Je to snad ono staré přísloví: Oko za oko, zub za zub. Již poněkud tvrdé a nezvyklé pravidlo odporující našim představám společenského soužití. V našem chápání světa je to něco, co je spojenu s brutalitou, považujeme takové řešení problémů za násilné a ne hodné civilizované společnosti, ve které žijeme a kterou ochraňujeme.
My řešíme vše zákonem. Když někoho trestáme, tak jen na základě soudního rozhodnutí. Tedy se o to alespoň snažíme a tváříme se, že je to tak dobře. Každý, kdo to vidí jinak, je podle nás násilník. Zkrátka někdo, kdo je na nižším kulturním stupni. Tak je často nahlíženo i na Izrael a jeho lid. Mnohdy nešetříme kritikou a označujeme mnohé činy za brutální a přímo barbarské.
Existuje však také jedno pořekadlo: Na hrubý pytel, hrubá záplata. I to nás nenaplňuje zrovna nadšením, ale přeci jenom je tak trochu pochopitelnější, možná i slučitelné s naší morálkou. Máme však stále problémy s tím, když se takovým pravidlem řídí vlády. Ještě více nás však pohoršuje, když takto smýšlející vládní představitelé nacházejí podporu společnosti. Asi tak, jak tomu právě je v Izraeli. Pak jsme ochotni odsoudit i celý národ.
V Izraeli byli brutálně zavražděni tři mladíci. Studenti židovského náboženství. Patří k těm, kteří opravdu nepochybují o tom, komu zem, ve které žijí, patří. Nutno přiznat, že to dávají velmi často i nepokrytě najevo. Mnohdy s arogancí, která je na pováženou. Možná, že to byl právě jejich pocit nadřazenosti, který je naplnil neoprávněným pocitem bezpečnosti a tak padli do léčky, která se jim stala osudnou.
Izraelský premiér viní z této brutální vraždy hnutí Hamas. Hrozí odplatou, která jistě přijde a se vší pravděpodobností přinese i další oběti na životech. Možná zemřou i nevinní lidé. Většinou to tak bývá. Byl jsem toho často svědkem. Na obou stranách. Pro Evropana je to často nesmyslné krvavé měření sil. Jistě. Z našeho pohledu. My se pokoušíme vyjednávat, řešit věci dialogem.
Jenže to již po desetiletí mezi Izraelem a Palestinci nefunguje. Důvod je jednoduchý. Na arabské straně neexistuje totiž jednotné vedení. I to, které je u moci, nepožívá potřebného respektu a autority. A to i přesto, že bylo „demokraticky“ voleno. Možná i opravdovou většinou. Ale po celá ta léta palestinská společnost nedosáhla toho, aby militantní skupiny, které touží řešit vše násilnou cestou, dostala pod kontrolu.
Je tedy docela pravděpodobné, že ti, kteří se dopustili brutální vraždy, nemají s Hamas nic společného, respektive neplnili nějaký rozkaz. Spíše jednali podle vlastního přesvědčení, v duchu radikální organizace. Pravdou však zůstává, že je více než jisté, že vedení této bývalé „teroristické“ organizace nečiní nic proti těmto radikálním skupinám. Spíše jejich činů posléze využívá k mediální válce a ospravedlňování další násilných činů. Ostatně stejně tak to po léta činil palestinský vůdce Jasir Arafat.
Nutno i přiznat, že boj proti těmto radikálům je těžký, ani Izrael neslaví velké úspěchy. Jsou to malá seskupení, která většinou operují tak, aby si vybojovala respekt nejbližšího okolí, často i terorizují pokojné občany, šíří strach a tím ovládají ulici. Mnohdy doslovně. V podstatě mají strukturu kriminálních gangů.
Je tedy otázkou, kdo za tyto činy nese odpovědnost. Izrael viní většinou Palestince jako takové. Struktura jejich společnosti však nedává jinou šanci. Opravdu aktivní spolupráce v boji proti terorismu je jen snem a stále se opakující neúčinná výzva evropských politiků. Je zde však ještě jeden „nehumánní“ aspekt arabské mentality. Jde o zachování respektu. Ten ztrácí každý, kdo se nedokáže bránit, kdo není schopen potrestat příkoří. Protivník, který se nebrání, je směšný a slabý. Vítěz, který touží po kompromisu, je slaboch, kterého není nutno respektovat.
A tak Izrael opět udeří. Dokáže sílu a rozhodnost. Evropa bude opět ve své triviální nevědomosti kritizovat možnou brutalitu odplaty. Z hlediska naší morálky možná i po právu. Přesto všechno bude tento postoj zcela kontraproduktivní. Bude obhajovat jen náš právní systém a jeho správnost. Bude však vzdálen tomu, aby nabádal palestinský lid konečně se poučit a začít bojovat proti skutečným nepřátelům. Ti totiž sídlí uvnitř jejich společnosti. Možná, že je to právě soused, který přispívá k neustálým konfliktům přinášejícím jen další nevinné oběti.
Je až s podivem, kolik Palestinců si je vědomo, že oni sami jsou obětí vlastního teroru. Potkal jsem jich desítky. Smutně jsme jen konstatovali, že není nikoho, kdo by takto smýšlející podpořil. Kdo by je ochránil a pomohl jim získat rozhodující místa ve vedení státu. Evropská politika tuto část palestinské společnosti prostě ignoruje. Stávají se tak obětí všemožných mezinárodních zájmů, které jsou často zastupovány prapodivnými osobnostmi. Většinou těmi, kteří žijí v oblastech, kde jim nehrozí, že jejich činy budou posuzovány jako právě za starých časů. Oko za oko, zub za zub.
Společnost, která není schopna si sama vládnout, žije ve věčném područí.