kotyk-blog.cz

S podivem jsem si přečetl, že ředitel České televize požádá několik nezávislých osobností včetně domácích i zahraničních akademiků a publicistů, aby posoudily podněty, které se kolem práce zpravodajství sešly. Zapojen bude i vnitřní audit a já dodám možná i několik komisí a výborů. Celé bylo vyprovokováno trochu zvláštní diskusí o možné cenzuře ovlivňující objektivnost zpravodajství.

Je se teď nemíní zabývat tím, k čemu došlo, ale tím, že k tomu vůbec došlo. Zažil jsem podobné situace v několika redakcích v různých televizních společnostech. Charakteristické bylo jedno. Vládla zde atmosféra nedůvěry jednoho k druhému, strach ze ztráty existence. Přesný opak toho co  práce v televizním zpravodajství  vyžaduje. Jedni se soustředili na to, jak se šéfovi zavděčit, druzí, jak se mu vyhnout.

Charakteristické bylo i to, že to vše bylo možné jen za aktivní účasti právě onoho šéfa, je úplně jedno z jaké etáže, vlastně ne, čím výše tím hůře. Jeho podíl nebýval vždy stejný. Mnohdy to byla neschopnost a neznalost a z toho pramenící „odborný“ nezájem o nějaké ty bezpředmětné názorové rozdíly těch dole. Mnohdy byl však sám strůjcem, bylo mu potřeba dělat personální změny, všeobecně se to nazývá upevňování moci. Z toho také pramení, že hledět na kvalitu vlastní práce neměl vlastně nikdo čas, respektive nebyla hlavním kritériem odborností a schopností.

Znaje tuto situaci skláním se přede všemi, kteří nás přesto všechno informovali, možná trochu po svém, ale s plným nasazením. Tady pochopitelně míním ty, kteří program dělají a ne ty, kteří o něm jen rozhodují.   

V současném pojetí je ředitel České televize vlastně „manažer“. Tedy v tom smyslu, že je to někdo, kdo má schopnosti produkty televizní tvorby dobře prodat. S tím logicky souvisí úvaha zda má schopnosti a pochopení pro ty, kteří tento produkt „dělají“, tedy vytvářejí hodnoty a ze všech sil se snaží uspokojit duševní potřeby diváka.

Je již zvykem, že pozice manažera je spojena s celkem nemalým příjmem. Myslím, že se moc nemýlím, ale letos to bude v tomto konkrétním případě asi tak 5 miliónů. Tedy od ČT, tedy z části od poplatníků. Je v tom i nedávno započítaná prémie ve výši 2.3 miliónu. Je to prý ve smlouvě, kritérium je, že sledovanost televizních programů neklesla. Je to tedy odměna za kvantitu, nikoliv kvalitu. Tedy jen potvrzení předešlého. Zde bych ale přeci jen rád připomenul, pozorujíce složení programu, že by bylo na místě vyslovit dík za práci všem předchůdcům v této funkci. Naplnili totiž archív, v podstatě se velkou měrou podílejí na tom, že se hodně lidí na televizi stále ještě kouká. Ostatně bylo mezi nimi i mnoho „komunistických“ tvůrců. Ale to jen tak na okraj. Když se jeden chlubí cizím peřím, nemůže si mnohdy mnoho vybírat, zvláště, když je za to dobře placen.

Mne by však zajímalo i něco jiného. Co vede ředitele ČT k tomu, povolávat všechny ty odborníky na pomoc s žádostí o hlubokou analýzu nastalých problémů. Je přeci sám kvalifikovaný manažer, podle platu soudě i velmi zkušený. Vždyť přeci i v té nejtenčí kapesní příručce pro nadcházející odborníky jeho ranku je napsáno, a to na první stránce, že týmová práce je základem úspěchu a jediný, kdo je za to odpovědný, je ten nejvýše stojící.  Znám i nespočet kurzů, kde je toto heslo lidem sahajících po vysokých postech doslova vtloukáno do hlavy. Domnívám se tedy, když nic jiného, že by bylo velice slušné zaplatit všechny ty pozvané odborníky z vlastní kapsy. Vždyť jde vlastně o to, že se ředitel ČT jenom od nich doví, co vlastně již dávno ví, či by se vší určitostí vědět měl.

V opačném případě by se jeden mohl klidně zabývat myšlenkou, že ten audit neslouží jen k doplnění chybějících vědomostí, ale je vlastně náhradou za chybějící kompetenci a možná i za pokus zbavit se veškeré odpovědnosti. Pokud by tedy tomu tak mělo být, nezbývá nic jiného, než se zabývat úvahou, zda to vše není prapodivné, zda to odpovídá všeobecným představám o společenských funkcích. Požadavkům, které jsou formulovány ve všech hlavách řízených zdravým rozumem.  

Mé zkušenosti mi také napovídají, že pokud nedojde k zásadní změně v „mocenské“ struktuře ČT, která by umožnila znovu obnovit vzájemnou důvěru a duch týmové spolupráce, nebude trvat dlouho a my budeme svědkem dalších „problémů“, které si vyžádají „odbornou“ analýzu již stávajícího a trvalého problému. Dá se tedy do pohybu všeobecně známý systém, kdy se vše točí kolem negativných úkazů, aniž by se hledala jejich příčina. Velkou nevýhodu mnohých „hlubokých“ analýz je totiž smutný fakt, že zasahují do takové „hloubky“, že často přehlédnou očividné, tedy to co je na povrchu.

