kotyk-blog.cz

Ano, odvážím se opět napsat něco zcela nepopulárního, ba dokonce nevhodného. A obětí je znovu žena. A opět přitažlivá, bezesporu inteligentní a vzdělaná odbornice na lidské duše.

Ale na mou omluvou uvádím citát, který paní Eva Valerie Maxová umístila pod velmi atraktivní fotografií doprovázející její články zde na blogu. Totiž: Naše životy končí dnem, kdy jsme se rozhodli mlčet o věcech, na kterých opravdu záleží. Takže já tuto výzvu přijímám.

Na čem mi tedy záleží? V prvé řadě, aby byl občan jakž takž dobře informován a měl možnost si udělat nějaký názor. Mám zásadně něco proti tomu, aby byl násilně formován k určitému názoru. Pokládám to jako nestudovaný pedagog za celkem správný a odpovědný přístup. A při čtení všech textů od autorky mého zájmu mám vždy pocit, že se jedná právě o to druhé. A dokonce se domnívám, že její projevy jsou pokusem o vymývání mozku.

V podstatě je to už vědomá manipulace veřejného mínění. Vlastně ne tak přesně, spíše jen eskalace jistého myšlenkového proudu v naší společnosti. Včetně velmi nebezpečné emocionální nenávisti. Vše podáváno formou, která nepřipouští diskuse. Tady i prakticky, tomuto nebezpečí se autorka na blogu vyhýbá. Styl, který si jak obsahově tak formálně přivlastnila, stejně nepřipouští pochybnost o autorkou hlásaném.

Není možno nalézt jediný náznak pochybování, ani špetka toho, že by se z její strany jednalo jen o názorový příspěvek k veřejné diskusi. Je to přezíravý intelektuální diktát. Prostě všichni ostatní se mýlí pokud věci vidí jinak a není jim pomoci. Třeba způsob jak „odstřelila“ kardinála Duku, je přímo mistrovskou ukázkou mediální veřejné „vraždy“. A výzva neprojevovat soucit s uprchlíky jen zarážejícím vykřičníkem, který vezme vzdělanému člověku jen dech.

V podstatě se jedná o bohužel pro dnešní dobu typický způsob veřejného projevu. I to přihlášení se k jistému „myšlenkovému“ trendu, který je v současné době velmi populární. Je to vlastně pouhá propaganda. To bych byl schopen nějak pochopit. Ale trochu rozpaky mi přináší fakt, že paní Marxová je vlastně pedagogem. A graduovaným. V bakalářské práci se zabývala inkluzivním  vzděláním a dochází k závěru, že to rozhodně není nic škodlivého, tedy pokud se to umí.

Každopádně to pokládá za určitý druh dobrého kompromisu. Paní Maxová by asi řekla harmonie. Potvrzuje to i její webová stránka, která s nazývá Harmony Garden. Zde nabízí služby osobního koučingu. Motto: Místo pro nalezení sebe sama, relaxaci a harmonii v duši. Jistě záslužná činnost. Pro mne však překvapivé zjištění, neb její veřejné projevy si daly za cíl pravý opak. Vyžaduje převzít cizí názor, bojovat za něj a tvrdě potírat ty, kteří myslí jinak. A nejen to. Dokonce i obětovat vlastní duši a utopit ji v primitivní nenávisti k druhým.

Měl bych proto možné vysvětlení. Paní Maxová možná pracuje asi na nějaké vědecké práci a čtenáře používá jen jako pokusné králíky. Cílem je zjistit, zda je skutečně pravda, že občana je možno utáhnout na vařené nudli. V podstatě je to sociologický průzkum, ve kterém jde jen o počet souhlasných kliků. Je to ale celkem nepřesné, protože minusy se nepočítají, ale to prý nevadí, je to prostě statistika jako každá jiná. Jde jen o ověření, jak ohlupování a hecování veřejnosti funguje. Zda populismus je jen nadávka či opravdu existuje.

Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit. Protože pedagog, který používá dravých a primitivních  mediálních triků k jednostrannému formování veřejného mínění, by měl být všem ostatním přinejmenším podezřelý. Ukazuje to na prapodivné charakterové vlastnosti. Přesně takové, které bychom u pedagoga jistě neočekávali. Verbální agresivitu, názorovou nadřazenost, neschopnost a neochotu k diskusi.

Pochopitelně, že je však nutno vzít i v úvahu, že nás chce poučit o tom, že účel světí prostředky, že jen egoistický boj za osobní prospěch zaručuje duševní rovnováhu. Moc morální názor to není. Jistě. Tak trošku na zvracení. A hlavně když ho razí někdo, kdo by se měl starat o naše vzdělání, upevňování charakteru, vnitřní spokojenost a harmonické spolužití kultur.

A to vůbec nemluvím o morálce jako takové, kterou by měla zosobňovat. Měli bychom se nad tím možná trochu zamyslet. Dospělí se mohou takové intelektuální agresi bránit, tedy pokud mají špetku zdravého rozumu. Ale co když se obětí takto „mediálně“ zkorumpovaného pedagoga stanou i naše děti. Nezbývá než doufat, že paní Maxová je výjimkou.

A ještě dovětek pro starší generaci. Myslím, že by na jejím diplomu neměla chybět poznámka: Pozor, na děti a společnost nepouštět!

Je krásné, že vzpomínáme, že někdo jako Karel IV. existoval. Mám ale pocit, že je pro nás spíše  atrakcí. Podobně jako T.G.Masaryk. Nějak víme, že existovali, ale co pro nás znamenali vykládáme jen turistům, tedy pokud za to zaplatí.

