kotyk-blog.cz

A já si myslím, že je to dobře. Jen nechápu, že to je pro mnohé nepochopitelné. Veřejně přiznávám, že jsem rasista, ale v tom prapůvodním slova smyslu.

Nepokládám to za přitěžující, protože jim je každý z nás. A právě tak ti v našem pohledu cizí. Každý z nás má přinejmenším obavy před neznámým. Nebo jste se již s nadšením zakousli do něčeho, co vám bylo nabídnuto k jídlu, aniž by to odpovídalo vašim představám o potravě? Je to náš přirozený reflex. Nejdříve opatrně ďobneme a zvažujeme, zda nám to chutná. A možná, že právě ne, není to prostě naše gusto.

Problém nastává, když nás někdo přesvědčuje, že by nám to chutnat mělo, či dokonce musí. Mnohdy to skončí tím, že to sice sníme, abychom uspokojili hostitele, ale v duši si přiznáme, že bychom si to nikdy svobodně neobjednali. A máme jen obavy, kdy dostaneme opětné pozvání k tomuto obdivovateli všeho exotického.

A přesně to se v nás odehrává, když prvně proti nám stojí někdo, kdo je značně odlišný od nás. Začíná to již barvou pleti, rysy obličeje, oblečením. Teprve konverzace může něco změnit. Jak k dobrému, tak k špatnému. Buď se naše prvotní obranná a v podstatě varující reakce potvrdí, či začne vykazovat určité trhliny a nedostatky.

Pravdou však je, že úspěch či neúspěch tohoto  procesu poznání je plně závislý na našich vědomostech, které korigují naše předsudky. A opět, kdo tvrdí, že žádné nemá, jen lže. Nejde totiž o nic jiného, než o náš pohled na svět kolem. A ten je tvořen jednak tím, co nám kdo o neznámém světě sdělil či sděluje, a pak naší vlastní zkušeností.

A já prožil obé. Sedmnáct let jsem byl skoro denně konfrontován s arabskou kulturou. Mne však spíše zajímal způsob myšlení těch, kteří tuto kulturu tvoří. Brzo jsem došel k poznání, že jsem schopen jejich logice myšlení porozumět, ale zároveň jsem nabyl přesvědčení, že to nikdy nemůže být logika mně vlastní. Jak se říká, tikali jinak a to přesto, že mnozí byli mí přátelé.

V Izraeli jsem potkal mnoho Evropanů, kteří se zde necítili dobře a nikdy by zde nehledali nový domov. Chovali se ale tak, jako právě u stolu hostitele, který nabízí exotické pokrmy. Pravda, byli to většinou lidé vzdělaní. Tedy, jak my říkáme, chovali se kulturně. Pochopitelně jsou i jiní, kteří by ten stůl převrhli a osočili hostitele.

Žil jsem zde dlouhá léta a ta nezadržitelně přinesla i změny v mém pohledu na problémy společnosti, která desetiletí bojuje o existenci. Přiznám, že jsem začal lidi této země obdivovat pro jejich pragmatismus, s jakým tak činili. Nebyl jsem zde ale doma. Přesto jsem dosáhl přesvědčení, že pokud by to bylo nutné, že jsem ochoten bojovat po jejich boku.

A to pokládám za ten nejdůležitější prvek pro vše, co dnes nazýváme poněkud nesrozumitelně integrací. Její úspěch nemůže spočívat jen v tom, že vyžadujeme pasivní akceptování nějakých zákonů, příkazů a společenských norem. Přesto to ale musí nekompromisně platit pro dočasné hosty.

Ale pokud máme na mysli zařazení se do společnosti, pak jde vždy o to, zda jsou nově příchozí naše hodnoty také ochotni chránit a v případě nutnosti i za ně bojovat. A zkušenosti ukazují, že toho jsou schopni možná jedinci, ale v žádném případě ne rozdílné kultury.

To je jen spontánní reakce na článek ctěného  kolegy Havránka. Zabývá se tam citátem kohosi, který se asi na svět dívá poněkud podivně.

„Nevěřte lidem, kteří jsou zlí…“ jsou slova, kolem kterých se vše točí. Já tvrdím, že je nutno se spíše bát těch, kteří usilují o naše dobro. Tedy pochopitelně v prvé řadě politiků. Však je znáte. Jen se podívejte na naše mocipány, všichni chtějí jen naše dobro.

