kotyk-blog.cz

Tedy tak, že jí již nikdo neuvěří, ani kdyby se pokoušela pravdivě informovat. To byl ten paradoxní stav tehdejšího stranického listu. On také občas informoval pravdivě. A zděšení straničtí vůdci se divili, že tomu nikdo nevěří.

Základním vztahem mezi novinářem a čtenářem je důvěra. Dovolte mi používat těchto starých termínů. Ten, kdo si koupí noviny, by měl být přesvědčen, že ten, kdo je tvoří, se ze všech sil snaží o šíření pravdy, kultury a jeho cílem je zvyšování vzdělanosti národa. Prostě důvěřuje, že existují lidé vzdělaní, odpovědní a vyzbrojeni potřebnou morální hodnotou.

Dnes se nacházíme v situaci, kdy důvěra v práci novinářů poklesla natolik, že jsou všeobecně považováni za lháře a manipulanty veřejného mínění v negativním slova smyslu. Čtenář je přesvědčen, že vše zveřejňované vzniká na objednávku nějakých mocenských sil, které se snaží si nad námi udržet nadvládu.

Je to nejen nezdravé, ale i tragické. Občan je tak vědomě zbaven určité morální podpory, která by opodstatňovala jeho aktivní účast na společenském dění. Je mu tak brána možnost kontroly nad vývojem budoucna. Je ponechán sám sobě. Hledá odpovědi na mnoho otázek a odpovědí té veřejnoprávní České televize je: Kdo hledá najde, ale ne u nás.

Není přehnané, když se takové chování ČT označí za arogantní a zcela v rozporu z úlohou, která je od ní nejen očekávána, ale i předepsána zákonem. Ztratit jako novinář důvěru, je stejně hrozné, jako je tomu v partnerství. Stačí chvilka a vše zmizí. A trvá neskonale dlouhou dobu, než je možno původní vztah jakžtakž obnovit.

Vůbec bych se nedivil, kdyby dnešní situace vyústila k tomu, že pomalu zmizí ty honosné nápisy Česká televize ze služebního oblečení a aut. Je docela možné, že se mnozí novináři začnou stydět veřejně přiznat pro koho pracují. Mohou to také být i obavy. Známé tváře z obrazovek se neodváží jít třeba do hospody. Tam se řeší mnohé diskuse ránou do nosu.

Nechci podporovat onu mnohdy až neuváženou nenávist veřejnosti vůči ČT. Ale na druhé straně mohu pozorovat právě onu povýšenou aroganci vedení ČT, které není ochotno veřejně přiznat chyby spolu se slibem je odstranit. Byl by to sice dlouhodobý proces, ale divák by možná byl ochoten vyčkat. Místo toho zcela opačná reakce. Ani slovo sebekritiky z Kavčích hor. Spíše výsměch, neurvalé výpady a výhružky na adresu kritizujících.

Pokládám tento postoj za opravdu nebezpečný pro naši společnost, která se stále více a více stává obětí profesionální propagandistické války. Je to oblast, kde by ČT  mohla významnou měrou splnit velice odpovědnou společenskou roli. Místo toho se k veřejnosti obrací zády. Domnívá se, že je zde jen pro šíření „zábavy“. Ono prastaré: Chléb a hry. Opouští všechny občany, kteří si dělají starost o budoucnost dětí.

Vedení ČT vědomě riskuje, že se možná objeví dostatečně silné politické proudy, které prosadí odstranění veřejnoprávní televize. Je jim přitom jedno jakou újmu tím způsobí naší společnosti. Je jim jedno, že tím jen intelektuálně poškodí národní povědomí a hrdost. Vlastnosti, které v dnešních dnech tolik potřebujeme, protože od nich závisí existence našeho národa jako takového.

Jsme to prapodivné lidstvo. Voláme po svobodě, rovnosti, bratrství a činíme pravý opak. Ti jedni se projíždějí v nekonečnu vesmíru na planetě Marsu a ti druzí podřezávají na Zemi jiným hrdla.

Ti jedni hovoří v astronomických jednotkách o vzdálenosti planet a hvězd, ti druzí pomalu již ve stejných jednotkách měří rozdíl mezi bohatstvím a chudobou, mezi věděním a prostou myslí. A nerovnost je kupodivu podle mnohých motorem rozvoje a zárukou budoucnosti.

Najednou se zde v Evropě objevují milióny těch, kteří se domnívají mít stejné právo na náš způsob života, chtějí si užívat výdobytků naší práce, vzdělání a kultury. A my se bráníme, máme oprávněný pocit, že nám někdo chce sebrat něco, co jsme nedostali zadarmo, ale je výsledkem naší píle a umu.

A svobodu si chráníme zuby nehty. Je to s ní sice prapodivné, mnoho jí nezbývá, nevíme ani přesně, co si pod tím pojmem představujeme, ale vzdát se jí nechceme. A protože to s tím bratrstvím je taky takové nesrozumitelné, tak se o ni ani nehodláme dělit. Ale to vše je nějak pochopitelné člověčí, chováme se prostě jako lidé tohoto světa.