Co by si asi o nás Otec vlasti pomyslel, když by musel třeba přihlížet té absurdní komedii s jakou se vypořádáváme se všemi těmi, kteří nás okrádají. Tehdy prostě zavřeli takového „šmejda“ do klece a pověsili na tržnici pro výstrahu. Docela  krátká a účinná lekce. A co děláme my? Vydáme milióny z veřejných peněz na platy soudců, kteří zkoumají, zda jsme byli okradeni podle zákona. A pak se ještě strašně divíme, že tomu tak skutečně je.

Občas i přemýšlím o tom, jak to bylo tehdy v Americe. Když chytli zloděje koní, tak ho pověsili na nejbližší větvi. Kruté? Asi ano. Ale kůň byl základem existence. Něco, bez čeho se snad ani nedalo žít. Nu, a co my na to? Co jiného, než specificky česká varianta. My jsme si vymysleli koně bílého. A jak vidno, je to také základ existence. To jsme pochopili a vymysleli zákony, které majitele běloušů chrání. To, že není kůň jako kůň nám ještě nedošlo.

To by zase asi nepochopil náš „tatíček“ T.G.Masaryk. Jen by kroutil hlavou nad tím, že za ta léta bojů o demokratické principy, jsme jen přišli na to, jak si demokracii po česku přizpůsobit a vytvořit z ní systém, který ne zcela funguje. Tedy spíše chrání jedince a kašle na většinu. Oficiální verze ale je, že přeci nemůžeme připustit, aby rozezlená většina věšela na stromy třeba právě zloděje koní.

Nic proti této myšlence nemám, ale proč na mně musí tyto odporné a bezcharakterní typy ještě každý den cenit zuby a arogantně se mi vysmívat skoro ze všech médií. Vždyť to jsou přeci naše „celebrity“ míní asi ti, kteří se mi ty odpadlíky snaží prodat jako nezbytný předmět duševní potravy. Díky, žaludek se už bouří.

Ale zpátky na královský dvůr. Už tak vidím, že k panu králi může přijít kdejaký „velvyslanec“ a šeptat mu do ouška, co by jako měl dělat. To by se asi seznámil s mistrem katem. Taky kruté, že? Dobrá, ale zase připustit, aby k nám chodil kdekdo a nařizoval kdeco asi taky není zrovna dobré. Kdyby alespoň přišli a říkali to osobně. Ne, teď se dokonce jen haléká pomocí  všech těch mediálních kanálů.

Opravdu nevím, která doba měla zákony krutější a která spravedlivější. A kdy šlo o prospěch všech a kdy jen jedinců. Zda to tehdy lépe fungovalo se opravdu asi dokázat nedá. Faktem ale je, že nebýt možná jisté neurvalosti našich předků, tak tu možná jako národ vůbec nejsme. Každopádně jsme po staletí sbírali zkušenosti, které vedly k našemu přežití. Myslíme si alespoň.

Ale možná, že nám nějak uniká, že jsme možná přežili jako národ, ale nějak nechápeme, že musíme přežít i jako stát. Ono je to možná pro nás nové. Většinou to byli druzí, kteří nám vytyčili hranice. Mnohdy byli i tak velkorysí, že řekli dobrá, jste tedy Češi, ale jenom odtud potud. A my kývli a pokoušeli se hrát si na vlastním písečku. Dokonce jsme byli ochotni naše bábovičky i chránit.

Ale teď je doba nějak jiná. Nějak nevíme, kdo určuje naše hranice, a máme mnohdy i strach si uplácat vlastní bábovičky. Dokonce si po nich i dupeme navzájem. Jako hloupá a nezvedená děcka. Takže jak říkám: Škoda, že tu není Otec vlasti, aby nás kopnul do zadku.

Občas si to opravdu myslím, právě když čtu všechny ty kritiky na ten nám v rámci EU vládnoucí  mocenský spolek. Nikdo se totiž nijak nerozčiluje nad tím, jak se tam tito „zástupci lidu“ vlastně dostali.

Jakoby přiletěli odněkud z vesmíru, či alespoň spadli z Měsíce. Ne, ten základní kádr tam byl demokraticky zvolen. A pravdou je, že mnohdy ne zrovna většinou občanstva, tedy matematicky počítáno. Vlastně se tam často dostali jen zásluhou těch nevolících, kterým je to, ať již z jakéhokoli důvodu, prostě jedno. A kupodivu jsem již viděl nespočet reportáží od kurážných novinářů, kteří doložili, že ti takto zvolení jsou mnohdy osoby velmi prapodivných charakterů inklinujících ke kriminální činnosti.

A stalo se něco? Vzal to vůbec někdo na vědomí? Vzbouřil se snad podvedený volič? Pokud vím, tak nikdy. A byli to zase volení politici, kteří vše zametli pod koberec, protože šlo o jejich chráněnce hodící se do počtu různých politicko zájmových seskupení. Jinak řečeno, tvořili potřebnou většinu pro obvyklé „diplomatické“ kšefty.

Takže nechme stranou jednou všechnu tu kritiku a chytněme se sami za nos. Protože, i když je ta kritika opodstatněná, tak nemůže dojít k nějaké změně, pokud budeme naší nedůsledností, ale zrovna tak nezájmem, podporovat struktury,  které podléhají zcela jiným zájmům, než těm, které by respektovaly názory občanů.