Zbývá jen dodat, že je docela možné, že si dělám zbytečné starosti. Vždyť přeci existuje jakýsi kontrolní a poradní orgán nazývaný Rada ČT. Zde vlastně sedí také odborníci, kteří by měli nejlépe vědět, kde leží jádro problému. Zatím to však vypadá tak, že možná uvažují o tom, že by nebylo špatné si také objednat nějaký ten „audit“. Mají však možnost se přiklonit k názoru jednoho „radního“ a tím vše vyřešit systémem raz dva. On totiž prohlásil:

„Situace, kdy část lidí jde proti práci ostatních, je zcela nesnesitelná a nepřijatelná. Tady zřejmě chybí určitá úcta a pokora zaměstnance k nadřízenému.“

Nemyslím si, že by to myslel tak, že tu úctu a pokoru požívá jen ten, který si to opravdu zaslouží. A pakliže tento názor, v pojetí, jak jsem mu porozuměl, najde všeobecný ohlas, docházím ale i já k názoru, že by nějaký ten „audit“ možná nebyl opravdu špatný. Je jen otázkou, kdo by ho měl povolat a určit. Kdo by zaručil, že jeho úlohou nebude jen absolutně přebytečné potvrzení stávajícího. Jen pouhé konstatování, že je to tak, jak to je. Vlastně přesně tak, jak to každý člověk se zdravím rozumem vidí i bez „auditu“. A přitom ho také logicky napadne, že je nutno něco změnit. Třeba povolávat do odpovědných funkcí jen ty, kteří jsou kompetentní a mají odvahu za své konání i přebírat odpovědnost. A to vše bez auditu.

Když se člověk probírá stránkami na internetu může klidně dospět k takovému závěru. Může totiž narazit na různé samozvané proroky jako jsou zde pánové Václav Král a Frank Černý. S tím prvním, tedy panem Králem, jsem si to již rozdal a to co si o něm myslím mu sdělil v diskusi a i v celém článku. Kdo chce nalezne vše zde. Jsem rád, že v diskusi všechna má podezření jen potvrdil. Zde jeho slova:

Ja nejsem Cech. Nenarodil jsem se v CR, dokonce Cestina neni muj matersky jazyk. V Ceskoslovensku jsem sice par let zil, naucil jsem se rec, alespon tedy zaklady ale vlastenectvi, to povazuju za pitomost.

No ja o fungovani CR opravdu moc nevim a uprimne, diky Bohu za to.

Myslím, že k tomu opravdu není potřeba něco dodat.

A teď k panu Černému. To, co ho podnítilo k psaní dobrých rad určené nám, bylo video zachycující „lynčování“ britského občana v Iráku. Autorova osvícená slova je možno číst zde. Pracoval jsem léta v podobných krizových oblastech, vím jak se dělají zprávy, jak bych jenom řekl: Kdesi ve světě došlo ke rvačce na jejímž konci byla jen lehká zranění. To je vše, co nám toto video sděluje. Ale našemu samozvanému  proroku to postačí k tomu, aby všem uděloval rady, jak je nutno bránit se proti islámu a jeho přívržencům, dokonce nás vyzývá k tomu či onomu.

Já jsem podobné situace zažil na vlastní kůži. Není to opravdu nic pěkného. Vždy se mne zmocňovala hrůza při pohledu na to, čeho je člověk také schopen. Zažil jsem i situace, kdy vše končilo smrtí. Zároveň jsem však pozoroval přihlížející. Mnohdy to byly stovky lidí. V očích bezradnost a strach. Každý si byl vědom toho, že když se odváží zakročit, stane se také obětí bezmezné a zvířecí zuřivosti několika jedinců. Ale vždy se našlo dost těch, kteří se seskupili kolem mne a mé kamery a mnohdy mne doslova i násilím nutili, abych skočil do auta a zmizel, než se stanu obětí i já.

Věděli velmi dobře, že by se mé záběry mohly stát důkazem při případném vyšetřování a usvědčit vrahy. A mít takové důkazy v kapse není dobrou zárukou pro spokojené žití. To vše líčím proto, abych možná dokázal, že já, na rozdíl od pana Černého, vím o čem mluvím. A pak také proto, že ti, kteří mne zachraňovali byli také vyznavači islámu. To však neznamená, že budu prohlašovat, že všichni muslimové jsou mírumilovní, že se nemáme čeho bát. A snad ještě něco. Přikláním se k názoru těch, kteří byli pobouřeni, když zakladatel mezinárodního terorismu, jistý Jásir Arafat, dostal Nobelovu cenu míru. Podle mého to byla facka všem těm, kteří tuto cenu právem obdrželi, protože se opravdu zasloužili o něco dobrého pro lidstvo na celém světě.
 
Pan Černý také v diskuzi napsal.   

V Praze je posmourno? Ja myslel ze v Praze je blaze. Tady je slunecno, celkem horko a je prave 3:50pm, tedy odpoledne. Nudim se tak sedim u blogu.

Nemyslím, že je schopen ironie, takže klidně usuzuji, že si klidně sedí někde ve světě, kde se ho naše problémy nedotýkají, a nemaje co dělat nám plive do polévky. Ostatně jemu podobný Václav Král nám uděluje rady také ze zahraničí, sedí si v Norsku.