Problém je v tom, že chování dobra je neodhadnutelné. Zlo naproti tomu je vždy transparentní, chová se ve svém neřádstvu věrno vlastnímu pořádku, jeho dopad je většinou přesně odhadnutelný. Prostě pravý opak dobra. To je nevyzpytatelné.

A pokud se jedná v tom citátu o jistého Hitlera, tak ten chtěl také dobro, alespoň navenek. Bohužel jen pro národ německý. A zda byl vnitřně člověk zlý či dobrý je irelevantní. Dokazuje to i fakt, že se na tom nemohou shodnout ani věrohodní experti.

Bát se zla, to se většinou nemusíme učit, o to se postarají naše hormony, kterým občas pomůže i rozum. Zlo nějak vycítíme, je to v podstatě přirozený instinkt. Nebezpečné je ale v tom, že existuje vždy pár jedinců, které zlo fascinuje a touží být také aktivní v tomto neblahém lidském počínání.

Nu, tak se na to dívám já. Současně však uznávám, že je to paradox společenského dění. Ale podívejte se do historie, kdy masová výroba dobra přinesla ta největší zla. Či se prostě rozhlédněte kolem sebe. A najdete mnoho nadšenců,  kteří rozsévají dobro. A pak sedí uraženě v koutku a nechápou, že zlo jejich přičiněným jen kvete a bují.

Ale, aby bylo jasno, nehodlám dobro v žádném případě zatracovat. Náš život by byl bez něho nesnesitelný. Jen zdůraznit, že se v rukách mnohých, ale především politiků, může stát tím největším zlem.

Už se tom i spekulovalo opačně, ale jsem toho názoru, že šlo o zcela mylnou domněnku. Potvrzuje to postoj jeho šéfa. Ale vše může být docela jinak. Za úvahu to stojí, ale pěkně popořadě.

My jsme tedy podepsali tu strategicko přátelskou prodejno kupní smlouvu s vládci té nemalé zemičky někde na východě. Doslovně jsem ji MY nepodepsali, ale máme na to lidi, kteří tak činí za nás. To jenom, aby bylo jasno, kdože za to nese odpovědnost. A když se na to podíváme zblízka, tak nezbývá než konstatovat, že jsem otevřeli svá srdce novým bratrům, nechali je nahlédnout do našich duší.

To by ještě šlo, ale žijeme v době moderních technologií. Ty dokáží skoro nepředstavitelné. Dá se totiž přepokládat, že díky tomuto faktu budou brzo napojeny i naše mozky. Nejdříve nedobrovolně ty počítačové, naše jen zatím na základě dobrovolnosti. Je to logické, jenom tak je možno docílit efektivního sdílení všech strategicko přátelských myšlenek. Mnozí světoví spoluobčané, jako třeba ty němečtí, si ale ztěžují, že dochází i k transferu technologických a hlavně tajných vědomostí.

Ty škody se počítají na miliardy. A to prosím v eurech. Ztráty vznikají třeba proto, že se najednou zcela překvapivě v Číně vyrábějí věci, o kterých mnohé firmy v Evropě teprve uvažují, že by je zavedly do výroby. Kritizovaní odpovědně neodpovědní politici pak většinou s pláčem přiznávají, že to asi bude nějak souviset s tou formou a rozporuplným výkladem té smlouvy o strategické spolupráci.

Ale vraťme se do Česka, protože my se na vše ze zásady díváme jinak. On totiž ten prapůvod touhy po přátelství s Čínou může být překvapivě právě v tom, že my možná toužíme po tom, čeho se ostatní obávají. My totiž Pekingu povolíme, aby tamní vláda a její poddání mohli o nás vše vědět. Pak se totiž můžeme zaobírat tím, jak je to nespravedlivé, pokud by toto právo bylo odpíráno českým občanům.

Možno tedy očekávat, že z hradních kruhů bude brzo nekompromisně doporučeno, aby vláda zrušila všechny bezpečnostní prověrky, které jen znevýhodňují naše občany vzhledem k právům občanů čínských. Když mohou oni číst naše tajné papíry, tak proč ne my. Asi to rychle projde. Znáte to, lidská práva. Máme na to dokonce i ministra. A paní Šabatová si to také jistě vezme k srdci.

A až se toho dosáhne, tak si již nikdo nemusí dělat starosti o bezpečnostní prověrku pana Mynáře. Ale teď se ptám: Nebylo jednodušší ho z hradní služby propustit?

