly zadání, slouží občanům mnohem dříve a dobře. Možná, že má i požadovanou kvalitu.

Ne, to není obhajoba korupce, ale zamyšlení nad tím, že když něco spravedlivě hodnotím, nemám vynechávat společenské aspekty celého případu. Musím pořád mít na mysli, že nikdo není dokonalý a že zákon není náhradou zdravého rozumu. Mnohdy, jak již zmíněno, může zákon sloužit i jako záštita neznalosti, neodbornosti a amatérismu. Zvláště pak, když náš legislativní systém tento trend plně podporuje a pokouší se trestat každého, kdo poruší „pravidla“.

Na druhé straně však máme ale řadu podvodníků, kterým se představitelé spravedlnosti při „kauzách“ trvajících měsíce snaží dokázat trestní činnost i přesto, že jednali podle zákona. Pro mne osobně již samotné označení „kauza“ je symbolem pro tento alibistický pokus dokázat, že něco, jako spravedlnost, ještě existuje. Nikdo nechce přiznat, že je to jen pouhý boj proti spleti zákonů, které odporují zdravému rozumu a fandí podvodníkům.

Jenže ono to s tím „zdravým“ rozumem je také těžké. Jednoduchým, ale typický příkladem, je třeba ten draze nakupovaný papír na různých ministerstvech. Žijeme ve společnosti, která pokládá volné tržní hospodářství za správné. Máme však úředníky, kteří to ještě nepochopili. Chovají se tak, že to opět připomíná „staré“ časy. To platilo heslo: Z cizího krev neteče.

Paradoxem asi je, že takový úředník, který jeden den bezmyšlenkovitě rozhodne o nákupu pro ministerstvo, stojí možná druhý den s manželkou v obchodním centru a pilně studuje všechny možné slevy a nabídky. Je si najednou plně vědom toho, že máme volnou tvorbu cen, konkurenční boj. Já se domnívám, že takovýto rozdvojený způsob myšlení je pro naši společnost mnohem nebezpečnější a také dražší.

Jistě, že musíme potírat jedno i druhé. Korupci a i bezmyšlenkovost, neodbornost a amatérismus, egoismus a privátní mocenské zájmy. Jenže tím, že něco trestáme, neděláme naši společnost automaticky lepší, jen zabraňujeme nejhoršímu. My musíme udělat něco pro zvýšení povědomí celé společnosti. Znovu odhalit závislost jedince na celku a opačně. Nebát se, že to možná zavání ideologií, kterou podvědomě nenávidíme, protože nám přinesla mnoho bolesti a útrap.

Můžeme si to trochu zjednodušit tím, že těmi největšími strůjci našeho neštěstí byli přeci jenom hlupáci toužící po moci. Lidé, kteří se tvářili jako ztělesnění ideologie, jež jim byla ale vzdálena, protože jí mnohdy ani sami nerozuměli. Po česku se jim také říká, že to byli blbci. Ano, byla to doba, kdy nám tací vládli. Měli bychom tedy mít dost zkušeností a snad i rozum se bránit, i když boj proti blbosti je věčný a nekonečný. Hlavně, když jde o blbost lidskou. Přesto:

Největší blbostí je vzdát se boje proti blbosti jako takové. 

Tak nějak bych ohodnotil názor těch ekonomů, kteří se nám snaží vsugerovat, že snaha zvýšit podíl českých výrobků na našem trhu je návrat k totalitním praktikám a cestou k chudobě. Nevím, jak dlouho musí jeden studovat ekonomii a její zákony, aby dospěl k podobnému tvrzení. Jsem člověk v tomto oboru nevzdělaný, ale přesto si troufám tvrdit, že se jedná o názor hloupý a společnosti nebezpečný.

Už jenom fakt, že třeba u Rakušanů je tento trend, tedy kupovat pokud možno jen domácí produkty, zcela zdomácnělý, hovoří za vše. V Rakousku je komunistů po málu a lidu se vede celkem dobře a také tvrzení, že by zem spěla k chudobě, je spíše k smíchu. Problém je tedy asi v tom, že jsou sami na sebe hrdí, takže zastánci globálních teorií to mají trochu těžké s podobnou argumentací.

Jsem i přesvědčen o tom, že ti „vědecky“ se tvářící ekonomové žijí v zajetí čísel. Touhy a potřeby lidí se pokoušejí bezmocně převést do statistických tabulek, které však nejsou schopny vyjádřit faktory jako je společenská odpovědnost, morálka, emoce a vůbec touhy myslících bytostí na seberealizaci. Na potřebu smysluplné práce pro ostatní, která však nachází spravedlivé ohodnocení.
 