Pozoruhodné také je, že oba autoři nesou označení jako V.I.P. „blogeři“. Tedy pro všechny, kteří to čtou, logicky označení autorů, kterých si vážíme a jež je radno číst a jim naslouchat. Já osobně bych radil používat jiného označení: V.D.P. Very Dangerous Person. Tedy: Velmi Nebezpečná Osoba.

Já si totiž myslím, že jako společnost můžeme být hrdi na mnohé celým světem uznávané politiky, vědce a spisovatele. Že nám tedy není zapotřebí se světové veřejnosti prezentovat osobami, které podle mého názoru nepatří do naší kultury. V určité formě, bych tedy chtěl dát oběma panům za pravdu, mnohdy je nezbytně nutné dbát na zachování těžce vydobyté kulturní úrovně. Pan Černý v diskuzi naznačil, že by problém  islamistů žijících u nás řešil takto:

Ja bych je urazel 24 hodin denne, kazdy den, az by vypadli.

Takže se pane křikloune budu držet vaší rady. Budu vás napadat tak dlouho, dokud nezmizíte z obrazu naší kultury, která je spoluvytvářena i na těchto stránkách. Spolu s takovými jako jste vy a třeba pan Král zůstaňte tam kde jste a nekalte vodu u nás. Nežijete zde, nepleťte se do věcí naší kultury a naší společnosti. Nic vás k tomu neopravňuje a také vám to nepřísluší.

Co tím míním? Přeci jeho dnešní slova zde na těchto stránkách. Tolerance? A proč jako? Těm, kteří mne hned obviní, že mu jen závidím jeho „čtenost“ a „karmu“, odpovím brutálně a se zjevným záměrem: Ne, já nemám komplex pocházející ze závisti na úspěchu lidí jako třeba byl Adolf Hitler.

Ne, já mám jen hrůzu z toho, kolik „Čechů“ je ochotno se podepsat pod jeho slova, jakoby zapomněli, že i my jsme byli obětí podobné TOLERANCE. Také tehdy mnozí řekli: Proč jako? Ano, jsem rozhněvaný a dokonce zuřím.

Nevím kolik jeho čtenářů tuší, že ten slogan v záhlaví jeho stránky je spojován v Izraeli se skupinou radikálních osadníků. Patřil mezi ně i jistý Baruch Goldstein. Jednoho dne vzal prostě samopal a vydal se postřílet pár Arabů. Vybral si k tomu vhodný čas, právě se shromáždili k motlitbě, měl jednoduchou práci, zabil jich několik desítek. Nevím, kolik lidí si pamatuje na to, s jakou hrůzou to lidé v Izraeli vnímali, dlouhé dny se z toho nemohli vzpamatovat. Zdrcující většina ho nenáviděla. Nikdo neprotestoval proti tomu, že od té doby jsou lidé jeho ražení pod celkem přísnou kontrolou.

Ještě tragičtější to bylo, když jeden TOLERANTNÍ mladík zavraždil izraelského premiéra Rabína. Nikdy v životě jsem neviděl doslova tisíce plačících lidí. Bylo jich plné náměstí, ani ne před hodinou s ním ještě zpívali píseň o míru. Teď seděli bezmocně na zemi neschopni pohybu. Všichni mysleli jen na jedno, že právě někdo zavraždil jejich sen o mírovém soužití s arabskými sousedy. Dlouhé dny pak plakala celá zem, bylo i nemálo Arabů, kteří to nechápali.

Dodal jsem si odvahu a přečetl i další „moudrá“ a „tolerantní“ slova autora. Kázat umí, to se musí nechat. Jsem již dlouho na tomto svět, aby pochopil, že to tak funguje, že když jeden ovládne lidské emoce, ovládne i lidskou mysl. Já teď ale apeluji na zdraví rozum a obracím se na všechny ty, kteří se pouhým klikem přiřadili pod korouhev nového „proroka“ a ptám se: Myslíte to opravdu vážně?

Stejně tak se obracím na ty, kteří možná nesouhlasí s tímto prapodivným souzvukem duší, a ptám se: Jak je to s naší TOLERANCÍ ? Doufám také, že třeba víme PROČ?

Všem kritikům mé neznalosti dám hned za pravdu. Přiznávám veřejně, že jsem Korán nikdy nečetl. A víte proč? Mám obavy z toho, že bych se mohl stát tím asi milióntým, který ho „správně“ pochopil. Mám i obavy, že by mne čtení tohoto svatého textu mého strachu nezbavilo, možná spíše naopak. Má nejistota před neznámým by asi ještě vzrostla. Tak je to u nás lidí, neznámé, či nepochopené v nás budí přinejmenším nejistotu.

Žil jsem po mnohá léta uprostřed střetu dvou kultur. Židovské a islámské. Žili zde i křesťané, ti se raději spíše krčili a modlili za to, aby střely nenávisti přeletěly jejich hlavy. Ne vždy se jim to podařilo, mnohokrát byli zatažení do konfliktu proti vlastní vůli, mnohdy se stali i nevinnou obětí.

Potkal jsem stovky Muslimů, každý měl svou víru, své přesvědčení, každý se řídil slovy a zákony koránu. Po určité době jsem měl pocit, že existuje nepřeberné množství verzí tohoto svatého textu. Když jsem se o tom zmínil, byl jsem celkem kategoricky upozorněn na to, že se mýlím, existuje jen jedna kniha všech knih. A tak jsem se nechal dál „přesvědčovat“. Poslouchal a pozoroval všechny ty, kteří se řídili stejnou vírou, podřídili jí své činění a netušili, že jen zvyšují můj pocit nejistoty a nechápání.