Když zaniknul, tak jsem tu nebyl. Jak mi internet prozradil, tak prý zmizel spolu s pádem komunistického režimu. Pokusy o jeho oživení nějak ztroskotaly.

Škoda, byl to vpravdě satirický časopis, na který se snad žádný řádný občan nezlobil. Trochu ho postrádám, ale včera mne napadlo, když jsem se zase díval na Události v ČT, že tu vlastně máme něco jako náhradu, pro kterou by skutečný Dikobraz byl asi jen nekalou konkurencí. Takže už vím, proč byl sprovozen ze světa a pultů novinových stánků.

Posuďte sami. Tak jsem se třeba docela zasmál tomu, že paní Nečasová prý bude zase vystupovat před soudem. Už ani nevím pokolikáté. Řekl bych, že už je to možné považovat za takový ten nový televizní mediální útvar, kterému se říká docusoup. V podstatě je to již malý nekonečný a úsměvný seriál z našeho opravdového života. Dalo by se totiž říci, že když je jeden v Česku obžalován, tak se to rovná zaměstnání na plný úvazek. Pravda, gáže se nevyplácí, ale dost často celkem vysoké odškodné. Doporučuji sledovat pokračování.

Tedy ty obrázky o těch z Česka prchajících uprchlících snad nechám bez komentáře. Jsou jasné i bez té obvyklé bublinky s textem. Jen jsem si říkal, zda je v posledních dnech nevyděsilo to množství rudých vlajek. Možná si říkají lepší IS než Čína.

Nu, a pak jsem se dověděl, že strana páně Sobotky musí vysolit 320 miliónů. A to ještě prý nějakému advokátovi, kterého ale stejně hledá policie. To se nedivím, že jsou  z toho celí na větvi. Nechali vědět, že se prý podívají, kde by se dalo ušetřit. Asi to bude těžké, protože kupodivu plusový rozdíl mezi příjmy  a výdaji je jen kolem 27 miliónů ročně. Asi to pro ně nebude lehké utahování opasku.

Já bych ale občanstvu radil být na pozoru. Jak všichni víme, tak Číňané jsou tu teď jako doma a bujaře investují do kde čeho. Tak aby nám v tom fofru také finančně nepodpořili  ty naše sociální demokraty. Bojím se, že by to zase mohl být nějaký ten střet zájmů. Ale zrovna tak by to mohlo být i součástí té strategické dohody s Čínou? Těžko říci.  Nutno však počítat s tím, že ti z Asie jsou velmi dobří obchodníci a neradi vyhazují peníze z oken. Takže opravdu pozor a nepropásnout další vydání.

A už poněkud ke konci celé té plejády animovaných obrázků se objevili velmi smutní starostové našich vesniček. Strašně rádi by opustili středověk a konečně vybudovali pro občany kanalizaci. Mají projekty, dokonce i peníze, dokonce i dotace, ale kopnout si jim povoleno nebude.

Při stavbě té kanalizace, jak napoví rozum, se musí trochu rozrýt silnice, což ale nemohou, protože jim, dle české novověké logiky, ty silnice, které vedou kolem jejich domků ne všechny patří. Cestičky jo, ale ty hlavní vlastní mocní kraje, kteří o té kanalizaci, jež je touhou občanstva, nic neví a také to nějak není v jejich kompetenci. Takže, naše středověké vesničky budou zachovány. A vida. Možná, že je to také kvůli těm Číňanům, jako turisti je budou moci v příštích desetiletích obdivovat. Takže nutno sledovat vývoj cestovního ruchu.

Tak jak říkám, škoda, že se nemohu zasmát nad tím starým Dikobrazem. Ale Události ČT se snaží abych neutrpěl újmy v oblasti humoru a satiry. Když se to vezme kolem a kolem, tak je to vlastně forma, kdy normální občan může ty „Události“ vzít na milost. Jenže potíž je v tom, že se tvůrci zaměřili jen na černý humor a ten může občas bolet a drásat duši. To ten dikobrazí humor spíše českou dušičku pohladil a rozveselil.

Tedy, pokud můžeme věřit výzkumům veřejného mínění, tak je většina z nás s naším presidentem navýsost spokojena. Tož, potřebujeme ještě nějakou demokracii?

Není to už trošku přebytečná brzda našeho vývoje? Pan Zeman už otevřeně přiznal, že se od Číny učí. Že konečně pochopil, jak se dá efektivně řídit a vládnout společnosti. Tak co? Máme ještě o tom všem přemýšlet? Zbytečné, konečně máme někoho, kdo to za nás vyřeší. Neomylně nám řekne, co a jak máme myslet, pokud se o to ještě naivně pokusíme.

