Pochopitelně, že existuje naprosto smrtelná kombinace. Tedy zkorumpovaný a hloupý úředník. Občas mám dojem, že naši zákonodárci jsou si toho vědomi a proto existuje něco jako zákon o veřejných zakázkách. Je to takový záchranný kouzelný zákon, který umožňuje zadávat projekty, které jsou sice mnohdy nesmyslné, ale odpovídají předpisům a jsou často prezentovány jako absolutně prospěšné a efektivní.
Osoby naprosto neznalé tak mohou hospodařit s našimi penězi. Jejich rozhodnutí má punc správnosti. Tak trochu mi to připomíná „staré“ časy. To jsme také dělali mnohé, co bylo naprosto proti zájmu občanů, ale odpovídalo stranickým cílům. Hovořit o efektivnosti bylo zbytečné. Dokonce neprorazili ani ti soudruzi, kteří se odvážili něco takového kritizovat. Teprve oficiální změny myšlení umožnili i nějakou tu reformu.
Naší dnešní ideologií je boj proti korupci. Záslužná to činnost. Jenže dozrává již do podoby, kdy je vlastně kontraproduktivní a často slouží jen mocenským zájmům, ať již politických stran či společenským skupinám, toužící po nadvládě. Vzniká dojem, že svatá válka proti korupci je zásadní podmínkou pro pozitivní hospodářský a společenský vývoj. Bezpochybně. Jenže ne ve formě, kterou užíváme.
Vše, co je spojeno s podezřením z korupce, je okamžitě špatné a neefektivní. Nikdo si nedá práci zamyslet se nad tím, že tomu tak nemusí vždy být. Že možná existují veřejné zakázky, které díky pružnému, ale zákonu odporujícímu zadání, přináší společenský efekt. Že jsou možná rychle vyřízeny, efektivně a v termínu. Že možná nějaký ten most, který byl postaven v rozporu s pravidly zadání, slouží občanům mnohem dříve a dobře. Možná, že má i požadovanou kvalitu.
Ne, to není obhajoba korupce, ale zamyšlení nad tím, že když něco spravedlivě hodnotím, nemám vynechávat společenské aspekty celého případu. Musím pořád mít na mysli, že nikdo není dokonalý a že zákon není náhradou zdravého rozumu. Mnohdy, jak již zmíněno, může zákon sloužit i jako záštita neznalosti, neodbornosti a amatérismu. Zvláště pak, když náš legislativní systém tento trend plně podporuje a pokouší se trestat každého, kdo poruší „pravidla“.
Na druhé straně však máme ale řadu podvodníků, kterým se představitelé spravedlnosti při „kauzách“ trvajících měsíce snaží dokázat trestní činnost i přesto, že jednali podle zákona. Pro mne osobně již samotné označení „kauza“ je symbolem pro tento alibistický pokus dokázat, že něco, jako spravedlnost, ještě existuje. Nikdo nechce přiznat, že je to jen pouhý boj proti spleti zákonů, které odporují zdravému rozumu a fandí podvodníkům.
Jenže ono to s tím „zdravým“ rozumem je také těžké. Jednoduchým, ale typický příkladem, je třeba ten draze nakupovaný papír na různých ministerstvech. Žijeme ve společnosti, která pokládá volné tržní hospodářství za správné. Máme však úředníky, kteří to ještě nepochopili. Chovají se tak, že to opět připomíná „staré“ časy. To platilo heslo: Z cizího krev neteče.
Paradoxem asi je, že takový úředník, který jeden den bezmyšlenkovitě rozhodne o nákupu pro ministerstvo, stojí možná druhý den s manželkou v obchodním centru a pilně studuje všechny možné slevy a nabídky. Je si najednou plně vědom toho, že máme volnou tvorbu cen, konkurenční boj. Já se domnívám, že takovýto rozdvojený způsob myšlení je pro naši společnost mnohem nebezpečnější a také dražší.
Jistě, že musíme potírat jedno i druhé. Korupci a i bezmyšlenkovost, neodbornost a amatérismus, egoismus a privátní mocenské zájmy. Jenže tím, že něco trestáme, neděláme naši společnost automaticky lepší, jen zabraňujeme nejhoršímu. My musíme udělat něco pro zvýšení povědomí celé společnosti. Znovu odhalit závislost jedince na celku a opačně. Nebát se, že to možná zavání ideologií, kterou podvědomě nenávidíme, protože nám přinesla mnoho bolesti a útrap.
Můžeme si to trochu zjednodušit tím, že těmi největšími strůjci našeho neštěstí byli přeci jenom hlupáci toužící po moci. Lidé, kteří se tvářili jako ztělesnění ideologie, jež jim byla ale vzdálena, protože jí mnohdy ani sami nerozuměli. Po česku se jim také říká, že to byli blbci. Ano, byla to doba, kdy nám tací vládli. Měli bychom tedy mít dost zkušeností a snad i rozum se bránit, i když boj proti blbosti je věčný a nekonečný. Hlavně, když jde o blbost lidskou. Přesto:
Největší blbostí je vzdát se boje proti blbosti jako takové.