A tím prvním zájmem každého našeho „zástupce“ je především ten úžasný finanční efekt spojený s pocitem sedět v centru moci a pokládat se za velmi důležitého. A tím druhým zájmem je pěkně poslouchat všechny ty lobbyisty, kterých je možná v Bruselu asi tak desetkrát tolik, co volených zástupců. Ten „ubohý“ poslanec je na nich přímo závislý, protože většinou nemá ponětí o čem to vlastně rozhoduje a potřebuje někoho, kdo mu to „objasní“.

Máme tedy perfektní systém, který se pochopitelně a přímo logicky vzdaluje od zájmů většiny občanů EU. Abychom to pochopili tak ale nemusíme jezdit daleko, protože u nás to funguje na stejném principu. Také nejsme spokojeni, kdekdo nadává, a pak jdeme k volbám a v podstatě volíme nevolením ty samé, abychom pak s nimi mohli být nespokojeni.

Kruh  je totiž uzavřen. Lidé nechodí k urnám, protože jsou přesvědčeni, že se stejně nic nezmění, což se jim krátce po volbách zase potvrdí. Jejich volební pasivita se pak projeví jen verbální kritikou, aby pak svou neúčastí v příštích  volbách přivodili absolutně stejnou situaci. Ve své podstatě se občané dobrovolně vzdávají demokratických principů.

A mnohdy se pak nechají koupit příslibem referenda, které je jim politickými podvodníky nabízeno, a naivně si myslí, že jen tak může konečně dojít k nějaké změně. Pochopitelně by to mohlo vést i k absolutní katastrofě, protože jim nikdo nevysvětlí, že společnost, která v podstatě nepochopila princip demokracie, by se měla bát referenda asi tak jako čert kříže.

Ale to vše je jasné jen té společnosti, která je ochotna se trochu starat sama o sebe a svou budoucnost. Jinak je to jen obvyklé hledání viníků, kteří jsou dobří vždy jen na to, abychom nějak omluvili vlastní lenost, nevědomost a mnohdy i neschopnost svobodně a samostatně myslet. A jediné co je opravdu nepochopitelné je, že se lidé diví, že jim vládnou ti, které si demokraticky zvolili a pokládají to za podraz a nefunkčnost demokratického systému.

Dlouho jsem přemýšlel jak pojmenovat mnohé veřejně psané útvary, které mají jedno společné: Přímo z nich čiší intelektuální nadřazenost vzdělance nad zbytkem společnosti.

Prozatím jsem se rozhodl pro pojem intelektuální hyenismus. Jsou to brilantně formulované „myšlenky“. Prolíná se v nich kompilace vědomostí a studia mediální účinnosti psaného projevu. Vyjadřovací styl je většinou velmi kompaktní, mezi řádky se to blýská odbornými informace, které jsou jen tak na okraj formulovány. Není jim přikládána velká důležitost, protože o jejich správnosti přeci není nutno a hlavně potřeba pochybovat.

Stylově je to velmi zajímavý útvar objevující se zpravidla na internetu. Ten méně vzdělaný není na pochybách, že to k němu promluvil skutečný odborník, někdo, kdo se stará o vzdělání ostatních. V podstatě není dobré obsahům takovýchto textů oponovat, protože je nebezpečí být veřejně označen za hlupáka, což je to poslední co si jeden přeje.

A tomu vzdělanému většinou nezbývá než mlčet, protože opravdová oponentura by zabrala nespočet stránek popsaných důkazy o zdánlivé pravdivosti a odbornosti, která je předstírána v kritizovaném textu. Většinou je možno utrousit jen ironickou poznámku. A i to přinese většinou pozdvižení od těch, kteří se domnívají, že se někdo odvážil znectít ten nově objevený božský hlas hlásající „věčnou pravdu“.

Pokládám autory takových textů za velmi prapodivné osobnosti. Proto ten výraz: Intelektuální hyenismus. Úspěch jejich populárnosti totiž tví v tom, že využívají aktuálně veřejně diskutovaných  společenských problémů k tomu, aby je označili za de facto titěrné, protože oni v několika slovech dokáží popsat celou problematiku. Příkladů pro takové texty je opravdu více než dost.

Cílem je většinou zesměšnit odpovědné veřejně činné osoby anebo přímo politiky ve stylu: Podívej, vždyť je to tak jednoduché a ten hlupák, který je za to odpovědný, tomu ani nerozumí. Je pochopitelné, že se jim dostane velké veřejné podpory. Nikdo nechce být na straně hlupáků a nevědomců. A při tom velkém jásání nad vlastní „moudrostí“ je většinou přehlížen fakt, že ten geniální „boží hlas“, nepřináší žádné řešení.

Celkem ani nikoho nenapadne, že se v tom všem skrývá absolutní opovržení k těm, kteří tak nadšeně jásají. Stávají se obětí nadřazenosti jedinců, kteří vyzbrojeni vědomostmi si jen emocionálně upevňují nadvládu nad většinou. Bylo by nepřesné zde hovořit o populismus, protože ten má mnohem nižší formu, jíž užívá v boji o hlasy podporovatelů. Je také snáze rozpoznatelný a definovatelný. Většinou se totiž jeden trochu více vzdělaný pokouší ovládnout ty méně vzdělané.