Jsme tedy strašně hrdí, že plánujeme návštěvu Marsu. Je to fantastické pomyšlení. Třeba i pro mne, přesto, že se toho jistě nedožiji. Ale raději bych o tom četl ve fantastickém románu, než se díval na mnohé dokumenty, kde se setkávám s nadšenci, kteří to myslí vážně. S hrdostí referují i tom, že to bude stát nespočet miliard a je nutno překonat ještě stejné množství technických problémů.

Ano, je to skoro neskutečné. Stejně tak, jako že v té záplavě technických vymožeností zapomínáme péct chleba pro hladové. Činíme tak jen v okamžiku, kdy se ti hladoví bouří, či nás přepadne stud, k čemuž ale dochází jen sporadicky. Alibisticky raději vedeme nesmyslné osvobozující války pod tím starým heslem: Svoboda, rovnost, bratrství. Je to ale k smíchu, končí vše jen všeobecným vražděním, hlavně mezi bratry. A také vládou nové diktatury.

Nevím, jak to vlastně myšleno s tou touhou přistát na Marsu. Je snad cílem, aby se pár vyvolených mohlo zachránit poté, co zcela primitivně zničíme naši civilizaci? Jak jsem již napsal, jistě se toho nedožiji. Mám však obavy, že bych se mohl dožít toho, kdy se naše civilizace bude zmítat v boji o přežití.

Je jistě fascinující pozorovat každý centimetr povrchu vzdálených planet. Paradoxem však je, že ve stejnou dobu ignorujeme dění na naší planetě. Toužíme objevit vodu na cizích planetách a o naši vlastní se nestaráme. Spekulujeme o existenci mimozemšťanů a současně si nechceme přiznat, že na naší Zemi žijí stovky miliónů lidí, o jejichž životě nemáme potuchy, respektive ani moc netoužíme o nich něco vědět.

Nechci propagovat to staré heslo Francouzské revoluce. Je přeci jenom trochu naivní a optimistické. Ale obsahuje velikou pravdu a varování. V okamžiku, kdy dokážeme jeho absolutní nesmyslnost, pak jsme jako civilizace na pokraji zániku. Vydáme se na cestu, ze které není návratu. A těch pár jedinců žijících možná na Marsu, bude symbolem naší neschopnosti pochopit smysl života, který nám byl na Zemi umožněn.

Či jinak řečeno: Zničí touha po spravedlnosti definitivně naši morálku? Vše tomu nasvědčuje. Žijeme v zajetí zákonů, předpisů a paragrafů. O našem osudu rozhodují vykladači práva.

A jako prostí občané již nemůžeme rozhodovat o tom, co je a co není správné. Násilnou manipulací ztrácíme cit pro přirozenou spravedlnost, která je projevem morálky. Nehovořím o nějakých vyšších morálních principech. O filozofických úvahách. Ale o věcech, které od nás vyžaduje každodenní život, kdy se musíme rozhodnout a posoudit, zda to či ono je všeobecně prospěšné.

Místo toho jsme nuceni žít v neustálém strachu konat něco protizákonného. Hlavně v oblasti finanční. Mnohé soudní případy a policejní zásahy dokazují, že již kde kdo může být zatčen za kdeco. Zda je vinen či ne, je často otázka štěstí. Jeho osud je závislý na dovedností těch, kteří žonglují se zákony se zručností cirkusových umělců.

Naše legislativa reguluje dění ve společnosti, určuje pravidla hry. A my si namlouváme, že stará o spravedlnost, že ji i zaručuje. Denní mediální zpravodajství nás však přesvědčuje o opaku. Stačí se jen podívat na poslední hity naší společnosti. ČSSD a její milióny. Pan Zeman a jeho mínění o myšlenkových hodnotách novinářské práce Ferdinanda Peroutky.

Cíl je u obou případů stejný. Jen dokázat „nevinu“ tím, že se nikdy nedovíme, kdo za to vše může. Domnívám se, že z pohledu normálně uvažujícího občana je vše jasné. Jednoduše řečeno: Nikdo ze zúčastněných nechce přiznat, že udělal chybu. Chce získat úřední soudní rozhodnutí, ze kterého bude vyplývat, že je „neomylný“.

Mnozí volají po referendu. Ale všeobecná pravidla morálky jsou již vlastně takovým všelidovým hlasováním. Stačí se jen trochu zamyslet a není problematické dojít k úsudku, kdo koho poškodil, či kdo se asi mýlil, prostě udělal chybu. Mnohdy se můžeme dokonce jen ironicky usmát a prostě ignorovat ješitné snahy jedinců o zachování dekora ve veřejném životě.

Mediální svět nám to však neumožňuje. Obvykle dělá, jak se říká,  z komára velblouda. Buší na naše mozky, chce od nás názor. Tragédií je, že náš názor je ve svém obsahu ignorován, nemění nic na skutečnosti, nepřispěje ke konečného rozhodnutí o nějakém společenském jevu. Jsme jen marketingovou položkou, která slouží ke zvýšení finančního zisku.