Jedni vraždili nevinné a pokládali to za Svatou válku.
Ti druzí to odsuzovali, ale zároveň volali po pochopení.
Pro mnohé bylo vraždění těch, kteří se pokusili a soužití, svatým posláním.
Mnozí se mnou pili pivo a jedli vepřové.
Jiní mnou pro to pohrdali.
Byli i tací, kteří mi šeptem sdělovali, jak se bojí islamistů.
Potkal jsem i takové, kteří se mnou vůbec nemluvili, byl jsem nevěrec.
Nebylo málo těch, kteří věřili, že až islám ovládne svět, tak prožijeme věčný mír.
Potkal jsem na univerzitě studenty s přesvědčením, že zákony demokracie určuje text koránu.

Uvádím jen několik příkladů, bylo by jich nespočet. A opravdu nevím, zda ty dvě muslimské dívky s jejich šátky, které se dostaly do rozporu s naším chápáním, uvažují o tom, že i něco takového může procházet naši hlavou. My prostě nevíme, co se pod tím šátkem skrývá. Že jsme možná i bezradní a nevědomí. Máme pocit nejistoty, ba právě možná i strach z toho, že nevíme, co si o vás máme myslet, a podle toho také jednáme. Jedno však vím zcela jistě. Vaše šátky nejsou šátky našich babiček.

Ale přeci jenom ještě jeden příklad, právě ten, který uvízne člověku v paměti. Setkal jsem se v Jeruzalémě s velmi vzdělaným pánem, byl Palestinec a svým okolím opravdu vážen. Optal jsem se ho, kde je ta stará arabská kultura, která tak přispěla do kolébky našeho vědění. Kam zmizela? Pohlédl na mne, posmutněl a pak řekl: Islám ji zničil.

Říká se, že vše zlé může být i k něčemu dobré, já to pro dnešek obrátím a řeknu: Mnoho dobrého může přinést i mnoho špatného. V zásadě proti myšlence Evropské unie nic nemám, je to velká vymoženost. Trpí jen obvyklou nemocí, jako ostatně mnohé velkolepé ideové proudy, je totiž mnohdy realizována a reprezentována docela normálními hlavami v nichž se velká myšlenka necítí doma.

Chci být ale spravedlivý, má kritika postihuje všechny. Tedy i ty hlavy, které nejsou schopny ku prospěchu nás všech vyzvednout nějakých pár miliard z evropských fondů, nechají je tam prostě ležet, jakoby jsem je nepotřebovali. Mimochodem, již tento fakt je mi postačující k úvaze vedoucí k odvolání vlády, zabývat se pak aktivitou přítelkyně premiéra bych pokládal za přebytečné, je to jen logický důsledek prapodivně fungující mocenské struktury.

Tak Francouzům se nelíbí, že je někdo nemá rád a nechce s nimi uzavřít obchod. Tedy jako dostavbu Temelína. Mají štěstí žalobníčci, mají kde si s pláčem postěžovat. Nic proti tomu, u nás se to také mnohým nějak nelíbí, proto se tím zabývá i naše soudnictví. Ale mám něco proti tomu, že se to nerespektuje, mohl bych dokonce nabýt i pocitu, že náš právní systém, ať už funguje jakkoliv, tím získává skoro podřadnou úlohu. A když to neuznáme, tak nás ještě někdo potrestá.

Už jenom fakt, že se jedná o stovky miliard, nabízí i úvahu o tom, že bude těžké věřit, že je jako všechno férové. Vím ale také, že již bylo desítkám evropských poslanců naznačeno, že třeba jejich drzost s jakou mnozí vyúčtovávají různé výdaje hraničí s trestnou činností. Měli by tedy mít velkou zkušenost s tím, že peníze je možno vydělávat i neférově. Je však na pováženou, zda tací „odborníci“ by měli rozhodovat o čestnosti druhých.

Vím také, že zákaz výroby našich starých žárovek byl v Bruselu odsouhlasen dříve, než došly odborné posudky expertů. Paradoxem je, že to byli samotní „zákonodárci“, kteří o tuto radu požádali. Ale pak měli nějak naspěch a doporučili nám kupovat svítidla obsahující rtuť. Že ti opravdoví odborníci to v analytickém rozboru nepokládali  zrovna za dobré snad ani nikdo nečetl. Proč také, zákon je zákon.

Podivuhodné, protože třeba staré známé teploměry byly zakázány právě proto, že obsahovaly jedovatou rtuť. Bylo pak prazvláštní koukat se na televizní reportáže o tom, jak jsou školeny děti v německých mateřských školkách pro případ, že by ta nová „uzákoněná“ žárovka praskla. Připomínalo mi to časy, kdy jsem se i já jako dítě krčil pod stolem a „trénoval“ atomový výbuch.