Opět se můžeme ponořit do toho poklidného světa, kdy se chováme jako ovečky a doufáme, že ta tráva zůstane zelená. Asi je tomu opravdu tak, že většina našich občanů stále ještě nachází v naší hlavě státu zalíbení a je ochotna mu kdykoli a kdekoli provolávat slávu, mávat praporky a upadat do agónie, když dostanou možnost, aby na nich spočinulo to oko prozřetelnosti.

Já to vše chápu v tom smyslu, že jsme se jako společnost v ničem nepoučili. Respektive se i zuby nehty bráníme jakémukoli poznání. Nenávidíme komunismus, ale ve skrytu duše obdivujeme tuto formu nadvlády. Jak vidno většina tuto mocenskou ideologii chrání jako rodinný poklad a jsou již ochotni ji jako svátost předávat z generace na generaci.

To, že mnozí politici již dávno přišli na to, že struktura většinové politické moci je stejná, mne nepřekvapuje. Historie jim dala příklady, že stát se velkým vůdcem je možno nejen s pomocí násilí, ale i demokratickou volbou. Cílem je vždy ovládnout většinu a získat ji na svou stranu. Pokud není použito klacků v rukách placených pomahačů, děje se tak pomocí propagandy, která se nezabývá ničím jiným, než vymýváním mozků. Tím nejlepším prostředkem je jednoduchá a primitivní myšlenka, která jako slogan ovládne masy.

O to větší je mé překvapení, že společnost, která má s něčím takovým opravdu hořké zkušenosti, může ještě obsahovat většinu, která s tím radostně souhlasí. Ano, fascinace moci nepostihuje jenom jedince. Ti totiž mohou žít v tomto opojení jenom za předpokladu, že jsou neseni obdivem nadšeného davu, který se zbavil veškerých nároků na myšlenkovou svobodu.

Tož, jen do toho. Chceme demokracii, ale milujeme diktátory.

Při troše sebekritiky by nám mělo dojít, že se chováme jako provozovatelky toho nejstaršího řemesla světa. Ty jdou také na kolena či se položí na záda, podle toho kolik kdo zaplatí.

Ty dámy se však drží jednoho zásadního pravidla: Platit se musí předem. My jsme však „moderní“, nám stačí, když nám někdo slíbí, že zaplatí později a pokud možno na splátky. Často se tedy stává, že se k těm penězům vůbec nestaneme. Někdy se  také spokojíme s nějakým výměnným obchodem. To většinou dostaneme něco, co má mizernou kvalitu a vůbec to nepotřebujeme. Nehledě na to, že bychom si to mohli klidně vyrobit sami.

Mnohdy to vše platí i o každém z nás. Asi se ale jedná o většinu, protože jako stát jednáme úplně stejně. Chování našich politiků je toho důkazem. A přitom všem si lžeme do vlastní kapsy a přesvědčujeme se, že tomu tak není. Pořád si myslíme, že máme nějaký charakter, který odpovídá vyšším morálním principům.

Jsme jenom směšní, naivní a proto levní. Každý k nám může přijít a koupit co se mu zlíbí. V podstatě je jedno zda přijde z Ruska, USA anebo Číny. Nechceme pochopit, že demokracie či boj proti ní se pro mnohé mocné stal pouhou ideologií, která pomáhá k nadvládě nad ostatními. Představa, že by demokracie mohla být stejně nebezpečná jako komunismus, nás děsí, nechceme o tom ani slyšet. Přitom je mnohdy prosazována stejnými prostředky. Diplomacií, ekonomickým tlakem a když to jinak nejde, tak válkou.

A my si pořád myslíme, že v tom hrajeme nějakou roli. V nejlepším případě ale jen tu podřadnou, mnohdy jsme jen statisti a přitakávači. Tyhle roličky bereme, rozhoduje jen ta gáže. Jistě, každý se musí nějak živit. Jak stát, tak občan. Přitom neustále inklinujeme k tomu, mít velkého bratra. Měli jsme jich už hodně. Zlých i dobrých. Ale nic nenasvědčuje tomu, že bychom se poučili.