Nutno ještě přidat, že dochází i k jevu opačnému. Kdy se z velblouda udělá komár. To už jsou věci značně povážlivé. Ta první verze má ještě něco společného s „veřejným“ zájmem a „atraktivitou“. To druhé je však již promyšlená manipulace. Mnohdy ta první praxe slouží jen k mlžení a odvádění pozornosti od toho skutečného velblouda.

A tak se, manipulováni politiky a mediálními tvůrci, podílíme na inscenacích prapodivných divadelních her, kdy těmi hlavními aktéry jsou ti, kteří využívají spletitosti, nesrozumitelnosti a mnohdy nesmyslnosti naší legislativy. A to vše za vydatné pomoci vykladačů zákonů. Vzniká tím uzavřené společenství, které šlape po morálce a vysmívá se všem slušným občanům.

Všem těm, kteří se neodváží ukrást ani rohlík a když někomu šlápnou na nohu, tak se ihned omluví. A když se nic nezmění, tak tito dostanou brzo nálepku obtížných občanů. Budou označeni za přežitky minulosti s neschopnosti integrovat se do moderního světa. Vůbec bych se nedivil, kdyby se jednoho dne stali takovou sociálně vyloučenou komunitou. To je přeci moderní, zákonem specifikované a spravedlivé.

Česká televize má na svém programu různé retro pořady. Já se rád dívám hlavně na ty zpravodajské, které nás informovaly o dění kolem nás, vysvětlovaly nám svět.

Dnes se mnozí domnívají, že jsou to jen důkazy o tom, že nám v té době kdosi možná přemalovával skutečnost. Pozoruhodné ale je, že jsme to věděli i tehdy. Měli jsme schopnost rozlišit, zda to, co bylo prezentováno jako „úspěch“. nebyl spíše neúspěch. Jenže jsme se také dokázali radovat i ze skutečně úspěšných produktů naší práce.

Zrovna tak jsme měli celkem jasno jak je to s politickým „přítelem“ a „nepřítelem“. Většinou jsme se spoléhali na vlastní zkušenosti a vědomosti. Uměli jsme sčítat pozitiva a odečítat negativa. Měli jsme schopnost rozlišovat jablka od hrušek. Řekl bych dokonce, že to byl následek „přísné“ školní a ideologické výchovy, která přesto všechno nezvládla potřít primární logiku uvažování.

Bylo nám striktně nakázáno rozlišovat dobro od zla. Zaujmout pozici. Osobně a i veřejně. Není to špatná vlastnost. Stačí si jen uvědomit, že ideologicky je možno obsah obou pojmů dle libosti zaměnit. Takže jsme svým způsobem přijali fakt určité relativnosti při hodnocení společenských jevů a vývojových tendencí. Nenechali jsme se nalákat na každý špek. A pakliže ano, tak jen po zralé úvaze.

A v dnešní době máme s tím vším velké problémy. Snad tím největším je skutečnost, že výkladu zla a dobra se ujali akademicky vzdělaní jedinci, kteří nám řadou faktů dokáží, že skutečně mohou věci mít současně jak pozitivní tak negativní hodnotu. Je prý na nás se rozhodnout. Takže babo raď, vše je přenecháno nám.

A tak nám opravdu nezbývá, než si trochu osvěžit naše tehdejší dívání se na svět. Hlavně ten, který nám  média předkládají. Ono se toho moc nezměnilo. Také možná slavíme údajné úspěchy a odsuzujeme zdánlivé neúspěchy. A právě při nostalgickém sledování retro „Událostí“ a po zralé úvaze si možná můžeme připsat ty skutečné úspěchy, na které bychom měli být hrdi bez ohledu na tehdejší vládnoucí ideologii. A stejně tak odsoudit skutečné neúspěchy.

Dnes tomu není jinak. Klidně si můžeme dovolit stejný pohled bez pocitu, že bychom zrazovali „demokracii“, či pokládali svobodu slova za přílišnou a přesahující meze rozumného chápání. Prostě znovu v sobě obnovit schopnost vlastního, ale přísně sebekritického, úsudku, který nám pomůže se lépe vyznat v tom chaotickém obrazu světa, který produkuje mediální průmysl specializující se na tvorbu a prodej informací.

Není to jednoduché, výchova v této oblasti zaostala, protože i ta se musela v mnoha oblastech podřídit marketingu, jehož hlavním cílem je v prvé řadě nás donutit „kupovat“ si věci, které vlastně nepotřebujeme. A to platí i o té přemíře názorů, teorií, vědeckých poznání. Ale i o zcela primitivních populistických výkřicích, které jen sledují obskurní ideologie.

Jinak se tomu všemu také říká poučení se z historie. A já mám pocit, že jsme ji jen paušálně odsoudili a v podstatě zneužili i k neuváženému prosazování mnohých věcí, které nám přinášejí málo užitku, či dokonce škodí. Necháváme se často strhnout proudem, aniž bychom tušili kam míří a kam bude ústit.