Je zde mnoho takových „dobrých“ opatření. Třeba naše „pomazánkové máslo“, předpis kontrolující zakřivení salátové okurky a tak dále. Někdo chtěl dokonce předepsat Bavorům kolik si smí sypat soli na preclíky. Jeden by mohl popustit i uzdu fantazie a dostat strach, že třeba někdo přijde i na myšlenku nám předepsat co máme snídat, kdy se máme a nemáme koukat na televizi a možná i na jakou. Vím přeháním, nikdy bychom neměli zapomínat na ty miliardy, které jsme od Evropské unie dostali. Opravdu pomohly, byly více něž potřebné. Jak ale říkám: Mnoho dobrého může přinést i něco špatného.

aneb „Nedopusťme, aby se na českou loď vrhla tlupa černých pasažérů“ ozvalo se jakoby z podpalubí. Strašně jsem se vyděsil a prohlédl loď na které se nacházím od špičky stěžně až po kýl, nikde jsem vás však pane poslanče nenašel. Tedy na mé lodi nejste. Ptal jsem se posádky, zda někdo něco ví, třeba jen tak z doslechu. Ano, řekl mi jeden zkušený námořník, to křičel ten pán na jednom ze záchranných člunů, které se k nám blíží, opustil prý zavčasu potápějící se loď, ale povídá se, že se na té díře v trupu trochu podílel.

Aha, řekl jsem si, to si musíme dát pozor, třeba se pokusí právě jako černý pasažér nalodit. Mám již s takovými šikulky své zkušenosti, úsměv od ucha k uchu a v kapse již připravený perořízek. Jo, s černými pasažéry je opravdu potíž. Tak jsem se raději podíval, zda k tomu výkřiku ještě něco nepatří, a ejhle, on to byl titulek celého článku zde na blogu, pro jistotu jsem ho přečetl.

A přiznám se, že takový černý pasažér budí asociace, hlavně, když ho jeden nevidí a jen o něm píše pro druhé. Jsem trochu zběhlý v německém jazyce a zvláštní dikci této řeči a mám možná přebujelou fantazii. V duchu jsem si tedy ta slova přeložil a obdařil je nezaměnitelným hlasem, tak dobře známým z historických záznamů. Pak jsem si ještě vše dosadil do třicátých let minulého století. Když jsem si k tomu představil, že tento hlas zněl v našem pohraničí tak mne polila hrůza. Ale jak říkám, asi mám jen nezkrotnou fantazii, určitě tomu tak nebylo, jistě to byl jen krátký sen, pouhé poblouznění.

Každopádně však nedopustím, aby se tento hlas rozléhal na palubě mé lodi, cítím se zodpovědný za posádku a mé černé pasažéry. Zatím jsem jim dal  lístek, slíbili, že se podřídí palubnímu řádu. Mnozí zaplatili, jiným jsem dal lístek zadarmo, jsou i tací, kteří cestují na podmínku. Lidé jsou různé, říkával pan Werich a já to tak beru. Ostatně mám již také velké zkušenosti s těmi, kteří si koupili řádný lístek, řádně nastoupili, byli součástí mé kultury, hovořili stejnou řečí jako já, ale pak se ukázalo, že na palubu vlastně nepatří, kdybych nedal pozor, tak by nám snad rozebrali celou loď, jednoho jsme museli násilím odtrnout od stěžně, chtěl strhnout naši vlajku a pověsit tam svou.

Ale teď konec legrácek, jedna z věcí, které nesnáším je očividný a nestydatý populismus. Pochopitelně, že je přistěhovalectví pro Evropu velkým problémem. Ale ve vašem článku jsem nenašel ani tu nejmenší ideu, jak ho řešit. Jen jste ty nešťastníky ponížil na subjekty, jak se dnes říká, které je nutno třídit, pěkně podle kvality a místa ve skladu. O tom, že třeba Evropská „rozvojová“ pomoc africkým zemím za posledních třiceti letech jen zničila tamější hospodářství, jste třeba asi nikdy neslyšel, předpokládat, že jste se tím zabýval by bylo asi naivní. Je to stará pravda, čím méně toho jeden ví, tím lépe se mu pak píše.

Jistě, máte plné právo o problému „černých pasažérů“ hovořit tak, jak hovoříte, formulovat jak se vám zlíbí. Faktem však zůstane, že jen navodíte atmosféru, která nijak nepřispěje k tomu, abychom problém přistěhovalců řešili na určité úrovni, která by odpovídala kulturnímu povědomí, jež by nám mělo být vlastní. S tou solí máte ostatně pravdu, nasypal jste mi ji do polévky tolik, že se stala nepoživatelnou.
Radim Fiala
http://fialaradim.blog.idnes.cz/c/375960/Nedopustme-aby-se-na-ceskou-lod-vrhla-tlupa-cernych-pasazeru.html

Ano, do včerejška jsem si myslel, že to budou Blaničtí rytíři, kteří nám v dobách nejhorších pomohou, ale včerejší článek uveřejněný zde na těchto webových stránkách mne důrazně nabádá abych se od tohoto scestného a reakcionářského bludu konečně oprostil. Jeho autor poutá honosným titulem: Češi ještě skutečnou demokracii od roku 1918 nezažili. Přečetl jsem si jeho slova. V mé naivní víře jsem autora hned upozornil, že mám trochu dojem, jakoby žil v jiném světě. Zpupná odpověď mi to také potvrdila. Se vším důrazem hlasu přicházejícího jakoby shůry znovu zahřímal: Ano, demokratické hnutí Hamas v Gaze se nám musí stát zářným příkladem.