Dokonce si i myslím, že ti „ekonomové“ jsou jen ideologickými propagátory ekonomického systému, který se pokouší definitivně převzít moc nad myšlením lidí. Podmanit si je tak dalece, že budou bezmyšlenkovitě dělat co se jim řekne. Pohybují se již v oblasti, kterou je možno považovat za zvláštní formu ekonomické diktatury, která se však ve svém negativním účinku podobá politické diktatuře, možná právě i komunistické. Ta také kategoricky rozhodovala o tom,  co je pro občana dobré a co špatné, scestné a protispolečenské..

Tito odborníci na globální strategii jsou jen kejklíři kapitálu. Je to horší o to, že pojem kapitál již ztratil na svém významu, popisuje něco, co již v podstatě neexistuje. Nabyl zcela virtuální formy a neustálou expanzí se pokouší dokázat vlastní existenci. Již nebere ohled na potřeby společnosti jako takové, zájmy lidu jsou mu cizí. Vytváří vlastní systém, do kterého mají přístup jen ti, kteří jsou globálně potřební.

Chová se tedy absolutně efektivně, vše brzdící a kritické musí být odstraněno. Cíl je tedy jasný a celkem srozumitelný – maximalizace zisku. I ten je však určen jen pro vyvolené,  sociální soucit je zde neznámým pojmem. Šťastná budoucnost pro všechny je tedy nepravděpodobná, v podstatě není ani součástí globálního ekonomického úsilí. Ti „experti“ jsou si toho asi velmi dobře vědomi, a proto plánují raději krátkodobě, což ostatně vyhovuje také mnoha politikům, jejichž časově omezené společenské výstupy jsou regulovány volebním obdobím.

To, že se tak v uzavřených společnostech, které tvoří státní a ekonomické celky, zcela ničí pojem hodnoty vlastní práce, tyto „experty“ také nezajímá. Jsou v podstatě naverbováni nadnárodními společnostmi, a tak srovnávají ekonomickou efektivnost „pracovních“ jednotek po celém světě. Takže Čech musí jít do kolen, protože musí soutěžit s čínským dělníkem. Odměnou za jeho ponížení je mu pak levný výrobek asijského původu. Je většinou nekvalitní, ale kupující je rád, že si ho může dovolit. Jistě, jak by ne, vždyť přeci na to dostává postačující čínskou mzdu.

Nu, a tak to jde dál a dál. České výrobky se nám zdají drahé, mnohdy také jsou, a proto koupíme raději něco cizího. Musíme šetřit. Kupujeme levnější česnek z ciziny a necháváme českého rolníka bez pomoci. Je nám ho možná líto, ale jsou tu právě ti ekonomové, kteří nám vysvětlí, že to tak musí být, protože ten soused rolník je sám vinen na tom, že tak draze produkuje. Absolutní blbost, on za to nemůže, on se jen drží prastarých kupeckých počtů, že není radno prodávat levněji, než se produkuje.      

A nám všem také nedochází, že s tím levnějším nákupem nijak neušetříme. Jsme jenom oběti globálního systému. Nadnárodní společnosti již s úspěchem předali sociální odpovědnost státnímu aparátu. Jinak řečeno na občany, kteří musí z daní hradit škody způsobené globální politikou morálně nezodpovědné menšiny, která se neprávem obohacuje z kapes ostatních. Ti se totiž musí podílet na sociálních výdajích pro ty, kteří v „globální“ soutěži neuspěli.

Hlavním problémem je pak právě to, že neustále vzrůstá počet těch, kteří jsou pro globální ekonomický systém potřební jenom tak dlouho, pokud jsou ochotni pracovat za nízké mzdy. Mnohdy tak nízké, že to nestačí k obživě a sociální systémy pak musí tento rozdíl hradit. Jinak řečeno, existují mzdy, které jsou pod hranicí sociální spravedlnosti, práce již nedokáže uživit rodiny. Její hodnota neustále klesá.

Zcela se také ztrácí z povědomí společnosti cit pro to, kolik by co mělo stát. Přestáváme si vážit práce druhých, nejsme ochotni ji ocenit. Brání nám v tom také ideologická propaganda zastánců globálního hospodářského systému. Jsme zcela infiltrováni dekadentním názorem, že společnost se musí podřídit ekonomickým zákonům, ať již jsou jakékoli. Měnit tyto zákony ku prospěchu společnosti je tabu a dokonce scestné. V nejhorším jsou podobné kritiky a pokusy označeny jako návrat k totalitnímu systému, ke komunismu. Což je zatím stále dobře fungující strašidlo.