Každý má životní zkušenost, že v táboře nepřítele je možno najít i přítele. A pakliže ne, tak se o tom může poučit z nedávné minulosti. Byli i „hodní“ komunisté. A stejně tak i „přátelští“ nacisté.

A my víme, že máme i nepodplatitelné policisty, soudce a občas i čestné politiky. A přesto musíme přiznat, že jsme celkem dobře podplatitelná a zkorumpovaná společnost, kde je ty čisté politiky nutno hledat  lupou. A pokud je nějaké seskupení napadnuto, že se nechová zrovna morálně, tak se nám dostane vysvětlení, že se jedná jen o „černé ovce“.

Zda tomu věříme je na nás. Určité uspokojení nastává teprve tehdy, když je možno poznat, že ti kolektivně obvinění dělají něco pro to, aby těch necharakterních ubývalo. Přiznáme si, že jsme jenom lidé a jsou mezi námi jak ti  zlí tak ti dobří. Ale jako společnost se pokoušíme, aby těch dobrých přibývalo.

Navenek to vypadá, že uznáváme něco jako kolektivní vinu a odpovědnost. Chceme, aby se o nás mluvilo pozitivně, nechceme být posuzováni podle chování jednotlivců. A v rozumné světové společnosti je takové chování přijímáno. Vytváříme o sobě celkový obraz, podle kterého je s námi ve světě počítáno. Jako národ se staneme pro jedny spojenci, pro druhé právě ne.

Trochu jinak je tomu ale v arabských společnostech. Jedině ty státy, které mají pevnou a stabilní vládu se stávají partnery k vyjednávání. A to i přesto, že se často řídí spíše zákony náboženství, než legislativou v našem pojetí. Ale pak jsou tu nestabilní poltické celky žijící v chaosu a na pokrají bezvládí či v anarchii. A k tomu všemu je tu ještě Islám, který není žádnou jednoznačnou ideologií. Každý si ho vykládá po svém.

A nám oprávněně připadá, že se tato obrovská kulturní společnost nijak nepokouší udělat si pořádek sama mezi sebou. A nejen to, často se do toho všeho ještě zapleteme jako „nevěřící“. Snažíme se dělat pořádek tam, kam kulturně nepatříme a ve společnosti, které nerozumíme. Důvody jsou většinou prapodivné. Obvykle jen alibistické, často se tváříme tak, jako bychom chtěli exportovat demokracii, což je absurdní počin. A nechceme ani věřit, že naše „mírové“ snahy přispěly spíše k eskalaci.

Došlo to tak daleko, že globálně odsuzujeme kulturu, která je charakterizována muslimskou vírou. Poslední dobou existují z naší strany i projevy nenávisti a cílem hněvu se stávají jednotlivci. Není to dobré, je v tom hodný kus nespravedlnosti a mnohdy primitivnosti. Protiproudem se pak stávají příklady, kdy jsou v mediálním světě představováni ti „dobří“ jedinci z nepřátelského tábora.

Je to správné. Ale nic moc to nepomůže. Protože chybí důkazy, že ti dobří mají natolik silné postavení ve vlastní společnosti, aby bojovali proti těm zlým. Většinou to vypadá tak, že žádají o pomoc nás nevěřící. A jeden může nabýt dojmu, že nejsou ochotni si pošpinit vlastní ruce v boji proti jinak smýšlejícím bratrům a sestrám. A on to není jenom dojem, on je to fakt a tím i hlavní důvod našich obav.

Příklad ze života. Setkal jsem se starostou jednoho palestinského města. Zcela otevřeně přiznal, že je tomu rád, že ho izraelská armáda zbavila několika spoluobčanů, kteří se zabývali terorismem. Vraždili nejen v Izraeli, ale i vlastní spoluobčany. Šířili strach i mezi vlastními, vyhrožovali a vydírali. A  přitom ten vládce nad městem měl k ruce vlastní a dobře vyzbrojenou policii. Bylo to již v době, kdy existovala autonomie a on měl plnou pravomoc jednat podle práva, prosazovat ho.

Když jsem se ho optal, proč tedy on sám proti těmto jedincům nezakročil, tak jen vytřeštil oči. Bylo to, jako bych ho nabádal k bratrovraždě. A tak se stalo, že při pohledu z venku bylo nutno počítat s tím, že jeho město je sídlem teroristů. A s jeho podporou. Logická úvaha těch, kteří mají takto uvažující společnost za souseda.

A tak je hezké a dokonce milé, když se v médiích setkáváme s muslimy, které považujeme za hodné a mírumilovné. Zaslouží si náš obdiv. Mnohdy k tomu potřebují notnou dávku odvahy. Ale v podstatě to nemůže být relevantní příklad, který je tu proto, abychom se cítili bezpečněji, abychom nabízeli globální přátelství.

Je to trochu smutné, ale je to situace, kdy je nutno uvažovat v rámci kolektivní odpovědnosti. Pro nás musí být rozhodující chování nám kulturně odlišných společenstev jako celku. Teprve jejich zcela konkrétní a hlavně úspěšné snahy o získání kontroly nad vlastní společností mohou změnit náš vztah k Islámu jako takovému. Každou přátelsky poddanou ruku je nezbytné stejně přátelsky přijmout. My ale musíme vyčkat, až tato nabídka bude výrazem společnosti jako takové.