Nevěřím na zázraky, ale teď sním o tom, aby se přede mnou objevil kouzelný dědeček s nabídkou oněch obvyklých třech přání. Pomocí prvého bych tak mohl autora poslal prožívat léta mého života. A to třeba do doby, kterou tak trochu znám a proto mohu tvrdit, že by měl velkou šanci stát se šéfideologem tehdejší komunistické moci. Používal by stejnou demagogii a dokazoval hluboké neznalosti v propagačních akcích tak jako ve svém včerejším textu. Určitě bychom na sebe narazili, stejně jako dnes. Tehdy jsem raději emigroval, dnes odpovídám.

Pomocí druhého přání bych ho zase poslal do Izraele, kde jsem prožil značnou část mého života. Pobyl jsem tam jako novinář a kameraman 17 let, pracoval jsem ale většinou na Palestinských územích. Když v duchu sečtu ty dny v Gaze tak vydají na více než půl roku, spíše ale na tři čtvrtě. Náš autor by asi Gazu nikdy neopustil, stal by se bojovníkem za demokracii a to právě v radikálním a fanatickém hnutí Hamas. A tak by klidně třeba souhlasil s tím, či dokonce sám navrhl, aby byl korespondent CNN radikálními Palestinci zezadu postřelen a posléze prezentován jako oběť izraelských snajperů.

Ubohý a politikou zneužitý americký redaktor byl ošetřován v palestinské nemocnici, sám Arafat se skláněl u jeho lůžka a celý svět přihlížel. Palestinský vůdce zářil spokojeností, byl nadšen tím, jak mu radikálové hrají do noty. Ostatně měl vždy po ruce šek na zaplacení takovýchto služeb. Nikdo se neodvážil říci pravdu. CNN se podvolila politické strategii Bílého domu, tomu nešťastnému novináři zavřeli ústa a můj přítel, který u toho všeho byl, trávil bezesné noci ve strachu o život. Pár ozbrojenců právě z hnutí Hamas mu náležitě vysvětlilo, že mlčet je opravdu v zájmu jeho zdraví. Ještě po týdnech blednul a dostával třesavku, když jsem se o tom nevědomky zmínil, skoro neudržel v ruce kameru, která to vše také viděla.

Ten trik byl tak dobrý, že ho radikálové ještě jednou zopakovali. Dokonce s ještě větším úspěchem. Opravdu celý svět byl dojat a pohnut. Obětí se stal asi dvanáctiletý palestinský chlapec, zemřel v náruči svého otce skrčen za betonovým blokem. Nikdo mu nemohl pomoci, Palestinci odmítali zastavit střelbu, snad měli strach, že fotografové a kameramani nejsou dostatečně pohotoví. A pak, nechat ho vykrvácet před očima světové veřejnosti je přeci jenom účinnější.  Ten ubohý chlapec se octnul na místě střetu náhodou, beton ho ochránil před izraelskými kulkami, na to, že bude trefen zezadu střelou z palestinského samopalu, nepomyslel. Nikdy se také nedověděl, že byl „obětí barbarských Izraelců“.  
 
Dalšímu příteli se také nevedlo zrovna záviděníhodně. Byl skutečně prvním vůdcem té slavné Intifady, povstání palestinského lidu proti Izraeli. V jejím zrodu to byl jen hromadný protest studentů, chtěli trochu svobody a samostatnosti, ale žádnou válku proti Izraeli. Radikálové však toužili po boji, on byl proti a raději ustoupil do pozadí. Byl však známou postavou, Hamas ho potřebovali pro propagandu, pravidelně ho navštěvovali a nešetřili výhružkami, nutili ho, aby se zase politicky angažoval. Když jsem ho viděl naposledy tak ještě odolával, ale při loučení se mnou měl podivný smutek v očích. Nevím, zda to přežil.

A tak bych mohl pokračovat dál a dál a hovořit o těch, jejichž dny jsou naplněny strachem o život. Nebojí se ani tak Izraelců, jako těch samozvaných fanatiků z vlastních řad. Nikdo nevěří, že tomu tak je, oficiální politická doktrína přeci hovoří o opaku. Já to vnímám jinak, já viděl ty oči plné strachu, já naslouchal jejich obavám, vždy někde v koutku, aby nás nikdo neviděl. Nikdy jsem také nemohl ukázat jejich tváře, podepsal bych tím nad nimi rozsudek smrti.

Již také vidím našeho autora jak se raduje z toho, když přišli ve střetnutí s Izraelem o život palestinské děti a jejich matky. Ví přeci, že takové záběry obletí celý svět, všichni lidé se postaví zase na stranu jeho demokratického hnutí. Co na tom, že byly velmi často použity jako lidského štítu, to přeci není na těch záběrech vidět. Dokáži si také představit našeho zastánce demokratických práv při sledování voleb. Jistě by se zadostiučiněním sledoval jak málo lidí se odváží volit jinak, než jeho milovaní Hamas.

