Tak nějak bych ohodnotil názor těch ekonomů, kteří se nám snaží vsugerovat, že snaha zvýšit podíl českých výrobků na našem trhu je návrat k totalitním praktikám a cestou k chudobě. Nevím, jak dlouho musí jeden studovat ekonomii a její zákony, aby dospěl k podobnému tvrzení. Jsem člověk v tomto oboru nevzdělaný, ale přesto si troufám tvrdit, že se jedná o názor hloupý a společnosti nebezpečný.
Už jenom fakt, že třeba u Rakušanů je tento trend, tedy kupovat pokud možno jen domácí produkty, zcela zdomácnělý, hovoří za vše. V Rakousku je komunistů po málu a lidu se vede celkem dobře a také tvrzení, že by zem spěla k chudobě, je spíše k smíchu. Problém je tedy asi v tom, že jsou sami na sebe hrdí, takže zastánci globálních teorií to mají trochu těžké s podobnou argumentací.
Jsem i přesvědčen o tom, že ti „vědecky“ se tvářící ekonomové žijí v zajetí čísel. Touhy a potřeby lidí se pokoušejí bezmocně převést do statistických tabulek, které však nejsou schopny vyjádřit faktory jako je společenská odpovědnost, morálka, emoce a vůbec touhy myslících bytostí na seberealizaci. Na potřebu smysluplné práce pro ostatní, která však nachází spravedlivé ohodnocení.
Dokonce si i myslím, že ti „ekonomové“ jsou jen ideologickými propagátory ekonomického systému, který se pokouší definitivně převzít moc nad myšlením lidí. Podmanit si je tak dalece, že budou bezmyšlenkovitě dělat co se jim řekne. Pohybují se již v oblasti, kterou je možno považovat za zvláštní formu ekonomické diktatury, která se však ve svém negativním účinku podobá politické diktatuře, možná právě i komunistické. Ta také kategoricky rozhodovala o tom, co je pro občana dobré a co špatné, scestné a protispolečenské..
Tito odborníci na globální strategii jsou jen kejklíři kapitálu. Je to horší o to, že pojem kapitál již ztratil na svém významu, popisuje něco, co již v podstatě neexistuje. Nabyl zcela virtuální formy a neustálou expanzí se pokouší dokázat vlastní existenci. Již nebere ohled na potřeby společnosti jako takové, zájmy lidu jsou mu cizí. Vytváří vlastní systém, do kterého mají přístup jen ti, kteří jsou globálně potřební.
Chová se tedy absolutně efektivně, vše brzdící a kritické musí být odstraněno. Cíl je tedy jasný a celkem srozumitelný – maximalizace zisku. I ten je však určen jen pro vyvolené, sociální soucit je zde neznámým pojmem. Šťastná budoucnost pro všechny je tedy nepravděpodobná, v podstatě není ani součástí globálního ekonomického úsilí. Ti „experti“ jsou si toho asi velmi dobře vědomi, a proto plánují raději krátkodobě, což ostatně vyhovuje také mnoha politikům, jejichž časově omezené společenské výstupy jsou regulovány volebním obdobím.
To, že se tak v uzavřených společnostech, které tvoří státní a ekonomické celky, zcela ničí pojem hodnoty vlastní práce, tyto „experty“ také nezajímá. Jsou v podstatě naverbováni nadnárodními společnostmi, a tak srovnávají ekonomickou efektivnost „pracovních“ jednotek po celém světě. Takže Čech musí jít do kolen, protože musí soutěžit s čínským dělníkem. Odměnou za jeho ponížení je mu pak levný výrobek asijského původu. Je většinou nekvalitní, ale kupující je rád, že si ho může dovolit. Jistě, jak by ne, vždyť přeci na to dostává postačující čínskou mzdu.
Nu, a tak to jde dál a dál. České výrobky se nám zdají drahé, mnohdy také jsou, a proto koupíme raději něco cizího. Musíme šetřit. Kupujeme levnější česnek z ciziny a necháváme českého rolníka bez pomoci. Je nám ho možná líto, ale jsou tu právě ti ekonomové, kteří nám vysvětlí, že to tak musí být, protože ten soused rolník je sám vinen na tom, že tak draze produkuje. Absolutní blbost, on za to nemůže, on se jen drží prastarých kupeckých počtů, že není radno prodávat levněji, než se produkuje.
A nám všem také nedochází, že s tím levnějším nákupem nijak neušetříme. Jsme jenom oběti globálního systému. Nadnárodní společnosti již s úspěchem předali sociální odpovědnost státnímu aparátu. Jinak řečeno na občany, kteří musí z daní hradit škody způsobené globální politikou morálně nezodpovědné menšiny, která se neprávem obohacuje z kapes ostatních. Ti se totiž musí podílet na sociálních výdajích pro ty, kteří v „globální“ soutěži neuspěli.
Hlavním problémem je pak právě to, že neustále vzrůstá počet těch, kteří jsou pro globální ekonomický systém potřební jenom tak dlouho, pokud jsou ochotni pracovat za nízké mzdy. Mnohdy tak nízké, že to nestačí k obživě a sociální systémy pak musí tento rozdíl hradit. Jinak řečeno, existují mzdy, které jsou pod hranicí sociální spravedlnosti, práce již nedokáže uživit rodiny. Její hodnota neustále klesá.
Zcela se také ztrácí z povědomí společnosti cit pro to, kolik by co mělo stát. Přestáváme si vážit práce druhých, nejsme ochotni ji ocenit. Brání nám v tom také ideologická propaganda zastánců globálního hospodářského systému. Jsme zcela infiltrováni dekadentním názorem, že společnost se musí podřídit ekonomickým zákonům, ať již jsou jakékoli. Měnit tyto zákony ku prospěchu společnosti je tabu a dokonce scestné. V nejhorším jsou podobné kritiky a pokusy označeny jako návrat k totalitnímu systému, ke komunismu. Což je zatím stále dobře fungující strašidlo.
A to i přesto, že se jedná o čistou demagogii, protože snaha o vytvoření společnosti, která je schopna zachovat určitou dávku sociální rovnosti a spravedlnosti, je otázkou kulturního povědomí, hrdosti a mnohdy právě i tradice. Být humánní společností ještě zdaleka neznamená být vyznavačem nějaké politické ideologie. Je to jen úcta k člověku a jeho práci. Něco, co se většina mocenských struktur snaží vymítit. Jsou to totiž vlastnosti, které umožní lidu ubránit se nadvládě, ať již jakkoli nazývané.
Síla člověka totiž tkví jen v jeho myšlenkové svobodě a ochotě ji bránit.