Použil jsem slova cenzura s plným vědomím, že ho používám podle mého názoru zcela nevhodně, ale podřídil jsem se jen všeobecné zvyklosti, jak je tento pojem vnímán.

Obecně je v dnešní době používán ve spojitosti s omezováním svobody projevu, což je velice primitivní, populistické a v podstatě jen slouží k politickému obchodu. Minimálně u nás by však bylo již načase se trochu probudit a začít uvažovat.

Patřím ke generaci, která žila a pracovala pod cenzurou. V mediálním světě to znamenalo, že myšlenky, které neodpovídaly ideologickým cílům diktátorské moci, nebylo možno zveřejňovat. Za těchto společenských podmínek to byl zcela logický nástroj na ovládaní veřejného mínění.

A dnes? Mylně se domníváme, že by něco takového nemělo v žádném případě existovat a brojíme proti takovému omezování svobody projevu všemi prostředky. Z principu. A v tom je právě problém, protože přestáváme uvažovat. A přitom existenci „cenzury“ každý den kvitujeme s povděkem. Proč jsou určitá filmová díla určena jen dětem a jiná jen pro dospělé? Není to snad také cenzura?

Jistě, že je. A když bude třeba existovat „Dětské kino“, tak každý rodič bude doufat, že tam může poslat ratolest, aniž by kontroloval program. Prostě bude věřit, že ti odpovědní promítají jen „cenzurované“ filmy. A tak je to třeba ve všech oblastech vzdělání. Prostě doufáme, že budou šířeny jen ty znalosti a informace, které odpovídají našim představám nejen o  prospěšnosti a správnosti, ale o i morálních hodnotách.

A kupodivu máme problém, který si dokonce i přiznáváme, že dnešní mládež má díky internetu přistup k absolutně všem informacím. Dokonce to pokládáme za škodlivé. Ale jak je to s námi? Jak se s tím potýkáme my „dospělí“? Není to snad tak, že žijeme v době, která podstatně zrychlila tempo vývoje a vyžaduje od nás celoživotní „studium“? Takže bychom asi potřebovali nějaké zdroje informací, které by nás v této nutnosti podpořili.

V oblasti odborné to není jednoduché, protože i zde řádí různé zájmy, ale ještě lze najít celkem spolehlivé zdroje informací. Ale pokud jde o všeobecnou informovanost o dění kolem nás, tak je to velmi tragické. Neskutečné množství absolutně nekontrolovaných informací nás zaplavuje každý den. A kdo se chce něco rozumného dovědět musí hledat, hledat a hledat. Sám srovnávat a kvalitu určovat podle vlastních vědomostí.

Nebylo by snad lepší se opět skamarádit s cenzurou. Opět akceptovat, aby hlavní informační zdroje měli určitou tvář a ideologický profil. Zcela oficiálně a hlavně transparentně. Aby se objevili opět „typické“ různorodé noviny s charakteristickým profilem, které by podle vlastního rozhodnutí představovaly určitý ideový, či dokonce ideologický záměr. Každý by si pak vybral podle svého. Nemusel by se rozčilovat, že je mu jen předhazována absolutní směsice protichůdných názorů. A to vše se zcela mylným argumentem, že se jedná o „objektivnost“.

To není objektivnost. Ostatně ta vlastně neexistuje, protože ta je vždy v relaci s nějakou „ideologií“ či úhlem pohledu. Takže já bych byl pro „cenzuru“. Umožnit jak hlavním médiím, tak čtenářům určitou veřejnou identifikaci k tomu či onomu společenskému seskupení názorů. Bylo by to nejen pohodlnější, ale i efektivnější pro nás všechny. A možná, že bychom přestali hloupnout, mohli více přemýšlet nad čteným a nemuseli se pořád rozčilovat nad tím, co ani nemůžeme „číst“.

Jsme národem expertů. Denně nás zahlcují statistikou, odbornou analýzou a vůbec nám poradí ve všem, neúnavně vysvětlují proč a jak. Tedy problémy neřeší. To ne. A tak tu teď prostě stojíme a nevěřícně koukáme, že nemáme lékaře.

Ale kupodivu mediálních poradců, politologů, geopolitologů, marketingových expertů a všech možných „odborníků“ máme jak hub po dešti. Jeden by řekl, že u nás prší pořád. Většinou to jsou vysoce studovaní specialisté na řešení uměle vytvořených problémů. A aby to vše fungovalo, tak mnozí z nich se právě specializují na jejich produkci. A snad pracují i do zásoby, aby jako nedošlo k nějaké krizi.

Jistě nám i vysvětlí, kdo za to může, že tu ležíme obrazně řečeno se zlomenou nohou. Vsadím se, že nám objasní, že to není naše vina, ale někoho jiného, nám zcela neznámého. Možná, že je to někdo tisíce kilometrů od nás. Pochopitelně, že se i o to dohadují. Většinou je to pak problém pro geopolitology. Ale ti se hned zase hádají zda nám tu nohu zlámal někdo ze západu či z východu. Představa, že by za to mohlo, opět obrazně řečeno, třeba náledí, je jim ale vzdálená.