Malém bych zapomněl, že mám ještě jedno přání. Tak tedy, při vší kritice na vše nedobré a špatné v naší vlasti, ať zůstane raději vše při starém, než abychom museli žít ve společnosti, kde pravidla každodenního bytí určují lidé jako třeba příslušníci fanatické organizace Hamas. A hlavně si přeji, aby zůstala volnost cestování, už jenom proto, že když někdo obdivuje třeba Gazu a tamní demokratické poměry, aby tam mohl klidně a kdykoli vycestovat. Byl bych za to opravdu vděčný, já chci tentokrát zůstat doma, já chci totiž zase věřit na Blanické rytíře.
http://soudek.blog.idnes.cz/c/376125/Cesi-jeste-skutecnou-demokracii-od-roku-1918-nezazili.html

Tak teď tu zase stojí, tedy myslím před mikrofonem a televizní kamerou, a tváří se jako zneuznaní bojovníci za svobodu slova a volné myšlenky. Ale nějak se jim to v hlavě popletlo. Jenom úplně volně a bez nejmenší zábrany pronášejí slova a formulují je do vět, jež jsou osvobozeny od jakékoli myšlenky a obsahu. Za tohle tedy bojují? A ještě se diví, že jim nikdo netleská.

Tváří se jako zneuznaní bojovníci za velké ideály a nechápou, že již dávno opustili svět reality a vykládají o nějaké mlhavé představě, která je musí strašit jako noční můra. Chtějí nás přesvědčit o ryzosti svých záměrů, ale jediné, čeho mohou dosáhnout je, že každý pochopí, že opravdu neví čeho se to vlastně dopustili. Smutně si ztěžují, cítí se být obětí mediální kampaně a neznámých sil. Nechápou, že již pomalu urážejí naši inteligenci, pochybují o našem zdravém rozumu a také netuší, že již možná vyčerpali i tu poslední kapku tolerance, kterou by jeden pro politiky jejich ražení ještě mohl mít.

A nejsem si jist, zda si to vše uvědomuje i ten, který měl být obětí těch ryzích záměrů.  Sám to sice odvážně nazývá puč, ale ten to právě nebyl, ten se dělá jinak. Kdyby to byl opravdu puč, tak už tu nestojí jako vůdce, a kdyby se nepovedl, tak by tu zase nebyli jeho strůjci. Asi to i tuší – v novinách stálo, že netrvá na tom, aby padaly další hlavy. Já stejně nevím jak to myslí, vždyť vlastně nepadla ani jediná. Všichni „pučisté“ se cítí jen dotčeni, mysleli to tak dobře, cíle strany jim byly a jsou svaté, to se však z jejich tváří a činů vyčíst nedá. A tak se alespoň pokoří vítězi a přísahají věčnou věrnost. Nikdo jim to nevěří, to se jich však ani v nejmenším nedotkne.

Kdybych byl milovníkem velkých konspirativních teorií, tak bych si klidně mohl myslet, že jsme obětí velkého spiknutí. Mohl bych přijít na myšlenku, že to vše je velké divadlo, krásná inscenace. Prostě někdo si během volebního boje s hrůzou uvědomil, že jim chybí opravdový vůdce, skutečný vítěz. Tak si hodili korunou o to, kdo bude hrát vítěze a kdo poraženého. Moc se přitom nehádali, každý věděl, že na konci v podstatě nebude ani vítězů a ani poražených. Teď se ale přeci jenom prozradili, inscenovaný hold se vzdává jinak, takže žádné velké spiknutí.

Spíše mám pocit, že pozoruji malé rozpustilé a nevychované klučíky, kteří se na pískovišti hádají o bábovičky a s bezmeznou zuřivostí jeden druhému rozšlapává jeho výtvory. A když si tak myslím, že to je ten nejlepší obraz pro mé chápaní, tak posmutním, jde přeci jenom o sociálně demokratickou stranu. Tradiční stranu nadějí poctivého člověka. A teď se vrátím k titulku. Mám se skutečně omluvit za to co si o této straně myslím? Ne, neudělám to. Oni se vlastně také neomlouvají.

A ještě něco hovoří pro mé rozhodnutí. Při té tahanici na tom pískovišti mi úplně pobořili hrad, který jsem tam měl již dlouho postavený. Vždy, když jsem se něj koukal, tak jsem snil o tom, že je to hrad mých hrdých předků. Tak jsem udělal krátký proces a ty nevychované spratky z mého pískoviště prostě vyhnal. Ať si jdou klidně zase stěžovat panu učiteli. Už tam jednou byli, ale mám pocit, že jim zrovna moc dobře neporadil. Není divu, jsou to přeci jeho žáci. Můj učitel byl asi jiný, ten by mi řekl, nehleď na ně a postav ten hrad znovu, jsem přesvědčen, že se najde hodně těch, kteří ti pomohou.

Když už jste tedy vstoupil do politiky, tak se chovejte jako politik. A když se vás někdo na něco ptá, tak odpovídejte tak, jak je jeden zvyklý, že. Musíte přeci vždy formulovat podle předepsaného schématu, ať vám seženou takovou tu příručku pro politiky, tam najdete odpověď na každou otázku. Je to pak jednodušší pro nás oba,  já vím, co odpovíte a nemusím poslouchat. Ale vy ne, vy si nějak říkáte co chcete.

Jako třeba předevčírem. Televizní redaktorka se vás slušně ptala co si myslíte o státním rozpočtu na příští rok. Já se už automaticky natahuji pro mé dálkové ovládání, abych jako ztlumil zvuk, někam ale zapadlo, já ho hned nemohl najít a tak najednou s hrůzou slyším, že jste ho ještě neviděl, tedy jako ten státní rozpočet, a proto k němu nemůžete nic přesně říct. Strašně mě to vylekalo.

