Ale asi ne každý to tak chápe. V podstatě ani nechce. Představa, že někdo pro mne třeba obětoval život, je opravdu těžko stravitelná. Vymyká se našemu obrazu o světě, ve kterém žijeme. Odporuje to našim představám o klidném a spokojeném životě. Raději diskutujeme o smyslnosti a nesmyslnosti této smrti.
Asi proto, že jsem zbabělci, či máme prostě strach, že by mohla nastat doba, kdy bychom my sami museli vzít do ruky zbraň a možná i zabíjet, abychom nebyli sami zabiti. Ano, svět kolem nás je ještě takový. Ne každý je ochoten diskutovat o svých mocenských snahách a raději volí formu násilí. Mnohdy otevřenou, mnohdy podlou a namířenou i proti nevinným. Neváhá přitom zabíjet i ženy a děti.
Jeho cílem je totiž mediální účinek této bestiality, než skutečný boj proti nepříteli. Tomu se nikdy nepostaví čelem, zabíjí rád zezadu a kohokoli. Pokud možno veřejně a tak, aby se o tom dověděl celý svět. My tomu říkáme terorismus. Neradi uvažujeme o tom, že je to boj kultur, společností, které mají zcela rozdílný názor na uspořádání světa.
Nesouhlasím s tím, že ti padlí v Afganistanu bojovali proti terorismu. Spíše se stali jeho obětí. Byli usmrceni zákeřně a s cílem poukázat na to, že zde nemají co pohledávat. Možná právě v okamžiku, kdy hovořili s těmi, kteří je zde vítají s touhou, že s pomocí těch cizích vojáků se jejich život zlepší. Částečně ano, ale asi přeci jenom dočasně.
Ti vojáci jednoho dne odejdou a starý boj o nadvládu opět nastane. Zůstanou zde jen oběti, ti mrtví, kteří se pokoušeli domácím ukázat, že společnost může žít i jinak. Zbývá jen doufat, že vzpomínky nevyblednou, že zůstaly v podvědomí mnoha, kteří se pokusí o lepší a spravedlivější žití. Zbude na nich, zda budou ochotni jednoho dne vzít osud do vlastních rukou a možná i zbraň.
I naše vzpomínky by měly zůstat živé. Měly by být varováním, že náš vcelku poklidný život není samozřejmostí. Není ani absolutní výsadou. I pro tento náš dnešek zemřely milióny. A když se nad tím zamyslíme, tak ve válkách umírali lidé jenom proto, abychom si konečně uvědomili, že takto řešit konflikty je barbarské. Často jsme bojovali o hranice, které dnes bouráme.
Možno říci, že člověk je nepoučitelný. Vždy se najde sdostatek těch, kteří upřednostňují krvavý boj o moc jako jediný prostředek. Zkouší to znovu a znovu. Jakoby je násilí fascinovalo. Často teprve opravdu tragické události donutí mnohou společnost k pokoře, ale i k rozhodnosti. Stejně tak tomu je v Afganistanu. Masakry nepřinesou nikdy nic dobrého. Když je ale budeme definovat jako nesmyslné, uvolníme jen prostor pro další tragédii, která bude asi ještě hroznější.
Pokud tedy správně nepochopíme význam smrti našich vojáků, jsme na cestě prohry v budoucím boji o přežití. Podvolíme se tomu, co je cílem našeho protivníka. Ukážeme, že nemáme sílu v extrémní situaci bránit vlastní život. Jenom přiznáme vlastní strach a slabost naší společnosti. Protivník nás přestane respektovat a bude si troufat čím dál více. Tak dlouho, až nás zasáhne přímo v našich domovech.
O tom, zda ti, kteří obětovali život v Afganistanu, jsou hrdinové, rozhodují vždy ti, kteří mají privilej přežití. Ti žijící je mohou oslavovat a i zradit, dokonce mohou jejich smrt i naprosto znevážit. Není však na škodu si možná uvědomit jedno.
Společnost, která zrazuje hrdiny, se vzdává práva rozhodovat o vlastní budoucnosti.