Nicméně se jistě ujednotí na názoru, že najít někoho, kdo nám tu nohu napraví, je prý den ze dne těžší. A prý to kupodivu nikdo zavčasu nepostřehl, protože prý žádná statistika neobsahovala červená blikající čísla. Pravda těch vrabčáků, kteří o tom švitořili, se nikdo neptal. Ale možná, že to bude i tím, že si každý „rozumný“ politik již opatřil a řádně zajistil nějakého soukromého lékaře. Tím si problém vyřešil sám pro sebe a mohl se pak bez zábran plně věnovat veřejné činnosti k našemu „prospěchu“..

Ta se ale neobejde bez shora zmiňovaných studovaných objevitelů problémů. A protože těch, kteří se chtějí živit politikou neustále přibývá, tak bylo asi zapotřebí zvýšit produkci dalších neproduktivních vzdělanců. Hlavně těch, kteří se dobře vyznají ve virtuálním světě, do kterého jsme pomalu přesouváni. Já už bych odhadoval, že každý politik potřebuje asi stovku poradců. Hlavně těch, kteří dělají dobrou figuru v médiích.

Kupodivu nikdo nepostřehl, že asi převážná část neustále přibývajících nemocí je důsledek aktivní činnosti právě všech těch zmiňovaných. Šíří strach, neváhají jít ani na pokraj hysterie, hrají si s našimi emocemi, ničí naši duševní rovnováhu. Svým negativismem ovládli už i naši kulturu, která kdysi pomáhala přežít i to nejhorší. A ti lékaři, pokud tedy neutekli, musí pracovat 16 hodin denně, aby škody, které na nás páchají tito samozvaní experti, nějak napravili.

Jak z toho ven? Prevence je prý dobrá. Takže proč poněkud neomezit aktivitu těch, kteří z nás dělají lidské trosky. Třeba i ty manažery, kteří při „odborné“ produkci svých miliónů také vyrábějí opotřebované pracovní jednotky nenacházející dalšího uplatnění. A zavřít pusu těm politikům, kteří v nás vzbuzují pocity nejistoty a šíří v nás strach z budoucnosti. Pokud to dokážeme, tak stav nemocnosti určitě poklesne.

Nebylo by také na škodu omezit trochu té „svobody“. Je opravdu dobré, aby za veřejné peníze studoval kdekdo kdeco? Bez ohledu na to, zda bude potřebný pro naši společnosti? Či zda bude opět živen daňovými poplatníky? Je opravdu tak nedemokratické, když se bude dbát, aby si mladí lidé osvojili vědomosti, které jsou pro budoucnost nás všech nezbytné?

Ale  do svědomí by si měla sáhnout i obec lékařská. Nevím jak u nás, ale v Německu je veřejným tajemstvím, že asi tak polovina lékařských výkonů, včetně operací, se dělá jenom kvůli zisku. Není důvodu nevěřit, že by tímto „marketingovým“ virem nebylo infikováno i naše zdravotnictví.

Takže si myslet, že za nedostatek lékařů mohou jen nízké platy, je trochu jednoduché a zavádějící tvrzení, asi opět takový problémový produkt  nějakých „odborníků“. Naše společnost nemá jen zlámanou nohu, je nemocná, potřebuje léčit. Ale k tomu jsou zapotřebí ti skuteční odborníci a nejen z lékařského oboru.

Obrazové zpravodajství ze scén, kde dochází ke střetu mezi rozezleným davem a muži přestavující zákon, je vždy mediálně atraktivní, ba přímo žádané. Ti, kteří stojí kolem a jen to vyděšeně pozorují jsou nezajímavým objektem.

Vím to. Sám jsem takové obrazové zpravodajství spoluvytvářel. Je to smutný produkt dnešního mediálního světa. Podřídil se poněkud nízkým pudům diváctva, které se rádo dívá na násilí. Při veškeré snaze zbytku poctivých novinářů je skoro nemožné najít také „vysílací“ čas pro ty obrazové důkazy, že jsou třeba hned několik metrů od střetu také jiní lidé, kteří s tím vším třeba i nesouhlasí. A těch je obvykle většina.

A tak se automaticky viníky stávají ti, kteří vystřelují granáty se slzným plynem anebo použijí gumových projektilů. Na obrazovkách to tak vypadá a veřejnost si ukájí na jedné straně nízké pudy sledováním zla a na straně druhé produkuje vlny rozhořčení. Je to logická reakce. Politici se také hned přidají, rádi plují s davem, veřejné mínění je jim svaté.

Bohužel jsem ještě nikdy neviděl politika, který by se takovému rozzuřenému davu postavil čelem a rétorikou ho zastavil. Pokud by měl štěstí, tak by zavčasu utekl. Pokud ne, byl by do konce života vděčný, že mu někdo zachránil kůži. A vůbec by mu nevadilo, že přitom bylo použito slzného plynu a gumových projektilů. Asi by s porozuměním kvitoval i ostrou střelbu.