Já hovořím o těch, kteří se domnívají být intelektuální elitou společnosti. Jsou to většinou příslušníci střední generace, která jako první měla možnost získat plné vzdělání oproštěné od komunistické ideologie. Jejich životní nezkušenost je však nemohla varovat, že se možná stávají obětí jiné a úplně neznámé ideologie, která je doprovázena mnohým lákavým, především nadějí na společenský úspěch a moc ve všech  formách.

S absolutní nekritičností tak do sebe vstřebávali myšlenky, které, aniž by si toho byli vědomi, značně změnily jejich charakter. Nemohli postřehnout, že jim schází to podstatné, co by se od příslušníka intelektuální elity očekávalo: Morální hodnoty a odpovědnost. Jsou celkem bezcitní k sociálním potřebám společnosti. Také využívají současné a plně se rozmáhající kulturní dekadence.

Mnohdy ji i vědomě podporují, protože dobře vědí, vždyť to také studovali, že vysoká úroveň kultury sebou obvykle přináší i morální hodnoty, které jsou velmi nebezpečné pro účinek jimi proklamovaných pravd. Smutné na tom všem je, že se již nachází mnoho obdivovatelů tohoto moderního mocenské stylu i u té nejmladší generace, která právě opouští vysoké školy. Je jisté, že takovýto vývoj je pro společnost opravdu nezdravý. Je totiž charakterizován absolutní neomylností hlásaného.

Tragédií by pak bylo, kdyby většina občanů tento trend prokoukla a tuto nově přicházející vládnoucí třídu začala ignorovat. To by totiž sebou mohlo přinést všeobecné odsouzení inteligence jako takové. A společnost, která přestane důvěřovat těm, jimž dala vzdělání, se může dostat do problémů, které mohou přinést i násilí při pokusu o jejich řešení.

Ono se říká, že pro obchod musí být dva. A když je jeden hloupější, tak je to ideální. Pochopitelně je tím většinou míněn ten kupující.

To je také celý obchodní trik Šmejdů. Tak jsme si navykli nazývat ty, kteří s neférovou převahou verbálního nátlaku a bez morálních nároků prodávají prapodivné produkty prapodivné kvality za luxusní ceny. Obětí jsou většinou starší lidé, kteří tomuto nátlaku podlehnou. Více než často je vina jejich nevědomost.

A stejně tak pohlížím na ty, kteří jsou ochotni platit až desetitisíce za vstupenku na představení pana Václava Klause. Mnozí mají to štěstí, že jim to možná firma zaplatí a převezme tak náklady spojené s přítomností našeho stále veleváženého odborníka na rozprodej veřejného majetku. Pardon, oficiálně se tomu říká privatizace a náš pan politik to u nás provedl nejrychleji ze všech bývalých komunistických zemí.

Jenže, když se něco dává za babku, tak je sklad prázdný dřív, než by se jeden nadál. Takže v tomto případě to bylo obráceně, ten hloupější byl ten prodávající. Bylo by pozoruhodné vědět, kolik stovek miliónů už bylo vydáno z našich daní, aby bylo mnohé koupeno zpět. Ale nechme to stranou, prý je to nezajímavé a není na to čas.

Mne spíše zajímá duševní úroveň těch, kteří jsou jako organizace ochotni zaplatit i milión za to, aby k nim pan Klaus promlouval. Já bych za to divadélko nezaplatil ani korunu. Ale ne kvůli tomu, že toho pána prostě nemám rád. Stále totiž doufám, že si snad někdy najdeme čas podívat se zpět na těch posledních 27 let a pokusíme se objevit kam to vše, co mělo cenu, zmizelo. Hlavně to, na co jsme byli oprávněně hrdi a často nás i živilo.

Já se spíše neustále divím, že je někdo ochoten poslouchat někoho, kdo jen papouškuje názory druhých. Prý už tak bylo i s jeho „vědeckými“ pracemi a řadou odborných textů. A když se jeden občas mrkne na jeho zveřejňované „přednášky“ tak tam nenalezne nic, co by nebylo možné nalézt skoro všude na internetu. Těžko posoudit kdo od koho opisuje. A teď je prý i „odborníkem“ na migraci.

Takže to, za co pan Klaus kasíruje milióny, dělají druzí zadarmo a dobrovolně. Mají prostě smůlu. Pokud se ale jejich názory shodují s „jasnozřivostí“ našeho bývalého politika, je možno tvrdit, že jim většinou jde o věc, tedy naši budoucnost. Takový pocit u pana Klause nemám, on jen chorobně živí vlastní ješitnost a konto. Ale i to bych mu možná odpustil. Tedy vyjma té „privatizace“.

Z mého pohledu však jen využívá hlouposti těch druhých, kteří jsou ochotni ty milióny za čtení pohádek vyplatit. Žijeme opravdu v podivném světě. Hlas lidu či občana je většinou bezcenný a naproti tomu veřejně prodávané polopravdy bývalého politika mají cenu zlata. Nehledě na to, že je ochoten pravděpodobně hovořit ke komukoli, podporovat kohokoli. Stačí zavolat a objednat.

Nevím, ale já to pokládám za trochu prapodivnou morálku našeho bývalého prezidenta. Jakoby chtěl jen dokázat celému světu: Koukej, Česko a Češi jsou na prodej. Rozhoduje jen cena. Nu, jak říkám, dobrý obchod, ale jeden musí být hloupější.

Hovořím z vlastní zkušenosti. Jak již mnohokrát ode mne zmíněno, tak jsem žil 32 let mimo naši pozoruhodnou a zajímavou zemi. Teď jsem zde více jak tři roky a každý den mi moje rodná společnost připravuje nějaká překvapení.