Většinou se necháme opít rohlíkem. A v každého nového „bratra“ vkládáme ty největší naděje, považujeme ho za zachránce. A to vše doprovází dětské hašteření o tom, kdo je dobrý a kdo je zlý. Poslední léta si myslíme, že zlo sídlí v Rusku a dobro v Americe. O Číně jsem se ještě nedohodli.

To jen budí úsměv na tvářích těch velkých obchodníků, kteří si rozdělují svět, kterému chtějí vládnout. Jsou zkušení a dobře vědí, že takto rozhádaná společnost jen snižuje konečnou cenu. Jen si počkají, až ti, kteří jsou na prodej dospějí do stádia, kdy jsou ochotni se prodat za každou cenu.

Já bych to nepodceňoval. Vždy po hodině koukání na zpravodajství České televize udělám přestávku a jdu se podívat do zrcadla.

Ona taková sebekontrola nikdy neškodí. Jak se říká, čeho je moc, toho je přespříliš. Pravda, jeden může tu bednu vypnout. Ale ono to zpravodajství již nabývá podoby kriminálního románu. A já jsem tak trochu milovník detektivek a strašně mě zajímá, zda se už všichni ti vyšetřující dohodnou na nějakém konečnému závěru,  který je tak důležitý pro takovou zápletku.

Jde o klasickou otázku: Kdo z toho všeho má, či bude mít prospěch? Tedy v tomhle ohledu panuje absolutní chaos. Jedna odborná expertiza potírá tu druhou. Pravda, potíž je v tom, že ještě nemáme mrtvolu. To je trochu netradiční. Ale všichni jsou si jisti, že se někdy objeví. Nezbývá tedy nic jiného, než počkat na další díly tohoto politicko zpravodajského kriminálního seriálu.

Nu a přitom čekaní jsem si vzpomněl na jednu knížku. Napsal ji pan Škvorecký. Titul byl pro současné dění příhodný: Nápady čtenáře detektivek. Někde ji mám, jsme líný ji hledat, ale na jedno si vzpomínám celkem přesně. Byl toho názoru, že je od spisovatelů neférové, pakliže se hned na začátku příběhu někde mihne Číňan.

Většinou se potom na něj zapomene, na  mnoho stránkách není k nalezení, aby se pak na úplném konci příběhu objevil přinejmenším jako zloduch, někdy dokonce byl odhalen jako vrah. Pan Škvorecký měl pravdu, jako ostatně povětšinou. V průběhu dalších let jsem narazil na mnoho kriminálních románů, kde tomu tak bylo. Nebylo to zábavné, nezbývalo něž přečíst mnoho nudných  stránek, dokud se ten šikmooký opět neobjevil.

Ale, to nic, to je jen taková poznámka na okraj. Jinak mne pojímá i strach, zda někdo nepřijde s nějakým návrhem, který by měnil pohled na to, kdo je tím pravým Čechem. Klidně by  mohlo někoho napadnout, že akceptován bude jen ten, který se učí čínsky. To bych nerad, já už se takhle musel učit rusky.

Úplně na škodu to sice nebylo, konverzace s ruskými emigranty byla trochu snazší, ale měl jsem přitom špatné svědomí, protože to jistě nebyl účel mého státem placeného vzdělání. Takže bych byl rád, kdybych se čínsky učit nemusel, rád bych totiž státu ušetřil případné ztrátové investice.

Trochu mne na tom všem uklidňuje i to, že doufám, že se média mnoho nezměnila a že se tak za dva tři dny na vše zapomenou. Prostě Číňan zmizí. Pak se třeba můžeme věnovat jiným důležitým věcem v naší zemi. Nebylo by třeba špatné se zase podívat, cože se to děje v Čapím hnízdě. Možná, že se tam již něco narodilo.

Pochopitelně jedno bych ale úplně ze zřetele nepustil. Totiž tu myšlenku pana Škvoreckého. Co když se ten Číňan zase někdy objeví? To by bylo nemilé. To bychom se možná museli zabývat otázkou, zda to opravdu s námi myslel tak dobře, jak nám to poslední dny v prvních dílech toho politicko zpravodajského kriminálního seriálu předestírali.

Nemíním po tom pátrat a ani to analyzovat. Vím ale, že se nacházím ve společnosti, kde mi tuto nálepku může mnohý přilepit na čelo.

K tomuto poznání jsem dospěl po té, co jsem nahlédl do posledního článku pana Olšera, kde doslovně hned na počátku stálo: Prostě pravicová havloidní svoloč si dnes může dělat, co se jí zlíbí. Již to postačilo, abych zbytek textu vlastně jen tak prolétl. Jsme už takový.