Já to zažil, je tomu tak. Teprve, když jeden vidí to vše na vlastní oči, začne uvažovat trochu jinak. Najednou pozná, co to je boj o přežití anebo dokonce o vlastní život. Najednou se v něm probudí instinkty, o kterých se domníval, že jsou dávno vymřelé a že ovládaly chování jenom našich prapředků. Začne uvažovat velmi „primitivně“.

Tak to alespoň označují ti „kulturní“ Evropané z tepla obývajícího pokoje či v bezpečí různých parlamentů. Jistě není násilí žádná ukázka humánnosti lidské společnosti. Ale málokdo z těch, kteří jsou tím vším pobouřeni stál proti primitivní lidské vášní. Většinou se přitom jedná o hrstku frustrovaných nespokojenců, kteří se rozhodli k fyzické konfrontaci, prostě se snaží dokázat, kdo je silnější, nějaké ideály je nezajímají.

Při všech takovýchto střetnutích je nutno zabránit tomu, aby se eskalace proměnila v nebezpečný emocionální výbuch. Zamezit tomu, aby se rozvášnění dav, který postrádá jakoukoli racionální kontrolu, proměnil v ničící sílu, která likviduje vše, co se jí postaví do cesty. Je to forma násilí, která pak zabíjí většinou nevinné a to není možno připustit. A je tedy absolutně nezbytné tomu zabránit. A to všemi prostředky.

A přitom mnoho těchto dramatických a nebezpečných střetů vzniká jenom proto, že je zde dostatek kamer vášnivých mediálních „zpravodajů“. Nikdo tomu nechce věřit, ale je tomu tak. Většinou jsou ti zástupci médií odsouzeni k hodinám čekání, protože se nic „neděje“. A čas tlačí, doba přenosu se blíží. A tak jsou i případy, kdy se „konfrontuje“ na objednávku.

Ano, je to smutné, tragické a nedůstojné. A každý by si měl položit otázku: Jak je to s naší kulturou? Jak je to s naší humánností? Není na místě si přiznat, že jsme již schopni obchodovat s lidským neštěstím a i smrtí. A kupodivu se na tom podílí jak ti „dobří“ tak ti „zlí“. A pochopitelně, že to jsou v převážné míře politici, kteří touží s pomocí médií po tom největším zisku.

Každá společnost obsahuje nespočet názorových proudů. Ve všech oblastech. Ale základem její funkčnosti je dohoda na společných pravidlech a prioritou je, aby tato pravidla byla důsledně dodržována.

V podstatě se jedná o zákonodárství. Jedině všeobecné respektování pravidel umožňuje efektivní, ale i spravedlivé diskuse o názorových rozdílech. A to i v oblasti náboženství a víry. Jsou stanovena pravidla hry, která by měla zaručit férová myšlenková střetnutí a tím  i správný chod, ale i případnou obranu, společnosti samé.

Naše každodenní diskuse o Islámu a nebezpečí, které z něj vychází je velmi zavádějící a v podstatě jen potravou pro různé politické proudy, které této situace vědomě využívají k pokusu o získání moci. Neodpovědně tak hazardují s naší budoucností. Využívají jen strachu a emocí, které ovládají veřejné mínění a tím pochopitelně i možné volební výsledky.

Populistické projevy mnohých pak zakrývají skutečnost, že i oni sami patří k těm, kteří o skutečném řešení současných problémů nemají ponětí. Budí jen naději a klidně riskují, že jen marníme čas, který tak nutně potřebujeme pro vybudování obranných systémů před nebezpečím, které nabývá reálné podoby.

Chováme se trochu jako smyslů zbaveni Necháme se ovládat často neodůvodněným a infikovaným strachem. Racionální uvažování ustupuje stranou. Zapomínáme, že máme legislativní systém, který i přes velké nedostatky je určujícím korektivem pro naše chování. Právě ona diskuse o svobodě projevu ve vztahu k víře nás jen oslabuje a činní bezbranné. Nutí nás vlastně obcházet aplikaci a nekompromisní prosazování našich zákonů, které jsou dostatečné proto, aby nás ochránili.

Proto je v prvé řadě nutno soustředit se na přísné dodržování právních norem, které musí platit pro každou osobu nacházející se na našem území. A to bez ohledu na víru a případné zvyklosti, které jsou v rozporu s naším řádem. Naše legislativa je natolik benevolentní, aby do jisté a rozumné míry garantovala i osobní svobody. A to právě i v oblasti vyznání.

Zkušenosti ze sousedního Německa, ale i ostatních států, jen dokazují, že jsou mnohdy policejní a podobné složky bojující proti nezákonnosti z „politických“ důvodů omezovány ve své činnosti. Dokladem je skutečnost, že v krizových situacích jsou narychlo odhlasovány zákonné výjimky, které jim najednou umožní dělat to, co jim bylo dlouho zakázáno.