A to i přesto, že se jedná o čistou demagogii, protože snaha o vytvoření společnosti, která je schopna zachovat určitou dávku sociální rovnosti a spravedlnosti, je otázkou kulturního povědomí, hrdosti a mnohdy právě i tradice. Být humánní společností ještě zdaleka neznamená být vyznavačem nějaké politické ideologie. Je to jen úcta k člověku a jeho práci. Něco, co se většina mocenských struktur snaží vymítit. Jsou to totiž vlastnosti, které umožní lidu ubránit se nadvládě, ať již jakkoli nazývané.

Síla člověka totiž tkví jen v jeho myšlenkové svobodě a ochotě ji bránit.

Mediální svět mne nutí rozhodnout se pro jednoho favorita. Washington nebo Moskva? Východ nebo Západ? Jsem Čech žiji někde uprostřed, jsem spíše pro Prahu a nemám rád jednoho a ani druhého. Prostě je jen beru na vědomí. Existují a prý rozhodují o světě, o osudu miliónů druhých. V historii tomu tak opravdu bylo.

Rusko a Amerika, velmoci, které dělily svět vojenskou mocí. Popsaly mnoho stránek dějin, určovaly společenské systémy. Tvářili se často jako spojenci, ale byli spíše nepřátelé. V letech nedávných se díky bohu omezily jen na válku studenou. Je to lepší než se vzájemně zabíjet, ale vizitka rozumu to také zrovna není. I toto období máme za sebou, celkem nás to těší, svět je nějak veselejší, dýchá se volněji. Člověk může mít přátele na obou stranách. A to nejen politicky.
  
A teď mám pocit, že se objevují nostalgičtí fanatici, kteří touží nám předepisovat, s kým smím a nesmím mluvit. Na koho se smát a na koho se mračit. Jdou tak daleko, že mluví spíše o nepřátelství, mají něco proti soužití rozumných lidí. Obnovují ideologické boje, chtějí nadvládu nad myšlením lidu. Mám pocit, že chtějí popřít fakt, že se svět opravdu trochu změnil.

Pan Obama se nachází na propagační cestě po Evropě. S osvědčeným úsměvem mediálního profesionála se snaží získat přízeň pro politiku Spojených států amerických. Používá již poněkud zprofanovaného sloganu, který má každého přesvědčit, že svoboda a demokracie je mu svatá a přeje ji všem. Není mu zrovna moc věřeno, již si mnohokrát popálil prsty a s ním i ti, které zlákal na svou stranu.

Evropa je trochu opatrnější, nadšenců ubývá. Pragmatismus mnohdy vítězí, zcela podle hesla, že košile je bližší než kabát. Pan Obama totiž jenom hájí zájmy Spojených států. Snaží se mi namluvit, že jedná i v mém zájmu, ale já mu nevěřím. Spíše si myslím, že chce jenom to, abych byl na něm závislý, abych ho potřeboval. Amerika totiž pomalu ztrácí na statusu velmoci a dost tím trpí. Chybí také peníze, taková politika mnoho stojí a půjčovat si pořád od ideologických nepřátel má své meze. Mám na mysli Čínu. Jaksi mlčí, její cíle a plány se dají jen tušit.
 
A pan Putin se také jen stará o zájmy Ruska. Ať už jsou jakékoli. Jenže u něj mám pocit, že to nijak neskrývá. Když něco chce, tak to řekne. Většinou to také udělá. Chtěl Krym, tak si  ho vzal. Mně to tedy nevadí. Alespoň vím, kdo v této strategické oblasti opravdu vládne, kdo dává rozkazy. Ukrajinu prý nechce, docela mu věřím. Je však mnoho těch, kteří tvrdí opak. Jenže to dělají tak, že to vypadá, jakoby ji chtěli pro sebe.

Teď se na Ukrajině prolévá i krev. Jako vždy zbytečně. O co jde, neví nikdo, asi blázni zase blázní, tak jako často v lidských dějinách. Je to smutné, ale lidstvo je už takové, většinou nepoučitelné. Teď si Ukrajinci zvolili nového prezidenta. Možná prapodivného původu a charakteru. Měl by nastolit pořádek. Vypadá to, že se jak Washington tak i Moskva tomu těší. Tedy alespoň se tak tváří. Pan Obama dokonce září do objektivů kamer. Co si myslí nevím, ale jeho úsměvu nevěřím.

Jen se domnívám, že když se velcí perou, tak ten malý se má držet stranou a čekat jak to dopadne. Já bych se do událostí na Ukrajině moc nepletl i přes jejich tragičnost. Bylo tomu tak vždy v mnoha zemích, lid se chce poučit sám. Také musí, protože je jenom na něm rozhodnout o vlastní budoucnosti.
 
