Tedy, pokud můžeme věřit výzkumům veřejného mínění, tak je většina z nás s naším presidentem navýsost spokojena. Tož, potřebujeme ještě nějakou demokracii?
Není to už trošku přebytečná brzda našeho vývoje? Pan Zeman už otevřeně přiznal, že se od Číny učí. Že konečně pochopil, jak se dá efektivně řídit a vládnout společnosti. Tak co? Máme ještě o tom všem přemýšlet? Zbytečné, konečně máme někoho, kdo to za nás vyřeší. Neomylně nám řekne, co a jak máme myslet, pokud se o to ještě naivně pokusíme.
Opět se můžeme ponořit do toho poklidného světa, kdy se chováme jako ovečky a doufáme, že ta tráva zůstane zelená. Asi je tomu opravdu tak, že většina našich občanů stále ještě nachází v naší hlavě státu zalíbení a je ochotna mu kdykoli a kdekoli provolávat slávu, mávat praporky a upadat do agónie, když dostanou možnost, aby na nich spočinulo to oko prozřetelnosti.
Já to vše chápu v tom smyslu, že jsme se jako společnost v ničem nepoučili. Respektive se i zuby nehty bráníme jakémukoli poznání. Nenávidíme komunismus, ale ve skrytu duše obdivujeme tuto formu nadvlády. Jak vidno většina tuto mocenskou ideologii chrání jako rodinný poklad a jsou již ochotni ji jako svátost předávat z generace na generaci.
To, že mnozí politici již dávno přišli na to, že struktura většinové politické moci je stejná, mne nepřekvapuje. Historie jim dala příklady, že stát se velkým vůdcem je možno nejen s pomocí násilí, ale i demokratickou volbou. Cílem je vždy ovládnout většinu a získat ji na svou stranu. Pokud není použito klacků v rukách placených pomahačů, děje se tak pomocí propagandy, která se nezabývá ničím jiným, než vymýváním mozků. Tím nejlepším prostředkem je jednoduchá a primitivní myšlenka, která jako slogan ovládne masy.
O to větší je mé překvapení, že společnost, která má s něčím takovým opravdu hořké zkušenosti, může ještě obsahovat většinu, která s tím radostně souhlasí. Ano, fascinace moci nepostihuje jenom jedince. Ti totiž mohou žít v tomto opojení jenom za předpokladu, že jsou neseni obdivem nadšeného davu, který se zbavil veškerých nároků na myšlenkovou svobodu.
Tož, jen do toho. Chceme demokracii, ale milujeme diktátory.