Argumentem proti bývá tvrzení, že existuje nebezpečí, že tyto složky budou zneužívat zvláštních pravomocí i proti nevinným občanům. Ano, to je skutečné nebezpečí. Jenže do této situace jsme se dostali jen tím, že jsme naivně věřili, že dobro má takovou přitažlivost, že bude automaticky ubývat těch, kteří dávají přednost zlu.

Tento výchovný proces zklamal. A je na nás, zda jsem ochotni si to přiznat. Je totiž nutno i pozměnit mnohé v naší legislativě, která také podlehla nějakým humánním ideálům. Bez těch nemůže kulturní společnost existovat. Ale existence těchto ideálů je odvislá často od „nehumánních“ zákonů, které paradoxně mohou zaručit, či dokonce ochránit ideál jako takový a tím i naši v svobodu v rámci reálného světa.

Tou neúčinnější zbraní radiálního Islámu je naše neschopnost prosadit naše vlastní zákony. A k tomu ještě veřejné přiznání, že nejsme schopni se dohodnout, které hodnoty jsou pro naši společnost prioritní. Paradoxně i přesto, že vlastně tvoří základ našich kultur. Vše vyznívá tak, že sice jsme ochotni cosi bránit, ale ještě nevíme co by to mělo být.

Ideální stav pro všechny, kteří nás chtějí ovlivnit či dokonce ovládnout. Politicky, nábožensky, hospodářsky a v neposlední řade i intelektuálně. Zatím jsou všichni naši „nepřátelé“ na dobré cestě. A kupodivu přicházejí ze všech světových stran a ne všichni hovoří arabsky a jsou vyznavači Islámu.

Je mezi námi mnoho těch, kteří tvrdí, že pan Zeman zná odpověď na každou otázku. Jsou však jiní, kteří tvrdí opak. Vlastně zcela normální životní situace. Není však normální, že se tím necháme paralyzovat.

A to je to, co nechápu. Vždyť je to jako s tím Pánem Bohem. Jedni tvrdí, že existuje, druzí, že ne. Ale nějak jsme pochopili, že to není možné dokázat. Takže se tím zabýváme jen teoreticky, je to pro normální život okrajová záležitost. A ono to není s naším panem presidentem jinak.

Jistě, že každý má svou představu o jeho úloze. Já bych si třeba přál, aby nás nabádal k přemýšlení, zda to či ono děláme dobře. Zda opravdu uvažujeme dříve, než konáme. Zda se chováme tak, abychom na sebe mohli být hrdí. Což tedy on právě nedělá.

Rozhodl se jinak. S celkem strohou formou nás vždy s přezíravostí kantora poučuje. Dokonce i v oblastech, které jsou poněkud problematičtější a vyžadují přeci jenom brát trochu větší ohled na tu či onu názorovou menšinu. V podstatě se chová jako takový malý diktátor. Nu, jak vidno, i něco podobného se může navzdory demokracii udát.

Ale je to tragédie, která by nás měla paralyzovat? Budeme tedy sedět s rukama v klíně? Jenom proto, že ten „božský“ hlas nás uvrhl ve společenský zmatek. Prostě budeme se modlit, aby ten příští president byl jiný, či právě stejný? Jsme opravdu tak chudí duchem? Mnozí tvrdí, že nám pan Zeman dělá ve světě ostudu. Možná, že mají pravdu, ale také tomu tak být nemusí.

Není však mnohem důležitější se chovat tak, abychom jako společnost budili respekt. Svět je již natolik rozumný, že dokáže tomu či onomu národu odpustit, pokud mají presidenta, který není snad takový jak by měl být. Jsou společnosti, které si to již prožili a vědí jaké to je a jak to může i skončit. Mnohdy tragicky. Ale občané se snad poučili a dali ostatním najevo, že to byl omyl.

Ale nedokázali to jen nějakým „novým“ presidentem, ale v prvé řadě svým chování. A v současné době opravdu nevím, pokud by šlo o tu „celosvětovou“ ostudu, kdo je více vinen. Pan Zeman anebo my jako společnost. Máme ještě schopnost se soudně podívat sami na sebe? Máme ještě odvahu si přiznat, že si stále klademe jenom nějaké otázky,  ale nesnažíme se hledat odpověď, na které bychom se ujednotili.

Chováme se jak nekulturní nevědomci. Pro nic za nic se mlátíme po hlavách. Jsme taková snůška prapodivných názorů, kdy mnohé mají stejnou kvalitu jako ty, které skoro denně produkuje hradní nádvoří a využívá přitom ozvěny k zakrytí prázdnoty obsahu. Náš pan president může jistě za mnohé. Ať již v dobrém či zlém. Ale za jedno jistě nemůže. Že se chováme tak, jak se chováme.

Vyjma toho, že jsme na úrovní malých dětí, které je nutno vést za ručičku, když je zapotřebí přejít rušnou silnici. V tom případě bychom ale měli být vděční za to, že se toho pan Zeman ujal. Pak je to naše rozhodnutí. Nesmíme se ale divit, že nás okolní svět bude přesně tak vnímat.