V podstatě jednou z významných překážek totální integrace je pro emigranty vždy řeč. Já jí tedy ještě docela ovládám, ale že by to byla nějaká významná pomoc, se mi nezdá. Mohu si vše přečíst, rozumím televiznímu zpravodajství, mohu sledovat aktivitu politiků a jsem přesně informován o všech podvodech. Jak těch klasických, tak těch korupčních.

Musím přiznat, že mne to dost rozlaďuje a nutí k přemýšlení, kdeže to vlastně žiji. Podle papírů prý doma. Jenže já tomu domovu skoro nerozumím. Je to mnohdy takový prazvláštní svět, kde je mnoho nelogického, ba přímo nepochopitelného. A teď si představte, že takový uprchlík ovládaje novou řeč získá schopnost být o tom všem také přesně informován.

To musí být pro něj šok. A ten se jen prohloubí, když zjistí, že i ti místní tápají v určité nevědomosti, která je způsobena tím, že se také nemohou dohodnout, zda ta zem, kde žijí, jim také patří. Že třeba i pochybují o tom, kdo tomu všemu vládne. A dokonce, že hovoří o tom, že existuje nějaká diktatura přicházející z Bruselu. To přeci takový uprchlík za svobodou musí dostat strach. Hned aby přemýšlel, pokud by byl nucen zase emigrovat, zde vůbec někde dostane nový asyl. Nevím, zda mu někdo prozradí, že je to více jak nepravděpodobné.

Nu, jen se pokuste vcítit se do duše uprchlíka. A i třeba i takového, který se snaží integrovat. Vždyť on ani neví, kam se vrtnout. Na koho se obrátit s prosbou o radu. Vždyť on se dočetl, že se tady hodně lže. A to vertikálně. Tedy od toho nejnižšího úředníka až po jeho ministra. A nejen to, prý se nefungující zákony přepisují do forem, které jsou už skoro nesmyslné a postrádají veškerou logiku. A pokud jeden chce pro sebe spravedlnost, tak musí pěkně zaplatit tlustou obálkou.

Tedy v tomto ohledu mám s takovým uprchlíkem jenom soucit. Já bych mu radil s tou výukou řeči moc nepospíchat a snažit se pochopit jen to, co se ho opravdu týká. Nechat si od důvěryhodné osoby vysvětlit třeba jen ty zákony, které by mohly přímo ohrozit jeho existenci. Prostě se chovat tak, jak to dělá mnoho zdejších občanů, kteří jsou poctiví a snaží se přežít. Takže se vlastně integrovat do určité občanské pasivity. Prostě nedat na to, co všichni ty politici povídají a proklamují.

Nijak neskrývám, že tohoto pána, jakožto zářnou hvězdu ČT, nemám rád. Jeho pořady také od určité doby nesleduji. Nesnáším, když mne někdo pokládá za hlupáka. Při jeho posledním Fokusu jsem ale musel udělat výjimku.

„Lesk a bída médií“ byl honosný titul, který ve mně vzbudil povinnost jeho prapodivné novinářské snahy sledovat. Byl to opět spíše „hokuspokus“ a tak jsem nebyl zklamán. Znovu s plným leskem předvedl onu zvláštní hladkost a jistotu, jak o problémech hovořit a přitom v žádném případě nedopustit, aby se hovořilo o skutečných příčinách.

V podstatě jen dokázal v čem je celá problematika ztráty důvěry společnosti v novináře. Bylo to téma hned pro začátek. Prý jenom 28 procent občanů se domnívá, že je od nich pravdivě informována. Ano, je to více jak smutné. Nemohu než potvrdit slova přítomného sociologa, který to vyjádřil zhruba tak, že pokud společnost dopustí vymírání novinářů, tak se připravuje o zdroje posledních varovných signálů. To, že by mohly být ale lživé, bylo raději ponecháno stranou.

Pan Moravec se sám pokládá za toho ještě žijícího, varujícího, nebádajícího a objektivního zprostředkovatele informací. Jeho profesionalita však spočívá v tom, že dokáže opravdu vytvořit geniální a skutečně lesklý mediální obraz o své osobě na veřejnosti. Současně nemá  problém s tím, že jeho pořady se jen honosí atraktivním titulem, ale jejich obsah je v konečném výsledku jen myšlenkovou bídou.

Ten, který při sledovaní jeho obdivuhodné verbální akrobacie touží najít řešení pro naše společenské problémy, čeká marně. Jeho nejsilnějším trikem, jež ho naplňuje nebetyčnou hrdostí,  jsou třeba pro diváky celkem komplikované grafy a statistiky okořeněné nějakým prapodivným výzkumem veřejného mínění. Přesně tomu bylo i při posledním vystoupení. Desítky mikroskopických čísel se buď ztrácely na pestrobarevném grafickém koberci, či putovaly někde světem reálného obrazu.

V podstatě jsem očekával pořad alespoň s nádechem sebekritiky od novinářů samých. Omyl, ti jsou jako vždy nevinní. A tím i celá média. Chápu to, ona je naše veřejnoprávní televize právě součástí „Lesku a bídy“. A aby bylo jasno, že se u ČT pochopitelně může hovořit jen o lesku, bylo zapotřebí malé reklamy. Toho se chopil pan Wollner, aby diváky poněkud nesrozumitelným a chaotickým vystoupením  přesvědčil o hrdinství týmu produkující pořad Reportéři. Prý se v mediální oblasti již jedná o ty nejposlednější z posledních veteránů, kteří v boji za pravdu odolávají větru i dešti.