Nemá rád, když se někdo takto vyjadřuje. Nemám k němu důvěru, naopak mne zachvacují obavy. Podle mých životních zkušeností se takto vyjadřují lidé, kteří mají hned vedle stolu pro jistotu opřenou baseballovou pálku, pakliže by jim docházely argumenty. Jsou to zvláštní lidé.

Jakoby jim sveřepost s jakou prosazují své názory poněkud zatemnila mozek. Veřejně beze studu přiznávají, že již zcela ztratili schopnost považovat ostatní, tedy ty nesouhlasící, za rovnocenné lidi. Prostě jimi opovrhují a považují je za společenský odpad. Pozoruhodné také je, že jsou ochotni veřejně v plné nahotě prezentovat vlastní intelektuální a kulturní dekadenci.

Asi za to může svoboda slova. V jistém slova smyslu ano. Jenže svoboda slova ještě neznamená, že pomocí jí bude systematicky odstraňována veškerá kultura projevu a hlavně respekt k ostatním občanům. Je pozoruhodné kam až může poklesnout někdo, kdo oslovuje veřejnost s cílem ji poučit.

Nejsem ochoten ale věřit tomu, že pan Olšer neví co činí. Ví přesně, že jen probouzí a povzbuzuje celkem primitivně uvažující mozky v naší společnosti. Právě ty, které inklinují k tomu tu „havloidní svoloč“ baseballovou pálkou jednoduše umlčet. Ne, nebudu volat po cenzuře. V tomto případě je to oblast, kde by se každý autor měl zamyslet sám nad sebou a vážit slova, nikoliv korigovat názor.

Jsme také rád, že lidé takto formulující nenávist netvoří latentní podhoubí naší společnosti. Svoboda slova tedy přinesla i určitou transparenci, která dává možnost všem zamyslet se nad tím, kdo to mezi námi žije, kdo nás ovlivňuje tak či onak. A také získat i určitý přehled o těch, kteří jim tleskají.

Nejsem si právě  jist, že všichni ti, kteří po tom tak volají, mají alespoň základní představu o tom, jak se takový efektivní boji proti teroristům vede. Proto se pokusím to trochu nastínit.

Přiznám, že to bude možná jen amatérský pohled, ale trochu zabarven životní zkušeností. Třeba právě z Izraele, kde jsem pobýval a jenž se v této souvislosti tak často cituje. Ale jedno si nutno předem ujasnit. Já mluvím o boji proti teroristům, což je trochu zvláštní forma válečného střetnutí. A ne o boji proti teroru, což je spíše záležitost z oblasti politiky.

Je totiž pozoruhodné, jak často se toto směšuje dohromady. Ostatně jsou tyto řádky slíbenou odpovědí panu Zdechovskému, jehož článek se zde na blogu stal terčem mé kritiky. Cílím tedy i na mnohé politiky jeho ražení. Tedy na ty, kteří falešnou a populistickou rétorikou uhýbají od možná ne zrovna populárních opatření, která by mohla vypadat asi takto.

V prvé řadě je nutno okamžitě zabránit volnému pohybu teroristů, pravděpodobných teroristů, jejich pomahačů a hlavně zbraní. K tomu je nutné okamžitě uzavřít hranice všech evropských zemí a obnovit kontrolu všech osob, které je chtějí překročit. Součástí je kontrola aut a jejich obsahu. Toto opatření také umožní, aby ještě možná „čisté“ státy nebyly infiltrovány těmi, kteří opouštějí území, kde kontroly probíhají na vyšší úrovni a stávají se tak pro osoby s teroristickými záměry nebezpečné.

Velké státy pak musí z logistických důvodů vytvořit i vnitřní dělící hranice, aby zde vznikly oblasti o menší geografické rozloze, které by bylo možno z hlediska bezpečnosti lépe kontrolovat a vyhodnotit podle stupně možného zdroje ohrožení. Tímto pak bude umožněna lepší koncentrace bezpečnostních sil na ta místa, která budou ohodnocena jako oblasti s vyšším stupněm nebezpečí.

Ve všech zemích musí proběhnout kontrola osob s cílem zajistit všechny, kteří nemají osobní doklady, které by je důvěryhodně identifikovaly. Všechny osoby, které nároky na zjištění skutečné identity nesplňují, či dají podnět k důvodnému podezření z teroristické činnosti, je nutno internovat do té doby, než bude definitivně prokázána jejich skutečná identita, případně důvody k pobytu a bude možno zhodnotit jejich profil podle nároků na bezpečnost.

