Mediální svět mne nutí rozhodnout se pro jednoho favorita. Washington nebo Moskva? Východ nebo Západ? Jsem Čech žiji někde uprostřed, jsem spíše pro Prahu a nemám rád jednoho a ani druhého. Prostě je jen beru na vědomí. Existují a prý rozhodují o světě, o osudu miliónů druhých. V historii tomu tak opravdu bylo.
Rusko a Amerika, velmoci, které dělily svět vojenskou mocí. Popsaly mnoho stránek dějin, určovaly společenské systémy. Tvářili se často jako spojenci, ale byli spíše nepřátelé. V letech nedávných se díky bohu omezily jen na válku studenou. Je to lepší než se vzájemně zabíjet, ale vizitka rozumu to také zrovna není. I toto období máme za sebou, celkem nás to těší, svět je nějak veselejší, dýchá se volněji. Člověk může mít přátele na obou stranách. A to nejen politicky.
A teď mám pocit, že se objevují nostalgičtí fanatici, kteří touží nám předepisovat, s kým smím a nesmím mluvit. Na koho se smát a na koho se mračit. Jdou tak daleko, že mluví spíše o nepřátelství, mají něco proti soužití rozumných lidí. Obnovují ideologické boje, chtějí nadvládu nad myšlením lidu. Mám pocit, že chtějí popřít fakt, že se svět opravdu trochu změnil.
Pan Obama se nachází na propagační cestě po Evropě. S osvědčeným úsměvem mediálního profesionála se snaží získat přízeň pro politiku Spojených států amerických. Používá již poněkud zprofanovaného sloganu, který má každého přesvědčit, že svoboda a demokracie je mu svatá a přeje ji všem. Není mu zrovna moc věřeno, již si mnohokrát popálil prsty a s ním i ti, které zlákal na svou stranu.
Evropa je trochu opatrnější, nadšenců ubývá. Pragmatismus mnohdy vítězí, zcela podle hesla, že košile je bližší než kabát. Pan Obama totiž jenom hájí zájmy Spojených států. Snaží se mi namluvit, že jedná i v mém zájmu, ale já mu nevěřím. Spíše si myslím, že chce jenom to, abych byl na něm závislý, abych ho potřeboval. Amerika totiž pomalu ztrácí na statusu velmoci a dost tím trpí. Chybí také peníze, taková politika mnoho stojí a půjčovat si pořád od ideologických nepřátel má své meze. Mám na mysli Čínu. Jaksi mlčí, její cíle a plány se dají jen tušit.
A pan Putin se také jen stará o zájmy Ruska. Ať už jsou jakékoli. Jenže u něj mám pocit, že to nijak neskrývá. Když něco chce, tak to řekne. Většinou to také udělá. Chtěl Krym, tak si ho vzal. Mně to tedy nevadí. Alespoň vím, kdo v této strategické oblasti opravdu vládne, kdo dává rozkazy. Ukrajinu prý nechce, docela mu věřím. Je však mnoho těch, kteří tvrdí opak. Jenže to dělají tak, že to vypadá, jakoby ji chtěli pro sebe.
Teď se na Ukrajině prolévá i krev. Jako vždy zbytečně. O co jde, neví nikdo, asi blázni zase blázní, tak jako často v lidských dějinách. Je to smutné, ale lidstvo je už takové, většinou nepoučitelné. Teď si Ukrajinci zvolili nového prezidenta. Možná prapodivného původu a charakteru. Měl by nastolit pořádek. Vypadá to, že se jak Washington tak i Moskva tomu těší. Tedy alespoň se tak tváří. Pan Obama dokonce září do objektivů kamer. Co si myslí nevím, ale jeho úsměvu nevěřím.
Jen se domnívám, že když se velcí perou, tak ten malý se má držet stranou a čekat jak to dopadne. Já bych se do událostí na Ukrajině moc nepletl i přes jejich tragičnost. Bylo tomu tak vždy v mnoha zemích, lid se chce poučit sám. Také musí, protože je jenom na něm rozhodnout o vlastní budoucnosti.
V těchto dnech se slaví v Normandii. Před mnoha lety se tam rozhodovalo o definitivním osvobození Evropy od nacistického Německa. Lidem mnoha zemí byla vrácena svoboda. Vděk je na místě. Americe i Rusku. Lidé obou států se o to zasloužili. A lidé mnoha zemí jsou na to hrdí. Velmoci dali základ svobodné Evropě. Pravda, ta státní zřízení nebyla zrovna vždy lidu přátelská, ale nakonec vše dobře dopadlo. Pojem Západ a Východ začal ztrácet na politickém významu. Dnes mám ale pocit, že se to mnohým nelíbí. Zase haraší zbraněmi, možná, že je chtějí jenom se ziskem vyrábět, ale moc bych tomu nevěřil.
Nedopusťme proto, aby se kolo dějin zastavilo, či dokonce točilo zpět.