Pochopitelně o té bídě kultury a ducha, kterou v naší společnosti programově a systematicky rozsévají právě média včetně ČT, se mnoho nehovořilo. Jen se každý  mohl ve dvou hodinách dovědět, že máme asi jistý společenský problém v oblasti informovanosti. A nějak si za to můžeme všichni a hlavně ten internet, no to je prý velký problém. A obětí jsou mladí lidé. Nevěřím, že bych u nás v Česku našel někoho, kdo by o tom již dávno nevěděl. A to dokonce dávno předtím, než se pan Moravec narodil. Ale všichni jsou teď zajisté strašně rádi, že nám tento geniální novinář potvrdil, že to víme. Mne to netěší, já jen poznal, že on o této problematice nic neví, respektive vědět nechce.

Hned na začátku trochu strojené diskuse padlo tedy podezření, že tím opravdu největším nebezpečím pro naši společnost je ztráta důvěry. A to všeobecně. Od skutečného novináře a moderátora bych očekával, že se toho plně chopí a bude pátrat po tom, jak je možno ji obnovit. A hlavně jakou roli musí sehrát novináři. Zvláště, když se logicky v této souvislosti objevilo další negativum. Totiž, že je pro občana v té smršti mediálních informací velmi těžké najít alespoň tu relativní pravdu. Padlo sice doporučení, že nejlepší je se na vše podívat osobně.  Hlavně na ty války, prý to jednomu změní názor. Celkem zajímavý a pravdivý postoj.

Nereálnost provedení této rady kupodivu pochopil i pan Moravec a hned udělal kolem těchto základních problémů velký oblouk. Nedej bože, kdyby někdo řekl, že to právě občané očekávají od novinářů, tedy aby nás informovali jen o tom, co alespoň oni viděli na vlastní oči. Nejsem přítelem spikleneckých teorií, ale při tomto pořadu jsem měl podezření, jakoby někdo napsal pro tu „živou“ diskusi přesný scénář.

Dalo se to vycítil i z chování hostů, každý byl trochu nervózní, jakoby se bál dopustit se nějaké chyby, odchýlit se od tématu, či dokonce  pokládat něco za důležitější, než kdosi povolil. Prostě bylo možno vycítit snahu neopustit striktně dané mantinely. Trošku mi to připomínalo mé mládí. Tehdy komunisté pořádali podobné volné diskuse.

Všichni přítomní se víceméně ale shodli na tom, že vše je v rukách té nejmladší generace. Oni budou rozhodovat o naší budoucnosti. Kupodivu seděli docela blízko, jako publikum vytvářeli kompoziční rámec pro toto pozoruhodné představení. Všichni to byli budoucí mediální tvůrci. Jejich přítomnost jsme pokládal za logickou a čekal, kdy dostanou slovo. I stalo se. Dva vyvolení směli neškodně odpovědět na dvě neškodné otázky. Skoro se klepali strachy, aby něco nezkazili.

Ano, pan Moravec se opravdu tvrdě držel přesně dané linie a dokázal nám, že lesk a bída médií, se médií vlastně netýká. Že za vše může nějaký těžko specifikovaný a pravděpodobně nekontrolovatelný společenský a sociologický vývoj. A celkem přímo nám doporučil, abychom nad tím sice přemýšleli, ale nepokoušeli se sami hledat řešení,

Vždyť tu máme naši věrnou veřejnoprávní ČT, která se rozhodla, že ví vše nejlépe. A že nás i nadále bude o všem dobře informovat. Ovšem s podmínkou, že pokud od ní očekáváme pomocnou ruku při řešení našich společenských problémů, tak se mýlíme. Protože lesk je určen  jen pro vyvolené mediální tvůrce a bída pro diváky a vlastně občany.

Protože se ti mladí nedostali ke slovu a já opravdu nevím, co si o tom všem myslí, dovolím si jim dát jednu radu. Pokud si zvolí pana Moravce jako novinářský vzor, musí se vždy za každou cenu postarat o to, aby stáli na straně těch mocných. Musí být dobrými přáteli těch, kteří jako samozvaná menšina tvrdě vládnou většině, kterou pokládají za mentálně zaostalou část společnosti.

Aby bylo jasno, nemíním tím jednotlivce, kteří se chovají mnohdy hůře, než ti, před kterými by nás měli chránit.

Myslím to všeobecně, takovéto „občanské“ nadávání na uniformované muže zákona. Není v tom strach, ale spíše životní poznání. Pracoval jsem v mnoha zemích a při povolání reportéra, který se pochopitelně převážně zajímá o „politicky“ citlivá témata, bylo střetnutí s uniformou na denním pořádku. Stejně tak jednání s těmito celkem stroze se vyjadřujícími muži. Omlouvám se ženám, ale ty v uniformách, které by mi tu i onde bránily točit něco zakázaného, jsem nepotkal.

Proč tedy nenadávám? Je to jednoduché. Chovali se ke mně vždy tak, jak se chovala jejich vláda k vlastním občanům. Jak se říká, byla to prodloužená ruka zákona. Takže mnozí policisté byli hloupí, arogantní, ukazovali svoji nadřazenost a mou nicotnost. V podstatě i mou bezbrannost. Většinou mně ochránila akreditace, ale dokázal jsem si představit, jak by jednali s „řadovým“ občanem. A tak byla mnohdy jejich aktivita namířena proti občanu bez jediného náznaku jeho ochrany. Byla to ochrana státu a těch mocných.