Pochopitelně je nutno absolutně zastavit další nekontrolovatelný příchod uprchlíků do všech jednotlivých států EU. Minimálně do té doby, než bude provedena úplná kontrola identity všech doposavad přijatých uprchlíků. Případné žádosti o azyl musí počkat na výsledky všech těchto kontrol. Je totiž nutno prošetřit i případné rodinné vztahy, kterých může být zneužito pro případnou logistickou podporu a vytváření zázemí pro teroristické aktivity.

Se vší pravděpodobností bude nutno dočasně i omezit letecký provoz. Minimálně do té doby, než bude organizačně a logisticky zaručena bezpečnostní kontrola přístupu do prostoru letiště a všech cestujících, obsahu jejich zavazadel a přepravovaného nákladu. To samé se bude muset týkat i silniční dopravy, kde musí být zaručena kontrola každého nákladu. Podobné kontroly musí také postihnout všechny zásilkové služby, které operují mezi jednotlivými státy.

Pochopitelně, že to vše nemůže fungovat bez absolutního pochopení ze strany občanů. A nejen to. Je nutné jejich aktivní zapojení do řady bezpečnostních opatření, jako je pozorování nejen podezřelých osob ale i různých seskupení, které se mohou zabývat organizováním či podporou teroristické činnosti a přitom být veřejně aktivní pod rouškou náboženských, politických či dokonce veřejně prospěšných organizací. Případná ignorace takovýchto aktivit by se měla stát trestným činem ve smyslu spoluviny. Triviálním požadavkem je pak třeba i nahlášení všech podezřelých volně ležících předmětů, či nezvykle zaparkovaných aut.

K tomu se také přiřadí i soustavná kontrola vstupu do míst s velkým počtem osob. Příkladem jsou kina, divadla, nákupní střediska, sportovní areály a mnohdy i školní pozemky. To vyžaduje velkou disciplínu občanů a pochopení pro časovou náročnost při provádění podobných bezpečnostních opatření.

V okamžiku, kdy všechna podobná opatření budou profesionálně v každé zemi EU fungovat, je možno začít s efektivní spoluprácí bezpečnostních složek jednotlivých států. Toto se zdá, že by měl být ten první a základní předpoklad v boji proti teroristům. Dosavadní zkušenosti však dokládají, že k této spolupráci nedochází s plnou efektivitou, protože chybí jak potřebná logistika, tak stejnorodá profesionální úroveň, která by umožňovala potřebnou rychlou komunikaci. Nepochybnou brzdou je v současné době i absolutně nejednotná specifikace jak stupně tak i charakteru ohrožení občanů v jednotlivých státech EU ze strany mnoha politiků.

Není také na škodu si připomenout, že podobné zásahy do civilního života vyžadují bezpodmínečnou důvěru občanů v bezpečnostní složky zabývající se bojem proti teroristům. Odpovědnost za práci bezpečnostních složek by měl nést premiér, který je tím nejvyšším velitelem. A to ne právě odpovědnost před zákonem, ale především v oblasti morálních hodnot, které musí být mnohdy povýšeny nad zákon.

Myslím, že mohu přestat v tomto výčtu. Je to jen takový opravdu povrchní pohled. Pouhý zlomek všeho, co je nezbytné učinit pro skutečně efektivní boj proti teroristům. Je to jen to, co je všeobecně pozorovatelné a přímo se dotýká všech občanů. Takže se ptám: Jsme opravdu schopni, ale hlavně ochotni, bojovat proti teroristům? Nebo to raději přenecháme nějakým „silným“ politikům, na které později přeneseme všechnu zlost za předem plánovaný neúspěch, protože se jim nedostalo plné podpory občanů.

Je to snad trošku překořeněný slogan? Nemíním. Spíše prubířský kámen vlastního svědomí a neodvratná zkouška evropské civilizace.

Zaručeně je takové téma poněkud zvláštní potravou pro politiky. Jedni ji hltají, druhým dráždí žaludek a pokládají ji za nestravitelnou. Ale ponechám je stranou, jsou v područí výzkumů veřejného mínění, které jsou barometrem jejich popularity. Jejich vlaječky se stejně vždy otočí po větru.