Doposavad tomu přeci bylo vždy tak, že jedni ho považovali za strašně špatný a ti druzí se rozplývali nad jeho vyvážeností a nikoho přitom nezajímalo, zda ho někdo viděl či neviděl, tedy ten rozpočet. Stejně to bylo i s tím schodkem, tedy jako novými dluhy, pro jedny byly přijatelné a pro ty druhé nehorázné. Každý se spokojil se svým stanoviskem, nikdo nikomu nic nedokazoval, bylo jedno, kdo má pravdu, pak se to odhlasovalo a byl pokoj.

Ale vy ne, vy to chcete studovat a nejen to, dokonce analyzovat. Jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak chcete vědět, když už si stát vezme nějakou tu malichernou půjčku, zda to má smysl, zda to něco přinese. Tedy podle mého doposavad každá půjčka přinesla jenom dluhy. Zní to také logicky, ne? Já mám ale podezření, že se vám to nějak nelibí. Vypadá to, jako byste se na to koukal z úplně jiného pohledu, já se dokonce obávám, že vy si snad dokonce myslíte, že taková státní půjčka by mohla být investicí do budoucnosti.

Tak to teda nevím. Je mi to opravdu podezřelé. Snad nechcete dokonce hospodařit? A to ještě k tomu s penězi státu. Jo, a také se vám nelíbí, že si stát kupuje co chce a od koho chce a je mu jedno kolik za to platí. Tedy, já nevím, mně to připadá, jakoby jste přišel z jiného světa. Ale prosím, proč byste to neměl také zkusit. Už tu byli různí. Jsem velkorysý, dostanete také šanci.

Já dokonce nechám i to dálkové ovládání na pokoji a budu tedy poslouchat, až se zase objevíte na obrazovce. Ale jedno vám řeknu rovnou. Jestli ještě přijdete s tím, že to vlastně všechno děláte i pro mne a že bych se i já měl zvednout z gauče a přiložit ruku k dílu, jak se říká, tak to teda ne. Mne přeci nikdo nevolil. To musí být mezi námi jasno, teď jste to vy, kdo se musí starat o to, abych se měl lépe, tedy vy říkáte líp, ale zase takový puntičkář nejsem.

Jenom dávejte pozor na to mé dálkové ovládání, dobře vám radím, jakmile totiž začnu ztlumovat zvuk, tak jsme zase tam, kde už jsme byli. To jenom abyste viděl, že jsem ochoten nováčkovi trochu pomoci, ne, takový malý bonus, to jako ukázat, že jsem pro férovou hru. Tak hodně štěstí, nebo jak vy říkáte, ano, bude líp.

Když tak naslouchám všem těm hlasům, které vyjadřují určitou nespokojenost s chováním hlavy státu, stále více je mi záhadou jak se jím stal. Přiznám, že je mi hluboká znalost celého pozadí neznámá, vrátil jsem se do Prahy krátce před volbami, měl jsem vlastní starosti, spokojil jsem se s tím, že mi pan Miloš Zeman není vůbec sympatický a rozhodl se raději hlasovat pro jeho rivala. Třetí možnost se již nenabízela.

Přitom jsem si vzpomněl na celkem dlouhý a podrobný rozhovor s šéfem jedné americké reklamní agentury, která se zasloužila o to, že se prezidentem Spojených států amerických stal G.W.Bush junior. Zcela bez obalu vysvětloval, již tehdy ne zrovna spokojené veřejnosti, že to je jednoduché, stojí to tak asi 500 miliónů dolarů a každý může být prezidentem. Přiznal také, že sám osobně nevěřil v úspěch kampaně a byl velmi překvapen, když jeho zákazník zvítězil. Po krátkém váhaní sebekriticky dodal, že by asi zakázku odmítl, kdyby si byl jistý, že to dopadne tak, jak to dopadlo.

Pak je tu ještě vzpomínka z Rakouska, kdy se Kurt Waldheim stal prezidentem vlastně jen proto, že si to půlka Evropy nepřála a byla proti tomu. Nějak se mnohým v zahraničí nelíbila kandidátova minulost, byly tam podezřelé nesrovnalosti kolem jeho aktivity v období druhé světové války. Ta kritika se však nějak dotkla cti rakouského voliče a ten z trucu prosadil: My si volíme koho chceme. Moc velkou radost z toho potom také neměli, ale panovalo všeobecné mínění, že mají to, co si zasloužili.

A já se ptám, jak tomu bylo u nás. Jeden by mohl mít pocit, že došlo k nějaké tajné volbě, či dokonce puči. Ale ne, občané volili, dokonce v přímé volbě, po tom v Německu touží, ale tak daleko ještě nejsou. My ano. A přesto jsme nespokojeni. Tedy je hodně těch, kteří se tak veřejně vyjadřují. Hlasy opačné jsem jaksi ještě neslyšel, hlasy těch, kteří ho volili a teď stoupají na barikády aby své rozhodnutí obhájili.

Nemám nic proti kritice, ale přeci jenom si myslím, že by měla být trochu spravedlivá. V celku souhlasím s těmi, kteří si dělají starosti o obraz naší společnosti spoluvytvářené hlavou státu, sdílím jejich zklamání, jsem i ochoten přispět k nápravě. Nechci ale, aby vznikl dojem, že pan Miloš Zeman je odpovědný i za to, že byl zvolen prezidentem našeho státu, naší republiky. Tedy já za to odpovědný také nejsem. Kdo tedy?