Když budu upřímný, tak ten nejmenší problém jsem měl s policií v Izraeli. Ne ty první dny, protože při jízdě autem se každou chvilku objevilo modré světlo a já vychovaně uhýbal, či jsem se dokonce pokusil i zastavit. Brzo jsem pochopil, že je to nebezpečné jednání a jsem brzdou provozu přinášející jen nebezpečí.

Ti domácí neuhýbali a ani nesundali nohu z plynu. Ono totiž nejen každé policejní auto jezdilo vždy s výstražným majákem, ale i každé civilní, které řídil policista. A bylo jedno zda byl či nebyl ve službě. Prostě bylo to je znamení všem, občane, pokud bys mne potřeboval, jsem tu. Bylo to opravdu uklidňující.

Jen jednou jsem se s nimi dostal opravdu do sporu. Jel jsem autem a strašně pospíchal s aktuálním materiálem do redakce. A najednou tam byla stojící kolona. Zastavil jsem v řadě aut, uhnout nebylo kam, ani možnost to objet. Šel jsem se tedy podívat, co se tam děje. Ve předu stálo policejní auto napříč a asi dvacet metrů před ním ležel uprostřed silnice baťoh. V Izraeli to znamená, že to může být bomba.

Ptal jsem se, co se to děje, a bylo mi řečeno, že se čeká na pyrotechniky. A že to může trvat i hodinu. Žádné přemlouvaní nepomáhalo a tak jsem nabídl, že se na ten baťoh podívám sám a že mne přitom mohou natočit. Mile se usmáli. To, že bych přitom mohl vyletět do vzduchu, pokládali za mé osobní rozhodnutí. Ale pěkně mi vysvětlili, že by je to mohlo stát uniformu a to ne bez soudu.

To jsem pochopil a skončilo to tím, že jsme tam stali a pokuřovali a kecali. Hlavně o tom, že si myslí, že já se při mé práci vydávám do většího nebezpečí než oni. Dohodli jsem se ale, že jsem za to asi lépe placen, takže to je vlastně úplně v pořádku. Měli pravdu ve všem, včetně toho, že jsme se tak bavili opravdu celou hodinu.

A tak jsem prostě po těch všech zkušenostech v mnoha zemích přestal policajtům nadávat. Opravdu dělají většinou to, co je jim nařízeno. Ale rozdíl je v tom, kdo jim to nakáže a hlavně co  jim nařídí. A pak je tu ještě ten podstatný rozdíl, kterou je právě ta vláda. Protože pokud ti nahoře jsou opravdu na straně občanů a bojují za jejich práva a ochranu, tak to má i ten v uniformě mnohem jednodušší. A nepotřebuje ani speciální rozkazy. Tak nějak ví, co se ve společnosti pokládá za dobré a co za nepřístojné.

A jak je to u nás? U nás v Česku nejsou pro nás politici opravdu morálním vzorem. Ani při té největší fantazii a toleranci. Vždyť my pomalu musíme vypínat televizi, když se nějaký objeví na obrazovce, aby naše děti něco špatného nepochytily. A když se tak bojíme o výchovu vlastní omladiny, tak bychom se neměli divit, že se naše policie často chová tak jak se chová. A těžko si můžeme myslet, že je to náš přítel.

Ona stojí celkem nešťastně někde uprostřed. A nikdo jí neporadí, zda má chránit občany proti státu, či stát proti občanům, či občana proti občanu. On to asi stejně nikdo neví. A právě proto si myslím, že jim paušálně nadávat není zrovna spravedlivé. Mnohdy to totiž vypadá, že se snaží být neutrální, ale ani to se jí nevede, vždy to skončí tak, že z pohledu občana dělá vše špatně. Nu, právě jako ti politici.

Jsem rád, že se mohu jednou pozitivně vyjádřit směrem k ČT. I přes mou mediální zkušenost jsem potřeboval hodně dlouho, než jsem přišel na to, co je vlastně cílem tvůrců tohoto zpravodajského pořadu.

Naše veřejnoprávní televize ho předkládá občanům jako hlavní pořad přibližující nám dění doma a ve světě. Je tomu skutečně tak? V podstatě ano, ale bohužel jsem na oficiálních stránkách ČT nikde nenalezl návod k použití, který by pomohl divákům najít plné uspokojení při jeho sledování. Proto jsem se rozhodl napsat ho sám.

V prvé řadě je nutno zbavit se falešné představy, že jsou divákům předkládány jasné, stručné a srozumitelné informace. Jsou to vlastně jen unikátní formou zpracované náznaky upozorňující na to, že se někde něco událo. Proto také ten titulek: Události. Kupodivu je nutno při sledování použít tužku a papír a psát si poznámky.

Prostě si  jenom heslem zapsat téma té či oné zprávy. Poněkud komplikovanější je to v případě, když nám moderátor předem sdělí o čem bude následující krátká reportáž. Mnohdy jedno nesouvisí s druhým. V tomto případě radím poznamenat si obě témata. Bohužel je nutno takto sledovat celou zpravodajskou relaci..

Vše je totiž značně promícháno, takže není možno sledovat třeba domácí zpravodajství v jednom bloku. Stejně tak je dobré se nezabývat pocitem, zda se jedná o zábavu či závažné informace. Prostě otrocky si heslovitě zapsat vše o čem se mluví a co je nám ukazováno. Po skončení pořadu je možno provést selekci témat. Tedy na ty, které se občanů této země bezprostředně týkají a ten nedůležitý zbytek, který je pochopitelně nutno vyškrtnout.