Ona je to spíše otázka pro každého z nás. Každý se musí ptát sám sebe jaké by to bylo, být najednou nacionalistou. Mnohé trochu zabrní, mají pocit jakoby oblékli cizí kůži. Není divu. Historie dala tomuto pojmu takovou prazvláštní příchuť. V nedávné minulosti se ideologie národní hrdosti spojená s nadřazeností rasy stala hrozbou.

Takže dáme raději od toho ruce pryč? Budeme to považovat za žhavé železo? Jistě, že to lze, ale nutno zvážit, zda přitom něco nezrazujeme. Zda tím nepřiznáme, že se vlastně v historii vůbec nevyznáme? Hlavně v té vlastní. Není lepší se trochu zamyslet a být upřímný sám k sobě. Co je špatného na tom být hrdý na zem, kde se jeden narodil?

Ano, je to v současné době dost krkolomné. Ale přesto to stojí za trochu námahy. Vezměme třeba prohlášení těch, kteří tvrdí, že existuje dobrý a zlý Islám. Jsou to ti, kteří většinou mají něco proti nacionalismu jako takovému. Jenže, když vezmu v úvahu jejich postoj, tak je logické, že musí také existovat dobrý a zlý nacionalismus.

A jestliže tomu tak je, pak opravdu záleží na  každém z nás, kterého se chopíme. Zda toho, který je spojen s národní hrdostí, či toho, který se nadřazuje nad ty druhé, které pokládá za méněcenné. Je na nás zda dokážeme jen konstatovat, že ti druzí jsou prostě jiní a že mají stejná práva na život jako my.

Takový postoj je již krůčkem kupředu. Protože pak jen zbývá přemýšlet o tom, jak to zařídit, aby to fungovalo. Za základ bychom asi měli považovat existenci národa. Již toto slovo provokuje mnohé vášnivé diskuse. Nechápu to. Nemíním diskutovat o definici tohoto pojmu. Jen nabídnu pohled do naší historie a položím jen jednu otázku: Co nám umožnilo přežít nadvládu Habsburků?

Přiznám, že jsem v mém školním mládí mnoho obdivu pro snahy národních obroditelů neměl. Asi to bylo tím, že hrdost na naši komunistickou zemi byla nakázána. Ale léta běží, pohled na svět se mění, stejně tak jako vztah k historii. Ano, byly doby, kdy se za národní hrdost bojovalo. Byla léta, kdy se takové myšlenky musely podrobit zákazu. Stejně tak jako období, kdy byla národní hrdost nakázána.

Stojíme tedy před rozhodnutím, jak se na to vše chceme dívat dnes. V podstatě jsou nabízeny a povoleny všechny alternativy. Nebojuje se ale jenom o národní hrdost jako takovou, spíše o to, za co ji máme považovat, jak ji hodnotit. Trochu smutné. Protože se jedná o prostý lidský postoj, který by měl být v každém z nás a o kterém jsme po staletí nikdy nepochybovali. Vypadá to tedy, že se musíme se rozhodnout zda ještě máme potřebu vědět kde žijeme, s kým žijeme a zda to vše má pro nás ještě vůbec nějakou cenu.

Snad by nám při zamyšlení nad národní hrdostí pomohla úvaha nad sklenicí čisté vody. Ono je možno do ní přimísit mnohé. Různě ji ochutit, obarvit, dokonce i zhustit. Vždy je však nutné neztratit míru a přehled o tom, zda tu tekutinu ještě můžeme považovat za vodu. Zrovna tak bychom měli vědět, že když ji budeme jenom neustále zahřívat, tak se promění v páru a zmizí v nedohlednu. Definitivně a nenávratně.

A já mám pocit, že ta naše sklenice vody je přinejmenším zakalená a plave v ní mnohé, co by nemělo. Přefiltrovat radí  mnozí „specialisté“ na čistotu. Jejich cílem je tu špínu odstranit. Za každou cenu? Aha, to nám něco připomíná, že? Já bych proto spíše radil trochu odlít a přidat čisté vody. A to bych opakoval tak dlouho, dokud bych nebyl spokojen jak s barvou, tak s chutí.

Jistě trochu pomalejší proces, ale dávající dostatek času k tomu, aby bylo možno po celou tu dobu přemýšlet o vlastním vztahu k nacionalismu. A pokud nalezneme určité vnitřní uspokojení, které je v souladu s morálkou naší kultury, pak už to s tou národní hrdostí nebude žádný problém.