V těchto dnech se slaví v Normandii. Před mnoha lety se tam rozhodovalo o definitivním osvobození Evropy od nacistického Německa. Lidem mnoha zemí byla vrácena svoboda. Vděk je na místě. Americe i Rusku. Lidé obou států se o to zasloužili. A lidé mnoha zemí jsou na to hrdí. Velmoci dali základ svobodné Evropě. Pravda, ta státní zřízení nebyla zrovna vždy lidu přátelská, ale nakonec vše dobře dopadlo. Pojem Západ a Východ začal ztrácet na politickém významu. Dnes mám ale pocit, že se to mnohým nelíbí. Zase haraší zbraněmi, možná, že je chtějí jenom se ziskem vyrábět, ale moc bych tomu nevěřil.  

Nedopusťme proto, aby se kolo dějin zastavilo, či dokonce točilo zpět. 

Jsem o tom plně přesvědčen. To podezření se ve mně rodilo již při její volbě. Tehdy to byl jenom takový neblahý pocit. Ale přeci jenom jsem se nevzdával té poslední kapky naděje, že by se třeba mohlo opravdu něco změnit. Pochopitelně k lepšímu. Teď mi však nový šéf tohoto dobře placeného zájmového spolku potvrdil ty nejčernější obavy.

Neboť na otázku: „Jaké jsou podle vás největší nedostatky České televize? Je to tolik kritizované zpravodajství?“, odpověděl takto:

To určitě ne. Zpravodajství je pouze v centru pozornosti a budí emoce. Kromě toho sídlí v přiměřeně velké budově a je relativně efektivní. Celý objekt Kavčích hor je ale moloch poplatný době vzniku (budoval se na etapy od 60. do 80. let, pozn. red.). Všude jsou nekonečné chodby, zbytečně prostory… To je skutečný problém České televize a její obrovská zátěž.

Kdybych  tato slova četl v dobách konsolidace, byl bych potěšen, věděl bych, že se jedná o ryzí ironii. Byl bych přesvědčen, že se vlastně hovoří o bezmyšlenkových pochodech vedoucích činitelů, které se odehrávají v v prázdných hlavách. Teď se ale doba změnila a já musím počítat s tím, že to pan Jaroslav Dědič myslí smrtelně vážně. Co k tomu ještě dodat? Komentovat hloupost a nevědomost je vždy těžké.

Jsou to vlastně slova lobbisty a ne tak ledajakého, asi toho nejnebezpečnějšího. Nestojí na straně nikoho jiného než těch nevědomců a samozvaných expertů, kteří amatérsky řídí naši společnost. Představuje tu část naší společnosti, která se vzpírá zdravému rozumu a jen se egoisticky snaží udržet dosažené společenské postavení a hledá pomocníky stejného ražení, stejné duševní úrovně.

A aby tomu všemu dal ještě korunu a definitivně potvrdil morální deficit svého činění, vážně uvažuje o sloučení České televize a České rozhlasu. Proč ne? Byl by to přeci ten definitivní pohřeb veřejnoprávních mediálních institucí. Pro mne je však Český rozhlas tou poslední nadějí.  Živí můj optimismus při úvahách a starostech o budoucnosti Česka.

Příjemné a chytré hlasy, vycházející z mého radiového přijímače, mne denně přesvědčují o tom, že český národ není tak hloupý, jak se mi to dennodenně snaží vsugerovat Česká televize. Ano, díky Radiožurnálu mám možnost poslouchat chytré úvahy inteligentních lidí. Nacházím obdiv k mnoha nadšencům, kteří se ze všech sil snaží o to, aby dobré jméno českého umu neztrácelo na lesku a budilo zájem a obdiv dokonce i v zahraničí.

Takže se obracím na všechny mocné, kteří se cítí odpovědni za kulturní úroveň naší společnosti, aby se spojili a nedopustili i zničení ducha Českého rozhlasu. Když už nemají tolik odpovědnosti vytáhnout veřejnoprávní televizi z morálního a duševního marastu, tak ať alespoň nechají na pokoji Český rozhlas. Nedávno jsme vzpomínali bojů o rozhlas. Bylo to dvakrát v naší historii. Pokaždé jsme jeho svobodu dokázali uchránit. Bylo by tou největší ostudou naší kulturní historie, kdyby měl padnout za oběť ne násilí, ale naší vlastní hlouposti.

Hrdý to národ, jehož zdravý rozum omezí blbost vládnoucí moci.