V průměru zbude maximálně polovina toho, co jsem právě shlédli. V tomto okamžiku je nezbytné napojit se na internet. Zde je možno si k vyvoleným tématům najít potřebné informace. Musím ale varovat. I v tomto moderním informačním prostoru naleznete mnoho zdrojů, které užívají stejné formy jako tvůrci Událostí ČT. Je to tedy dost časově a mentálně náročná práce najít to pravé. Mnohdy to může zabrat i hodiny.

Ale výsledek je překvapivý. Při troše tréninku je snadné nakonec mnohé informace zpracovat formou srozumitelného textu, který je poloviční, než tomu bylo v Událostech. Pravda, jiné, ty které nás zajímají, a televizní tvůrci jim věnovali jen pár vteřin, mohou být podstatně delší. Tímto způsobem je tedy umožněno pomocí sebevzdělávacího procesu za podpory zpravodajského pořadu ČT docílit jisté informovanosti o dění kolem nás. Je to ale opravdu náročné a vyčerpávající.

V této souvislosti se musím zmínit o jedné starší metodě, která byla mnohem efektivnější. Naše generace ji nazývala čtením mezi řádky. Rád bych tento způsob doporučil, ale mohu jen odradit. Zkoušel jsem to. I přes veškerou snahu jsem nedospěl k pozitivnímu výsledku. Ono mezi řádky není nic k nalezení. Existuje totiž přímá souvislost. Ten viditelný řádek musí něco obsahovat, aby pak bylo možno dedukovat obsah zdánlivého prázdna.

Mnou doporučovaný návod k porozumění obsahu Událostí ČT  v podstatě popisuje práci novináře. Je logické, že jednoho může napadnout otázka, proč to pro nás ČT nedělá? Jsem upřímný, odpověď na tuto otázku neznám. V podstatě ani nechápu, proč je poplatník nucen si takovou otázku vůbec pokládat.

Nejdříve jsem chtěl použít mírnějšího vyjádření, tedy hloupost. Jenže, když se spojí nevědomost s hloupostí, tak je to blbost hraničící skoro s idiotstvím.

O co jde? Jsme v Česku a strašně nás dráždí, že nám prchají uprchlíci. A jako vždy, tak za to někdo může, opět hledáme viníka. Jenže v tomto případě jsme to jen my samotní. Jistou omluvou však pochopitelně je, že vše nad čím se rozčilujeme včetně našich argumentů, kterých používáme, vychází ze zprostředkovaných informací.

Tedy i otázka, kdo za to vše může je opět trochu spekulativní. Stejně tak, co ten či onen uprchlík řekl či spíše neřekl. Bez toho, abych s ním osobně hovořil, nejsem v dnešním mediálním světě ochoten nikomu stoprocentně věřit. Jedno však vím jistě. Při mé práci jsem potkal stovky naivních nadšenců, kteří cestovali po světě se snahou pomoci bližním.

Jejich práci toleruji, mnohdy se jedná opravdu o jedince, kteří obětují vše pro druhé. Jsou však mezi nimi i ti, kteří svým naivním nadšením a veřejnou aktivitou situaci těch, kterým chtějí pomoci, spíše zhoršují, či dokonce přispívají k násilné eskalaci. K tomu velkou měrou mnohdy i přispívá angažovanost politiků, kteří většinou trpí neskonalou a neuvěřitelnou nevědomostí.

To jsou však mé poznatky přímo z krizových oblastí. U nás se však setkávám s něčím novým. Je to práce takzvaných neziskových organizací. Doposavad jsem pochopil, že je to nový druh obchodu na jedné straně s důvěřivostí a ochotou pomoci a na straně druhé s lidským neštěstím. Podle mediálních zpráv jen výjimka potvrzuje pravidlo.

Je to další výplod českého nově zavedeno tržního hospodářství. Ve staré mluvě doby minulé by se spíše hovořilo o rozkrádání veřejných peněz. Jak vidno, jsou to v podstatě firmy, které, opět pro současnou dobu typické, asi nepodléhají žádné legislativní kontrole. O té veřejné ani nemluvě.

Takže to, že se uprchlíci chovají tak jak se chovají, bylo možno předpovídat, pokud by se o ně starali lidé, kteří mají komplexní vědomosti o celé problematice. Jak vidno tomu tak není. Proč? Protože ono jde jen obchod a ne skutečnou snahu pomoci těm, kteří to potřebují. My jsme v tom našli zalíbení a kšeftujeme se vším. Před ničím se nezastavíme.

A tak obchodujeme dokonce i s lidskou hrdostí, dobrovolností, dobročinností, strachem, nouzí, neštěstím, slzami a v podstatě už asi i se smrtí. Je to více než nechutné. V podstatě se z morálního hlediska chováme mnohdy podobně, jako lidé v kulturách, které denně kritizujeme.

Všeobecně panuje názor, že nám jak politici tak média neříkají pravdu. Že nás falešně informují. Tedy v podstatě lžou. Strašně nás to popouzí. Na druhé straně však tolerujeme a mnohdy i podporujeme všechny ty, kteří provozují na základě těchto falešných informací velkolepý obchod. Ano, obchod se lží je vždy výnosný, obchod s pravdou většinou ztrátový.